Hory Oblík, Srdov a Brník, hezký výšlap v Českém středohoří

Oblík, Srdov a Brník v pohoří České středohoří

Musel to být nejstudenější květnový den. A největrnější. Dokonce bych přísahal, že jsem ráno v Lounech, kam mě zavezl autobus, viděl zbloudilou sněhovou vločku. Přesto jsem vyrazil, s nadějí, že počasí se během dne umoudří. Jako naschvál jsem měl ovšem namířeno na Oblík, Srdov a Brník, triumvirát výrazných kopců lounské části Českého středohoří, které jsou povětšinou docela - holé.

Cestujeme-li od Prahy, spatříme siluety těchto kopců v plné kráse kousek před Louny. Dobře je zná každý, kdo tudy jezdí na Chomutov, Most a dál. Rovina se tu náhle prudce rozvlní a hned máme dojem, že jsme někde jinde; před námi se otevře zvláštní kraj, pestřejší a členitější, v dálce ohraničený modrou výzvou Krušných hor.

Kopce leží asi šest kilometrů severně od Loun. Nejvýraznější z nich, Oblík (509 m), má tvar pravidelného komolého kužele, opodál stojící Srdov (482 m) a nižší Brník (471 m) se z dálky jeví jako typicky zašpičatělé sopečné homole. Ve skutečnosti je tohle trio součástí delší vulkanické linie, táhnoucí se k severozápadu směrem k Milešovskému středohoří.

Nejprve nás jedna ze zachovalých lounských bran vypustí z města. Přejdeme Ohři a mohutnou dobroměřickou alejí, dnes divě rozšumělou větrem, vykročíme na Dobroměřice. Za nimi se zjeví nejen Oblík, ale vlevo také trojvrchol Rané (457 m), další holé hory, již si oblíbili rogallisté. Brzy přijde Červený vrch (275 m) s rozhlednou, postavenou zde počátkem století péčí místního klubu turistů, a vzápětí Dobroměřický rybník, za nímž se rezolutně tyčí Oblík a Srdov s neviditelným bratrem Brníkem v zákrytu.

Znám ty vršky po léta, teď je to ale poprvé, kdy jsem se vydal "na zteč". A tak pro mě skrývají i trochu tajemství. Zrovna holý a jakoby seseknutý Oblík působí natolik geometricky přísně, že se v duchu ptám - jaké to bude nahoře? Je tam hřeben, plošina? A co vítr? Umoudří se?

Zatím tomu nic nenasvědčuje. Vichr lomcuje stromy a křovisky podél hustě zarostlé cesty. Až když se začnu blížit shluku stavení na úbočí, zvanému samota Oblík, octnu se trochu za větrem. Kolem není živé duše, říkám, si, k čemu usedlost dnes slouží? Že by tu někdo bydlel? Anebo tu běží věčná renovace za blíže nejasným účelem? Ani ze stavu divoké "zahrady" v popředí, hýřící jarními odstíny žluté a fialové, bych neuhodl, nakolik je zde člověk přítomen.

Oblík, turistická mapa

Za samotou se cesta stáčí vzhůru. A jen co se dostanu nad úroveň posledních stromů, přijde rozluštění prvního tajemství, totiž lehounce namodralého odstínu, jejž bylo možno na úbočí hory z dálky rozeznat. Na pěšince, vinoucí se strmým svahem, mě totiž obklopí záplava modrých květů.

Mé znalosti v oboru botaniky jsou skromné a vztah ke květinám poněkud vlažný, ale modré moře, prokládané trsy žluti, mě docela strhne. Až doma vyhledám, že se jedná o len rakouský, diviznu brunátnou, chrpu chlumní… O žluť se stará vzácný hlaváček jarní, jedovatá rostlina, svého času ovšem sbíraná co bylina léčivá. Co tě nezabije, to tě posílí.

Oblík je přírodní rezervace s vzácnou skalní a stepní květenou, k nalezení je tu také ohrožený koniklec. Stoupám dál a mám štěstí. Jsem sice na nezalesněném jižním svahu, ale za větrem. Pěšina se párkrát esovitě otočí a když jen trochu vyjdu na nechráněnou stranu, opře se do mě nesmlouvavý severák.

Konečně nahoře. Další tajemství leží tu jako na dlani: vrchol Oblíku tvoří přívětivá louka, teď zjara na okrajích zaplavená žlutí, s širokými výhledy směrem na Louny a trojvrchol Rané. Severně se tyčí spanilá Milá (510 m). Jako siluety se za protáhlým hřbetem Dlouhé hrbí výrazné vrchy Zlatník a Bořeň.

Bohužel se sem vklínily i neúnavně dýmící komíny počeradské elektrárny. I dole v krajině je spousta žluti, tentokrát je to ale řepka, jejíž pole v posledních letech radikálně mění barevnost české krajiny. Na vrcholové pláni stojí malé meteorologické zařízení a dosahuje sem pás keřů a stromů, jimiž je severní svah Oblíku porostlý. Díky nim (a asi též terénní vlně uprostřed návrší) tady na vrcholu nakonec ani moc nefičí.

Nejzajímavější je ovšem pohled k východu. Tam se tyčí Srdov a Brník a za nimi se otvírá široké panorama Milešovského středohoří, od Hradišťan přes Milešovku až k výběžku Košťálu. Jižněji se z roviny zvedá předsunutá hlídka středohoří, osamělý Hazmburk. Ještě chvíli se zdržím. Je nevlídný všední den, jsem tu sám, za nějaký čas se odněkud vynoří dvojice Němců zachumlaných v kapucích. S dvojicí houževnatých penzistů, na niž narazím při sestupu, to budou jediní výletníci, které dnes potkám.

Nezbývá než vyrazit malým lesíkem a přes palouky, na nichž někdo pozutínal a na hromady složil suché klestí, k sousednímu Srdovu. Nevede tudy značená cesta, nicméně jakž takž vyšlapaná pěšina se dá (pomineme-li nějaký ten falešný start) nalézt celkem snadno. Jaký div: v sedle mezi oběma vrchy dokonce zasvitne sluníčko! Škrábu se po kamení vzhůru a za chvíli jsem tam. Srdov - to je hora! Tvar zašpičatělé homole mýlí. Ve skutečnosti Srdov tvoří krátký ostrý hřebínek, široký tak akorát pro vrcholovou stezku.

Na okamžik si uprostřed rovinatého lounska pár desítek kilometrů za Prahou připadám jako někde v Roháčích. Také řetězec sousedních vrchů je odsud vidět v nové, dramatičtější perspektivě. Rozkvetlé svahy příkře padají dolů a místy se na nich ve větru teskně zmítají kouzelně šedavá stébla stepního kavylu. "Razšumělsa kavyl, golubaja trava - " zpívá se v jedné ruské dumce, jejíž tesklivou melodii jsme se kdysi učili ve vynucených hodinách ruštiny. Teď mi nejde z hlavy; vida, co ze školních let nakonec uvízne v paměti a stane se podstatným.

Každý vrchol má svůj čas. Opouštím Srdov a sbíhám k poslednímu dnešnímu pohanskému vršku, Brníku. Musím se prodrat malou křovinatou lesní "džunglí" v sedélku. Ale i tudy vede pěšinka, i když sotva patrná. Zatímco Oblík nabízí vrcholovou louku a Srdov se pyšní hřebínkem, Brník je skromná homole. Ale krásná. Až se mraky trhají a docela regulérně tu a tam vykoukne slunce. Směrem západním se lounské vrchy seřadily do zástupu: Srdov, Oblík, Raná. A podívám-li se na druhou stranu, vidím pokračování sopečné linie.

O mnoho nižší pahorky jsou tu čtyři, přičemž jméno prvního z nich, paradoxně nejvyššího, nemohu na žádné mapě najít. Pak přichází Malý vrch (374 m), Šibeník (347 m) a nakonec Mlýnský vrch (336 m). Na samém okraji Brníku zkoumám, zda by tu šlo sestoupit dolů do lesa a pak k silnici. Chvíli se mi zdá, že ano, pak zas ne. Je to tu hodně strmé. Radši se vracím do "džungle", odkud mě jakási pěšina vede dolů, zhruba na Mnichovský Týnec.

Za chvíli se les mění v nízký křovinatý porost a stezka čím dál častěji mizí do vytracena. Až si říkám, nejde-li o spleť chodníčků tiše pro vlastní potřebu vyšlapaných zvěří. Pár divoce rozrytých míst napovídá, že by nedaleko mohl být nějaký ten divočák. Raději se jeden druhému ve vší úctě vyhneme.

Z Mnichovského Týnce se jako mravenec šinu přes pole směrem k Židovicím. Brník za zády se mi vzdaluje, až je z něj zas jen hůrka na obzoru. Mám tenhle vizuální vjem moc rád: že jsem se posunul odněkud někam, prošel kus kraje, že místa, k nimž jsem zprvu ani nedohlédl, mi nakonec mizí za zády. Dojdu dnes až do Třebívlic. A jak by shrnul patron cestovatelů a dobrodruhů Jules Verne: zbytek dne proběhl bez zvláštních příhod.