Stáčení perihelia planet Merkur a Venuše a teorie relativity

Stáčení perihelia, jeden z důkazů platnosti teorie relativity

Stáčení perihelia je pohyb perihélia v dráze planety pohybující se kolem Slunce v důsledku poruch vyvolaných gravitačním působením ostatních planet Sluneční soustavy. Rychlost stáčení perihelia ve směru pohybu planety lze určit s pomocí rovnic nebeské mechaniky.

U Merkuru a Venuše však tyto nástroje nebeské mechaniky selhávaly. Tedy až do počátku 20. století, kdy stáčení perihelia planety Merkur elegantně vysvětlila na pohyb planet aplikovaná teorie relativity. Do té doby nevysvětlitelná odchylka stáčení perihelia planety Merkur, která činila 43,11´´ za století, klesla na 0,7´´. V případě Venuše z 8,4´´ klesla na 0,2´´ za století. Což je dnes bráno jako jeden z dostatečně přesných důkazů platnosti teorie relativity.

Čtěte také: Soumrak: Astronomický, občanský a nautický soumrak

Stáčení perihelia je u planety Merkur známo díky jeho značně výstřední dráze (e = 0,205 6). Vysvětlit se jej podařilo až s pomocí teorie relativity. Stáčení perihelia u Merkuru je důsledkem změny (klidové a relativistické) hmotnosti tělesa (Merkuru) v závislosti na změně intenzity gravitačního pole, které je v blízkosti Slunce silnější. Prostor je zde více zakřiven, mění se oběžná rychlost planety a čas plyne pomaleji. Podobné stáčení perihelia se pozoruje např. u těsných dvojhvězd a nejsnáze je pozorovatelné u binárních pulsarů.

Další související články: