Velká kotlina, Vysoká hole, Alfrédka a Malá kotlina v červenci

Dvoudenní výšlap v Hrubém Jeseníku

Červencové počasí bylo takové vachrlaté, hodně srážek a nebo velká vedra dlouhým trekům příliš nepřála. Ale když se podle předpovědi počasí objevila malá skulinka, neváhali jsme a vyrazili směr milované Jeseníky. V plánu sice máme jen krátký, zhruba 27kilometrový výšlap přes Velkou kotlinu na hlavní hřeben a přes Jelení Studánku a Malou kotlinu s návratem do Karlova pod Pradědem, přesto jsme si túru rozdělili do dvou dnů. Vyrážíme totiž pozdě odpoledne a navíc jsme si chtěli užít noci pod hvězdami.

Údolí Moravice a Velká kotlina

Vyrážíme z Karlova pod Pradědem. Cestou se stavujeme na startovní kofolu a pivo a užít si místních drbů. Nechyběl ani nanuk, protože Míša to má jak pěl klasik - pro kousek zmrzky šla bych světa kraj. Pak nás ale kroky nesou přes rozcestí Karlov, Moravice (745 m) proti proudu řeky, zatím spíše říčky, Moravice směrem k hlavnímu hřebeni.

Přes rozcestí Slezská cesta (845 m) kráčíme důvěrně známou dolinou po bývalých zemských hranicích oddělujících Moravu a Slezsko vstříc dnešnímu cíli. A tím je Velká kotlina, ledovcový kotel na úbočí Vysoké hole a doslova a do písmene botanická zahrada nejen Hrubého Jeseníku, ale celého Česka. Takové druhové rostlinné bohatství na tak malé ploše u nás již nikde jinde nenajdete.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Brzy se otevírá pohled k hřebeni, končí asfaltka, míjíme Vodopád na Moravici a po kamenité lesní cestě se horskou smrčinou dostáváme na rozcestí Velký kotel, nástup (987 m). Odsud nás čeká prudší stoupání v řadě serpentin k pěknému turistickému přístřešku s výhledem do Velké kotliny, kde plánujeme bivak. Jenže ouha, přístřešek je obsazen. Jsou tady dvě holčiny, což by tolik nevadilo, místa je tady dost, ale mají s sebou "lidožravého" psa se zabijáckýma očima. A tady Míša nebude, protože by jí hafan určitě sežral.

Marně ji ukazuji, že se nechá (hafan) bez problémů podrbat za uchem, "musíme" dále. Však výše jsou ještě dva další přístřešky. První je zborcený, má prolomenou podlahu a malá stříška se také naklání. Nu což, půjdeme k tomu hornímu. Avšak i tady nás čeká překvapení - starý přístřešek byl stržen, místo něj je tady nová vyhlídková plošina - ovšem bez jakékoliv stříšky. Nu což, pršet nebude, na rosu to nevypadá, před větrem jsme docela chránění a do Velké kotliny se otevírají fantastické výhledy. Zůstáváme. Se západem Slunce nás přijdou navštívit kamzíci, hvězd je na nebi tak akorát, rosa nepadla. Co více si přát.

Vysoká hole a Jelení studánka

Ráno je jako malované, obloha modrá, zvědaví kamzíci stále na návštěvě, výše, na samé horní hranici lesa, si nás přišel prohlédnout i srnec. Obzor se mlží, takže Beskydy jsou vidět nedobře, lépe jsou na tom Malý a Velký Roudný, známé sopky Nízkého Jeseníku. Obhlížíme rozsáhlou zmulčovanou plochu na horní hraně Velké kotliny. Ta byla jasně vidět již z Karlova. Místní říkali, že ochranáři tady mulčují borůvčí, protože jde, prej, o nepůvodní keř… Nu což, i tak může vypadat bezzásahové území…

Na rozcestí Nad Velkým kotlem (1 370 m) odbočíme vlevo a přes hřebínek se vyhoupneme nad Ovčárnu. Užijeme si skvělých výhledů na Praděd, Petrovy kameny i Temnou (za zády) a pokračujeme okolo Petrových kamenů k přístřešku a historickému hraničnímu kameni panství na Vysokou holi (1 461 m), druhou nejvyšší horu Hrubého Jeseníku. Obloha se zatáhla, fouká ledový vítr. Dokonce i krátce sprchne. Fotíme nějaké kvetoucí kytky, nechybí fialové bambulky divokého česneku. Ale zakrátko sluníčko opět vykoukne a my si užijeme pohodového přechodu snad nejmalebnější částí hlavního hřebene Hrubého Jeseníku.

Výhledy jsou fantastické. Nejen na blízké vrcholy jako je Kamzičník, Velký máj či Břidličná hora, ale i na Ostružnou, Vřesník, Dlouhé stráně s Mravenečníkem a nebo na vzdálenější Orlické hory a Králický Sněžník. Ani jsme se nenadáli a jsme na rozcestí Nad Malým kotlem (1 335 m). Odsud to máme na Jelení studánku (1 311 m) již jen kousek.

Alfrédka, Malá kotlina a Malý máj

Na Jelení studánce dobíráme vodu, hodíme krátký relax, když již je to tady bez lidí. Koukneme do útulny a opouštíme hlavní hřeben. Po Mravencovce míříme nádherným lesním úsekem dolů k Alfrédce. Přes rozcestí Pod Jelení studánkou (1 203 m) pokračujeme kolem značného množství mravenčích kup. Musíme projít novým polomem (vloni tady ještě nebyl) s množstvím pokácených a odkorněných stromů, kůrovec, prevít, se činí i tady pod hřebeny Jeseníků.

Cestou uzobáváme borůvky, které konečně dozrávají, množství z nich je ale stále zelených. Letos si opravdu dávají na čas. A konečně jsme u bývalé chaty Alfrédka (1 081 m), která před 21 lety vyhořela. Míša se celou dobu těší na vynikající zelňačku. Jenže ouha, dnes je zavřeno. V pondělí je vždycky zavřeno, i nyní o prázdninách. Vůbec jsme nepomysleli na to, že je pondělí a že v kiosku na Alfrédce bude zavřeno. Velké zklamání sice zavládlo, ale jen na chvíli. Nic se nedá dělat, "dopereme" se borůvkami…

Po zimní lyžařské trase se vydáváme okolo dalších velkých hromad, mravenišť, po hranicích Přírodní rezervace Pod Jelení studánkou k rozcestí U Malého kotle. Původně jsem chtěl jít jinudy majíc za to, že po stezce do Malé kotliny se nesmí. Vždy jsem měl za to, že tomu tak je. Ale z této strany není žádná cedulka o zákazu pohybu mimo turistické stezky, červené šráfy se drží opodál. S Michalkou jsme dohodnuti, že se jukneme až kam to půjde, že nevyrazíme do rezervace mimo chodník. Jenže značení hranic NPR se drží po obou stranách chodníku, nalevo i napravo. Proč já měl za to, že se tady nesmí? Podle mapy.cz a nebo tabulky na druhém konci této stezky? Mea culpa, já ji chybně pochopil a Malou kotlinu vždy uctivě obcházel!

Nu a tak se stalo, že jsme se dostali až do spodní části Malé kotliny, menšího sourozence Velké kotliny. Červené šrafování hranic NPR se i nadále drží po obou stranách chodníku, takže se ničeho nelegálního nedopouštíme. Asi je to zmatení i tak trochu záměr, aby se tady nemotalo zbytečně mnoho lidí…

Děláme pár fotek a pokračujeme dále. Opouštíme louku, která se zčásti kosí. Když se zde již nepase, musí se kosit, aby vše neobsadily křoviny a následně les. Za chvíli jsme nazpět na široké lesní cestě, která se dále traverzem vine po hranicích následujících přírodních rezervací. Budeme po ní pokračovat dále. Míjíme kvetoucí bejlí, na kterém sedí desítky okáčů. Dlouho jsem jich tolik pohromadě neviděl.

Konečně je tady odbočka na Malý máj. Turistických značek tady sice není, ale lesních cest a různých pěšin ano. Vystoupáme kolem skalek na hřeben, užijeme si krásných výhledů, ale rychle valíme dále, protože zpoza hřebene se valí nějaké černota. A valí se opravdu rychle, takže nás kousek pod hřebenem dostihuje ne slejvák, ale učiněná průtrž mračen. Nebeská hajzlbába prostě spláchla a nyní se na nás z nebe valí všechna ta voda, proudy vody. Naštěstí máme ale nepropro bundy, takže jsme to schytali jen trochu. Ale nakonec - na každé pořádné túře má člověk přece zmoknout. A nám se tak stalo, takže túra to určitě byla vydařená. Ale jak se říká - zážitek nemusí být nutně pozitivní, hlavně když je silný!

Karlov pod Pradědem

Konečně se vypršelo a my můžeme sundat bundy. Dokonce zakrátko vysvitne slunce, jehož hřejivé paprsky krajinu brzy opět rychle vysuší. I to naše oblečení. Krásným lesním úsekem se dostáváme k dalším malebným skalkám a skalní vyhlídce, na kterou vedou mechem obrostlé kamenné schody. Jak jsem již psal v jiném starším článku z minulé návštěvy, určitě tady v minulosti musel vést nějaký vycházkový okruh. Kdo by se jinak tady dělal s kamennými schody a úpravami chodníků…

Následují další skalky, pak docela dlouhý sešup a již je tady okraj Karlova. Po cestě tak procházíme osadou až k přibližovadlu, na jehož čelním skle nás netrpělivě očekává doslova ukázkový exemplář tesaříka pižmového (Aromia moschata). Tak tomu říkám opravdu povedená tečka za krásným dvoudenním okruhem v jižní čísti Hrubého Jeseníku, druhého nejvyššího pohoří v Česku.

• Trasa na turistické mapě

Fotogalerie, prohlédněte si fotografie