Polonina Hyrlata v tajemných polských Bieszczadech křížem krážem (1)

Přes hrad Čičva a Osadné na Balnicu a přes Hyrlatu do Cisny

Koncem září konečně vyrážíme opět do Bukovských vrchů aneb do Biesczad. Ještě před státním svátkem, ať se vyhneme tomu davovému šílenství, které bude určitě okolo svatého Václava následovat. Konečně je cesta volná, kovidový teror (doufejme) skončil. I když jen kousek za hranicemi Polska a Slovenska se odehrává další pohroma - múzy spí a chřestí zbraně…

Cestu vlakem a autobusem zavrhuji hned na začátku. Na cestě bychom strávili, pokud by šlo vše dobře, dva dny. Autem je to sice méně pohodlné, ale výrazně rychlejší. A cenově, když jedete ve třech, výhodnější. Přes západní a střední Slovensko jedeme bez zastávek. Jen krátká pauza pod Tatrami, které jsou od nějakých 1 500 metrů nad mořem, podobně jako před tím Malá Fatra, úplně bílé. Kriváň vypadá jako cukrová homole, musím pořídit alespoň pár dokumentačních snímků.

Hrad Čičava, Humenné a Osadné

Máme za sebou Kysuce, Turiec, Liptov i Spiš, čeká nás Šariš. S dálnicí Slováci za tři roky téměř nehnuli. Jen u Prešova je konečně hotový obchvat. Projíždíme Šarišskou vrchovinou a už se těšíme na Zemplín. Tam máme naplánovánu, podle času, zastávku na některém z hradů. Buď Brekov a nebo Čičavu (Čičvu). Nakonec zamíříme na hrad Čičva (205 m), ze kterého se otevírají nádherné výhledy. Především k Vihorlatským vrchům.

Hrad byl založen patrně někdy v letech 1309 - 1316, přesný letopočet jeho založení však není znám. Sloužil jako strážní hrad na významné obchodní cestě do Polska v průsmyku zvaném Polská brána. Zprvu měl hrad podobu malé pevnosti s útočištní věží a nepravidelným a opevněným nádvořím. Postupně se hrad rozrůstal a stal se centrem rozsáhlého panství, ke kterému patřilo až 60 obcí. Největší přestavbou procházel hrad Čičva v 15. a 16. století, kdy fortifikace reagovala na změněnou vojenskou taktiku a především vojenskou techniku - rozvíjející se palné zbraně. Avšak ani to nezabránilo tomu, aby byl hrad roku 1684 pobořen Thökölyho vojsky. Dobyt byl i roku 1704, kdy se jeho hradby podařilo ztéci vojskům Františka II. Rákocziho. Kurucká vojska držela Čičvu až do roku 1711, kdy byl hrad vydán bez boje. Krátce nato byla Čičva na příkaz generála Lauckena zbourána.

Od poslední návštěvy se tady toho hodně změnilo. Zmizela křoviska a kopřivy, prostor hradu i okolí jsou docela upravené. Dokonce se tady pracuje na konzervaci bortícího se zdiva. Sluníčko hezky svítí, modrá obloha slibuje bezva výlet. Nenechme se ale mýlit, předpověď počasí slibuje "skotské střiky". A hodně vláhy a oblačnosti. To nás však nemůže odradit.

Po prohlídce hradu Čičva (Čičava) pokračujeme do Humenného, kde k naší výpravě, tvořené kamarádkou Dajou, dcerou Míšou a mou maličkostí, přibude Aleš. Kamarád z Prahy, se kterým jsme se kdysi dávno, přijde mně to již jako v pravěku, pustili do budování turistického značení na Ukrajině. Přesněji řečeno, v ukrajinských Karpatech.

V Humenném musíme pozdravit Haškova Švejka. Sochu Švejka, trpělivě a nehybně stojícího před vchodem na nádraží. Stejně tady musíme vyzvednout Aleše, který nás čeká v nádražní krčmě, kde se dostal do spárů zdejších štamgastů. Štamgastky, která kdysi pracovala na drahách jako on. Jaká úleva, že kroutím volantem a mohu zůstat u oblíbené čepované kofoly…

Nic, čas nám běží a dny jsou již poměrně krátkém. Musíme vyrazit dále. Čeká nás asi 40 km dlouhá cesta do Osadného a pak již po svých dále do pralesa Udava a dále na hranici s Polskem. Na Balnicu za Vojtkem, kde nás čeká první nocleh. Konečně přijíždíme do Osadného, kde parkujeme u místní sámošky a Krčmy u Borisa. Tři roky jsme tady nebyli, dlouhá to doba. A je otevřeno, takže i nějaká ta limonáda a startovní pivo budou.

Vau, v hospodě je plno, místní myslivci tady mají dostaveníčko. No však jelení říje je již v plném proudu, v okolních lesích to pěkně ryčí. "Chlapi mohu?" ptám se, "chtěl bych koupit něco na baru". No, trošku jsme se zakecali, opravdu nešlo odejít. Na východě jsou lidé družní, rádi si popovídají s "cizinci". Obzvláště když zjistí, že do těchto končin jezdíváte pravidelně. Nakonec se hospoda vyprázdnila a málem bychom nevěřili, že tu bylo před chvíli plno.

Obec Osadné (rusínsky ?Осадне), která je prvně připomínána v roce 1639, leží v údolí říčky Udava. V minulosti se jmenovala Telepovce (do roku 1948). Tento název vznikl ze staršího maďarského pojmenování Telepóc. Dnes zde nežije více než 100 stálých obyvatel, většina lidí se odstěhovala za prací do měst. V obci Osadné (385 m) jsou dva kostely. V tom pravoslavném je kostnice s ostatky vojáků, kteří zde zahynuli za první světové války. O tom jsem ale více psal v článku z předchozí návštěvy. Dnes již nemáme čas se tam zastavit. Máme před sebou sice jen asi 8 kilometrů, ale i tak již na cestě zatmíme. Ve druhé polovině září jsou již dny opravdu krátké.

Pralesem Udava vzhůru k hranici, nocleh na Balnici

Opouštíme Osadné. Z horního konce obce (398 m) pokračujeme po zpevněné cestě do údolí říčky Udava. Bukové lesy se již barví do podzimních tónů, ze svahů okolních vrchů se tu a tam ozve troubení říjných jelenů. Zastavujeme u upraveného minerálního pramene s lahodnou sirovodíkovou vodou s obsahem metanu a sodíku. Někteří, že Míšo, vodu odmítají. Že prý smrdí. No, neví o co přicházejí.

Mezi vršky Kýčera (721 m) a Drozdiačka (659 m) se protáhneme pozvolna stoupajícím údolím k hranici Přírodní rezervace Udava (392 ha) z roku 1982. Rezervace byla zřízena k ochraně zachovalých bukových a jedlo-bukových lesních porostů s významnými rostlinnými a živočišnými společenstvy. Pomalu nás tady dostihuje tma. Možná bychom si mohli nabít čelovky u solární nabíječky pro elektrokola. Tak to je opravdu psycho. V takovémto koutě solární nabíječka elektrokol. Kolik pak asi ta sranda stála. A kolik elektrokol sem v roce 2022 zavítalo. Tipuji, že to číslo se blíží nule… No, není nad granty…

Od rozcestí Diakov (518 m) nás již čeká konečně nějaké to výraznější stoupání. Sice jen 200 výškových metrů, ale potmě a v rozbláceném terénu to tak rychle nepůjde. A nebo ano? Cestou ani medvěd, ani zubr. A to jsme prý na území s výskytem medvěda (territory of brown bear), jak hlásají četné tabulky. A ani ženské neremcají, že je tma, zima, nebo že medvědi… Překvapivé, Míša s Dajou jsou asi nějaké výjimky.

A již jsme na rozcestí Balnica (704 m), tedy na hranicích Slovenska a Polska. To je ale již tma jako v pytli, takže focení musíme nechat na zítra. Čekám, zda-li se objeví Luna, poloviční vlčice. Michalka z ní měla již před odjezdem trauma… Ale ze tmy vynořivši se Vojtek na otázku, kde je Luna jen s povzdechem odpoví "już jej nie ma, ona już jest na szlaku niebieskim".

Tak to je škoda, na Lunu jsem se těšil. No jo, ani vlčice nejsou nesmrtelné. Nezbývá, než se ubytovat na Przystanku Balnica a hybaj za Vojtkem na pivo. Kecalo se dlouho, kecalo by se asi ještě déle, ale nějak mě přemáhá spaní. Asi toho bylo dneska dost, to kroucení volantem je fakt nějaké vyčerpávající… Naštěstí tady budeme spát ještě jednou, takže bude čas vše dohnat. A bez některých rušivých elementů.

Přes poloninu Hyrlata (Hyrlatą) do Cisny

Ráno je pošmourno, psa by ven nevyhnal. My však po snídani musíme pokračovat dále. Čeká nás přechod přes poloninu Hyrlata (Hyrlatą) do Cisny. Téměř celý den se budeme muset obejít bez turistické značky, protože jsme vybrali nejpřímější, tudíž neznačenou trasu.

Z Balnice si to zamíříme zprvu po kolejích. Nikde ani živáčka. Jeleni utichli, cestu nám zkříží pouze salamandr. Mlok skvrnitý (Salamandra salamandra). Místo vlků, ve Vlčích horách, salamandr. Brzy však koleje zdejší lesní železnice opouštíme a přes rozcestí s velkým turistickým přístřeškem u Solinky pokračujeme vpravo proti proudu říčky Solinka.

Kousek za hájovnou odbočujeme doleva do lesa. Lesní cesty i les jsou beznadějně rozblácené. Však tady celý měsíc pršelo. Téměř nepřetržitě. Vybíráme z řady lesních cest. Jak jinak, než tu správnou. Je potřeba chodit "po rozumu". S citem. Navigace opravdu není potřeba. Stoupání začíná mít pořádné grády. A že jdeme správným směrem nás utvrdí značka. Kde se vzala, tu se vzala. Běžecká značka, jak zjišťujeme později. Tak to tady musí běhat opravdoví drsoni, protože my místy málem lezeme po čtyřech. Nedokáží si představit v tomto běhat…

Již se objevuje horní hranice lesa a louky. Okolo vysokého posedu si to zamíříme do lučnatého sedla na hřeben mezi vrcholy Zwornik (1 072 m) a Hyrlata (1 103 m), kde nás ale vítá mlha. A silný, ledový vítr, takže se zdržíme jen na krátkou svačinku. Ovšem nic pro vegetariány. Aleš totiž vytahuje opravdu skvělou slaninu. Ani chleba netřeba…

Zítra se sem budeme vracet a jistě bude počasí vlídnější. Proto příliš neotálíme a dáváme se na sestup, který je místy také docela výživný. Voda zespod, voda shora, klouže to. Tak přesně o tom jsou Bieszczady a Východní Karpaty vůbec. Spousta bláta a silných zážitků.

Každý sestup ale jednou končí. I my se, po hřebínku nad hlubokou dolinkou potoka Hyrlaty, dostáváme na dno doliny říčky Rotoczka tekoucí sem od osady Roztoki Górne. Tedy z místa, ze kterého jsme sem přicházeli při poslední návštěvě, kdy jsme obkroužili celý masív Hyrlaty. Ještě teď si vzpomínám na mohutné bobří hrady u výše zmíněné horské osady nacházející se kousek pod hlavním hřebenem Bukovských vrchů.

Cisna a příjemný večer u literátů v Habkowciach

Okolo lesního zvěřince Liszna, který jde omrknout jen Dája, pokračujeme po cestě do Cisny. Provoz je nulový, takže nám úskoky do příkopy nehrozí. Míjíme hezká Boží muka a již je tady Bar Banderoza. Vyhlášená to krčma široko daleko. Nebo se alespoň domníváme, že je vyhlášena, protože při dávných návštěvách tohoto regionu jsme se tady občas zastavili. Dnes je ale zavřeno, takže žurek za 17 zlotých a nebo naleśiki z jagodami za 20 nebudou. Tak alespoň pod rozdělaným slunečníkem přečkáme další vydatnou dešťovou přeháňku.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Po dešti nám nezbývá, než se vydat po cestě do Cisny. Pěkně to pod nohama čvachtá, ale nic se nedá dělat. Projdeme okolo vojenského hřbitova, na kterém jsou pochováni vojáci rakouské armády, kteří padli během bojů 1. světové války v letech 1914 - 1915 v okolí lokalit jako Balnica, Maniów, Liszna, Żubracze a Przysłup a již je tady centrum Cisny. Já se zdržím focením na vojenském hřbitově, který však již dlouho není udržován. Čelo našeho čtyřčlenného pelotonu mi beznadějně uteče. Je mně ale jasné, kde je hledat - v hospodě. V restauraci penzionu Karnasów.

Dáme něco na zub. Míša se ptá, co si může vybrat - cokoliv. Když ti to dneska tak hezky šlapalo, tak si dej na co máš opravdu chuť. Jen prvně musíme přelouskat tu polštinu. Míša již má cvik z poslední cesty do Oravských Beskyd, když si na chatě na Markových Šťavinách pod Babí horou šla koupit nanuk, ale již od té doby uplynul dobrý měsíc a člověk cizí řeč zapomíná velice rychle…

Než jsme se rozkoukali, přijíždí Alešův kamarád Roman Zielonka. Už jsme se také párkrát viděli. Odváží nás autem do Habkowiec, horské osady severně od Cisny. Hezký kraj, kde lištičky a medvědi dávají dobrou noc. Habkowce se nacházejí pod vrchy Kiczerka a Jablońska (812 m) při cesty z Cisny do Baligródu.

Aj, asi jsme si neměli toho moc dávat v Cisně. U Romana nás čeká více než bohaté pohoštění. A jeho žena Tereza přináší další a další. Roman navařil držkovku. Pěkně ostrou a s čili. Nezvyklé, ale opravdu dobré. Jsem překvapen, že i Michalka to snědla. Vím, že se nad držkovou polévkou většinou ušklibuje. No a tomu vynikajícímu Terezinu ovocnému dortu opravdu nešlo odolat. Asi budeme muset prasknout. Není náhodou obžerství jedním ze smrtelných hříchů?!

U stolu s námi sedí i Terezin vnuk. Nasmáli jsme se, když na otázku, zda-li nám rozumí, když mluvíme mezi sebou česky, odpověděl že ne. Ale že klidně můžeme mluvit dále, že to zní stejně směšně, jako když mluví on. Polsky. Ano, setkávám se s tím pravidelně. Polákům přijde čeština směšná, šišlavá. Jako když u nich mluví tříleté dítě. Podobně ale přijde mnoha Čechům polština. No a pak si vyberte…

U něčeho ostřejšího se pak řeč stáčí na dosídlování zdejšího kraje po válce, na básně a literaturu. Roman s Terezou jsou takoví literáti s širokým rozhledem. Rozhovor s nimi je opravdu notně osvěžující. A osvobozující zároveň. Člověk rychle zapomene na běžné starosti. Řeč se sice stočí i k cenám energií, k Ukrajině, ale pak nabere ten správný směr a na přetřes přijde kniha Oděské povídky od Isaaka Babela, na báseň Deszcz jesienny od Leopolda Staffa aj.

Z bedny hraje Jarek Nohavica v podání Pawla Orkisze. Známé tóny Ostravo, Ostravo… se pak ještě zopakují, když již jsme přijeli z té Ostravy. Tereza přináší nějaký likér. Že je to prý babské pití. Ať může ochutnat i Míša. A kolik "voltů" že to má? Jen 50. Halt, že prý ženské pití. Míša bude mít teprve 14, říkám. A já myslela, že již má aspoň 16… Mám Poláky opravdu rád, je s nimi neskutečně veselo. U nich je vše pod 50 % babské pití.

Nakonec, když se zmíním o Plejádách, otevřené hvězdokupě v souhvězdí Býka, které se již tlačí na noční oblohu (venku je tma jako v pytli a pořádná zima), tak dojde i na báseň Plejady od Jarosława Iwaszkiewicza. A aby to bylo autentické, tak na závěr si dovolím tuto báseň k článku připojit:

Plejady to gwiazdozbiór już październikowy.
Błyszczą jak winne grono wśród innych gwiazd roju,
W ich świetle las pożółkły niby rumak płowy,
Co polem do srebrnego biegnie wodopoju.
I zdaje się, że w cieniu popielatym sarny
Przebiegają przez ruczaj lub stojąc słuchają,
Jak srebrne lustro wody brzeg odbija czarny
I fletnie białych brzózek, gdzie liście śpiewają
I opadając krążą. A namiętność moja
Niby łania nad źródłem pochyla swą szyję
I tylko jej odbicie lodowego zdroja
Mówi, że chociaż wątła, ale jeszcze żyje.

• Dokončení článku
• Trasa, jen velice orientačně, na turistické mapě

Fotogalerie, prohlédněte si fotografie