Slovenské rudohorie, přechod Slovenského rudohoří

Jahodná - Telgárt (Červená Skala, Spišské Tomášovce) (2)

Cesta pokračovala sešupem poměrně hustým porostem, ale byla (kupodivu) dobře vyznačkována. Následovala Zbojnická skala s výhledem do okolních lesů a po dalším sešupu cestou necestou jsme dospěli do sedla Jedlovec. Přelezli jsme kopec Jedlovec a za ním se podle mapy měly objevit mýtiny a studánky.

Mýtiny jsme dostihli záhy, ale cesta byla rozježděná těžkou technikou a lesy poznamenané těžbou dřeva. Hledat v takovémto terénu studánku, pokud nebyla zrovna u cesty, se zdálo téměř nemožné. A tak jsme zůstali na noc na pěkném plácku hned u cesty a vodou šetřili.

Středa 22. 8. 2007 - Štós a poľovnícka chata pod Osadníkom

Ráno jsme obešli Lastovičí vrch a příjemným klesáním se blížili k rozcestí Príporčie. Tady jsme odbočili ze široké lesní cesty a za chvíli došli do Štósu - kúpeľe. Hned u rozcestníku je vydatný pramen vody. Opustili jsme dočasně červenou značku a vyrazili napříč "lázněmi" směr Štós, tentokrát bez přídomku, kde jsme se chtěli občerstvit a doplnit zásoby. Vede tam zelená značka a netrvá to ani půl hodiny. V obci je vícero obchodů a pohostinství "U poľovníka", ale nevaří se tam.

Čtěte také: Slovenské rudohorie, východ (1), Jahodná - Telgárt

Zpátky do "lázní" jsme se vyvezli autobusem a pokračovali po červené značce na Štóske sedlo opatřené kostelíkem Sv. Márie. Za dávných dob tu zastavoval i autobus, kterým jsme přijeli ze Štósu, ale zastávka je zrušená. Možná jsme měli pohovořit s řidičem, zda by nám tam přece jen za nějakou přiměřenou finanční kompenzaci nezastavil. Takhle nás čekalo jen asi 40 minut celkem nezáživné cesty.

A to už zbýval poslední úsek dnešního putování, asi hodina chůze na poľovníckou chatu "pod Osadníkom". Zpestřením cesty do kopce byl jen docela vydatný pramen vody svedený do dřevěného korýtka a přímo vybízející ke koupeli, což někteří z nás učinili. Konečně jsme dorazili k chatě. Nikdo tam nebyl, a tak se mohly naplno rozběhnout večerní rituály. U chaty je ohniště a vydatný pramen s vodou, spí se na otevřené půdě, kdysi plné sena, dnes už jen mlat. Zásoby potravin však zabezpečte proti nočnímu nájezdu myší.

Čtvrtek 23. 8. 2007 - Osadník, Pipitka a Skalisko

Ráno jsme pokračovali po červené značce na Osadník. Bylo to celé do kopce, značka vedla často borůvčím, kličkovala mezi spadlými stromy a mladým podrostem, ale byla to nádhera. Další putování vedlo přes kopce Orlia studňa a Zelená skala k vrchu Pipitka. Před ním jsme narazili na známky masivní těžby dřeva a značky vzaly za své i s pokácenými stromy.

Cesta přes vrchol byla "zarúbaná", a tak jsme to vzali jakýmsi severním obchvatem. Ten vede okolo poľovnícké chaty Pipitka, která je v mapě také zaznamenána. Chata žádný azyl neposkytuje, jen v trávě na louce kousíček nad chatou je ukryta studánka. Dalším cílem bylo Úhornianské sedlo, které křižuje silnice ze Smolníku do obce Krásnohorské Podhradie. Kousek za Pipitkou jsme znovu narazili na červenou značku a přes Malou Pipitku nám to do sedla hezky uběhlo.

Ze sedla jsme pokračovali přes kopce Panský vrch a Biele skaly do dalšího sedla Krivé. Následoval výstup na Ramzovou a přes vrch Tri chotáre jsme vylezli na Skalisko. To je hodno svého jména - vrchol tvoří opravdu skalisko se zbytkem jakéhosi stožáru. Sestup k chatě Pod Skaliskom byl sice avizován jen na 15 minut, ale stál za to. Zejména úvodní část po kamenech z příkrého svahu a s báglem na zádech.

Chata nabízí nocleh i občerstvení, ale patří turistům z Rožňavy, takže se může stát, že tam budou mít nějakou akci, a tudíž plno. Příjemný postarší "chatár" ale neměl nic proti tomu, abychom si ustlali venku hned u chaty nebo kousek od ní na loučce u cesty. Nakonec jsme skončili v chatě, protože se večer přihnala bouřka.

