Přechod vápencového pohoří Julské Alpy v hornatém Slovinsku

Trek ve slovinských Julských Alpách (1)

Mnohde se píše, že v Julských Alpách nelze naplánovat plnohodnotnou hřebenovku, respektive přechod s těžší zátěží. Samozřejmě, že všechno jde, když se chce. Jako magnet na mě působí krásná pyramida Triglavu, což byl jasný cíl. Teď už jen najít vhodnou a odlehlou oblast v okolí.

Půlka českého národa na Triglav míří skrz Dolinu Triglavských jezer, druhá půlka od Aljaževa domu. Proto jsem se od počátku díval po jiné oblasti a v úvahu přicházel buď neznámý, ale asi i nezajímavý jih, nebo skalnatý západ.

Výsledkem byl plán. Jedním z prvopodnětů byla návštěva antikvariátu, kde jsem koupil mapu "Julek" v krásném 30tisícovém měřítku a taky těžký nedostatek času - pouze 5 dní na realizaci. Rozhazuji sítě a do pár dnů mám 11 odvážlivců. Z toho jedna dívka.

Sedlo Vršič a Malá Mojstrovka

Nejvyšší slovinské pohoří je českému národu dobře známé, omezím tedy horopisné fráze a přejdu rovnou k věci. Poslední pátek v září se scházíme v autě a přes noc uháníme do Rakouska. Kolem třetí ráno jsme v Kransjke Gore. Kemp naplánoval řidič, uléháme po třetí ráno.

Čtěte také: Karavanky, přehlížený slovinsko-rakouský hřeben

Budíme se o sedm hodin později, po delším rozmlouvání o dalších plánech vyrážíme do sedla Vršič, které je nejvyšší dostupné sedlo autem v centrální části národního parku. Leží 1 611 metrů vysoko a při našem poledním příjezdu je plné aut.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Parkujeme a čekáme na druhé auto. Je mi jaksi blbě, cítím se jak pošúlaná blecha a trápí mě migréna. Zobu dva paraleny a dostávám se tím na jednu pětinu doporučené denní dávky. Následně přijíždí druhé auto s Jarmilem, Ludvarem a Pipinou. Dvě osádky se s nadšením druží a nám utíká čas. Zapomínám se a dva paraleny zapíjím mocným hltem slivovice. Na ferratu v 300 metrů vysoké stěně je to originální příprava.

Konečně se odpoutáváme od parkoviště a začínáme stoupat do sedla Vratica mezi Malou Mojstrovkou a Robičje. Po cestě se kochám nádhernými výhledy a v kopci rozdýchávám migrénu, paraleny i slivovici (v tomto pořadí). Následuje krátký traverz v suťovisku a už se vidíme ve vysoké skalní stěně. Vypadá značně neprostupně a někteří zpochybňují svou schopnost ji přelézt.

Po nasoukání se do sedáků a přileb nastupuji jako první na zajištěný úsek. Nejprve lezeme po dlouhém žebru lehce doprava, později následuje několik závraťových traverzů. Asi po hodině se dostáváme na nenápadný hřeben a lehčím terénem dosahujeme náhorní plošiny s jeskyní a závrtem.

Myslel jsem, že už to je vrchol, teprve nahoře jsem zjistil, že je to ještě docela kus. Postupujeme po hraně plošiny a dostáváme se pod další žebro. To je asi nejnáročnější úsek. Není zde žádné jištění, terén dosahuje asi I/II UIAA. Stupy a chyty jsou naštěstí všude, dokonce se dá lézt různými cestami. Úsek není moc dlouhý a brzy jsme na skutečném 2 333 metrů vysokém vrcholu. Notnou chvíli trvá, než se sejdeme všeci, mám čas se do syta kochat panoramaty.

Pro každého je snad nejlepší žrádlo pro oči pohled na Špik, Škrlaticu, Prisojnik a Triglav. Východním směrem se krmím dlouho. Za pohled stojí i sever, kde se na obzoru rýsují Vysoké Taury s Grossglocknerem, o dost blíže pak Karavanky a osídlené údolí Sávy. Západním směrem mě uchvacují štíty italských Julek, Dolomity a blízké štíty ohromného Mangartu a protilehlé Vysoké Ponci. Jihu dominuje hřebenem spojená Velká Mojstrovka a přísně vyhlížející Jalovec. Z ptačí perspektivy vidíme do údolí řeky Soča s vesnicí Trenta.

V domu Tičarjově

Sestup nebyl zdaleka tak zajímavý jako výstup. Do nekonečna kličkujeme klouzavým suťoviskem, až mě to přestalo bavit a vydávám se přímo po skalnatém hřebeni, kde to už tolik neklouže. Vrací se mi migréna a do sedla pod Mojstrovkou přicházím značně zničen. Chata je celou dobu sestupu na dohled, vzdálenost se vůbec nezkracuje. Pod sedlem opět klouzáme v suti, po průchodu lesem jsme však v sedle Vršič a rychle se přemisťujeme do přechodného bydliště Tičarjev dom.

Spací pořádek dělíme do dvou pokojů podle složitého klíče, jehož parametry zahrnují chrápavost, ožralost, pohlaví a ospalost. Někteří to nevychytají a končí v pokoji chrápajících ožralů. K večeři většina dává zajímavou směs guláše a mamaligy. Já končím u domácí pečené klobásy, zelí a špeku a mohu vřele doporučit. Celou dobu pak člověk laškuje s otázkou, kolik vypije piv Laško s neskutečnou horskou přirážkou.

Vzhledem k zítřejšímu pogromu navrhuji budíček slovy na pátou hodinu ranní. S ohledem na laškování u stejnojmenného piva, pod cedulí "kaditi prepovedano", je tento návrh zamítnut s hlasitým nesouhlasným mručením a smíchem. Budík se tedy značně posouvá a do hajan se v rozumnou hodinu dostaví jen menšina účastníků. Některé následující nepřístojnosti (aplikovaná ornitologie a příchod slovinské Mamicové) jsem naštěstí prospal a nebudu je tudíž komentovat.

Hřebenovka hory Prisojnik

Ráno se zpožděním opouštíme chatu a překvapivě svižně razíme po široké cestě do kopce. Čeká nás nejnáročnější den našeho putování, přesto jsme natěšení. Přichází však první křižovatka a první problémy. Cesta je přeznačená a ze tří původních variant je průchozí jediná. Mimo jiné je mlha jak mlíko. Nechávám se zmást a skupinu vedu blbě. Nakonec dokonce úplně mimo. Po místy exponovaném svahu traverzujeme značně zarostlým chodníkem. Po 15 minutách uznávám chybu a vracíme se k zmatečné křižovatce. Z počátečního kufrování je tak najednou 45 minut ztráta.

V mlze následně stoupáme po hřebínku vedoucím pod severozápadní stěnu Prisojniku. Po cestě jsou dvě odbočky na známou Koparičevu stezku, značené jako "Okno". My se držíme jednoduchého směrování na Prisojnik. Na druhé odbočce se dáme doprava a dlouhým traverzem obcházíme stěnu. Po 45 minutách jsme na rozcestí Gladki rob, kde se opět cesty dělí. Naší volbou je krajinářsky atraktivní Grebenski pot, čili Hřebenová cesta.

Chodník od rozcestí velmi svižně nabírá výšku a skupina 11 planinarců se brzy trhá. Po čase dosahujeme pásma kosodřeviny, mlhomrak se začíná trhat a my se ocitáme nad mraky. Všechna údolí v okolí jsou zalita bílou pěnou a trčí jen rozeklané štíty Julských Alp. Všichni, co máme aparát propadáme fotománii.

V mnoha zákrutách stoupáme až pod Vrh Kraj sten, kde následuje traverz k Velkému oknu. Skrz něj sem ústí zmiňovaný Koparičev pot, což je poněkud náročnější přístup pod Prisojnik (my jdeme s velkými batohy, dle recenze jedné kamarádky se to s báglem jít nedá). Skalní okno je prý největší v Alpách, tak si ho alespoň fotíme z horního konce. Od tohoto místa si rovněž navazujeme sedáky a instalujeme přilby. Terén se stává náročnější a samotné obcházení okna po úzkém a strmém hřebínku může pro závratěmi trpícího člověka být nepříjemné.

Za oknem následuje několik zajištěných úseků, z nichž jsou všechny neobyčejně výživné. Postupně obcházíme skalní ostroh až se ocitáme na severní straně hřebene. Z tohoto bodu je to jen kousek na samotný hřeben. Od těchto míst se střídají lehké pěšší úseky s několika málo zajištěnými.

Problémem jsou nezajištěné části na hřebeni ostrém jako břitva. Některé dosahují až II. st. UIAA a balancování s batohem je značně nepříjemné. V jednom místě si živě vybavuji záběry z dokumentu Pavola Barabáše na Žabím Koni v Tatrách. Po cestě se setkáváme s velkým množstvím turistů příchozích z Koparičevy stezky. Všichni jsou na lehko, jen my táhneme výbavu na několik dní.

