Z Javorníku do Trutnova - vícedenní treky

13denní vandr přes Rychlebské hory, Jeseníky, Orlické hory a Jestřebí hory (1)

Trasa která by se dala označit jako hřebenová, neboť skoro všechny uvedená pohoří jsme z větší části prošli po hřebenovce. Byla to cesta na které jsme poznali různorodost krajiny i počasí. Vždyť každé hory mají svou tvář, každé podhůří má svého ducha a každá cesta která vede za poznáním zanechá krásné vzpomínky. Na tomto vandru jsme pocítili "prokletou vůni hor" a byli jsme šťastni.

Kdybych naší trasu nakreslil na mapu, vznikla by vskutku klikatá čára. Zrodila se pospojováním míst, kde jsem byl naposledy před deseti lety a také oblastí, kam jsem se chtěl delší dobu podívat. Prošli jsme křivolakou čárou čtyři pohoří a poznali kus krajiny.

Trasa tohoto vandru však vznikla jako náhradní. Polsko, kam jsme původně plánovali jet, bylo kvůli epidemii uzavřeno a tak jsme museli vymyslet vandr v tuzemsku. Chtěli jsme jet podruhé do Polských Sudet. Vyjít z Javorníka a pak stále postupovat na západ přes Klodsko, Novou Rudu, Lubawku, polské podhůří Krkonoš a dojít až někam do Frýdlandského výběžku. Těšili jsme se na opuštěnou krajinu polského Slezska. Místo toho jsme se vydali rušnější českou stranu.

Za pěkného červnového dne vystupuji z vlaku v Javorníku ve Slezsku. Jsem sám. Bobuli bolí zub a zubař jí to spraví až zítra. Dorazí tedy později. Z Javorníku vycházím po červené značce kolem zámku Jánský vrch. Z vyhlídky nad Račím údolím sejdu k opravené tančírně. Pěkná práce. Pokračuji po červené směr Hraničky. Ta vystoupá z údolí a po lučnatém hřebeni dojde až ke státní hranici. Zde se napojuji na hřeben Rychlebských hor. Pohltí mě smrkové lesy a po hraniční stezce postupuji směr vrchol Smrk. Po sedmé hodině končím v malém sedle zvaném Peklo. Je zde ohniště přímo u stezky, rovné místo a voda také není daleko. Takovýchto míst s ohništi jsem na této hřebenovce potkal několik.

V Pekle mě vzbudil nový slunečný den. Vyrazil jsem po hřebenovce směr vrchol Smrk. Už během dopoledne bylo vedro a dusno. V nastávajícím teplém počasí jsem dospěl k rozcestí u Smrku. Samotné rozcestí u hraničního kamene není přímo na vrcholu. Vrchol je plochý a je na něm bažina. Směr mé cesty se přes tato místa ubíral, takže jsem si užil stezku plnou bahna a louží. Šel jsem směr Horní Lipová.

Něco jsem už dříve zaslechl o lesním baru tak jsem se tam chtěl podívat. Bylo to při cestě. Bar je v údolí, které začíná pod východním úbočím Smrku. V tomto čase však bylo ještě zavřeno, tak jsem se najedl ze svého a pokračoval v sestupu. Začal jsem potkávat spousty lidí, stoupajících po silničce ze vsi. Všichni se šli podívat na zavřený bar. Z Lipové kratší stoupání na rozcestí Pod kopřivným a pak pokračování po hřebeni směr kopec Smrčník. Byl pracovní den a z lomu jezdilo jedno auto za druhým, na silnici se mohutně prášilo. Naštěstí je stezka vyznačena po loukách dál od silnice.

Sestoupil jsem do sedla Na pomezí, vzal to kus po kolejích a napojil se na stoupající zelenou značku na Medvědí kámen. Prudký výstup po značce v silném dusnu byl snad nekonečný. Odškodněním na konci byl výhled ze skalky na vrcholu. Pak již pohodlná cesta podél lázeňských pramenů rozptýlených v lese. U Jitřního pramene jsem na velkém rozcestníku vyměnil zelenou značku za modrou a pokračoval směr Bílé kameny a Písečná.

Počasí se začalo rychle kazit a slibovalo déšť. Přešel jsem rychle vrchol Bílé kameny a sestupoval podél potoka Žlebníku až ke stejnojmennému rozcestí. Dál se značka ubírala doleva směr Písečná a o kus dál vycházela do luk. Tady jsem odbočil podél potoka a našel dobré místo na spaní. Rychle jsem postavil stan a už začaly dopadat první kapky. V dálce hřmělo. Stihnul jsem do stanu naházet věci a do apsidy nastrkat suché dříví na oheň. Větší dříví jsme poopíral o stromy. Pak se spustil silný déšť, schoval jsme se. Mezitím dorazila Bobule do Písečné a šla za mnou v tom nejlepším dešti. Pomocí telefonu jsem ji dovedl až ke stanu.

Střídavě propršelo celou noc. Ráno přestalo, mohli jsme si v klidu uvařit a zabalit. Když jsme vyráželi pršet začalo znova, ale ne tak vydatně abychom si museli brát nepromokavé kalhoty, bundy stačily. Šli jsme do Písečné. Prošli jsme kolem jeskyní na Špičáku a sešli k říčce Bělé. Podél ní došli do Studeného Zeifu a po silničce začali stoupat na Rejvíz. Během výstupu přestalo pozvolna pršet.

Na Rejvízu bylo plno turistů, rychle procházíme kolem okraje louky a mizíme do lesů. Míříme na zříceninu hradu Quinburk, přímou cestou mimo značky. K hradu stejně žádné značky nevedou a tudíž je v této oblasti klid. Když jsem tu byl v roce 2014, tak jsem pod hradem našel docela slušné místečko na spaní pod převisem. Po vydatných deštích bylo ale bylo toto místo mokré. Holt zdejší převisy nejsou pískovcové. O kus cesty dál jsme ale našli jiný převis. Byl krásně suchý a dle velmi starých stop uhlíků býval používaný. Urovnali jsme na podlaze pár kamenů a vzniklo dobré místo na spaní bez stanu.

Následující den přišlo proměnlivé počasí, chvíli svítilo slunce a chvíli to vypadalo na déšť. Potřebovali jsme se dostat k turistickému rozcestníku Pásmo Orlíka na hlavním hřebeni. Oproti mapě byla přes sedlo mezi Medvědím vrchem a Heřmanovickou chatou vybudována nová cesta. Byla to paráda, protože jiná vhodná cesta tímto směrem tu není. Pak už jsme se na rozcestí Pásmo Orlíka vydali po žluté směr Videlské sedlo.

Pohybujeme se po stezce ve smrkovém lese s výškou kolem 1 000 m. Z Videlského sedla strmě stoupáme na vrchol Malý děd (je to skoro 450 metrů převýšení) a na chvíli se dostáváme do pásma kleče. Za vrcholem Děd je chata Švýcárna. Vaří, dáváme si výpečky s knedlíkem. Je tu samoobslužný provoz jako ve školní jídelně, takže ani ne za půl hodiny můžeme pokračovat dál.

Dostali jsme se do míst kudy táhnou spousty turistů na Praděd. My na Praděd nejdeme a nabíráme směr Červenohorské sedlo. Jdeme po pěkných lesních vozových cestách, které většinou vedou z kopce. Schválně nejdeme po červené, kudy jde nejvíce lidí, ale po paralelně vedoucí úboční modré. Tak dojdeme do Červenohorského sedla.

Už se blíží večer, tak jen procházíme a začínáme stoupat po červené směr Vřesová studánka. Stezka je až ke studánce vyznačena po pěkné cestě pro svážení dříví. Ta u studánky končí a dál vedou pěšiny v kleči. Cesta je zakončena rovnou plošinou na které roste pěkná krátká tráva. Je tu i ohniště a u něj cedule sdělující přísný zákaz rozdělávání ohně. Kousek dole ve svahu je Vřesová studánka. Zde budeme spát.

V noci několikrát pršelo. Ráno nás vítá mlha převalující se přes hory. Po stezce plné louží pokračujeme na Trojmezí, kde uhýbáme po žluté na Vozku. Zajdeme se podívat až na vrcholek Vozky. Vše je v mracích, vrcholové skály vypadají v mlze tajemně. Vrátíme se na rozcestí a zahajujeme sestup směr Josefová, Branná. Dostali jsme se pod úroveň mlhy, ale počasí vypadalo stále nejistě.

V Branné na náměstí nalézáme super drahou hospodu, ve které nikdo nesedí a o kousek dál naproti jednotě hospodu obyčejnou. Moc tam toho ale k jídlu nemají. Dáváme si kulajdu a rozmraženou pizzu. Mezitím se přežene jedna dešťová přeháňka. Na náměstí si ještě kupujeme 4 kremrole ze zdejší výrobny.

Z města jdeme k severu a po žluté vystoupáme na hřeben u Kutného vrchu. Tam postupujeme po červené, která vede po okraji lesa směr Staré město. Vede tu pevnostní linie, u jednoho řopíku si nalézáme pěkný smrkový les na vyspání. Ale nemáme vodu, takže jdeme hledat. Sejdeme z luk do podmáčeného údolí kde pramení potok. Nabereme vodu a začneme stoupat zpátky na hřebínek k pevnostní linii. Cestou jsme nic lepšího nenašli, takže se vracíme na vyhlédnuté místo.

Pod hustými smrky nalézáme suché chrastí a ve vývratu bezpečné místo pro rozdělání ohně. Hezky jsme si postavili stan, uvařili polévku a kafe, teprve pak začalo pršet. Všude kolem nás už dvě hodiny hřmělo, na hřebenech hor se kupily mraky, létaly blesky a k nám to milosrdně přišlo až teď. Pršelo dost prudce většinu noci.

Uvítal nás nový den bez deště. Všude zataženo, místy se hnaly cáry nízkoletících mraků. Kdybychom si včera neschovali suché dříví, dalo by nám teď velkou práci udělat oheň v propršeném lese. Podél linie opevnění jsme došli do Starého města a nakoupili si v místní Jednotě. Pak jsme ještě zašli do cukrárny a vydali se dále na pochod směr Sněžník.

Do Stříbrné nás vedla pěkná cesta po loukách a pak začalo stoupání do kopců. Někde od 1 000 m ležely mraky a my jsme doufali, že se to třeba roztrhá než tam dojdeme. Neroztrhalo. Ale i tak jsme na Sněžník šli. Les v mlze vypadal mysticky. Foukalo od severu, takže jsme až těsně pod vrchol došli v závětří. Na vrcholu pak bylo velmi nevlídno, takže jsme ani nezastavili a začali sestupovat po červené směr Králíky.

• Dokončení článku