Říje a podivné období, podzimní Západní Tatry turisticky

Zakázaný hřeben v Západních Tatrách, podzimní Západní Tatry

Je konec září, po kopcích a dolinách běhají nadržení jeleni, svoji touhu dávají najevo hlasitým troubením a ručením. To si přeci nemůžu nechat ujít, loni jsem to prokaučoval, proto je načase vyrazit do hor.

Počasí sice nehlásí nic moc, ale lepší šance už letos asi nebude. Balím bágl na noc a po obědě vyrážím směr Slovensko, v hlavě mám několik nápadů, kam by se dalo zakotvit. Zatím jsem rozhodnutý pro Velkou Fatru, no uvidím, co mně ještě napadne v autě. Cestu si krátím, jako obvykle, nadáváním na všechny neschopné řidiče okolo.

Už od Žiliny pozoruji zvláštní úkaz, všechny hory směrem na jih jsou zarvané oblačností a vše na severu je krásně čisté a nasvícené slunkem, a tak za Martinem definitivně padá varianta Velké Fatry i Nízkých Tater, budu se soustředit na Malou Fatru a Západní Tatry. Do hlavy se pomalu vkrádá myšlenka na jeden zakázaný hřeben, radši ho vůbec nebudu jmenovat.

Čtěte také: Jak bezpečně bivakovat v medvědích oblastech

Cesta ubíhá a už jsem v Ružomberku, takže Malá Fatra taky vypadla ze seznamu a jelikož za Ružomberkem už na mně mává krásně nasvícený Kriváň, mám jasno. Jedu ještě asi tři čtvrtě hodiny, parkuju na velkém parkovišti, hážu na záda zatraceně těžký batoh a vyrážím do mě doposud neznámých kopců.

Prvotní cíl je jasný, je to krásný kopec na začátku onoho nejmenovaného hřebene, který nedávno jeden můj kumpán pojmenoval Bizon, protože z jistého úhlu vypadá jako hřbet bizona. No jo, ale jak se na něho nejsnáze vyškrábat? Přicházím na rozcestí dvou dolin, vydávám se doprava, očima sleduju hřbet, na který se musím dostat, dle mapy by po něm měl vést chodník až na hřeben a vrchol Bizona.

Jdu po asfaltce kolem poměrně širokého potoka, ten musím přebrodit. Naštěstí po suchém létě je málo vody, a tak po oblých balvanech hopkám na druhou stranu, no s tím hopkáním to s těžkou sviní, co mám na zádech, není tak žhavé. Za potokem začíná pravá divočina, jdu vysokým lesem směrem, kde tuším žebro vedoucí na hřeben, obcházím mýtinu s popadanými stromy a dostávám se na starou lesní cestu, chvíli jdu po ní než přicházím na rozcestí, tady musím uhnout prudce doprava a držet se zhruba uprostřed hřebene stoupajícího vzhůru. Nějakou dobu se jenom tak motám mezi stromy, naštěstí rychle narážím na zřetelný chodník.

Z nejhoršího jsem venku, říkám si a prudce stoupajícím chodníkem kráčím svižným tempem vzhůru. Nasávám vůni hustého zdravého lesa, silně tu začíná smrdět medvědina, taky už jsem překročil několik hromádek jejich trusu, a tak raději občas klepnu hůlkami o sebe, ať o mně hoši vědí.

Po zhruba hodinovém stoupání mi zkříží cestu chodník, vedoucí vrstevnicově přes hřeben, kterým stoupám a ten můj se ztrácí v houští, co teď? Jdu kousek doprava, kousek doleva, ale traverzovat se mi nechce, proto se pouštím rovně po hřebeni původním směrem, skrze houští malin a přes vývraty.

Zase mám štěstí, po pár minutách jsem znovu na krásném chodníku, stoupám stále vzhůru, les řídne, začínají se objevovat první výhledy a z hloubi dolin konečně slyším vzdálené ručení jelenů. Po další půlhodině vycházím definitivně z lesa na krásné louky, občas porostlé borovicemi a klečí, výhledy začínají být doslova dech beroucí, po levé straně mám celé Západní Tatry a vpravo stěnu národního symbolu Slovenska.

Dostávám se na rovnější úsek hřebene a přede mnou je poslední travnatý a dosti prudký výstup na vrchol Bizona. Ztrácím chodník, chvíli se motám mezi ostrůvky kosodřeviny, což mně dosti vyčerpává, netrvá dlouho a jsem na loukách pod vrcholem, těžce dýchám a v serpentinách se plahočím k vrcholu. Za 15 minut už stojím nahoře a shazuju batoh u podivné dřevěné konstrukce, pravděpodobně triangulační bod.

Zbývá necelá hodina do západu slunka, večerní světlo čaruje. Na hřebeni, který se přede mnou klikatí, jsou ještě zbytky sněhu po nedávném sněžení, ten krásně kontrastuje s červení podzimních luk, slunko nízko skloněné nad obzorem neskutečně nasvicuje severozápadní stěnu krále slovenských hor, nad kterým na azurové obloze vychází Měsíc. Jako již tradičně, když jsem sám, mi začínají vlhnout oči, z tichého snění mně vytrhává troubení jelenů.

Hřeben pokračuje severním směrem a já zvažuju, jestli mám pokračovat dál, nebo nocovat tady, nakonec se rozhodnu jít dál, snad to do tmy stihnu až na nejvyšší kopec tohoto nádherného hřebene. Scházím z Bizona do sedla, poměrně hodně ztrácím výšku, západ slunka mně stíhá někde na půli cesty k cíli. Na severu a východě ční štíty Tater, poslední paprsky rozžhavují vrcholky ne příliš vzdálených Mengusovských štítů do ruda. Doslova hořící štíty mně přitahují jako lampa můru, chci na ně vylézt, shořet a svůj popel nechat večerním větrem roznést do všech koutů těchto překrásných hor.

Slunko definitivně zapadlo, z posledních sil vybíhám na nejvyšší kopec. Nahoře docela fučí, a tak scházím kousek zpátky pod vrchol, kde je plytký travnatý žlábek, do kterého roztahuju igelit a karimatku, převlíkám se z propoceného trika a už za svitu čelovky vytahuju spacák a lovím jídlo z batohu. Napůl ve spacáku, sedím, žvýkám, popíjím pivo a pálenku, poslouchám stupňující se troubení paroháčů, stoupající dolinami vzhůru ke mně. Naštěstí mně doma osvítilo a vzal jsem si zimní spacák, takže je mi v něm příjemně teplo, za neutichajícího ručení pozoruju Měsíc a hvězdy.

Snažím se usnout, to se však nedaří, čím víc chci usnout, tím víc jsem probraný, myšlenky víří hlavou jako hejno neposlušných vrabců, na pozadí všeho jsou jedny oči. Oči, které mně začínají pronásledovat, přicházejí pomalu, ale stále v častějších intervalech, přemýšlím co to znamená? K očím dosazuji tvář, vím naprosto přesně, čí je to tvář…

Noc je dlouhá, ve vzduchu cítím sílící vlhkost, vykukuju ze spacáku, nevidím nic, jen jakousi mléčnou šeď všude kolem, spacák začíná silně vlhnout, vytahuju pončo a jen tak přehazuju přes sebe. Zatracené pončo! Vodu sice z vrchu nepropustí, ale ani páru z hřejícího těla směrem ven, takže je přilepené na spacák, který je mokrý jako vechec. Čekám na ráno, občas odkryju pončo a vidím, že mlha se valí všude kolem, občas vykouknou i hvězdy.

Konečně se mi daří na chvíli usnout, když znovu otevřu oči, už je šero, troubení je už jen sporadické, mlha sestoupila do dolin a Tatranská kotlina na jihu je totálně pod duchnou, ani hřeben Nízkých Tater není vidět. Ještě ve spacáku lehce snídám, pak beru foťák a jdu na vrchol očekávat východ slunka. Bohužel na východě je poměrně hodně oblačnosti, která zahaluje i některé tatranské štíty, dosti fučí, a tak se vracím pro mokrý spacák, ať na větru alespoň trochu oschne. Hřeben, po kterém bych měl pokračovat dál se tady prudce stáčí k východu a padá do sedel u hranice s Polskem.

Čekám, jak se vyvine počasí a vyvíjí se to velmi zajímavě. Slunko začíná hřát a rozpouští mraky na východě, barevná hra nad Beliankami a Mengušáky nemá chybu. Na jihu nad Tatranskou kotlinou se ovšem formuje mohutná vlna oblačnosti, která začíná pronikat do dolin a valí se směrem ke mně. Valí se dolinami po obou stranách hřebene směrem k hraničnímu hřebeni Červených vrchů, na opačné straně zaplavuje Temné smrečiny a plazí se do nevysokých sedel. Hladina stoupá výš a výš, jak stoupá i slunko po obloze, nasvěcuje oblačnost v dolinách, která se postupně přelévá přes sedla a zaplavuje i některé nižší vrcholy.

Přestože je poměrně teplo, začíná mi z tohoto přírodního divadla běhat mráz po zádech. Trvá to ovšem už jen pár minut a potápím se taky, obklopila mně mlha bílá jak mléko, vítr se utišil a dokonce i jeleni přestali řvát. Není to dobré, nedohlédnu ani na zem, ještě že jsem stihnul sbalit věci než to přišlo.

Čekám, je teplo a vlhko jako prase, po chvilce jsem mokrý, jak kdyby na mně chrstli kýbl vody, neprší, ale vlhkost se sráží na všem, z vlasů mi kape voda. Čekám už skoro hodinu, přemýšlím co dál? Po hřebeni pokračovat nemůžu, terén neznám, rozhoduju se vrátit cestou nazpět, to se lehce řekne, všude okolo je totální mléko, pomalu sestupuju z vrcholu dolů, zatím to jde, ale jak přecházím další kopečky a sedýlka směrem k Bizonovi, úplně se ztrácím, už ani nevím, kde je vpravo a kde vlevo.

Scházím podezřele prudkým svahem, "do pytle" asi už lezu do některé z dolin, jestli se zamotám v kosodřevině jsem v pr… Vracet nahoru se mi nechce, ani nevím kam, snažím se teda traverzovat svah a spíš jít směrem dolů, čím jsem níž tak mlha řídne, viditelnost se zlepšila tak na 10 - 15metrů. Po pár minutách k mé převeliké úlevě narážím na zřetelný chodník, který traverzuje svah, sláva, toho se musím držet kdyby co bylo.

Jak se uklidňuju, tak mně napadá, že už nahoře jsem měl vytáhnout kompas a snažit se jít podle něho na jih, no nic, jsem na chodníku, ale ještě nevím kde, vytahuju buzolu, zjišťuju že jsem na severovýchodní straně hřebene, musím tedy doprava na jih, ono by to šlo i na sever, ale to bych se dostal na závěr doliny a celou bych ji musel po cestě sejít zpět a to se mi nechce.

Vydávám se tedy k jihu, jak si tak vykračuju chodníkem přibývá sněhu sfoukaného sem z hřebene, je mokrý a těžký, ale hlavně jsou v něm stopy, hodně stop. Stop medvědů, vedou tam i zpátky a některé vypadají nechutně čerstvé. Hmm, tak to mi ještě chybělo, sťuknout se na úzkém chodníku s chlupáčem, "jak to, že ti pazgřivci ještě nespí", říkám si v duchu a začínám v krátkých intervalech křápat hůlkami o sebe.

Chodník se vine prudkým svahem nahoru dolů, traverzuje žlaby zasypané sněhem a nemá konce, konečně asi po hodině křižuje hlavní hřeben, někde v sedle pod vrcholem Bizona v místech, kde jsem procházel už včera večer. Je to dobré, mlha už zřídla z mléka na normální mlhu, přesto se rozhoduju sejít po širokém chodníku rovnou do doliny a nevracet se včerejší cestou, dokonce je mi jedno, jestli někoho potkám a dostanu flastr za to, že tu nemám co dělat, ale hlavně že už budu dole, pryč z mlhy.

V serpentinách padám luxusním širokým chodníkem do doliny, vstupuju do vysokého lesa, je nádherný, obrovité jedle a smrky obrostlé lišejníkem vystupují z mlhy jako přízraky. Jak sestupuju níž opět se začíná ozývat sporadické troubení nažhavených paroháčů někde na dně doliny. Občasná medvědí lejna už mně vůbec nevyvádí z míry, jen se snažím do žádného nešlápnout, po další hodině jsem na dně boční dolinky, kde se chodník mění v lesní cestu, kráčím k jejímu ústí, kde se spojuje s nejdelší tatranskou dolinou.

Kolem cesty se objevují různé objekty, seníky, chatky apod., na tak chráněné území je tu docela solidní zástavba, naštěstí nikoho nepotkávám a bez úhony přicházím na asfaltku v hlavní dolině. Za půl hodiny nasedám spokojeně do auta a vyjíždím k domovu, obohacen o zážitky, které mi nikdo nikdy nevezme a zůstanou v paměti navždy. Cestou domů se znovu do mé hlavy vkrádají ty oči a já tuším, že se jich jen tak nezbavím, začíná další období mého života - podivné období…

Další související články: