Túra přes Verneřické středohoří v Českém středohoří

Turistika na jihovýchodě Českého středohoří

Řekne-li se České středohoří, vybaví se většinou kopce jako Milešovka, Lovoš, Boreč či Radobýl. Mě ovšem už nějaký čas přitahoval hřeben hory Sedlo, jenž vystupuje v podcelku Verneřického středohoří vysoko nad okolní krajinu a lze ho spatřit ze slušné dálky.

Proto své putování po chráněné oblasti Českého středohoří (vyhlášena v roce 1976, její rozloha představuje 1 063 km²) začínám v obci Liběšice, v níž se kromě kostela Nanebevzetí P. Marie nachází i pozdně barokní zámek. Ten však neslouží turistům, ale využívá ho ústav sociální péče, a tak se bez delšího otálení vydávám dál.

Z Liběšic se přemístím po silnici do Trnobran a napojím na červenou turistickou značku vedoucí z Úštěku. Zprvu pokračuji po asfaltové silničce, již na okraji lesa přehrazuje závora a značka zákazu vjezdu, následně za neustálého stoupání přecházím na lesní cestu, po níž se dostávám k rozcestí na Luhu. Z toho není na vrchol Sedla nijak daleko, já však uhýbám a sestupuji po zelené značce do nižších partií.

Čtěte také: Českolipsko, Kokořínsko

Většinou jdu lesem a následně mírně bloudím při přechodu louky, kde se mi krátce ztratí značka. Nevím, kdo se tu ubíral přede mnou, ale prošlápl pěšinu v travinách poněkud víc vlevo, než kudy vedla stezka, čímž mě zmátl, možná že i moje hledání zdrží kohosi dalšího. Vše se ale pro mě v dobré obrátí a já opět postupuji lesem, krátce zastavuji u mauzolea rodiny průmyslníka Schrolla z Liběšic. Před vchodem do objektu jsou svíčky a věnec s nápisem "Vzpomínáme", škoda, že je zavřeno a není mi přáno odhalit, co skrývá stavba uvnitř.

Druhé nejstarší lázně mocnářství

Zanedlouho zavítám na slušnou vyhlídku a pokračuji do obce Horní Vysoká, která má zajímavou minulost. Ač se to zdá neuvěřitelné, zde se po Lázních Jeseník vyskytovaly druhé nejstarší lázně rakouského mocnářství (Jeleč alias Geltschbad), praktikující vodoléčbu chladnou a mírně radioaktivní vodou.

Vrchol jejich popularity spadá do období na přelomu 19. a 20. století, avšak jak se říká: "Světská sláva, polní tráva", za druhé světové války areál zanikl. I proto zde v současné době nic zvlášť zajímavého nenajdeme, což bylo zvýrazněno i tím, že jsem do obce zavítal před sezónou a zdejší rekreační objekty, jež původně sloužily coby lázeňské domy, zůstávaly zavřené.

Levín

Naštěstí jsem od Luhu nesestoupil kvůli obci Horní Vysoká. Lákalo mě městečko Levín, o němž je první zmínka v roce 1352 a jež se proslavilo vývozem keramických výrobků. Vystoupám prudký kopec a přicházím na náměstí s radnicí z roku 1793 a kruhovým kostelem Povýšení sv. Kříže, jenž mi svým vzhledem připomíná přerostlou rotundu, smím-li to tak napsat. Sice zajímavé, já však dávám přednost zdejšímu hradu, který se rozkládá na kopci nad městečkem.

A jejda, s tím, že se nad domy rozkládá hrad, jsem to trochu přehnal. Z bývalého sídla se zachoval pouze nepatrný zbytek zdí, jenž téměř nestojí za řeč. Naštěstí na vrcholku stojí za pozornost hranolovitá zvonice z roku 1699, k níž v roce 1838 přistavěli horní patro. Z té, jak se zdá, budou slušné výhledy po okolí. Nějak mi ale nepřeje štěstí. Vchodová mříž je uzavřena zámkem, a tak nevystoupím po dřevěném schodišti do vyšších pater. Co se dá dělat, spokojím se s omezenými výhledy od úpatí věže, v nichž se mi představí Sedlo. Poté, protože se nezadržitelnými kroky blíží poledne, navštěvuji místní hostinec.

Luh a Sedlo

Najeden a napojen vracím se do Horní Vysoké a následně přes Lhotsko stoupám na Luh, z něhož, jak jsem dříve zmínil, máme na vrchol Sedla jen kousek. Co ale čert spískal, daný kousek dá pořádně zabrat. Stezka stoupá prudce vzhůru a výstup je plnotučně výživný, zkrátka slušná makačka.

Přesto vrchol zdolám, a tak si o něm prozraďme víc. Zalesněný hřbet představuje se svými 726 metry nejvyšší bod Verneřického středohoří. Jeho podloží tvoří trachyandezit, což je hornina vulkanického původu. Skalky táhnoucí se na hřebeni tvoří sloupce či na sebe naskládané desky a dotvářejí půvabnou atmosféru převážně listnatého lesa, v němž rostou hlavně duby. Z květeny stojí za zmínku hvězdnice alpská, prstnatec listenatý a kosatec bezlistý, pročež není divu, že je Sedlo od roku 1968 chráněno coby přírodní rezervace.

Horní Týnec

Po vyčerpávajícím výstupu zastavuji na vyhlídce, přičemž lituji, že se krajina zahalila v hustý opar. Dohlédnout lze jen na okraj Kokořínska, kde se zvedají Ronov či Vlhošť, kopce dál se nadobro ztrácejí v mlze. Škoda. A protože mne pražící sluneční paprsky nutí zalézt do stínu, nevydržím na skalnatém výběžku dlouho.

Pokračuji v cestě na hřebeni po úzké pěšině a míjím zmiňované skalky, následně prudce sestupuji dolů a směřuji k obci Horní Týnec, čímž opouštím horu, jež získala své jméno podle toho, že tvar hřbetu připomíná koňské sedlo. A abych k vrcholu doplnil ještě nějakou zajímavost, zmíním, že ho navštívil roku 1679 Bohuslav Balbín, jenž podrobně popsal výstupy i výhledy. Čili, co bychom to zamlčovali, vytvořil jeden z prvních průvodců zdejší oblasti.

V Horním Týnci se nezdržím, přestože bych neopovrhl douškem dobře chlazeného moku, při průchodu vesnicí totiž nenatrefím hospodu. A že by bylo iontového občerstvení třeba. Vedro houstne a dochází mi voda, zkrátka nic moc. Přesto si na okrají obce Třebušín dopřávám nový výstup. Odbočuji na žlutou značku a šplhám na Kalich (536 metrů).

Kalich

Stejně jako v případě Sedla se jedná o zalesněný vrch tvořený vulkanickou horninou trachytem. Na kopci stál kdysi hrádek, jenž vznikl v letech 1421-1422 na základech bývalé tvrze a do roku 1437 ho měli v moci husité, po jejich porážce byl hrad pobořen a zničen. I proto na vrchu najdeme jen nepatrné zbytky zdí. A tak, co naplat, skončím opět u výhledů.

A že by stály za to, pokud by bylo lépe vidět. Mně se vzhledem k trvajícímu oparu stále nabízí jen blízké okolí. Přímo pod sebou mám obec Třebušín, jihozápadně se zvedá Dlouhý vrch a před ním se téměř ušlápnutě krčí vrcholek Trojhory, jenž mě ale zanedlouho mile překvapí. Západně se tyčí Panna, kde se též nacházel husitský hrádek, v dáli za ní se ztrácí Varhošť.

Chvilka odpočinku uplyne jako voda, a tak sestupuji do Třebušína (stáří je doloženo k roku 1169), kde mě zajímá hlavně jedno: Kde najdu hospodu? Netrvá dlouho a po krátkém zdržení, kdy na mně místní kluci vyzvídají, zdali bych míčem překopl střechu baráku, uspěji. Zasedám ke stolu a pivo jen zasyčí.

Objednávám si další a navrch si dopřávám něco dobrého k snědku, proč také ne? Venku se totiž zčista jasna zatáhne a drobně se rozprší, v dáli hřmí. Přichází bouřka a mně nezbývá než zvažovat, co dál. Nespláchne mne liják? Naštěstí déšť brzy ustává, a přestože černota neodtáhla, dávám nakonec na úsudek hostinského, že slota vypukne jinde. Tak je to tady prý běžné. Doplňuji do lahví vodu, balím věci a pokračuji.

Trojhora

Sice sem tam spadne kapka, leč po úmorném dni spíš osvěží, než uškodí, nořím se do lesa a vystupuji na Trojhoru (451 m), jejíž podloží vytváří neovulkanity. A že o sobě dávají vědět. Vrchol je v podstatě holý a po vyšplhání vzhůru přecházím úzký a krátký skalnatý hřebínek, po jehož stranách padají stěny kamsi dolů, přiznám se dobrovolně, takový přechod jsem ve zdejší oblasti nečekal. Snad i proto, jak jsem prozradil s předstihem, mě hora nadchne víc, než jsem předpokládal, přestože se obrazně modlím, aby se nerozpršelo a hornina nenamokla. Uklouznutí po čediči nepředstavuje žádný med.

Déšť naštěstí nepřijde, přestože opodál stále hřmí, a tak je mi přáno pokochat se aspoň částečnými výhledy, které nyní pro změnu neomezuje opar, ale bouřkové šero. Nabízí se mi Sedlo, Kalich či Panna, přiznejme si na rovinu, za lepšího počasí bych na vrcholu chvíli zůstal. Já však, přestože hostinský odhadl průběh počasí přesně, raději pokračuji a hodlám si na noc nalézt vhodnou skrýš, kdyby začalo pršet.

Dle mapy si vybírám autobusovou zastávku nacházející se na spojnici silnic mimo civilizaci. Ovšem ouha , místo budky objevuji pouze ceduli. Jdu tedy dál a procházím obcí Staňkovice, kde se krytá zastávka sice vyskytuje, leč stojí přímo v centru vesnice. Pokračuji tudíž na Dlouhý vrch s tím, že se v nejhorším případě vrátím.

Nakonec nocuji až v turistickém přístřešku u sedla pod Varhoštěm, který mi nebyl zcela neznámý, protože jsem si ho pamatoval již z předchozí návštěvy Českého středohoří. Přicházím k němu za tmy a ihned uléhám, ze spánku mě na chvíli vzbudí jen štěkot vysoké, či co to bylo.

Varhošť

Vzhledem k pozdnímu noclehu, o lenosti nemíním psát, přijdu následující ráno o východ Slunce z rozhledny na Varhošti (639 metrů). Litovat ale nemusím. Přestože se vyjasnilo a bouřkové mraky odtáhly, hustý opar trvá a má za následek, že z rozhledny sotva dohlédnu k Ústí nad Labem a Milešovku vidím jen proto, že vím, kde ji hledat, zkrátka nic moc.

Vracím se tedy do sedla a přes Kundratice mířím na Hlinnou, z níž odbočuji na Hradiště. Tentokrát se nejedná o historickou památku, ačkoliv na vrcholu možná v minulosti jakási tvrz stála, ale stoupám na čedičový hřbet (545 metrů), jenž představuje přírodní rezervaci. O tom, že nemám nijak úchvatné rozhledy, byť by mohly být, už nebudu psát, abych se neopakoval, zmíním jinou záležitost.

Převážně listnatý porost na Hradišti svědčil klíšťatům. Každou chvíli na mne nějaké ulpělo, což mělo za následek, že jsem posléze zastavoval každých padesát metrů, prohlížel se a shazoval ze sebe dosud nezakousnuté potvory. Nikoho tudíž asi nepřekvapí, že jsem měl neskonalou radost, když jsem se dokodrcal do vsi Skalice. Z ní se lze totiž přesunout do obce Žitenice po silnici, kde se dá přidat do kroku a nemusím trnout nad tím, kde po člověku co leze.

Cesta do Litoměřic

Nyní zbývá vysvětlit, proč pochoduji po asfaltce do Žitenice, když by mě ze Skalice dovedla červená značka do Litoměřic kolem národní přírodní památky Bílé stráně, kde se nalézá vápnomilná květena. Důvodem je, že míním vystoupit na vrch Sovice (271 metrů), kde se nachází skalní útvar Kočka. Ten sice vznikl z důvodu těžby kamene a nevytvořila ho příroda, leč i tak působí zajímavě. Čedič se zkrátka zas jednou předvádí v plné kráse. Zamrzí jen jedno. Jakýsi lidový a jistě i "inteligentní umělec" se rozhodl útvar dotvořit tak, aby opravdu připomínal sedící kočku, pročež na stěnu přimaloval oči a hubu.

Ze Sovice pokračuji do Litoměřic polní cestou, po níž dle mapy KČT vydané v roce 2001 vedla modrá turistická značka. Ta se však dnes vine jinudy, sám přesně nevím kudy, leč řešit to nemíním. Končím totiž cestu po jihovýchodní části Českého středohoří, při níž jsem, ač se to nezdá, zdolal během dvou dní zhruba tisíc pět set metrů převýšení a ušel necelých padesát kilometrů.