Beninský hromovládce vodun Heviosso (kulty)

Jeden z mnoha kultů v rámci západoafrického náboženství - vodun Heviosso

Rituálu přihlížela asi stovka věřících stojící v nepravidelném kruhu na nevelkém plácku mezi betonovými domky zdobenými zelenou plísní. Mladý hubený černý muž v červené suknici vytažené až na hruď uprostřed tleskajícího kruhu divoce tancoval s děrovanou kalebasou zvíci gorilí hlavy, v níž hořel oheň. Tanečník se rychle točil, doslova vířil, jako by se měl vznést (což jsem v té jiskřivé atmosféře i čekal, ale nestalo se), mezi věřícími kultu vodunského božstva hromovládce Heviossa, kalebasu s posvátným ohněm svíraje pevně před sebou.

Přestože slunce už zapadlo, bylo stále velmi horko; těžký vlhký vzduch pronikal nepříjemný pach potu na sobě namačkaných přihlížejících, libá vůně tabáku - vkusně vyřezávané dýmky dýmaly nejen tabákem, ale i špetkou ještě libějšího koření - a také prach vířený tanečníkem. Vzduch se dal doslova polykat, ale dýchat se téměř nedal. Bubny hřměly v nesmírně rychlém tempu spolu se zvonky (o rytmus se staralo pět bubeníků), lidé tleskali a extaticky zpívali monotónní melodii.

Jen co tanečník dovířil, přiblížil se k lidem v kruhu. Věřící si od něj postupně symbolicky dlaněmi nabírali oheň a nanášeli jej na obličej nebo celou hlavu, případně jen gestem rukou od ohně k sobě naznačili, že přijímají jeho mocné požehnání. Všichni přítomní věřili, že tento kontakt s Heviossovým ohněm přináší mimořádné štěstí. Hunon - hlavní kněz kultu, starý mohutný charismatický muž v typickém špičatém klobouku - dohlížel na obřad z vyvýšeného, dřevěného, bohatě vyřezávaného trůnu. Stmívalo se, atmosféra byla posvátná. Vodun se chystal vstoupit do jednoho z věřících.

Sledoval jsem tento vodunský rituál v beninské Alladě. Kult vodun Heviosso (nebo také Hebiosso) je jeden z mnoha kultů v rámci západoafrického náboženství vodun. Božstvo bouře a blesku - hromovládce - se vyskytuje snad ve všech prastarých náboženstvích rozvinutých v regionech, kde k těmto meteorologickým jevům dochází, a Benin není výjimkou. V pobřežní oblasti Guinejského zálivu bývají v období dešťů - jsou to dvě časové periody v roce - bouře extrémně silné a intenzivní; patrně nikde jinde jsem nezažil tak silné bouře jako v Togu a Beninu.

Protože zemědělci jsou bytostně závislí na dostatku deště, a protože smrt po zasažení bleskem není v oblasti ničím výjimečným, těší se vodun Heviosso značné úctě a zároveň mimořádnému respektu. Heviosso dává blahodárný déšť, dává život, ovšem zároveň zapaluje domy, ničí úrodu a zabíjí lidi, rozsévá smrt. Vodun Heviosso je vyznáván především v Beninu, dále také v Togu a v Nigérii; příbuzné kulty jsou i v dalších zemích západní a střední Afriky, například v nigerijském jorubském náboženství je znám jako oriša Šango.

Podobně jako u mnoha dalších vodunů byl podle jedné výkladové linie Heviosso původně člověkem, nesmírně schopným, silným a krutým; stal se králem menšího území a jeho panování se vyznačovalo silou, krutostí, válčením a dobýváním. Měl být také mocným léčitelem a čarodějem schopným zabíjet ohněm chrleným ze svých úst. Po smrti byl divinizován a stal se vodunem hromovládcem.

Legend o původu hromovládce Heviossa je ovšem více a vzájemně se liší: někteří v něm nespatřují divinizovaného předka, ale prastaré božstvo blesku, ze kterého se později - snad až v 18. století - vyvinul kult Heviosso. Heviosso také tvoří početnou rodinu menších vodunů, jakými jsou Aden, Akele, Akolombe, Alasan, Džakata, Gbade, Sogbo, Žakuta a další, a náleží do kategorie nebeských vodunů (dži-vodun). Heviosso významně spolupracuje se zemským vodunem Sapatou (jinak také Sakpatou), kterému sesílá blahodárný déšť. Heviosso a Sapata mají být bratry, oba velmi prudké povahy; když se vzájemně hádají a přou způsobuje to dlouhá období sucha, neúrody, ale také neplodnosti žen.

Smrt po zasažení bleskem je v Beninu chápána jako trest, pročež je zemřelý podezírán ze závažných zločinů nebo jednání v příkrém rozporu s etablovanými mravy v dané oblasti a čase (napříč regiony se mohou významně lišit, v diachronní rovině platí totéž). Vodun Heviosso je spravedlivý a trestá bez náznaku slitování: lidé zabití bleskem nemohou mít běžný pohřeb (s průvodem a bubnováním) a jejich příbuzní dokonce utrpí společenskou újmu, pročež musí kněžím kultu Heviossa uhradit poplatek za očistný rituál.

Ostatky bleskem zabitého člověka jsou většinou rituálně spáleny, kosti jsou následně uschovány. V některých oblastech má být ovšem tělo vystaveno před chrámem (přesněji domkem) zasvěceným vodunu Heviossovi, kde je následně rozčtvrceno pro výstrahu ostatním; poté probíhá obřad, při němž kněží kultu žvýkají maso zabitého, aniž by je konzumovali. Má jít o symbolické gesto spojení kněžích s vodunem.

Zcela opačné společenské znaménko má událost, při níž člověk přežije zásah bleskem: tím je označen jako duchovně vyvolená osoba a je považován za inkarnaci vodunu Heviossa. Stává se členem kultu bez nutnosti absolvování iniciačního rituálu a velmi často také hlavním knězem. Pokud Heviosso svým bleskem zasáhne dům, a ten začne hořet, lidé jej nesmí hasit, musí povolat kněze kultu Heviosso a stavba nesmí být rekonstruována před rituálem usmíření, jinak by se hněv božstva mohl rozšířit na další lidi.

Kněží na místě zkoumají příčiny pomocí věšteckého systému fa. Bouře bohatá na blesky s sebou vždy přináší nějakou formu oběti; dokladem jsou černé kameny sokpe, které lidé po bouři hledají. Podle názoru věřících padají při řádění hromovládce Heviossa. Kameny sokpe obsahují okultní sílu zvanou azě (okultní síla prostupující svět materiální i duchovní, jejíž využití umožňuje léčitelům a čarodějům dosahovat svých záměrů). V Beninu jsou v souvislosti s kultem Heviosso k vidění rituální sekyry s jednou nebo několika k sobě přiloženými čepelemi ve tvaru půlměsíce. Tvar těchto čepelí je také symbolem užívaným na předmětech, které odkazují k vodunu Heviossovi. Sekyru získává iniciovaný člen kultu a využívá ji při obřadech a náboženských slavnostech.

Vodunské rituály jsou mimořádně zajímavou podívanou, kde může cestovatel vedle energického tance a svižných rytmů hudebníků spatřit uchvácení tanečníka vodunem. Tanečník, do něhož vodun vstoupí, často padne na zem, kde sebou zmítá v křečích nebo se po zemi divoce válí, případně nehnutě leží. Stav může trvat desítky sekund i desítky minut. U člověka uchváceného vodunem vždy asistuje někdo, jehož úkolem je zajistit, aby si uchvácený člověk neublížil. Vodunské rituály jsou přesně tou událostí, kdy se k člověku prolamuje ta magická prastará Afrika, zapomíná kde a kdy je a zakouší něco výjimečného, něco, co ho mění, hluboce oslovuje.

Kniha Mnoho dalších zážitků z dvouleté cesty stopem n apříč Afrikou jsme zachytili v naší knize Cesta k branám Damašku VÝCHODNÍ AFRIKOU. Text má mimo jiné dvě základní roviny - cestopisnou a duchovní - které se potkávají před branami skutečného i mystického Damašku.