Parádní přechod přes Borovniak, Ondrejisko na horu Strmá prť

Aneb týden na Horehroní a Spiši s batohem (2)

Dopoledne na Beňušce v Nízkých Tatrách, po poledni již ve Slovenském ráji. Protože jsem měl díky největšímu slovenskému trekerovi Mirovi super odvoz až do sedla Besník, ušetřil jsem si nějaký ten kilometřík nudného šlapání z Telgártu.

Vyrážím tak na další okruh, tentokráte po méně známých částech jižního okraje Slovenského ráje, geomorfologického podcelku Spišsko-gemerského krasu. Za tři dny budu nazpět, abychom opět společně s největším slovenským trekerem mohli vyrazit do Nízkých Tater. Na Královu holi, kterou mám ze sedla Besník (994 m) doslova jako na dlani.

Po krátké debatě s bodrými slovenskými cyklisty nahazuji na záda bágl a vyrážím po červené turistické značce východním směrem na krásnou vyhlídku naproti vrchu Rakytovec (1 068 m), kde stojí hezký turistický přístřešek. V případě nouze by se dal využít k bivaku. Na chvíli se tady zdržím a kochám se fantastickými výhledy na Nízké Tatry.

Po krátké kochačce vyrážím dále. I tady, v národním parku, jsou lesy v trapu. Něco má na svědomí kůrovec, něco nenasytná lobby s potřebou "drvnej štiepky" pro "ekologické" elektrárny na biomasu… Když již těžím, tak to vezmu přece všechno, že jo…

Přestože po horách chodím již nějaký ten týden, něco málo jsem o dané problematice četl, pár knih to jistě bylo, přesto stále nerozumím zásahům v "bezzásahových" územích. Když zde hospodaří urbariáty a pozemky stát nevlastní, tak mně národní park nepřijde národním parkem, ale fabrikou na dřevo a lovecké trofeje, kde se "po uších dupou" jen turisti, kteří jsou tu jaksi nedopatřením…

Vzhůru na nejvyšší vrch Slovenského ráje

Vytěžené lesy sice působí tak trochu depresivně, naštěstí tu spoušť trochu zachraňují rozsáhlé do fialova zbarvené koberce právě kvetoucí vrbky úzkolisté. Na druhou stranu si mohu užívat nerušených výhledů ke kótě Borovniak v masívu hory Ondrejisko, která je nejvyšším vrchem celého Slovenského ráje. Když jsem se tady toulal naposledy, turistická značka na Borovniak ještě nevedla.

Fotím perleťovce a další motýly a trochu znepokojen sleduji tmavé mraky, které se honí po části oblohy. Bouřka na vrcholu není nikdy moc příjemná. Na rozcestí Pred Čuntavou (1 166 m) se z pravé strany připojuje modrá turistická značka, po které by se dalo bez problémů pokračovat přes Kyprov (1 391 m) až na Stolicu (1 476 m), nejvyšší horu Stolických vrchů a vůbec celého Slovenského rudohoří.

Omrknu zdejší přístřešek a boudu, které by se daly využít k bivaku, a pokračuji mírně klesající svážnicí na Čuntavu (1 126 m). V blízkosti stojí Turistická chata KST Dobšiná, tady však nezvanému turistovi pšenka nekvete. Omrknout Ritu přesto zamířím.

Vracím se na rozcestí Čuntava, u kterého stojí další z loveckých chat, a pokračuji rozbahněnou lesní cestou na rozcestí Pod Ondrejiskom (1 150 m), kde využívám vyznačené odbočky na skalní vyhlídkový vrch Borovniak (1 268 m, v mapách i 1 272 m) v masívu hory Ondrejisko (1 270 m). Orientačně bez problémů, stoupání vcelku pohodové.

Na vrcholu Borovniaku jsou dokonce lavičky. Výhledy jsou velkolepé, avšak dlouho se nezdržím. Starosti mi dělá déšť s bouřkou nad Královou holí, které se ženou k východu. Udělám pár fotek Nízkých Tater a skalních štítů blízkých Vysokých Tater a raději balím fidlátku a mažu dolů. Udělal jsem dobře, protože na loukách mezi Borovniakem a Ondrejiskem začíná hřmít a pršet. Naštěstí se tady dá skrýt na "verandě" velkého, ale uzamčeného mysliveckého posedu.

Na Strmou prť a do sedla Lopata

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Po dešti opět vysvitlo sluníčko. Začíná se pařit z hor, tak by to mohlo zase nějakou tu hodinku vydržet. Vyrážím proto rychle dále. Nejprve nazpět na rozcestí Pod Ondrejiskom a pak bahnitou cestou (krátce opouštím červenou turistickou značku) do protějšího sedla pod Strmou prtí. Stojí v něm krásný turistický přístřešek s malou půdičkou, která se dá využít k pohodlnému bivaku. Dole na loukách je malá bouda, ale ta má již nejlepší léta za sebou a začíná se bortit k zemi.

