Malé toulání Jizerkami, Jizerské hory turisticky

Ořešník, vodopád Velký Štolpich, Štolpišská silnice a Jizerka

Letošní podivný rok určitě mnohé z nás donutil změnit plány všeho druhu, mezi jiným také nejrůznější aktivity připravované na léto. S výhledem na nejistotu nadcházejících měsíců i já jsem bohužel předčasně zrušil zamýšlený pobyt v zamilovaných Belanských Tatrách.

Když se však situace zdánlivě uklidnila, začalo přemýšlení co teď, čím si Belanky vynahradit. Naštěstí jsem si však vzpomenul na Miloslava Nevrlého a jeho fantastické povídání - Knihu o Jizerských horách (vydaná 1976). V Jizerkách jsem nikdy před tím nebyl a jak se později ukázalo, také nejbližší okolí u zahraničních sousedů, kam se mohlo opět cestovat, toho může velmi hodně nabídnout, takže o létu bylo rozhodnuto…

Dobré nápady je třeba realizovat a tak ráno vyrážíme z autocampu v Hejnici, který nám posloužil jako dočasná základna. Hejnice - malé městečko na břehu říčky Smědé, ve Frýdlantském výběžku, pod severními svahy Jizerských hor. Pro naše letní aktivity mělo toto městečko mnoho výhod, proto se o něm zmíním ještě na závěr.

Na ochutnání a malé poznání Jizerek jsme si naplánovali výstup na Ořešník (800 m n. m.), perfektní výhledový vrchol na okraji zubatého severního hřebene pohoří (dalšími zuby je např. Frýdlantské cimbuří se sousedícím vrcholem Polední kameny 1 007 (m n. m.) a Smědavská hora (1 084 m n. m.). Projít dále kolem několika vodopádů a dolinou se vrátit do Hejnice.

Takže hned ráno šlapeme po břehu Smědé až ke klášteru františkánů, který momentálně prožívá jak mnoho dalších v Česku své znovuzrození. Několik fotografií a už pokračujeme po červené směr Ořešník. Loukami a pastvinami, krásné malé žulové skalky s rozkvetlými vřesy, pomalu se začínají otvírat výhledy na sever na dominující masív Smrku (1 124 m n. m.).

Vcházíme do lesa a hned nekompromisní stoupání. Nejprve hustým lesem, pak se začínají objevovat první osamocené balvany a později i celé skalky a skály. Stále po červené a stále intenzívně stoupat až do sedla pod Ořešníkem. Lehký oddych, informace z tabulí…Na vrcholu Ořešníku je osazený dřevěný kříž viditelný z daleka. Odtud prý při osazování zmíněného kříže cca před 200 lety spadli dva františkánští mniši, údajně bratři…

Pokračujeme víceméně po rovině mezi fantastickými žulovými skalními útvary a po 500 m je před námi zajištěný vrcholový výstup po vytesaném schodišti. Cca 20 metrů po strmém schodišti a různých stupních, malá plošinka a neskutečný výhled. Jih, východ a sever věnec jizerských hor, jen na západě pozorujeme současnou realitu, částečně Frýdlant, v Polsku Bogatyniu a známé velkodoly v jejím okolí (Turów…) a v Německu, jehož jižní výběžek sousedí s Polskem hned vedle Bogatynie město Zittau …No nechtěl bych tam žít…

Dívali bychom se dlouho, ale další turisté jsou také zvědaví na nevšední výhled z Ořešníku a aby se dostali na vrcholovou plošinku, my první musíme sestoupit po schodišti. Vracíme se do sedla s informačními tabulemi, cestou si ještě prohlížíme novodobý křížek (Opičák , 30.10.1949 - 18.7.2014). Nevíme o koho se jedná a ani na internetu jsem žádnou zmínku o tomto člověku neobjevil.

Pokračujeme dál po červené, tentokráte na jihovýchod k vodopádu Velký Štolpich. Vcelku příjemná hřebenovka mezi žulovými skalisky a balvany a někde zprava, z hluboké rokle, do níž občas nahlédneme, je slyšet sílící hluk neklamně prozrazující přítomnost vodopádů, kaskád a peřejí. Krátký sestup a jsme vlastně u úpatí vodopádu Velký (někdy též zvaný Černý) Štolpich. Není to vlastně jeden celistvý vodopád, ale soustava navazujících vodopádů (nejvyšší má výšku cca 4,5 m) a celková výška soustavy je 30 m.

Toto dílo přírody vzniklo na Sloupském potoku, který pramení na SV svahu Holubníku spojujícího se s tentokráte potokem Černý (Velký) Štolpich. Potok pod vodopádem dále protéká skalnatou roklí jejíž jednu stranu tvoří strmé svahy Ořešníku s horolezecky využívanými skalními stěnami a masív vyhlídkové skály Krásná Maří a také tvoří přirozenou osu rezervací Štolpichy. Uvádí se, že svého času se v Lázních Libverda nedaleko od Hejnice léčil C. M. Weber a zmiňovaná rokle jej inspirovala k sepsání opery Čarostřelec.

Chvíli pozorujeme vodopád a potom vystoupíme po značce KČT nahoru na můstek nad vodopádem a dále se kocháme krásným místem. Popravdě však řečeno, kdyby někdo chtěl udělat kvalitní záběry tohoto místa, nejspíše by k tomu potřeboval dron. U rozcestníku nad vodopádem opouštíme červenou a odbočíme vpravo po žluté KČT a tím vlastně se napojujeme na jednu pamětihodnost Jizerek, kterou je Štolpišská silnice.

Štolpišská silnice, jinak velmi náročné inženýrské dílo (nejen na tehdejší dobu) byla vybudována za účelem propojení Frýdlantska - severozápadu s horskými partiemi Jizerských hor na jihovýchodě. Sloužila hlavně koňským povozům svážejícím dřevo (v zimě na saních), pro jízdy vyjížďkových kočárů s lázeňskými hosty z Lázní Libverda, turistům a v zimě také i pro radost sáňkařů.

Její stavba byla zahájena v 80. letech 19. století a dokončena byla roku 1891. Je dlouhá 10,5 km a dosahuje převýšení 620 m. Zhruba je trasována od Ferdinandova údolím Černého Štolpichu na náhorní plošinu Jizerských hor a dále až k horské chatě na Smědavě. Za nejzajímavější a také nejpěknější je považovaný úsek mezi Ferdinandovem a vodopádem Velký Štolpich, trasovaný na úbočí zmiňované rokle.

V místě třetího přemostění silnice narazili stavebníci na náročný terén. Vypomohli si vybudováním vracečky se strmým stoupáním. Místo museli staticky zajistit zdí až 10 metrů vysokou, vybudovanou ze žulových kvádrů, které se na místě vysekávaly z okolních balvanů. Zrovna tak z žuly je vytesáno zábradlí v této zatáčce a patníky kolem cesty, které se zachovaly dodnes. Z vracečky býval v době vybudování silnice nádherný výhled (dnes je místo obklopené vzrostlými stromy …), proto se místo jmenuje Galerie a na zábradlí lze nalézt vytesaný letopočet 1891.

Galerie je jediné zrestaurované místo této bývalé silnice a je označeno jako kulturní technická památka. Silnici, která je dnes těžce poškozená několika povodněmi, chtěly opravit České Lesy, historici a ochranáři to však nedovolili. Takže dnes pouze pro pěší event. bikery, v zimě běžkaře.

Cestou dolů lze pozorovat několik dalších menších vodopádů (Skok, Dvojitý a Hrazený), křížek zvaný Maiwaldova smrt (v roce 1930 zde pod sáněmi zahynul tragicky dřevorubec Gustav Maiwald) a nebo pamětní desku císařovny Sisi, která byla sice vášnivá turistka a také holdovala myslivosti, ale zde (v Jizerkách) nikdy nebyla.

Zachovalé patníky u cesty a zbytek původní závory, to ještě patří k bývalé silnici. A kolem dokola zachovalé čisté a kůrovcem nenapadené lesy, občas vysoké žulové stěny a věže a potok s krásnými kaskádami. A to vše až po okraj obce Ferdinandov, kde začínala Štolpišská silnice. Ve Ferdinandově malá pauza, povinné pivo a pomalý návrat do autocampu v Hejnici, která navazuje na Ferdinandov.

Hejnice dokládá písemně svou minulost od roku 1381, ale za rok založení je pokládán letopočet 1211, kdy v místě dnešního chrámu byla vybudovaná dřevěná kaplička a do jejího trámu bylo vytesáno Anno Domini MCCXl. No a tento nápis byl později přenesen do kamenné kapličky, ta se později stala součástí gotického kostela a ten se zase stal později součástí barokního kláštera…

Císař rozhodl a tak se Hejnice staly r. 1917 městem a dostaly i svůj znak. Pro nás je však zajímavé to, že Hejnice jsou významnou křižovatkou silnic, turistických tras i cyklostezek. Strategické polohy Hejnice jsme využili k návštěvě dalších míst, kromě jiného k určitě jednoho z nejkrásnějších a snad i nejcharakterističtějších míst Jizerských hor a to osady Jizerka. Tato malebná osada se rozkládá mezi rašeliništěm Malá jizerská louka a čedičovým vrcholem Bukovec (1 005 m n. m.), který při pohledu ze správného směru připomíná sopku.

Na historii osady měl největší vliv nález nesmírně bohaté lokality s výskytem především safírů, rubínů a smaragdů, které se proslavily v celé Evropě. Tento nález se povedl ve středověku italským prospektorům, po nich zůstala stopa v místních názvech - Vlašský hřeben a Safírový potok. Bohatost nálezů ve své době vyvolala množství soudních sporů, které musel řešit až císař. Záznamy o hledání drahokamů italskými prospektory jsou ještě i v 17. století.

Počátkem 19. století se zde rozbíhá sklářská výroba v několika hutích. Výroba byla ukončena r. 1911. Zajímavostí osady Jizerka je i to, že je součástí tzv. rezervace tmavé oblohy (asi 75 km²). Za jasné noci je prostým okem možné odtud pozorovat až 1 000 hvězd.

Dalším zajímavým místem, kam je možné z Hejnic vyrazit, je polská Szklarska Poreba, rekreační, sportovní a turistické centrum na rozhraní Jizerských hor a Krkonoš. Město mi tak trochu připomínalo polské Zakopane. Třeba i tím, že nad Zakopaným se tyčí hradba Tater s mnoha lanovkami, vleky, skokanskými můstky atd. Zde dominují Krkonoše s výrazným vrcholem Szrenica (1 362 m n. m.). Také s lanovkami, sportovními areály. V Porebe vládne pro Polsko typická pohodová atmosféra.

Kromě mnoha a mnoha dalších cílů je odtud možné uskutečnit malou túru po zelené a černé kolem Staré Chaty Walonské do rokliny říčky Szklarka a dojít až k nádhernému asi 27 m vysokému vodopádu. Návrat do města je vyznačený např. po zelené. Cestou jsme prohlédli také horolezeckou skálu Glacisko (na okraji města), kde je perfektně vyskobováno a vyznačeno množství horolezeckých cest.

Szklarska Poreba je přístupná např. vlakem z Tanvaldu přes Harrachov, částečně trasa vede po známé ozubnicové trati. Tato trať také prochází v Polsku zastávkou Jakuszyce, kde se v současnosti buduje opravdu ohromující a velkorysý areál zimních běžeckých sportů a vše se dá za jízdy pozorovat.

Z Hejnice je možné uskutečnit opravdu velké množství túr a výjezdů, nejen v České republice, ale i v Polsku a blízkém Německu. Tam jsme navštívili další úžasná a fascinující místa, ale ty budou předmětem dalšího vyprávění.