Prázdninová Zakarpatská Ukrajina tropická

Při výstupu na Dil jsme měli namále aneb "vtoryj děň ražděňja" (2)

Další den, po návratu z túry na poloninu Krásna, lelkujeme celé dopoledne po Usť Čorné (dříve Königsfeld neboli Královo Pole). Přece jen (dříve převážně dřevorubeckou) osadu zakládali němečtí osadníci. Po snídani jdeme s Jurijem na služebnu horské služby probrat nějaké mapy a hlavně fotky. Některé již značně historické. Procházíme i svah nad Usť Čornou, kde by podle smělých plánů měly vyrůst nové lyžařské vleky a sjezdovky. No uvidíme.

Později odpoledne míříme na Dil. Krásný hřeben nad Usť Čornou, na kterém jsme nikdo z nás nebyli. Nyní ale již bez Igora, který musel odjet domů dříve. Po úzké lesní pěšině začínající u známého "lesoruba" a pevnosti linie Arpád, které v této oblasti budovali Maďaři po roce 1943, blízko rozcestí cest do Lopuchova a Ruské Mokré, svižně nabíráme výšku. Strmý zalesněný hřeben plný malebných skalek to ani jinak neumožňuje.

Výstup na Dil

Míjíme linii zákopů a dáváme krátký oddych. Je strašné horko a nehne se ani lísteček. Navíc jsem si toho naložil nějak moc. Spoustu vody pro Míšu a nějaké butylky piva pro dospělou část výpravy. Obdivujeme statné stromy, kterých se za dlouhé roky nedotkla sekera dřevorubcova.

Zastavujeme s Alešem a Míšou na rovném úseku. Najednou to v korunách zarachotilo a letí na nás pořádné stromisko. Statná bříza se doslova roztřepila v půli kmene a padala přímo na nás. Stihl jsem jen zařvat zdrhejte, popadnout Míšu za "šraky" batohu a letět níže. Jen s velkým štěstím jsme stačili tomu stromisku uhnout na poslední chvíli. Bylo to opravdu pouze o příslovečný vlásek.

Bříza se sesunula za úplného bezvětří, bez jakéhokoliv upozornění. Béďa později říkal, že ačkoliv pracuje celý život v lese, že nikdy nic podobného neviděl. No přiznám se, že já také ne. Jednou se již na mne řítil strom, pořádný asi 200letý buk u Mořského oka na Vihorlatě, ale to dával o sobě hodně hlasitě předem vědět. Dneska nic, prostě šup. Děláme nějaké fotky a shodujeme se, že dnes máme "vtoryj děň ražděňja". Druhé narozeniny.

Následuje další a téměř nekonečné stoupání na Dil. Konečně přecházíme kótu 1 244 m, za kterou se hřeben narovnává. To jsme již nabrali dobrých 700 výškových metrů. Následuje vrch Mokra (1 226 m) a konečně se objevuje Dil (asi 1 235 m, vedlejší vrchol 1 219 m), kde stojí budova televizního retranslátoru, který pokrývá televizním signálem široké okolí. Dříve tady gazdovali vojáci, ale po rozpadu Sojuzu získala stavba civilní určení.

Veselé kompoty

Na vrchu nás vítá strážný Vasil, kolega Jurije. Sušíme věci a užíváme si úžasných výhledů. Brzy přichází Jurij a také se diví, že se inkriminovaná bříza mohla sesunout za úplného bezvětří. Chystáme večeři, fotíme fantastický západ Slunce, který na obloze maluje neskutečné obrazce. Západy Slunce v horách mají své nenapodobitelné kouzlo.

Jurij někde z útrob stanice vydoloval butylku vodky. A borůvkový kompot. Že prý musíme ty druhé narozeniny řádně oslavit. Aleš, jako správný "bufetčik", se ujímá míchání veselých kompotů. A objevuje se druhá i třetí láhev. A to jsme schválně nahoru netáhli nic ostřejšího, chtěli jsme zůstat jen u piva… Tolik borůvek jsem nesnědl nikdy v životě. A nevím, zda-li do nich Jurij nepřimíchává kanabis, protože jsme se strašně nařehtali. I Míša, která šla spát brzy a normálně spí i při ohňostroji, říkala, že jsme "ržali jak koni" a že nemohla spát. No a Jurij je fakt neúnavný. Stále odkudsi přinášel jak další kompoty, tak butylky…

Krásný hřeben a hnusný sestup do Lopuchova

Ráno je jako vymalované. Obloha modrá, dohlednost slušná. Michalka s Jurijem trénují s vrhacím nože, my ostatní si užíváme ranní kávy. Přestože jsme včera zdegustovali poměrně hodně veselého kompotu, jsme čerství a odpočatí. Jen Petr utrousil cosi v tom duchu, že jestli nás nebude mít kvůli něčemu rád, tak kvůli toho, že nemáme ráno kocovinu…

Nikam nechvátáme, máme dnes času na rozdávání. Proto se na trasu vydáváme až někdy po desáté hodině dopolední. Na obloze se to opět začíná kabonit, výhledy na Gorgany, Svidovec i na Krásnou jsou stále vynikající. A malebné hřebenové louky těch úžasných výhledů opravdu umožňují. Louky, solitérní smrky, trsy jalovců. Úžasná kombinace, kterou dokáží namixovat pouze Karpaty.