Nu a když jsem již tady, nemohu vynechat odbočku na skalní vrch Strmá prť (1 199 m), ze kterého se otevírají další hezké výhledy západním a jižním směrem. I tato odbočka určitě stojí za to. Další cesta ubíhá vcelku rychle, byť je to občas dosti nahoru a dolů spojené s přelézáním padlých stromů. Především před rozcestím Nižná záhrada (1 086 m) v okolí vrchu Húzovské (1 172 m).

Všechno to "strádání" ale vynahradí krásná skalní vyhlídka před rozcestím Nižná záhrada, ze které se otevírají úžasné výhledy na dvojvrchol Malý a Veľký Radzim v Revúcké vrchovině, které po dešti dýmají jako sopka. Opravdu nádherné panorama.

Člověk se ani nenaděje a již je tady rozsáhlá krasová planina Hanesová. V některých mapách je uváděná jako Hanysej. Vyberte si. Stojí tady další turistický přístřešek, který je sice stejný jako ten pod Strmou prtí, ale chybí mu půda. Dávám lehký pozdní oběd, svačinu, a vyrážím dále.

Na rozcestí Pod Hanesovou I (909 m), o malinký kousek dále, opouštím dosavadní červenou turistickou značku (mimochodem trasu Hrdinov SNP) a odbočuji doprava na žlutou turistickou značku. Ta míří pod vrch Čierna hora (1 152 m), který je dnes téměř bezlesý. I v této části Slovenského ráje probíhá intenzivní těžba dřeva. Ochutnávám z bohaté úrody malin a borůvek, které chutnají opravdu skvěle.

Přicházím k velkému vřesovišti, kde se mi značka ztrácí. Není ani vlevo, ani vpravo, ani vepředu. Nezbývá než jít po rozumu. Ten naštěstí nezklamal, takže na hraně strmého svahu nacházím úzkou pěšinku, která vypadá spíše býti zvířecí prtí než turistickým chodníkem. Prť se ale záhy rozšiřuje a dokonce se objevuje žlutá značka. Sláva. Spěchám, protože za zády opět hrozivě hřmí. Do sedla Lopata, kde mám naplánován bivak v jednou z přístřešků, to již není daleko.

Strmý sešup končí a dává se do deště. Z vrchu jsem viděl (patrně) střechu, ale nyní vidím kulové. Blýská se jako o život a začíná pršet. Přístřešek míjím, avšak nacházím za zátočinou lesa nalevo další. Sotva vlezu po střechu dává se do pořádného deště. Co do deště, učiněného tropického lijáku. Hotové provazy deště. Chtěl jsem počkat, až se vyprší a pohledat přístřešek, který jsem viděl z vrchu z cesty do sedla Lopata. Protože ale prší dlouho, rozkládám se pod stříškou této lovecké chaty.

Nakonec se vyprší až v podvečer, kdy mi přiletěl dělat společnost ťuhýk. Oblačnost se trhá a dokonce vykukuje Měsíc. Doplňuji vodu v blízkém prameni a uléhám do spacáku. Nakonec pořádně prší i v noci, takže jsem skutečně rád, že spím hezky v suchu pod střechou.

Sestup do Dobšiné

Ranní příroda se po svěží koupeli tváří, jako by se nic nedělo. Slunce opět svítí, obloha je téměř bez mráčku. Dohledávám turistický přístřešek u chaty Kimpen a vydávám se na sestup do Dobšiné. Nacházím stopy medvěda, který si tady pochutnával na medu. Ve velké dutině v zemi jsou ještě vidět zbytky včelích pláství.

Sestup je místy dosti nepříjemný a prudký, na mokré hlíně a listí je potřeba dávat majzla. Nakonec se ale šťastně dostávám do osady Lányiho Huta (Lániho Huta, 590 m), založené snad někdy okolo roku 1696. Tajně jsem doufal, že by odsud do Dobšiné mohl jezdit nějaký autobus, ale tato představa se ukazuje býti hodně naivní.

Nu což, na světě jsme přece, jak říkával Jan Ámos Komenský, abychom chodili. Tak jdu pěšky, byť po asfaltu, až do Dobšiné. Tam doplňuji nějaké zásoby a vyrážím dále. Čeká mě Dobšinský kopec, Palcmanská Maša, Zejmarská roklina se žebříky, Geravy a Havrania skala. O tom však zase až příště.

• Trasa na turistické mapě

Fotogalerie, prohlédněte si fotografie

• 1. část článku
• 3. část článku
• 4. část článku