Výstup na Mont Blanc (4 807 m) neboli Monte Bianco

Mont Blanc (4 807 m) sice nevyniká krásou, ale rozhodně vyniká svou mohutností a výškou, kterými předčí všechny své sousedy. V literatuře se sice (zejména té zpoza oceánu) často uvádí jako nejvyšší vrchol Evropy kavkazský Elbrus, ale o tom se dá docela úspěšně pochybovat.

Masív Mont Blancu nalezneme v Savojských Alpách na hranici Itálie a Francie, jižně od známého francouzského střediska Chamonix při pohledu z francouzské strany a nebo severně od střediska Cormayeur při ohledu ze strany italské. Jeho vrchol leží v hlavním hřebeni Savojských Alp, který kopíruje francouzsko – italskou hranici.

V masívu nalezneme ještě další vrchol se stejným jménem – Mont Blanc de Courmayeur (4 748 m), který je nejvyšším vrcholem Itálie. Tedy nejvyšším v případě, že jím není vrchol Mont Blancu. Ovšem ani podle map v měřítku 1:25 000 z edice IGN (resp. CNS 1:50 000) to nelze stoprocentně rozhodnout. Oba vrcholy jsou spojeny asi 3/4 kilometru dlouhým mírně se svažujícím firnovým hřebenem.

Vrchol Mont Blanku sousedí s řadou dalších významných čtyřtisícovek, jako je Mont Maudit (4 465 m), Mont Blanc du Tacul (4 248 m) na východě a severovýchodě, na západě pak s Dome du Gouter (4 304 m) a Aig du Bionanssy (4 052 m). Ještě dále na východě bychom pak nalezli ještě jednu nádhernou, ovšem mnohem obtížnější čtyřtisícovku – Grand Combin (4 314 m) na pomezí Walliských a Savojských Alp.

Masív Mont Blancu je také hodně zaledněn. Na jiní straně nalezneme mohutné ledovce Ghiacciacio della Brenva, di Fréney a de Brouillard, nesmíme zapomínat ale ani na Ghiacciaio del Monte Bianco a de Dome, které jsou však pouhými větvemi mnohem mohutnějšího ledovce del Miage. Na severní straně jsou to pak Glacier de Bosons, de Taconna a zejména pak Glacier de Bionnassy. Z nich mnohé značně strmé as velkým množstvím trhlin a séraků.

Poprvé byl Mont Blanc zdolán 8.8.1786 dvěma "zarputilci". Byli to Jan Jacques Balmat a Michel Paccard. Balmat, přestože byl hledačem pokladů, žil ve velké bídě. K hledání cesty na vrchol Mont Blanku jej podnítila odměna 20 zlatých tolarů, kterou vypsal za nalezení cesty na vrchol této hory přírodovědec Horace Bénédict de Saussere v roce 1760 po té, co shlédl zaledněný masiv z vrcholu Bréventu (2 525 m, dnes vede na vrchol lanovka).

Michel Paccard byl lékař ze Chamonix. Cestu na vrchol nalezl J. Balmat při jednom z mnoha pokusů o nelezení této cesty. Stalo se tak plných 26 let po té, co byla odměna vypsána a kdy ztroskotala řada dalších snah o objevení výstupové cesty. Oběma pokořitelům hory byl v Chamonix postaven pomník, i když je pravda že M. Pacardovi až v roce 1983.

Východiště na Mont Blanc

Naprostá většina zájemců o výstup na Mont Blanc přijede do francouzského střediska Chamonix, které má sice pouhých 9 000 obyvatel, ale během letní turistické sezóny se jejich počet několikanásobně zvyšuje.

Chamonix leží v nadmořské výšce asi tisíc metrů (1 037 m), má rozvinuté zázemí, které zpříjemňuje pobyt řadě návštěvníků. Většina z nich ale využije jiných lákadel v okolí a výstup na vrchol Mont Blancu je ponechává chladným. Vždyť se lze svézt lanovkou na Brévent, odkud kdysi spatřil masiv již zmíněný přírodovědec H. B. de Saussere a i dnes lze zaledněný masív Mont Blancu obdivovat bez jakékoliv námahy.

Pokud byste chtěli ještě výše, můžete se nechat vyvést lanovkou na impozantní jehlu Aig du Midi (3 842 m), odkud se otevírají fantastické pohledy nejen na Mont Blanc, ale i na řadu dalších vrcholů. Cena ve srovnání s tatranským Lomnickým štítem není o moc vyšší (v přepočtu asi 1 100 Kč). A pokud nechcete použít lanovky, můžete se svézt zubačkou na Mer de Glace.

Procházka po ledovci, ledovcová jeskyně či fantastické pohledy na Petit Dru, Grandes Jorasses a další také nejsou k zahození. V místě je také řada ubytovacích kapacit. Budete-li hledat levnější kempy, určitě zamiřte na západ od La Fayet.

Pokud navštívíte italský Courmayeur tak máte sice k dispozici méně turistických lákadel, ale zato je tady o poznání klidněji a pohledy na jižní skalní srázy Mont Blanku jsou neopakovatelné. Zbude-li vám tady trochu času, rozhodně si nenechte ujít jezero Miage.

Mont Blanc (italsky Monte Bianco, Bílá hora) je nejvyšší hora Alp a také nejvyšší hora Evropy, byť je tento titul občas přisuzován kavkazskému Elbrusu. Výška Mont Blanku činí 4 807 m, v mapách se lze ale setkat s údaji v rozmezí 4 807 - 4 810 m.
Na vrchol hory Mont Blanc poprvé vystoupili Jacques Balmat a Michel Paccard. Stalo se tak 8.8.1786. Od té doby vystoupily na vrchol stovky tisíc horolezců a vysokohorských turistů. Na vrcholu Mont Blanku se objevil i slovenský astronom a politik, Milan Rastislav Štefánik…

Pokud vašim hlavním cílem návštěvy této oblasti je výstup na Mont Blanc, pak určitě v Chamonix navštivte kancelář horských vůdců (naproti kostelu) či informační středisko CAF (Club Alpin Franais) Při tom si nezapomeňte zjistiti předpověď počasí. Především podceňování počasí je hlavní příčinou řady smrtelných úrazů (ročně asi kolem 80) v masívu Mont Blancu. Dům horských vůdců naleznete samozřejmě i v Courmayeuru (kousek nad autobusovým nádražím.

Výstupové cesty na Mont Blanc

Výstupových cest na vrchol Mont Blancu je celá řada. Určitě nejfrekventovanější je ale ta z Nid d´Aigle vedoucí přes chaty Tete Rouse a Gouter. Zkušenější využívají lanovky na Aig du Midi, odkud se na vrchol Mont Blancu vydávají přes vrcholy Mont Blanc du Tacul a Mont Maudit.

Další z cest vede přes Bossonský ledovec a chatu Grands Mullets do Col du Dom, kde se napojuje na klasickou výstupovou cestu vedoucí z italské strany přes ledovec Nid d´Aigle. A nesmíme zapomínat ani na výstupovou cestu vedoucí z italské strany přes ledovec Miage a de Dome kolem chaty Gonella. Cesty po ledovcích, zejména po tom Bossonském příliš nedoporučuji neboť jsou tady mnohá objektivní nebezpečí (velké trhliny, padající séraky).

Cesta z Nid d´Aigle: Nid d´ Aigle, Refugio de Tete Rouse (800 m, 2 až 2 1/2 h)

Na Nid d´Aigle (2 367 m) se dostaneme zubačkou (TMB – Tramway du Mont Blanc) z La Fayet. Doporučuji jet zubačkou už odsud a nevyužívat lanovky z Les Houches, neboť vám hrozí, že se na přestupní stanici La Chalette do zubačky prostě nedostanete. Pro skupiny se obvykle poskytuje sleva 10%, členové CAF, CAI, OeAV, DAV mají slevu až 50%.

Cesta začíná na Nid d´Aigle (konečná stanice TMB, chata) odkud se otevírají krásné pohledy na Aig de Bionnassy a stejnojmenný séraky rozrytý ledovec Bionnassy. Odsud zamíříte zhruba k jihu až jihovýchodu po široké pěšině, ale nezapomeňte včas odbočit vlevo (asi po 100 metrech, zhruba k východu, na velkém kameni je šipka), jinak byste se dostali k ledovci Bionassy. Cesta pokračuje prudkým svahem pod skalními stěnami hřebene Les Rognes k tzv. ruině (2 805 m), polorozbořené chatce či staré salaši.

Cesta je na několika místech zajištěna umělými pomůckami – kramle, žebříky, ocelová lana. U ruiny (Baraque forestiére) cesta uhýbá vpravo k jihovýchodu směrem k chatě Tete Rousse.

Brzy se objevuje po levé ruce pohled na skalní věž Aig du Midi a po krátkém přechodu ledovce jste u chaty Tete Rousse (3 167 m). Za dobré viditelnosti bez orientačních problémů. Za mlhy a při čerstvě napadaném sněhu by byla orientace asi mnohem obtížnější. Na tomto úseku se prakticky nikdo nenavazuje na lano, ale je znám případ, kdy se i v těchto zdánlivě bezpečných místech turisté ztratili v trhlině a dodnes nebyli nalezeni.

Refugio de Tete Rouse, Refugio du Gouter (650 m, asi 3 až 4 h)

Od chaty Tete Rouse (3 167 m) pokračujeme vzhůru po ledovci a pak vpravo k západnímu skalnímu žebru spadajícímu z hřebene Aig du Gouter. Za ním se přichází ke kritickému místu výstupu na Mont Blanc, pověstnému kuloáru. Jde o úzký žlab, který je nutné přetraverzovat. Sice to vypadá, že traverz není tak náročný, ale když začnou padat kameny… Ano, právě kvůli padajícím kamenům je tento úsek považován za tolik obtížný. Je zde nataženo fixní lano, ale nedoporučuji jej používat, neboť při přechodu spíše zdržuje.

Kuloár je potřeba překonat co nejrychleji a jednotlivě. Přitom dávejte pozor na padající kameny, které se uvolňují samovolně, ale také přispěním řady turistů výše nad vámi. Je vhodné, když i vaši společníci věnují pozornost padajícím kamenům zároveň s vámi a včas případné kameny hlásí.

Za kuloárem se pokračuje opět vlevo po nepříjemně rozlámaném skalním pilíři. Na několika místech se objevují křížky a pamětní tabule, doklad toho, že i tento úsek výstupu si vyžádal své oběti. Chata Gouter (3 817 m) je sice již zdánlivě na dohled, ale cesta k ní je ještě poměrně dlouhá, pohled značně klame. Asi 1/3 cesty je (v horním úseku) odjištěna ocelovými lany.

Refugio du Goutre, Refugio Vallot, Mont Blanc (990 m, asi 4 až 5 h)

U chaty Gouter (3 817 m) končí skalní žebro a nastupuje se na ledovec. Ten je poměrně "bezpečný" malým množstvím ledovcových trhlin. Ale ani v tomto případě se nezapomeňte navázat na lano. Mačky a cepín jsou pak naprostou samozřejmostí. Sice jsou i takoví "borci", kteří to "zmáknou" v teniskách, ale z nich si příklad neberte. Ledaže byste chtěli rozšířit ne řady, ale doslova zástup obětí této hory a zbytečně zaměstnat záchranáře.

Od chaty vede cesta po hřebínku k Domu Gouter (4 304 m), který však míjí a jeho vrchol obchází (obvykle) zleva. Cesta se vzhledem k pohybu ledovce a sněhovým podmínkám prostě občas mění. Následuje mírný sestup po rozlehlých ledovcových pláních do sedla Gouter. Právě tento úsek, kde se za špatné viditelnosti tak "dobře" bloudí.

Do sedla spadá severojižní hřeben Mont Blancu, po kterém vede další výstupová cesta. Nejprve k bivakovací boudě (4 362 m) Vallot (asi 100 výškových metrů nad sedlem), pod kterou se ještě nachází stálá meteorologická stanice, kterou na konci 19. století nechal postavit francouzský přírodovědec Vallot.

Díky jeho špatný vztahům s prof. Janssenem, který nechtěl umožnit astronomická pozorování z těchto míst, byla Janssenem postavena astronomická observatoř na samotném vrcholu Mont Blancu. Tu však již dávno vzal čas (rozuměj ledovec). Za zmínku stojí fakt, že tuto observatoř několikrát navštívil i spoluzakladatel Československa – M. R. Štefánik. Bivakovací bouda Vallot je však dnes pořádně zaneřáděna doslova horami odpadků, takže ji využívat nedoporučuji (sejně se to ani nesmí, jedině jako nouzový útulek při špatném počasí).

Cesta vede stále po hřebeni přes dva "předvrcholy" Grand Bosse a Petite Bosse. Některé úseky jsou strmější, ale přesto jejich překonání nečiní žádné technické problémy. Srázy jsou tady ale pořádné, proto je nutné se pořádně jistit; za dobrého počasí je chodník pořádně prošláplý a místy i půl metru hluboký, takže se z něj nedá ani nikam spadnout.

Vrchol Mont Blancu (4 807 m) je poměrně plochý a poskytuje dostatek místa pro davy lidí vystupující tady za pěkného počasí (někdy až 200 denně). Z vrcholu Mont Blancu se otevírají fantastické výhledy všemi směry, myslím že popis lze nejlépe shrnout slovy – jsou vidět celé Alpy. Sestupová cesta je stejná jako cesta výstupová.