Pátek 24. 8. 2007 - Súľová, Smrečinka a poľovnícka chata pod Stromišom

Vrátili jsme se zpátky na Skalisko a pokračovali po červené značce na sedlo Volovec. Cesta vedla mladým smrkovým lesem se spoustou luk s borůvkami. Za sedlem Volovec jsme vešli do staršího smíšeného porostu, cesta se zúžila a co chvíli jsme přelézali a obcházeli padlé stromy. To bylo konečně Slovenské rudohoří tak, jak nám zůstalo v paměti z roku 1982. Pusté a netknuté.

Přelezli jsme Čertovu hoľu, minuli vrch Hoľa a přes Peklisko začali klesat do sedla Súľová. Sedlo křižuje ne příliš frekventovaná silnici z Hnilce do Gemerské Polomy. Stojí tu i horáreň, pěkná a dosud vcelku zachovalá chalupa, ve které už nikdo nepřebývá. Chtěli jsme si tu doplnit vodu, ale nepořídili jsme.

Další cesta po červené značce stála opravdu zato. Jednak byla "zarúbaná", a jednak nás čekalo na nějakých 2 až 2,5 kilometru pochodu poctivých 350 výškových metrů až na sedlo Smrečinka. Tady pozor na značkování, ve starších mapách pokračuje červená směrem k vrchu Za Babinou a k chatě "Pod Stromišom" míří žlutá odbočka. Tento úsek je však přeznačkovaný a k chatě se teď dojde rovnou po červené.

Poľovnícka chata "Pod Stromišom" poskytuje zázemí ohniště, krytého posezení a studánky. Kdysi měla otevřenou i půdu, ale to jsme neověřili, protože na chatě zrovna někdo byl. Pátek je prostě dobrý den k chataření. Na noc jsme tedy skončili někde v horách a lesích.

Sobota 25. 8. 2007 - Dedinky nebo-li Palcmanská Maša

Ráno jsme pokračovali po nově vytyčené červené značce a absolvovali jakousi vyhlídkovou trasu po široké lesní svážnici, která poctivě po vrstevnici obkružuje malebné údolíčko s potokem a několika jeho přítoky, abychom se po více jak hodině trmácení ocitli jen pár stovek metrů od místa, kde to začalo. Kdo to, probůh, vymyslel?

Potřebovali jsme doplnit zásoby, a tak jsme měli namířeno do obce Rakovec. Červená značka ji však míjí, a tak jsme se tam vydali neznačenou cestou. Podle mapy bylo třeba držet se podél potoka, což jsme také učinili.

V příjemném údolíčku se postupně objevily vyšperkované usedlosti a udržované dřevěnice obležené auty, vždyť víkend právě začínal. Obchod se však v převážně chalupářském Rakovci nenalézá, a tak jsme museli popojít po silnici až do obce Prostredný Hámor, jejíž železniční stanice však nese název Mlynky. Kousek před stanicí byl i vytoužený obchod, a tak to dobře dopadlo.

Popojeli jsme vláčkem do stanice Dedinky a před námi se objevila přehrada, co se správně jmenuje, jak už bylo řečeno, Palcmanská Maša. Oddali jsme povalování, koupání a občerstvování, abychom posléze popojeli opět vláčkem do stanice Dobšinská ľadová jaskyňa (na prohlídku jsme nešli, už jsme tam kdysi byli). Odtud jsme museli spolu s červenou značkou dupat krajnici celkem frekventované silnice až na rozcestník Krivian, kde jsme pokračovali po zelené Hansjakubovou dolinou.

Vyšlápli jsme na sedlo Kopanec a za ním následovala po svižném sešupu pohodlná lesní cesta v plochém údolíčku. Objevovaly se malé seníky, ovšem v zuboženém stavu. Kousek před rozcestím Štvrtocká píla se hned u cesty vylouply dvě chaty, první s rozměrnou střechou venkovního posezení. Nikdo tam nebyl, a tak jsme se uložili na noc.

Neděle 26. 8. 2007 - Stredné Piecky, prielom Hornádu a Tomášovský výhľad

Ráno jsme vstali velmi časně, koneckonců nacházeli jsme se v národním parku Slovenský ráj. Pokračovali jsme dále po zelené značce přes rozcestí Štvrtocká píla, co se na rozcestníku jmenuje Blajzloch, až na další rozcestí Píla. Tady jsme odbočili na žlutou značku a vydali se soutěskou Stredné Piecky. Alternativně se nabízí i soutěska Veľký Sokol, ale tou už jsme kdysi šli.

Drobný postřeh - za vstup do těchto (a dalších) soutěsek se vybírá vstupné. My jsme tam však byli tak brzo, že se výběrčí ještě nestačili dostavit. Kdo by taky v neděli tak brzo vstával, že? Nebo šli do kostela na "omšu" (mši).

Z bezpečnostních i provozních důvodů jsou některé cesty ve Slovenském ráji pouze j ednosměrné, aby se množství lidí, které tu chodí, nějak směstnalo, nehledě na to, že cesta dolů po příkrých žebřících a kluzkých můstcích je často mnohem nebezpečnější než ta nahoru. Naštěstí v nových mapách je směrování řádně zakresleno.

Počáteční fáze putování přes Stredné Piecky vedla podél potoka (někdy i v něm) a končila u Velkého vodopádu, který překonává asi nejdelší žebřík ve Slovenském ráji. Následoval úsek už jen po různých žebřících, můstcích a roštech a další dominantou byl Terasový vodopád. Za ním to pak vypadalo zase jako na počátku, ale přišly polomy.

Propletli jsme se tedy mezi nimi a ostrou vracečkou do kopce začali zdolávat poslední úsek Piecek - stěnu rokliny - abychom se dostali na rozcestí Suchá Belá. Odtud by bylo nejlepší dojít na Kláštorisko přes Malý Kyseľ, ale to nám již vzpomínané jednosměrné řazení zrovna nedovolovalo. Museli jsme tedy po žluté značce, tzv. Glackou cestou, a od rozcestí Pod vtáčím hrbom po červené.

Kláštorisko je bezesporu centrem Slovenského ráje a podle toho to tam taky vypadalo. Plno turistů a k tomu ještě mše. Ano, čtete dobře, mše. Název Kláštorisko vznikl opravdu podle toho, že zde stál už od roku 1299 klášter, ale léta byl jen hromadou rozvalin. Slováci však zbytky kláštera zvelebili, něco vykopali, něco dostavěli a vrátili mu alespoň charakter poutního místa, i když se bohoslužby odehrávají pod širým nebem. Ale zpět k turistice.

Dlouhá léta bylo na Kláštorisku veřejné tábořiště, ale to je zrušeno. Přespat se dá pouze v několika dřevěných chatkách, kontakt lze nalézt na internetu. Dalším rozčarováním byla místní hospoda, kterou pamatujeme jako správnou trampskou "krčmu". Dnes je pěkně opravená a pěkné byly i ceny. Jen tak na ukázku: Pivo 40 Sk, polívka 40 Sk, guláš 80 Sk, řízek 120 Sk (1 Sk = cca 0,8 Kč). To bylo trochu drahé i na nás, "zahraniční turisty ze západu".

Další cesta vedla nejdříve příkrým sešupem po žluté značce k řece Hornád, jehož již vzpomínaným "průlomem" jsme měli pokračovat. Přes krásnou řetězovou lávku s kovovým roštem místo podlahy jsme přešli na druhý břeh a vydali se po modré značce, zpočátku pěšinou po břehu, i když hodně šikmém.

Pak pěšinu zahradily skály a dál pokračovaly jen můstky a zejména rošty, které na kolmé nebo dokonce převislé stěně musely být opatřené ještě řetězy na přidržování. S bágly na zádech a s kytarou v ruce to bylo opravdu vydatné. Navíc je tato cesta obousměrná, takže jsme se občas museli vyhýbat protijdoucím - naštěstí jich nebylo mnoho.

Zanedlouho jsme došli na místo zvané Lietanovský mlyn, kde skutečně kdysi mlýn býval. Teď to byla spíše taková menší chatová osada (samozřejmě exkluzivní, byli jsme přece stále v národním parku), a to včetně bufetu. Následoval kamenný "Kartuziánský" most, putování postupně ztratilo svůj předchozí divoký ráz a končilo širokou lesní cestou.

Na rozcestí Čertova diera jsme modrou značku vyměnili za zelenou a vylezli na Tomášovský výhľad. Je to taková skalní plošina nad vysokým převisem, a kromě pohledu do údolí jsou vidět i Vysoké Tatry. Tedy pokud je dobré počasí. Pokračovali jsme dále po zelené směr Spišské Tomášovce. Vyšli jsme z lesa na louku nad vsí a otevřel se pohled nejen na samotnou ves, ale i do celé Hornádské kotliny.

Obec začíná jakýmsi cikánským ghettem (celá cesta už od Kartuziánského mostu byla poseta žebrajícími cikánskými dětmi), za ním jsou domy bílých obyvatel a na opačné straně cosi jako místní Beverly Hills - evidentně nedávno postavené honosné vilky. Společné soužití asi není velký problém, protože v místní "krčmě" seděli vedle sebe obyvatelé z obou stěžejních částí obce. Z malého nádražíčka jsme odjeli vlakem do Spišské Nové Vsi, odkud jsme pokračovali lehátkovým vlakem do Prahy (tehdy jezdily spoje jinak než je v aktualizovaném doporučeném itineráři).

Ještě jedna poznámka k dopravě. Pokud byste nechtěli použít pro zpáteční cestu rychlík "Excelsior" - a co taky dělat v Praze ve 3:48 h, kdy ještě nejezdí Metro, že - můžete se v Popradu stavit někde na zaslouženou dobrou večeři a odjet až ve 22:48 h rychlíkem "Slovakia", příjezd do Prahy 6:44 h.

• Mapy: 136 Volovské vrchy-Košice, 125 Volovské vrchy-Krompachy, 124 Slovenský raj

Další související články: