Hřebenovka Velké Fatry přes Liptovský hřeben

Přechod Liptovského hřebene a Bradlové Fatry (1)

Z vlaku vystupujeme v Ružomberku přibližně o půl jedenácté v noci. Opouštíme nádraží a pohlcují nás téměř liduprázdné ulice s lampami, které svítí o poznání méně než jejich kolegyně v Česku. Vtipkujeme, že město před naším příjezdem postihla pohroma a my jsme pronikli do centra morové epidemie.

Humor nás brzy přejde. Nemůžeme najít turistickou značku, po níž se hodláme vypravit zítra ráno do hor. Jako bychom ve středu města překročili bludný kořen, motáme se v kruzích. Naštěstí nás nikdo nepozoruje, neboť by nás zaručeně prohlásil za blázny, kteří neví, kudy kam. Nakonec vítězíme a dostáváme se na okraj města ke Kalvárii. Stan rozhazujeme poblíž kaple a do spacáků zalézáme o půlnoci. Jak se přesvědčíme s odstupem, veškeré bloudění jsme si vybrali hned na začátku, další nás už nepotká.

Ráno se budíme do mlhy a vyrážíme do pohoří, které se nazývá Veľká Fatra. Masiv obklopují hlavně horské celky, mezi něž se řadí Nízké Tatry, Starohorské vrchy, Malá Fatra, Kremnické vrchy a Chočské vrchy. K pohořím se přidávají Liptovská a Turčianská kotlina. Nejvyšší horu představuje Ostredok (1 592 m). Ten je stejně jako značná část centrální oblasti holý, stromy kdysi kvůli vzniku pastvin vymýtili Valaši.

Čtěte také: Přechod hlavního hřebene Velké Fatry

Hlavní hřeben se dělí na Liptovský a Turčianský, odděluje je od sebe Lubochnianská dolina. Podloží tvoří krystalické horniny a vápenec, najdeme i krasové jevy. Ze zvířat se vyskytuje např. vlk, rys či medvěd hnědý, na jehož přítomnost občas upozorňují výstražné cedule. Území vyhlásili v roce 2002 Národním parkem.

Výstup na Sidorovo

Z místa noclehu stoupáme do kopce po červené značce, netrvá dlouho a hustou mlhu projasní sluneční paprsky. První zastávku činíme na Veľké skale. V mapě sice není značena coby výhledový bod, opak je pravdou. Z vrcholu se nabízí výborný rozhled, který v našem případě umocňuje bílá kaše. Jak se převaluje po úbočích pod námi, vyčnívají z ní vrcholky hor, působí to jako z rozprávky.

Pokračujeme ve výšlapu a dostáváme se na Sidorovo (1 099 m). Z vápencového vrchu se ukazuje výhled pouze jižním směrem, čili na Veľkou Fatru a Nízké Tatry. Další významný bod se nachází zhruba tři sta výškových metrů pod námi. Jedná se o obec Vlkolínec, již v roce 1993 zařadili coby nejzachovalejší rezervaci lidové architektury na Slovensku do seznamu památek světového dědictví UNESCO. V osadě se nachází přes čtyřicet původních dřevěnic a nechybí ani dvoupodlažní zvonice.

Nás však osada neláká, už jsme ji v minulosti navštívili. Po značně prudkém sestupu ze Sidorova stáčíme do lyžařského a turistického střediska Malinné (995 m), jež se původně jmenovalo Malinô brdo. Středisko nabízí pár hotelů a stanoviště lanovky, obojí vynecháme. Naopak si poprvé, teď trochu lžu, došlo k tomu už při výšlapu na Sidorovo, propotíme trika.

Směr Smrekovica

Stoupáme na kopec Malinné (1 209 m), jenž je ze severní strany holý, a praží na nás Slunce. Není tedy divu, že na vrcholu napodobujeme ovce, které zalezly do stínu pod stanoviště lanové dráhy. Tedy, abych byl přesný, necpeme se k nim, ale ukrýváme se za přístřeškem. Sedíme, otvíráme si plechovkové pivko a v klidu sledujeme okolí. Pod námi zůstalo středisko Malinné a výškově jsme překonali Sidorovo, v plné kráse se ukazuje Veľký Choč. Škoda, že kvůli oparu spatříme pouze v matných obrysech další kopce Chočských vrchů a Roháče. Nepatrně se ukáže aspoň přehradní nádrž Liptovská Mara.

Zprvu lesem a následně travnatými loukami pokračujeme na Vyšné a Nižné Šiprúnské sedlo. Kopec Šiprúň (1 461 m) vynecháváme, přecházíme až Malou Smrekovici (1 481 m). Na jejím úpatí dobíráme z pramene vodu. Vzápětí máme pouhý skok na vojenskou zotavovnu Smrekovica. Stejně jako několik jiných skupinek v ní zastavujeme na občerstvení. Nekončíme však pouze u piva, ale dáváme si i teplé jídlo.

Přecházíme přes louku zvanou Močidlo k hotelu Smrekovica, kde se shodujeme, že tento i předchozí objekt nijak zvlášť nenarušují ráz okolní krajiny. Sem by, vyvozujeme, měli jezdit na instruktáž architekti, jejichž paskvilní výtvory často hyzdí horská prostředí. Snad by se něčemu přiučili.

Skalná Alpa

Dosti ale lamentování, na řadu přichází dle mého nejkrásnější úseky Veľké Fatry, které končí až u Kráľovy studně. To ale předbíhám. Zatím se ubíráme do sedla pod vrcholek Skalná Alpa (1 463 m), jenž prý pojmenovali v 19. století rakouští kartografové. Ze sedla je vidět nejenom do míst, odkud jsme přišli, ale i na turisticky nepřístupnou Smrekovicu (1 530 m), či na hory jako Tanečnica, Rakytov a Ploská, kam půjdeme. Navrch se přidává západní část Nízkých Tater a Starohorské vrchy. Ze sedla vede vyšlapaná neznačená stezka na hřeben, kde se otvírá nádherný pohled na Malou Fatru.

Čtěte také: Velká Fatra - levné ubytování, salaše a horské chaty

Pokračujeme na Tanečnicu, jejíž vrcholek se podchází po západním úbočí. Zároveň dojde na slovenskou hymnu. Jako by se nám okolí rozhodlo připomenout její slova, dolehne k nám z dáli výstražné hřmění: "Nad Tatrou sa blýska hromy divo bijú." Přestože nás dělí od bouřky pěkných pár kilometrů, nemíníme zbytečně riskovat a drápat se na špičatý Rakytov, stanovištěm naší strategické porady se stává Severné Rakytovské sedlo.

Vzhledem k absenci něžného pohlaví se neřídíme rčením "Babo raď!" a uhýbáme ze zelené na žlutou turistickou značku. Přecházíme k nedaleké chatě alias salaši, kde lze dobrat pitnou vodu a v prameni je možné se i opláchnout. V příbytku, přestože je otevřen, nakonec neskončíme. Uvnitř se dá těžký vzduch téměř krájet a po špinavé podlaze přeběhne myš, odebíráme se spát stranou. Podle následné ozvěny štěkajících psů jsme asi učinili dobře, před setměním se zřejmě vrátili pastevci.

V noci zaprší, zablýská a zaburácí. Přestože se podle propočtů nacházelo epicentrum bouře pouhých pět kilometrů od nás, zasáhl nás jen její okraj, což nám příští den potvrdila i dvojice v protisměru jdoucích Čechů. Slota se prý točila výhradně nad Borišovem, s nímž si zřejmě skočila kankán.

Výstup na Rakytov

Ráno vystupujeme na Rakytov (1 567 m). Výhled z vrcholu nemá sebemenší chybu a člověk jen zírá. Okolo se rozprostírá Veľká Fatra a jako na dlani máme nesčetně kopců tohoto pohoří. Kdybych je chtěl jednotlivě jmenovat, tak se upíši, proto učiním selekci a vyjmenuji jich jen pár. Tady jsou: Čierny kameň, Ploská, Borišov, Ostredok, Krížna, Tanečnica, Skalná Alpa, Lysec, Smrekovica a Malá Smrekovica. Tím však výběr nekončí, na řadu přichází další pohoří. Malá Fatra je vidět v celé své kráse, čili Lúčanská i Krivánská Fatra, jejich hřeben se táhne od Kľaku přes Kriváň až po Rozsutec. Z Chočských vrchů ční Velký Choč a z Nízkých Tater se ukazuje Chabenec, Veľká Chochula či Prašivá. Zbývá si jen sednout a uznale hledět na okolní krásy.

Nelze se ale kochat věčně, pokračujeme. Při prudkém sestupu procházíme jakousi skalní branou, další parádní výhledy se dostavují za Kračkovem (Minčol, 1 398 m). Tentokrát, pokud vynecháme vzdalující se Rakytov, hrají prim tři vedle sebe se zvedající hory. Co je zajímavé, každý kopec vypadá naprosto jinak. Čierný kameň je obrovité skalní bradlo, Ploská mohutná zelená masa a Borišov strmý jehlan. Co bychom to tajili, tvůrkyně příroda nám jejich prostřednictvím zas jednou ukázala své mistrné umělecké sklony.

Čierný kameň a Ploská, Chata pod Borišovom

Čierny kameň (1 479 m) se bohužel podchází, vystupujeme na druhý z kopců. Ploská (1 532 m), jak určuje název, má neskutečně plochý a široký vrchol, z něhož se nabízí výhledy spíš na vzdálenější kopce než na blízké útvary. Úbočí zdobí lavinové svahy, jež jsou v zimě velmi nebezpečné a mají na svědomí smrt nejednoho člověka.

Na řadu samozřejmě přijde i Borišov (1 510 m), který podobně jako Rakytov nabízí fantastické výhledy do okolí. Spatřit lze dříve zmíněné vrcholy a pohoří, pročež je nebudu znovu vyjmenovávat. Přidávají se ovšem i další, a tak zvažujeme, zda nevidíme i Poľanu a Kremnické vrchy.

• Dokončení článku

Další související články: