Řecké hory, vysokohorská turistika a treky

Tři kultovní hory - Kokino, Mytikas, Athos. Řecké hory a vysokohorská turistika (1)

Kokino, Mytikas, Athos. Že vám to většinou nic neříká? Nic si z toho nedělejte, mně donedávna byly jména povědomé, ale sám jsem nedokázal přesně umístit ani nejznámnější z nich. Přesto jde o významné místa, která by neměla uniknout pozornosti žádnému milovníku přírody, historie nebo hor.

Všechny jsou od sebe dosti vzdálená, ale mají jednu věc společnou. V různých obdobích dějin se k nim upíral zrak tisíců lidí a v jejich okolí je znal každý. Jde o kultovní hory: jedna z nich je starobylá observatoř srovnávaná se slavným Stonehenge, druhá je sídlem řeckých bohů a třetí se pyšní názvem "Svatá hora" doposud.

Čtěte také: Bulharské hory, nostalgie po třiceti letech

My jsme podnikli nádherný roadtrip přes celý Balkán, abychom si tyto body spojili. Kromě nich se samozřejmě nabalily i další místa, takže z toho bylo dvoutýdenní putování po přírodě a památkách Srbska, Makedonie, Řecka, Albánie a Černé Hory. Celkem šlo o téměř 4 200 km cesty, během nich 5 přírodních nebo národních parků, 5 památek zapsaných na seznamu UNESCO (Kokino, Athos, Butrint, Gjirokastër a Berat) a další místa, která rozhodně stála za tu cestu!

Klasické peripetie na začátku

Navzdory předchozím akcím jsme se tentokrát rozhodli pro cestu autem. Důvodem byla vzdálenost mezi místy, potřeba rychlých přesunů a hlavně složitá byrokracie pro vstup na Athos, kterou jsme museli projít. Ke všem těmto důvodům se postupně v povídání dostanu.

Bylo nás sedm (původně mělo být osm) a to ve složení: já, Michal, Jarmil, Ondra, Moriss, Major a Tomáš. Sami chlapi. Na Athos totiž ženy nesmí, ale k tomu se taky postupně dostanu. V průběhu ročního vyřizovaní víza na Svatou horu se nám podařilo poměrně přesně naplánovat průběh výpravy. Auto zajistí Major (půjčený Sprinter od známého).

Zajistil. Společně s Tomem dojeli přes tři křižovatky ve Zlíně a starý medvěd vypověděl službu. Důvody netřeba rozepisovat, tak jako tak jsme zkoušeli sjednat opravu v jediném autoriovaném servisu Mercedes ve Zlíně. "Dovezte ho zítra ráno v sedm, hned se na to mrknem! Budu tam osobně.", domluvil nám mechanik na nonstop lince servis. Nějak se nezmínil, že tam osobně bude až po jedenácté hodině a tak o nás nikdo ve firmě nevěděl.

"Tak ve čtyři se na to mrknem", ohlásil nám nezúčastněný borec na příjmu servisu druhý den ráno. "Potřebujeme to rychle, zaplatíme dvakrát víc", licitujeme. "My tu máme moc práce, o peníze vůbec nejde! Nemyslete si, že si tu jen sedíme a mícháme čaj!", uzemnil nás sedící borec a zamíchal si čaj. Takže jedeme domů, máme už den zpoždění a jsme bez motovidla.

U nás doma, kde rozkládáme základnu, rozpřahujeme sítě. Oprava se nakonec ukazuje jako nereálná (finančně i časově), naštěstí objevujeme půjčovnu (www.autopujcovna001.cz) z Brna. Zachrání nás a půjčí opět medvěda, tentokrát Vito. Doufáme, že tento vydrží. Dokonce nám ho zavezli do Uherského Brodu, takže odpoledne konečně skládáme věci do vozidla a vyrážíme.

Nutno podotknout, že v rámci recese všichni volíme pruhovaná námořnická trika s ruským vzorem. Pozornost vzbuzujeme v pizzerii v Otrokovicích, u nás na ulici, v servisu, prostě všude. Tento vtípek se pak osvědčil i později, na hranicích na nás hleděli a často to přivedlo i úsměv na tvář.

Prvním a nakonec i nejlepším řidičem je Michal, který na jeden zátah projede Slovensko, Maďarsko a celé Srbsko po město Paračin. Je už hluboká noc, přesto jej vystřídá Ondra, aby nás dovezl až k městu Niš. Tady jsme sjeli z dálnice směrem na Prokuplje a před vesničkou Gradište uléháme do jablečného sadu. Spíme pod širákem, je však už skoro ráno, takže dohromady neležíme déle než 4 hodiny.

Alternativně do Makedonie a libozvučné Kokino

Po probdělé noci v sadu se budím celý mokrý od rosy. V údolí pod námi se válí mlhy, naneštěstí se tam musíme vrátit, abychom po dálnici jeli dál na jih. Rychlostní komunikace brzy končí a my stoupáme ve směru Vranje. Tady plníme nádrž auta naftou a naše hrdla kávou.

Chvíli se radíme, co dál. Ztrátu jednoho dne jsme stáhli na cca 4 hodiny, Michal se vydal ze všech sil a na jeden zátah ujel opravdu kus cesty. Udělalo se už hezky, takže se rozhodujeme pro krátkou zajížďku do přírodního parku Dolina Pčinje v Srbsku a poté na horu Kokino v Makedonii.

Jarmil nás při odjezdu z benzinky chce potěšit pozváním na kávu a pobaví nás pokusem o zaplacení bankovkou z dob bývalé Jugoslávie. Za bujaré nálady tedy opouštíme Vranje a míříme do vesničky Davidovac, kde se nám úspěšně podaří minout odbočku, takže se musíme asi 10 km vracet. Cesta mezi Leskovacem a Bujanovacem se v současnosti přestavuje na dálnici, je častokrát rozkopaná a značně nepřehledná.

Na druhý pokus nacházíme úzkou asfaltku vedoucí do hor Kozjak a stoupáme strmě nad Preševské údolí. Brzy se objevují krásné výhledy na zapomenuté kouty Srbska. V jedné vesnici se musíme promotat přes probíhající trh, ale potom už nic nebrání vystoupání na hřeben.

Z hřebene se objevují pěkné výhledy do přírodního parku Pčinjska rijeka. Pohledu dominuje Prohor Pčinjski, což je pěkný klášter v hlubokém údolí. Od upravené vyhlídky následuje krátký sjezd do údolí a poté si nenecháváme ujít krátkou procházku v okolí kláštera. Prohor Pčinjski je klášter z 11. století zbudovaný byzantským císařem Romanem IV. Diogenem a zasvěcený Sv. Prohoru.

Na konci 12. století klášter s okolím obsadili Nemanjičové a tak se stal součástí Srbska. V roce 1454 nedlouho po bitvě na Kosově poli byl klášter pobořen Osmany a trvalo padesát let, než byl provoz obnoven. Další pohromou bylo zemětřesení v 18. století, dnešní podoba pochází z rekontrukce po této události.

Velmi významnou událostí v poslední době bylo vůbec první zasedání organizace ASNOM (Antifašistické shromáždění pro národní osvobození Makedonie), které se mezi zdmi kláštera konalo 2. srpna 1944. Tento akt položil myšlenku makedonského národa integrovaného do Jugoslávie, později se stal symbolem samostatnosti Makedonie.

ASNOM se posléze transformovalo do prvního makedonského parlamentu. 2. srpen je v Makedonii slaven jako Den státnosti a každý rok se v klášteru konaly schůze makedonských nacionalistů, před jugoslávskou krizí v 90. letech však byly tyto akce zakázány. Makedonci se poté snažili o připojení kláštera ke své zemi, ale úmysl se nezdařil a tak je většina údolí v Srbsku. V okolí monastiru lze nalézt několik kilometrů pěkně vyznačených pěšin s nenáročnými terény. Při cestě dál na jih to je jistě příjemná zastávka.

My za doprovodu dvou psíků nasedáme do Vita a uháníme bizarní, ale krásnou krajinou k makedonské hranici. Cestu nám lemují zajímavá andezitová skaliska těch nejneuvěřitelnějších tvarů. Jsme rádi, že jsme se vypravili právě tudy. Znenadání se objevuje společná srbskomakedonská celnice. Celníci jsou zde jistě dosti znudění (vzhledem k "mohutnému" provozu), což má za příčinu, že si nás makedonští pracovníci zlehka vychutnávají. Jistou zbraní jsou naše převleky do námořnických mundůrů, takže jsme chvíli považování za nějakou kapelu.

Po nějaké době nám dají pokoj, na uplácení nedošlo, takže vyjíždíme směr Kokino. Toto místo libozvučného názvu (alespoň na Moravě, pro Čecháčky upřesním, že na Hané se kokinem označuje kdejaká sladkost, čokoládka, cumlavý bonbon, u nás ovšem i psí lejno na chodníku) nemůžeme prostě minout. Jde o megalitickou observatoř, jejíž původ sahá do roku 1900 před Kristem.

Ostrá skaliska s výraznou slopcovitou odlučností si pravěcí obyvatelé upravili do potřebných tvarů, takže z hory je možné pozorovat většinou astronomických jevů nejbližšího vesmíru. Hora byla do roku 2001 jen dalším skalnatým kopcem v Makedonii, v této době si však někteří archeologové prakticky náhodou všimli opracovaných skal a vytesaných průzorů.

Systematiku těchto úprav si vzali do parády astrofyzikové a senzace byla na světě. V roce 2005 bylo Kokino americkou NASA zařazeno na čtvrté místo nejvýznamnějších památek tohoto typu na světě (po anglickém Stonehenge, egyptském Abú Simbel a kambodžském Angkor Vat)! Brzy následoval zápis na prestižní seznam UNESCO.

Pro správný směr je třeba projet vesnicí Čelopek a sledovat nenápadné ukazatele doleva. Pokud trefíte, tak je třeba asi 15 kilometrů pokračovat po nejvýraznější asfaltce vysoko do hor. Po cestě jsou další dva ukazatele, ale už nejsou moc potřeba. Kokino je výrazným vrcholem, který sice nedosahuje výšky velikánů na obzoru, ale v nejbližším okolí je jistě nejvýraznější.

Cesta prudce stoupá, po nejstrmější pasáži jsme v sedle pod samotnou horou. Následuje asi čtvrthodinový výstup na samotný vrchol. Ať už člověk rozumí vesmíru nebo ne, Kokino je nádherné. Ocitáme se v bludišti andezitových skal a skrz úzké okna hledíme do krajiny. Samotný kopec má 1 013 metrů a výhled na makedonskou plošinu stojí skutěčně za zajížďku. Na obzoru se tyčí Šar planina, vidět je i Skopje. Opačným směrem se zvedají hory Kozjak na srbskomakedonskobulharském pomezí.

Dosti dlouho zde pobíháme, od samozvaného průvodce kupujeme za 1 euro pěkný plánek observatoře i s nejdůležitějšími pozorovatelnami, odkud lze hezky vidět, co zde dřív pozorovali. Nic však netrvá věčně, scházíme z kopce k autu a rozhodujeme se pro návštěvu Doliny na kutlite - Údolí panenek nebo Zkamenělé svatby u Kratova. Bohužel asfalt po 5 kilometrech v horách končí, takže zajížďku vzdáváme (lze tam jet i po hlavní cestě, zkratku v horách nezkoušejte) a míříme do Řecka.

Olympská riviéra, soutěska Orlias a tvrdé stoupání po stopách Olympijského Maratonu

Poměrně svižně projíždíme Makedonií po originální rozdvojené dálnici, na hranicích se moc nezdržujeme a pozdě odpoledne jsme ve vesničce Plaka pod Litochorem. Už v Česku jsem vybral kemp Olympos Beach. Jde o rozsáhlý kemp s velmi kvalitním zázemím a příjemnými cenami. Restaurace kempu je bohužel mnohem slabší a také dražší. Koupání v moři se nám líbilo, ale mám pocit, že na mořské koupačky jsme měli většinou smůlu (tohle bylo z té bídy nejlepší).

• Pokračování článku