Velká Fatra botanická a medvědí safari

Květnové putování jižní části pohoří za největší karpatskou šelmou (1)

Meteorologové předpovídají na konec května počasí všelijaké. Protože jim to zcela pravidelně "vychází" nedbáme těch "hrůz", které se mají dít na obloze, a vyrážíme s dcerou na Slovensko. Na Velkou Fatru. Jedeme autem, byť se Fialova žebrota promítá zatím nejvýrazněji do cen pohonných hmot. Ve srovnání s vlakem a místní dopravou je to autem ve dvou stále nalej vylej. Ono totiž podražila i veřejná doprava… A to nemluvím o časové úspoře.

Cíl je jasný - jižní část Velké Fatry. Máme namířeno na hlavní holní hřeben, kde se chceme toulat křížem krážem po horách a dolech. Po dvou letech se vidím i s největším slovenským trekerem Mirem, ten se ale k nám nepřidává. Dokonce odmítá v rámci rekondičky i vynášku našeho proviantu na hřeben… Nu což, však si nějak poradíme.

Ramžiná a sedlo Úplaz

Vyrážíme ze Starých Hor (480 m) na pomezí Velké Fatry a Starohorských vrchů. Na snídani se zastavujeme u umělého jezírka na Salaškách a po lesních cestách pokračujeme světlým bukovým lesem na rozcestí Ramžiná (920 m). Nad námi se nachází strmý travnatý svah a jedna z největších lavinových ploch v pohoří. Na ně se můžeme kouknout o kousek výše od horské bystřiny, kterou překračujeme. Krásně vidět je i Krížna, kam máme namířeno zítra.

Chvíli se zdržíme u vody, máme dnes docela čas. Čas na focení brouků a kytek, opožděné jaro je na svazích Velké Fatry právě na svém vrcholu. V okolních lesích právě kvete medvědí česnek a jeho silné a opojné aroma nás provází velkou část cesty nahoru na hřeben.

Další stoupání do sedla Úplaz je sice docela výživné, ale jsme postupně odměňování úžasnými výhledy a také spoustou kvetoucích kytek. Stále musím z brašny vytahovat fotoaparát. A Míša se s focením také přidává, zdá se, že na ní Velká Fatra udělala docela dojem. A to při příjezdu říkala: "Takové malé kopečky?" Ukazuje se, že zdání někdy klame…

Široká lesní cesta se postupně zužuje a mění se na úzkou kamenitou pěšinu, na které musíme na několika místech překonávat popadané stromy. A fotíme a fotíme. O kus výše se perspektiva hory Krížna mění, je znát, že jsme zdolali docela slušné převýšení. K východu a jihu se otevírají výhledy na Poľanu a Veporské vrchy, ale také na Kremnické vrchy. A především na členitý hřeben s vrcholy zvanými Japeň, kde jsem se Velkou Fatrou toulal naposledy.

Poslední výšvih do sedla vede po rozkvetlých loukách s roztroušeně rostoucími stromy, mezi nimiž je mnoho javorů. Však tato část Velké Fatry je nejúžasnější na podzim, když se zbarví listí. Učiněný kanadský podzim. Jen se trefit do toho správného období. Po levici se krátce ukáže letecký pohled na Staré Hory i na Majerovu skálu, na kterou máme namířeno poslední den. Pod sedlem Úplaz, v kosodřevině, nacházíme zbytky sněhu. Na konci května a ve výšce asi 1 300 metrů nad mořem. Výše, směrem k Malé Krížne, je sněhu ještě více. Jen si tak říkám, kde asi globální oteplalisti udělali ve "výpočtech" chybku…

Kráľova studňa a salaš Smrekovica

V sedle Úplaz (1 290 m) si děláme piknik. A užíváme fantastických výhledů. Je sice poměrně chladno, pod mrakem, ale Velká Fatra je i tak kouzelná. Krásně je vidět k hlavnímu hřebeni, jako na dlani máme hluboké vápencové doliny jižního okraje pohoří. Nechybí ani celý hřeben Kremnických vrchů, kterému dominuje nejbližší a také nejvyšší Flochová (1 315 m). Tento stratovulkán býval kdysi hodně bouřlivý, ale erozní síly již stopy sopečné aktivity dávno setřely. Dnes Flochovou pokrývá hustý horský les. Dále na západ je vidět i Malá Fatra, pohoří Žiar a snad i Vtáčnik.

Na protějším brdku nám dělají společnost krkavci, jejichž chraplavý krákoravý hlas je opravdu nezaměnitelný a nepřeslechnutelný. V okolí kvete spousta květin, největší radost mám asi ze žlutých orchidejí a mochny zlaté (Potentilla aurea). Samozřejmě nechybí ani sasanka narcisokvětá (Anemone narcissiflorum) a řada dalších.

Po krátkém odpočinku pokračujeme dále po travnatém hřebeni. K severozápadu se nám otevírá konečně i výhled k Horskému hotelu Králova studňa, kam máme namířeno. Než k hotelu dorazíme, čeká nás ještě spousta focení. Kytek, brouků, panoramat. Opět potkáváme brouka z čeledi mrchožroutovití (Silphidae), který ani nemá české jméno. Pouze latinské - Silpha tristis. Přesto mu věnuji nějaký čas a pokouším se o makro. Snad se alespoň trochu povede. To poznám až na velkém monitoru u PC. Ve stínu lesa kvete dřípatka karpatská (Soldanella carpatica), které během následujících dní "nalezneme" neuvěřitelné množství.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Nechybí prvosenka vyšší (Primula elatior) a u pramene řeky Bystrica (1 345 m), která se po 23 kilometrech vlévá do řeky Hron, ani rojovník bahenní (Ledum palustre). U pramene na Králově studni (1 325 m), kde dosahujeme o dva metry vyšší nadmořské výšky, než kolik činí výška Lysé hory, nejvyšší hory Moravskoslezských Beskyd, se nezdržíme a scházíme rovnou k horkému hotelu.

Je docela chladno a na prosklené verandě plno. Autobus výletníky ještě neodvezl. Dáváme si fazolovou polévku a něco k pití. Polévka byla skvělá, pan vrchní příjemný a ochotný (což na Slovensku na horských chatách není zase až takovým zvykem), přesto mi pět éček za ní přijde docela dost. Nějakých 130 kaček. No, kdyby mně říkali - ano pane továrníku, tak bych se o tom ani nezmiňoval, ale jelikož žádnou továrnu nevlastním, tak se zmínit musím. Koukám, že spaní ve vlastním spacáku tady koštuje 16 éček. Ještě že spíme pod širákem, po salaších a boudách…

Jez do polosyta, pij do polopita… Držíme se toho a opouštíme horský hotel Králova studňa (1 264 m). Na obloze se to začíná pořádně kabonit, dnes asi opravdu řádně zaprší. Budeme ale spát pod střechou, hezky v teple a suchu. Na salaši Smrekovica pod Smrekovom. Bačové ještě tady nebudou, měli by pást až od poloviny června.

Cestou fotíme strnada obecného (Emberiza citrinella), další kytky, opět rojovník bahenní. Nad Nízkými Tatrami je úplně černo, spěcháme na salaš. Zastavíme se krátce na Symbolickém hřbitově Velké Fatry, který byl vybudován na památku obětem hor Velké Fatry v roce 2011, pokocháme se výhledy k Západním Tatrám a Chočským vrchům s nepřehlédnutelným Velkým Chočem (1 611 m), nejvyšší horou zmíněného pohoří, a kolem útulny pod pomníkem SNP scházíme ke Smrekovici.

První medvěd a noční bouřka

Na salaši Smrekovica prázdno, nikde ani noha. Nádhera, nezmokneme. Chystám topení, spaní, něco k jídlu. Sedáme před salaš na lavičku a kocháme se výhledy. Jsou sice omezeny jen na úzký výsek severním směrem, ale hory jako Lysec nebo Malý Lysec či malofatranský Stoh se neokoukají. Otevíráme se "vrcholové" plechovky na přípitek. Že jsme konečně tady!

Po chvíli mně ale přijde, že by to chtělo ještě trochu čutnout foťákem. Jdu se podívat na pás skalek hned pod salaší, tam toho musí kvést. A také že jo, ani si při focení nevšimnu médi bédi, kterého mám za zády. Jen nějakých 20, 30 metrů. Až když se dá na útěk, tak jej zmerčím. Stíhám jen jednu fotku, šlak aby to zpral. Mávám na Míšu, zda-li medvěda viděla. Ne, neviděla… Ze svého úhlu nemohla. Škoda.

Krátce na to se dává do deště. Zatápíme v kamnech, na salaši je brzy teplo. Déšť bubnuje do střechy, to se bude fajn spát. Stmívá se a venku je, že by psa nevyhnal. Dnes bych pod širákem spát opravdu nechtěl. Dokonce si tady můžeme zasvítit. Místní hospodáři připevnili na střechu solární panel a baterie je, zdá se, slušně nabita. Fakt frajeřina. Ale taková ta správná. Doufám, že se pastevectví na Velké Fatře zachová i do budoucna. Navzdory národnímu parku.

Slunečné ráno a medvědí fotosafari

Ráno vstávám s prvními slunečními paprsky. Venku se vyjasnilo, paří se z hor, to budou skvělé fotky. V dolinách dokonce "řádí" inverze. Vycházím na obhlídku krasové planiny. Fotím kytky, krajinu. Jen tak z plezíru se jdu kouknout k okraji lesa, zda-li nepotkám nějakého huňáče. Asi jsem musel být strašně hodný, ale medvěda skutečně potkávám. Krmí se v přírodní lékárně, spásá nějaké rostlinky. Však i medvědí tělo si řekne, co potřebuje…

Včera jsem kontroloval, zda-li v tomto místě není nějaká mršina, to by mohlo být setkání přece jen více nebezpečné. Ale není, méďovi asi něco chybí, proto navštívil místní přírodní lékárnu. Medvěd mě registruje. Jsem nad ním, z asi 30 metrů pozoruji jeho reakce. Je sice rozmrzelý, že jej ruším, ale není vysloveně nasraný. Určitě na mne nevyběhne, to člověk u zvířat vycítí. Po očku mě sleduje a udržuje si odstup. 30 metrů a dost. Cítím, že blíže se k němu nedostanu, takže to dále ani nezkouším. Medvěd dává jasně najevo, že si bližší kontakt nepřeje.

Fotím a fotím, budu cvakat snímky tak dlouho, dokud se bude dát. Však na kartu se vejde fotografií spousta. Zašel bych vzbudit Míšu, to bych tady ale po návratu již medvěda nemusel najít. No tak ji alespoň ukáži hezké fotografie. A vám též. Některé snímky se vskutku povedly, zatím nejlepší záběry, které se mi kdy povedly pořídit.

Méďa má focení asi dost, odchází do lesa. Tam jej ale nenásleduji, zase až takový sebevrah nejsem. Vracím se na salaš a budím Míšu. Je trošku naštvaná, že jsem ji nezavolal, ale to opravdu nešlo. Ukazuji ji fotky, méďa se líbí. Říká, že mamce to nesmíme říci, že by ji již se mnou na Slovensko nepustila. Však se vždy ptá, zda-li tam nejsou medvědi… Tuším, že to má z televize. Média hlavního proudu dokáží vše řádně přifouknout.

Vím, že vloni medvěd u Liptovské Lúžne zabil člověka. Poprvé v poválečné historii Slovenska. Nevíme ale, co se tam stalo. Zda-li medvěd nebyl zraněný, třeba postřelený pytláky. Určitě ale medvěd hnědý, alespoň ten náš "karpaťák", není lidožravá šelma. On je spíše vegetarián, na jehož jídelníčku maso tvoří jen 10 až 20 %. Zbytek je rostlinného původu. Na druhou stranu je potřeba si uvědomit, že to není žádná plyšová hračka, ale největší šelma, která žije u nás v Karpatech.

• Dokončení článku

Fotogalerie, prohlédněte si fotografie