Po několika "falešných" vrcholech se terén zpříjemňuje a my můžeme konečně identifikovat samotný štít Prisojnik 2 547 metrů vysoký. Stezka se stáčí na jižní úbočí a do nejvyššího bodu vede odbočka. Necháváme si batohy pod horou a postupně se jdeme odfotit na vrchol. Ze sedla Vršič to sem trvá asi 3 a půl hodiny velmi náročné chůze.

Jubilejní cestou do úplných konců

Výhledy z hory patří k těm nejkrásnějším, jaké si lze představit. Vidíme v podstatě totéž, co z Malé Mojstrovky, jen mnohem lépe. Především Triglav a Škrlatica jsou úchvacující. Lehce nás děsí černá a zdánlivě neprostupná západní stěna Razoru, kudy má vést naše cesta. Vracíme se k batohům a poměrně dlouho čekáme na Toi-Toie a Morisse. Začínáme se strachovat o čas.

Naše čekací odbočka se nachází v suťovisku. Z ničeho nic se ozývá rachot kamení a křik ze všech stran. Německy mluvící turisté (co si zkracovali cestu) shodili několik kamenů, z nichž ten největší nabral šílenou rychlost a mířil přímo na turisty jdoucí po stezce pod námi (naše budoucí pokračování).

Když už se zdálo, že jde balvan mimo, rozstřelil se na několik menších a v ten okamžik jsem srabsky zavřel oči. Naštěstí je to jakýmsi zázrakem minulo. Neuplynulo ani pět minut a kdosi shodil menší šutr - tentokrát na prázdnou cestu. To už jsme na křižovatce všichni a sbíráme se k pokračování. Nikomu se do té skalnaté střelnice nechce, takže to procházíme skoro klusem. Naštěstí nic nespadlo.

O pár okamžiků později dosahujeme dalšího rozcestí. Vpravo dolů to vede zpět do sedla Vršič nebo do údolí Mlinarica. My jdeme doleva ve směru na Razor. Tímto se dostáváme na nejtěžší turistickou cestu v Julských Alpách - Jubilejni pot.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Stezka byla založená k výročí vzniku turistického spolku v Julských Alpách. Je to jedno z nejnáročnějších velehorských dobrodružství, které si lze v Julkách užít. Prochází velmi náročným zajištěným i nezajištěným terénem po plotnách, hřebenech a žebrech Zadniho Prisojniku a hory Škrbina. Nutné je patřičné horské vybavení a přilba. Důležitým faktorem je ovšem stabilní krok a značná odolnost proti závratím.

Nejprve klesneme do úzkého sedla a převislým komínem se dostáváme na severní stranu hřebene. Po úzkých plotnách a exponovaném hřebeni poté obcházíme 2 392 metrů vysoký Zadni Prisojnik. Cesta jde velmi pomalu, po hodině a půl teprve dosahujeme Malého Okna, což je další ohromné skalní okno v hřebeni Prisojniku. Tohle je sice o něco menší, ale zase impozantnější. U přírodního divu se konsolidujeme a hodnotíme možnosti.

Je před čtvrtou hodinou a my jsme v půlce. Mnozí jsou již hodně unavení. U okna či přímo v něm by šlo zakempit a přenocovat (uvnitř se nachází sníh a tudíž i zdroj vody). Po cestě prozatím žádné jiné vhodné místo nebylo, nevíme, co nás čeká. Přesto se rozhodujeme jít dál (i když mnozí se s nemožností dojít do útulny na Pogačnikově domě již smířili).

Scházíme do skalního okna, prohlížíme si jeskyni a náročnějším výstupem přes velké balvany dosahujeme jižního ústí. Tady snad všem spadla brada úžasem. Stezka jakoby končí a padá svislou stěnou do propasti. Po stěně je natažené ocelové lano a pár stupů. Tom stezku hodnotí jako ferratu C/D, my ji polezeme po celodenní námaze, směrem dolů a ještě s těžkými batohy. Někteří za Oknem očekávali alpské louky s fialovými krávami a zurčícím potůčkem a teď jsou zklamaní. Luďa později prohlásil, že větší psycho nezažil a po zvládnutí ferraty přišel o strach.

Z Okna je třeba nejprve sestoupit lehce převislým nezajištěným komínem, poté se po exponované římse přechází k samotné ferratě. Stezka padá svisle do desítky metrů hluboké propasti. Do stěny nastupuji jako druhý.

Pečlivě se přecvakávám a snažím se neuklouznout na ohnutých ocelových stupech. S báglem je to nápor na ruce. Nechci si představovat, jak by asi probíhala záchrana spadnuvšího člověka s 20kilovým batohem na zádech. Celý úsek trvá asi 15 minut, dole pak rychle mizím z dosahu často padajících kamenů. Bohužel se tady opět zdržujeme a nabíráme další hodinu ztrátu.

• Dokončení článku

Další související články: