Za posledními zbytky sněhu na Šerák

K večeru tedy zastavuji mezi Brannou a Ostružnou, a protože je krásně, vydávám se do okolí využít posledních slunečních paprsků. Procházím kolem říčky Branné, kde kvetou sněženky i bledule a okousané poražené stromy avizují přítomnost přičinlivých bobrů, abych pak vystoupala přes pastviny k lesu a stihla západ Slunce. Ten relativně záhy vystřídá jasně zářící Měsíc, panuje bezvětří a je docela teplo.

Noc je v pohodě, i když na rozdíl od předpovědi meteorologů, kteří hlásili celodenní jarní teploty, rtuť teploměru v noci klesla na šest pod nulou. V autě to bylo podstatně lepší. Poté, co se vysoukám z teplého spacáku a zahřeju se hrnkem kafe, oškrábu námrazu ze skel a popojedu na zcela prázdné parkoviště do Ramzové. Času nakonec nemám tolik, kolik jsem původně počítala, ale na výšlap na Šerák to vyjde. Vezmu to nejjednodušší cestou po zelené přes Obří skály. Sněžnice se nesou v batohu, ale nejsem si jistá, zda je vůbec vytáhnu. Nahoře nějaký sníh bude určitě, otázkou je kolik. Uvidíme.

Sníh se objevil za Vražedným potokem, ale souvislá vrstva ho není ani u Obřích skal. Kupodivu tam ale nefučí jako jindy, svítí sluníčko a je příjemné teplo. Více sněhu je až od rozcestí pod Šerákem, do té doby šlo jen o úseky, kde byl navátý třeba metr, aby o kousek dál koukalo borůvčí. Poblíž Jiřího chaty na Šeráku přibylo jak sněhu, tak stop skalních příznivců zimních sportů. Tak jo, kousek se v okolí projdu. Nikde nikdo, lanovka nejede a chata je zavřená, nicméně nevadí, svačinu i čaj v termosce mám.

Koukám z vyhlídky do údolí, když tu se objeví osamělý skialpinista, který to také ještě nechce úplně vzdát. První (a jediný) člověk za celý den. Připínám sněžnice a hurá do terénu. Courám se kolem Šeráku a Keprníku, sluníčko příjemně hřeje, kochám se výhledy na Praděd, hluboké závěje se střídají s několikacentimetrovou vrstvou - sněhové pláně už rozhodně nejsou 'nekonečné'… Ale je tady krásně.

Když čas pokročil, vracím se k lanovce na Šeráku, která je zrovna mimo provoz, jak hlásá vyvěšená cedule. Kam dál? Zpátky a od rozcestí dolů po červené značce? To se mi moc nechce. Tak že bych to vzala přímo podél sloupů lanovky na Černavu a pak do Ramzové? Jo, to by asi šlo, navíc poledním sluncem rozměklý sníh klouže a boří se, takže na sněžnicích se půjde lépe než bez nich.

Jde to dobře, tudíž se můžu kochat výhledy na protilehlý masiv Králického Sněžníku, aniž bych musela bedlivě hlídat, kam šlápnu. A zase nikde ani noha, dokonce ani na Černavě. Ale tam už je se sněhem opravdu konec. U stříbrného kamzíka ukládám sněžnice do batohu a scházím po červené k parkovišti. Co výškový metr níž, tím více jara. Dole už kvetou sasanky.