Slovenské Chočské vrchy, přechod vápencových hor křížem krážem

Túra z Lúčok na Velký Choč a bivak v Hotelu Choč, Stredná poľana (1)

Jedna z pranostik sice říká, že co červenec neuvaří, srpen nedopeče, avšak letošní srpen se této pranostice dosti vymknul a dopekl mnoho z toho, co studený červenec neuvařil. Pořádně peklo i během našeho přechodu slovenských Chočských vrchů, kouzelného vápencového pohoří na pomezí Liptova a Oravy. Putování křížem krážem jsem plánoval již před pár lety, ale přišlo do toho období kovidového teroru, do kterého se Slovensko zapojilo velice aktivně a pro zdravé lidi uzavřelo své hranice. Proto na Chočské vrchy došlo až letos.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Masiv Chočských vrchů budují především druhohorní sedimenty - vápence a dolomitické vápence. S tím souvisí poměrně velký nedostatek vodních zdrojů ve vyšších partiích, pouze v průlomových dolinách jako jsou Kvačianska dolina, Prosiecka dolina, Sestrčská dolina, Kalamenianka aj. najdeme říčky s proudící vodou. V podhůří pak existuje množství termálních a minerálních pramenů.

Pohoří, které se skládá ze tří poměrně dobře oddělených geomorfologických podcelků - Choč, Sielnické vrchy a Prosečné nemá souvislý hřeben, proto volíme přechod formou křížem krážem. I tak v tomto poměrně malém pohoří o rozloze pouhých 127 km² míjíme řadu pozoruhodností, za čtyři dny není v silách běžného trekera vše zvládnout. Obzvláště pak v případě, kdy panují vedra přesahující 30 °C. Rozlohou jsou tak Chočské vrchy až na 73. příčce mezi 94 geomorfologickými celky Slovenska.

Z Lúčok na louky Žimerová

Za výchozí místo i cíl jsme si vybrali známé lázně Lúčky-Kúpele (620 m). Protože je parkoviště plné, odstavujeme auto na silnici do řady mezi spoustu dalších. Jsou prázdniny, neděle, nelze se divit. Protože máme celkem dost času, zahájíme túru v místní pizzerii v domě zvaném Kúpeľná dvorana. Pizza a startovní pivo, respektive kofola, přijdou vhod. Další teplé jídlo bude až za dva dny.

S naloženými batohy konečně vyrážíme na čtyřdenní okruh, putování malým, ale úžasným pohořím plným vyhlídkových vrcholů i hlubokých soutěsek. Je hrubě po druhé odpolední, cesta přes Kysucké Nové Mesto a Ružomberok byla zoufale ucpaná. Přes rozcestí Lúčky, Aqua - vital park (617 m) míříme po červené turistické značce vstříc Velkému Choči, nejvyšší hoře celého pohoří, který jako statný mohykán stojí uprostřed výrazně nižších vrchů. A právě díky tomu je Velký Choč jedním z nejlepších výhledových vrcholů Slovenska, pokud ne vůbec nejlepším.

Míjíme hezky upravenou kapli po levici a hezky upravený sportovní areál s parkem po pravici. To jsme ale již na okraji obce Lúčky. Musíme šlapat po asfaltu mezi strmými vrchy Plieška (977 m) a Smrekov (1 022 m) proti proudu říčky Teplianka, v odpoledním žáru to není nic moc příjemného. Na chvíli se ale schladíme a příjemně osvěžíme v průzračné vodě Teplianky, na které se níže nachází známý Lúčanský vodopád. Ten jsme si ale nechali jako poslední zastávku našeho putování.

Konečně je tady rozcestí Jastrabia dolina, odkalište (645 m), na kterém opouštíme silničku spojující obce Lúčky a Osádka a pokračujeme vlevo. Sice zatím stále po asfaltce, ale s nulovým provozem. A svižněji vzhůru, takže výškové metry v dolině utěšeně přibývají. Brzy jsme na rozcestí Jastrabia dolina, rázc. (757 m), na kterém opouštíme asfaltku a bahnitou lesní cestou s protékající vodou stoupáme strmě vzhůru. Od mé poslední návštěvy na řadě míst les ustoupil holinám, kácí se i v těchto končinách. Na druhou stranu se ale otevírají výhledy, které byly pro vzrostlý les zapovězeny…

Nakrátko se nám po pravici ukáže impozantní vrchol Velkého Choče. Dcera Míša si plně uvědomuje, že to ještě bude pořádná fuška, že i tak poměrně "nevysoký" kopec nám dá pořádně zabrat. Odpočíváme ve stínu lesa, je třeba se napít. Potkáváme i první turisty. S malými baťůžky, trekaře jsme za čtyři dny putování nepotkali ani jednoho.

O kousek výše přecházíme vrstevnicovou lesní svážnici, fotíme nějaké ty houby a brouky, a blížíme se k hranicím území evropského významu a také na polanu Žimerová, kde stojí hezký turistický přístřešek Žimerová s posezením, ohništěm a malou půdou (tak pro dva lidi) pro případný bivak. Spalo by se tady krásně, tak snad někdy příště. My dnes ještě budeme chvíli pokračovat.

Stoupání do sedla Vráca (1 422 m) a na Velký Choč

Jsme na hranicích NPR Choč o rozloze 1 428 ha, která byla v roce 2004 zařazena do soustavy NATURA 2000. Škoda jen, že se zde již nekosí ani nepase, takže mám obavy, že řada zde se vyskytujících unikátních a ojedinělých rostlinných a živočišných druhů časem vymizí. Zakrátko se nám otevře nádherný pohled na Malý Choč (1 465 m) s úžasnými skalními stěnami a skrze statné smrky i na samotný Velký Choč.

Za rozcestím Žimerová, vrchol lúk (1 100 m) následuje poměrně prudké stoupání lesem. Opláchneme se v jedné ze studánek a přes trávou zarůstající mýtiny s výhledy k Západním Tatrám se opět noříme do lesa. Okolo roste množství slaďounkých malin, musíme ochutnat. I tak toho tady pro zvířátka zůstane plno. Objevují se další výhledy, nyní vidíme v plné kráse i Liptovskou Maru, největší vodní plochu na Liptově, a také hřeben Nízkých Tater. V oparu je dokonce vidět i Královou holi.

A je tady závěrečné stoupání do sedla Vráca. Kamenitý úsek s výhledy a stoupání po schůdcích v samotném závěru. Odbočím i k plaketě upomínající na pád letadla, tuším že větroně, při kterém zahynul 19letý pilot. Jen mně tady chybí duralové křídlo, které tady roky bývalo. Buď jej někdo někam pohodil a nebo se třeba někomu hodilo do "sbírky". Opravdu netuším, kam se podělo.

Konečně je tady sedlo Vráca (1 422 m). Shazujeme těžké batohy a kocháme se úžasnými výhledy tu na Chočské vrchy, Nízké Tatry a Západní Tatry, tu na Malou Fatru s nepřehlédnutelným Velkým Rozsutcem nebo Stohem. Po krátkém odpočinku nás čeká závěrečné stoupání na Velký Choč. Původně jsem uvažoval o odbočce na Malý Choč, ale v tom parnu nemáme motivaci. Následují skalky, kosodřevina, pár řetězů a již je tady vrcholová plošina Velkého Choče (1 611 m, na rozcestníku 1 608 m), nejvyšší hory Chočských vrchů. Je to i nejvyšší bod celého našeho putování po tomto malebném slovenském pohoří.

Stredná poľana a bivak v Hotelu Choč

V pozdně odpoledním světle si užíváme fantastických a doslova kruhových výhledů. Máme polovina Slovenska jako na dlani, nechybí Tatry, Nízké Tatry, Velká Fatra, Malá Fatra, Oravská Magura a nebo Oravské Beskydy s nepřehlédnutelnou Babí horou (1 725 m). Tam jsme se toulali v minulém roce při výpravě na severní pól Slovenska. Tu krásu nedokáži popsat, lépe vám ji přiblíží fotografie v článku i v připojené fotogalerii.

Když jsme napojeni a nasyceni skvělými výhledy, sestoupíme k rozcestníku, u kterého končí chodník Martina Kukučína (vlastním jménem Matej Bencúr) z Jasenové a začínáme sestupovat na nádherné louky Prostřední polany. Do místa dnešního bivaku. Cestou fotím kytky, především různé druhy zvonků. To zase bude, než se podaří určit druhově…

Nakonec to ani moc nebolelo a stojíme u rozcestníku Prostredná poľana (1 248 m). Krátká odbočka vlevo a stojíme u Hotelu Choč, našeho dnešního bivaku. Hotel Choč je parádní dřevěná bouda, bez problémů se tady vyspí asi 10 lidí. Voda je odsud asi kilometr, směrem k bývalé turistické Hviezdoslavově chatě, té ale máme dost.

Chystáme spaní a dřevo na oheň. Jsme tady sami, to bude parádní večer u ohýnku, pod hvězdami a padajícími "hvězdami". Je totiž těsně po maximu Perseid, vydatného meteorického roje, jehož radiant leží v souhvězdí Persea. Ještě toho bude padat dost, hodinové počty jsou solidní.

Ještě jednou vyrážím na dřevo, když tu u rozcestníku potkávám dvě Polky. Zakrátko přicházejí další dvě. Je jasné, že večer u ohníčku poklidný nebude. Ale že to bude takový "masakr", tak to jsem opravdu nečekal.

Dotáhnu ještě další dřevo a Polky se utáboří před boudou. A že prý, mohou-li zde spát a zda-li mohou k ohni. Jistě, proč ne, však tady nemáme žádné rezervé… Protože polsky docela dobře rozumím je mně z jejich řečí jasné, že o žádné velké turistky nejde. Z Valaské Dubové je to sem nakonec kousek. Ale že s sebou přinesou jídla a pití jak pro Napoleonovu armádu, kovové tyče na opékání a mobily nepustí z ruky, tak to jsem fakt nečekal.

Fotí špekáčky nad ohněm, zuhelnatělé špekáčky, sebe sama se špekáčky, s ohněm, před hotelem Choč. Čekám, které první vypadne "chytrý" mobil z ruky a shoří v ohni. Každý záběr se musí samozřejmě hned postnout, vocapovat a fačebukovat, brzy se již jen vocapuje a fačebukuje, čtyři světélka displejů se lesknou ve tmě. Čtyři "řvouci" kobiety, sice spolu, ale vlastně každá zcela sama, jako by ani nebyly v přírodě. U puberťaček bych to i chápal, ale u takovýchto pamětnic mě to udivuje. Digitální degenerace patrně prostupuje napříč všemi věkovými kategoriemi.

Tak to nedávám, jdu raději od ohně kouknout na Perseidy. Pár parádních kousků vidím, Míša hlasí další, dokonce prolétne jeden jasný bolid, který za sebou nechal kouřovou stopu. Nádhera. Nakonec prolétne k obzoru jasný meteor, rudý jako světlice. Asi na rozloučenou.

Již se pořádně setmělo, mohly by být vidět i méně jasné meteory. Jenže Polky si usmyslely, že budou mobily (sic!, vždyť mají hen tie oné megapixely) fotit hvězdy i ty meteory. A k tomu je přece "potřeba" si na oblohu, na hvězdy (!) posvítit čelovkami. Fakt hvězdy! Když mě oslní asi pošesté, tak to vzdávám, to fakt nemá cenu. Míša již šla spát se slovy, že takové ženské by do hor neměly vůbec chodit. Já to před ní nekomentoval, až nyní v tomto povídání o putování Chočskými vrchy. Někdy i 14letá holka má více rozumu než "cetileté" pamětnice…

• Pokračování článku
• Pokračování, 3. část článku
• Dokončení článku

Fotogalerie, prohlédněte si fotografie