Z Javorníku na Island a ještě dál turisticky

14denní vandr Polskem, směřující stále na západ. Přes Klodsko, Landeck, Nowou Rudu, Lubavku, Sněžku, Szklarskou Porebu, Jizerské hory, Liberec, Lužické hory

Tuto cestu jsme původně chtěli podniknout v červnu. Jenže Polsko mělo zavřené hranice. V září jsme zase chtěli jet do našich zamilovaných ukrajinských Karpat. Jenže Ukrajina byla stále nepřístupná, takže jsme se vydali do Polska. A ten Island? Znáte tu píseň Wabiho Ryvoly? Ta nebyla napsána o tom ostrově, nýbrž o jednom campu v Jizerských horách.

Jako výchozí bod jsme si s Bobulí zvolili Javorník ve Slezsku. Přijeli jsme vlakem, prošli městečkem a začali stoupat do kopců. Šli jsme po silnici vedoucí zaříznutým údolím Javorné. Za Travnou začala silnice v zákrutech stoupat do hraničního sedla. Zde jsme šli po žluté značce, která některé zákruty přetínala.

Přešli jsme státní hranici a začali scházet loukama do vsi Lutynia. Krajina se za hranicí rázně proměnila. Většina luk zde byla nesekaných a vše působilo mnohem divočeji. Ve vsi byly některé domy spadlé, v jiných bydleli lidi. Pak přicházíme do Ladek Zdrój (dříve Landeck), starého lázeňského města.

Prošli jsme částí kde jsou prameny. Okolí vévodí velká lázeňská budova s kopulí. Samotné jádro města je až na druhém břehu řeky Biala Ladecka. Malé obdélníkové náměstí zdobí radnice umístěná v jeho ploše. Nakoupili jsme v sámošce a vydali se dál na cestu. Ještě před opuštěním města jsme se podívali do míst, kde podle mapy mělo být nádraží.

A opravdu jsme ho našli. Celá staniční pláň je zarostlá stromy. Vlak už tu nejezdí opravdu dlouho. Mohutná nádražní budova z režného cihlového zdiva byla nově opravena z dotace na nějaké konferenční centrum. Aspoň barák se zachová, když už vlakem sem přijet nejde. Už na první pohled je vidět, že nádražní budova má odlišnej vzhled než u nás. V Prusku se stavěla jiná nádraží než v Rakousku Uhersku.

Pak jsme vyšli z Landecku. Šli jsme po silničce podél říčky Biala Ladečka až do vsi Radochów. Tam jsme opustili údolí a přešli vrch Ciemiak. V dalším údolí se nalézala jeskyně Radochowská. Místní turistická atrakce. Byl už večer a chtěli jsme v okolí někde spát. Z míst kde byla jeskyně zazníval ruch. Údolí bylo ale široké a jeho divoké nesekané louky a jejich okraje zarůstající lesem poskytly dostatek nenápadných míst na vyspání.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Další den jsme prošli přímo kolem jeskyně. Na louce před vchodem byla usazená stavební buňka a vypadalo to, na prohlídky v oblecích a přilbách. My jsme šli dál k severu po červené značce. Ta stoupala do kopců, pak zase klesala a znova to samé. Pěknými lesy jsme dospěli až k začátku Bardských hor u vsi Podzamek. Potřebovali jsme se dostat na boční hřeben vybíhající kolmo z Bardských hor směrem ke Klodsku.

Nechtělo se nám stoupat až na vrcholek Podzámecké kopy. Cestu po úbočí nám umožnily cyklistické Singeltraily. Šli jsme opatrně, abychom se nestřetli s rozjetým cyklistou, ale žádného jsme nepotkali. Před výstupem na boční hřeben jsme ještě nabrali vodu v malém potůčku. Dál už žádná nebyla. Po hřebenu vybíhajícím ke Klodsku jsme došli až na jeho konec u kóty Kostra. Místo na spaní jsme si našli v mladém lese kus od cesty. Do Klodska už to odtud nebylo daleko. Chtěli jsme mít na něj zítra dost času.

Místo kde jsme spali se ráno ukázalo jako houbařský koridor. Četné houbařské skupiny již od ranního šera procházely lesem přímo kolem našeho ležení. Přitom to byl les kde by zkušený houbař vůbec nehledal. Jen co jsme vyšli z lesa, naskytl se nám krásný výhled na Klodsko. V údolí se ještě válela mlha. Pokračovali jsme v sestupu po stezce až jsme se dostali k prvním domům Klodska.

Město Klodsko je známé svojí pevností, postavené dle bastionového způsobu opevňování. Prušáky pak byla dále vylepšena o klešťovou hradbu. Jenže Klodsko není jen citadela nad městem. Na druhém břehu Nysy, přímo proti pevnosti se vypíná Ovčí hora. Prusové tento vrchol museli také opevnit, jinak by se pevnost a město dalo velmi dobře ostřelovat.

Šli jsme se tedy podívat nejdříve na Ovčí horu. Za vilkama vcházíme do lesa a záhy se dostáváme k příkopu. Opevnění Ovčí hory bylo celé postavené dle kleštového způsobu opevňování. Vše je dost silně zarostlé mladým lesem a udělat si celkový obrázek je náročné. Areál neni nikterak uzavřen, vše je volně přístupné. Jen v části kasemat funguje nějaká zámečnická dílna a jsou uzavřena.

Z pevnosti jsme sestoupili k řece a přešli přes most. I tady dole byly vidět zbytky opevnění, které mezi oběma pevnostmi tvořilo uzavřený prostor. Na druhé straně řeky se nad náma tyčila mohutná pevnost. Pod jejím jižním úbočím je staré centrum města. Tam jsme hledali kde si dát něco dobrého k jídlu. Nakonec jsme našli podnik kde dělají polské pirogy. Byly velmi dobré.

Pak jsme se vydali k pevnosti. Zaplatili jsme vstupné a vybaveni českou skládačkou jsme vyrazili na samoobslužnou prohlídku. Pevnost je pěkně zachovalá. Je v ní několik vnitřních expozic. Na město Klodsko se nabízí pěkné výhledy. Pokud by vás ale zajímal výhled na opačnou stranu tak máte smůlu. Neuvidíte tak ani rozsáhlou severní část pevnosti která neni veřejnosti přístupná. Přitom ze severní mírné strany kopce bylo opevnění vybudováno mnohem rozsáhlejší o několika řadách hradeb. A vy se na to nemůžete ani podívat.

Prohlídka pevnosti nám zabrala asi tři hodiny. Sešli jsme zpátky do města a nakoupili si jídlo na cestu. Posloužila nám samoobsluha řetězce Svět delikates. Na náměstí jsme si dali v Polské Žabce párek v rohlíku. Párek byl dobrej, rohlík nic moc. Na párek v rohlíku byl ve výkladní skříni vyvěšen plakát s obrázkem párku a nápisem: "Gľody?" Řekli jsme si, že to asi bude polský výraz pro párek. Pak nám došlo, že Gľody asi znamená hlad. Párek v rohlíku se polsky řekne hot dog. Jakpak by asi prodavačka tvářila kdybychom po ní chtěli dvakrát Gľody?

Z Klodska jsme vyšli podél levého břehu Nysy směrem k severu. Bylo už po páté hodině a potřebovali jsme dojít někam do lesa. Vůbec nám to ve vedru a po tom popocházení v pevnosti nešlapalo. Navíc jsme si naložili do batohů plnou dávku vody, jelikož mapa neslibovala možnost snadného získání v místech kde bychom chtěli spát. Ubírali jsme se po červené značce, která nás převedla přes říčku Stěnavu a začala stoupat do kopců nad vsí Scinawica. Došli jsme k pásu lesa poněkud poznamenaného těžbou kůrovcových smrčin a našli si ucházející místo ke spaní.

Další den nás čekalo znova teplé počasí. Vyšli jsme z lesa a po rozlehlých polích sešli do vsi Lačna. Zde jsme se stočili na západ a ze vsi vystoupali na zalesněný kopec Červená hora. Cesty tam byly zarostlé, s vysokou trávou a nešlo se dobře. Přes několik samot a další kousky lesa jsme se dostali do vsi Božkówek. Za ní jsme bezcestím došli na hlavní silnici, vedoucí do hornického městečka Słupiec.

Ano, je to tak, mezi těmito kopci se nalézalo i uhlí. Doly v celé oblasti jsou už ale zavřené. Na okraji malého sídliště jsme našli otevřený krámek družstva Abc a koupili si něco k svačině. Jídlo konzumujeme ve stínu pod stromem, je pořád vedro. V městečku byly i větší obchody, ale kvůli nějakýmu svátku měly zavříno.

Słupiec nás zaujal červeným pískovcem, který je použit u starších domů na sokle a ostění. Při naší loňské cestě jsme si ho všimli na pevnosti Stříbrná hora. Říkali jsme si kdepak se to asi těžilo. Ve Słupci je z červeného pískovce kdeco, dokonce celej kostel. Evidentně se červený pískovec těžil někde v blízkém okolí. Ze Słupce jsme pokračovali na Nowou Rudu. Bylo už odpoledne a přes Horu všech svatých se nám jít nechtělo. Tak jsme ji obešli po polních cestách ze severu.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Městečko Nowa Ruda je v hluboce zaříznutém údolí říčky Bystřice. Oproti Słupci je to sídlo výrazně starší s úzkými ulicemi a má zase ten pruskej ráz. I tady je z červeného pískovce kdeco. Jak ale pozorujeme, na starších domech se tento kámen docela rozpadá. Asi není tak kvalitní jako jiné druhy pískovce. Na náměstí jsme si v Žabce koupili tři láhve s vodou a začali z města stoupat do kopců na druhé straně údolí. Pro přespání jsme si vybrali kopec Sokolí garb.

Hřeben Sokoliho garbu je rovný a jen mírně se svažuje do údolí. Na místě lesa kdysi byla pole. Takže smrkový les je krásně rovný a není problém si vybrat pěkné místo na stan. Místo na oheň nám poskytl blízký vývrat. Parádní místo na spaní.

Uvítal nás další teplý den. Vyrazili jsme dál na SZ po hřbetu Sokoliho grabu. Krajina zde byla hodně kopcovitá a lučinatá. Postupně jsme sešli do vsi Ludvikovice Klodské v údolí Bystřice. V místní sámošce řetězce Dino si kupujeme nějaké jídlo a zajídáme to malým vodním melounem (polsky arbuza).

Vysoko nad údolím v úbočích kopců vede dvojkolejná železnice z Klodska. Boční údolí překonává řadou krásných viaduktů. Jeden takový se vypíná i nad Ludwikovicema. Od východního konce viaduktu odbočovala vlečka do areálu továrny Mölke. Za druhé světové války se tam dělalo kdovíco, teď je tam muzeum.

Vystoupali jsme ze vsi k tomuto mostu. Na začátku viaduktu stojí krásné hradlo v pruském stylu. Zde se napojovala vlečka z továrny. Celé zhlaví i s odvratnou kolejí je pořád zachované, ale k továrně už koleje nevedou. Nad bývalou vlečkou vede lesní cesta, po ní jsme došli nad bývalou továrnu. Ve stráni nad továrnou jsou v lese rozptýlené různé sklady s masivními betonovými střechami.

Sešli jsme dolů k továrně podívat se do muzea. Jenže dnes v pondělí bylo zavřeno. Vyfotili jsme si betonovou konstrukci Mucholapku a pokračujem dále. Nabrali jsme směr SZZ a začali stoupat z údolí pěknou lesní cestou. Překonali jsme kopec a sestoupili do dalšího údolí. Je zde koupaliště a u něj hospoda. Dali jsme si pstruha.

Pak nás čekal další kopec, který se jmenoval Gontowa. Byl tam pěknej les a mohli jsme si užít kus trasy po rovině. Poté se terén začal pomalu sklánět a my sešli do údolí se vsí Wyrebina. Byly to rozptýlené chalupy podél silnice vedoucí údolím.

Ve vsi Kolce byla vyznačená černá značka, která vystoupala nad vesnici a vedla podél dráhy. Vydali jsme se po ní, neboť se nám po asfaltu jít nechtělo. Ta stezka tam ale byla vyznačena po nesekaných loukách s kopřivama a moc lidí po ní nechodilo. Tak jsme došli do Gluszyca Górna.

Přešli jsme železniční viadukt a z nádraží zamířili po úzké silničce do vsi Lomnica. To už je obec podhorského rázu. Je vystavěná podél potoka Zlota woda, který vytéká z hor na jejichž úpatí je ves vystavěná.

Už nastával večer když jsme za vsí stoupali údolíčkem do kopců. Podél potoka vedla silnička do osady Radostina. Sledovali jsme silnici a za šera došli na louku, která se rozprostírala ve svahu vpravo od silnice. Na louce se pásli koně. Přešli jsme louku a v sedle na okraji lesa jsme si našli místo na spaní. V noci jsme slyšeli výt vlky.

Dalšího dne jsme se vrátili přes louku na silničku. Přitom jsme skoukli jaké Poláci mají koně. Docela pěkné chlaďásky různé mohutnosti. Silnička končila u hájovny a dál vedla štěrková cesta, která nastoupala až ke státní hranici u vrcholu Špičák. Pokračovali jsme po polské straně. Myslím, že těmto kopcům tu říkají Góry Kamienne.

Dál jsme sledovali hraniční zelenou značku přes vrcholy Kopica (803 m), Kozina (796 m) a Obírka (781 m). Trasa křivolaká a velmi zvlněná. Pořád nahoru a dolu. Naštěstí tento úsek nebyl delší než hodinu. Za Obírkou hranice uhnula k jihu, my jsme začali z kopců sestupovat ke vsi Nowe Siodlo. Vyšli jsme z lesa do luk a přes kravské ohrady jsme došli k silnici vedoucí směr Mieroszóv.

Do městečka Mieroszóv (Friedland) to bylo asi 2 km. Bylo to malé ospalé město ze starým jádrem a podloubím na náměstí. V JV rohu náměstí, jsme našli samoobslužnou jídelnu. Dali jsme si zase pirohy. A k nim gulášovou polévku. (Polská gulášovka chutná jako něco mezi naší houbovou a bramborovou). Pak jsme ještě v boční ulici našli poštu kde jsme koupili pohledy (kartky) a známky (značky). Napsali jsme kamarádům pozdravy a vhodili je do schránky.

• Dokončení článku

Fotogalerie, prohlédněte si fotografie