Oblačnost začíná houstnout, dokonce v dáli zahřmí. Někde v okolí vrchu Bubličeň (1 088 m) se rozhodujeme pro ústup z hřebene. Měli jsme sice namířeno dále, až na vrch Velika (1 478 m) či snad až na Cupcerin (1 503 m), to bychom ale již zmokli. A ve Východních Karpatech se dá zmoknout pořádně…

Sestupujeme po krásném zalesněném hřebeni a po loukách do Lopuchova. Zprvu je hřeben docela fajn, ale ve svém závěru přechází v pořádný prďák. Opravdu hnusný sestup. Michalka má malou morální krizi. No, umí i hezky nadávat… Dole se jí to sice o něco zlepšuje, ale úplně se to zlepší až po prvním nanuku. Na ten ale musíme ještě chvíli počkat. Dole nás totiž odchytil Vasil a zatáhl nás k sobě domů. Na minutku.

Miluji ty ukrajinské minutky. Trvají různě. Pod hodinu ale nejdou… To je jako s "jednotkou" záraz. Jedno "záraz" trvá, podle našich letitých zkušeností, od pěti minut po sedm hodin… Pohoštění je bohaté. Nechybí zelenina, vynikající sýr. A samozřejmě ani samohonka, která je rozlévána s ukrutnou rychlostí. Na návštěvu zdejšího kostela a hřbitova, kde má Jurij pochovaného otce, jdeme trochu pod vlivem. Nechtěli jsme našeho hostitele urazit. To se na Ukrajině neodpouští…

Na odvoz čekáme v kavárně v Lopuchově. Mají zde opravdu vynikající zmrzlinové poháry. Míša slupla hned dva a na hnusný sestup z hřebene Dílu je zapomenuto. Káva je zde také skvělá. Cestou do Usť Čorné se ještě zastavujeme na peřejích na řece Brusturjanka. No a večer nás čeká opět posezení s Jaremou a Jurijem i s rodinami. Krásný večer, během kterého se dokonce rozdávaly medaile! Díky.

Mukačevo a návrat domů

Dalšího dne nás již čeká návrat. Ranní maršrutkou odjíždíme do Mukačeva. Tentokráte jsme cestu zvládli za tři a půl hodiny. Cestou mě zaráží vysoké ceny benzínu a nafty. U 95ky se cena pohybuje zpravidla v rozmezí 27 až 32 hřiven. Nejlevnější benzín byl na benzínkách společnosti Amis Energy. Oproti ČR to není až tak podstatný rozdíl. Ovšem při ukrajinských reálných mzdách je to pořádná darda. Proto podražily i ty maršrutky a doprava vůbec…

Díky brzkému příjezdu do Mukačeva nám tak zbude více času na prohlídku města. Necháváme proto batohy v úschovně na nádraží. Původně jsem měl v plánu kouknout na hrad Palanok, ale v tom vedru, které stále svírá celou střední Evropu, se do kopce nikomu nechce. Zbude nám tak více času na ochutnávku docela dobrého piva z minipivovaru Zirka i skvělého kapučína. Hezky na zahrádce kavárničky kousek od secesní radnice z roku 1904. A můžeme omrknout i zdejší krásné holky. Ovšem jen ve chvílích, když se Michalka nedívá…

Nastává čas odjezdu. Nasedáme do vláčku a míříme k hranici. Na ukrajinské straně to bylo v pohodě, avšak co předváděli slovenští celníci… Stále mi není jasné, zda-li to byla komedie a nebo fraška. A nebo tragikomedie? Kontrolovali batohy, aku šroubováky odmontovávali na pidivagónku vše, co odmontovat šlo. Nevím, zdali tam chtěli najít kamión plný nelegálních migrantů a nebo krabičku cigaret navíc. U nás nekuřáků… No a když si pak po návratu pustíte film "Čára" s Andrejem Hrycem a Emílií Vašáryovou v jedněch z hlavních rolí, nebudete chápat už vůbec nic.

Po noclehu v rozpálených Košicích pak ranním vlakem SC242 odjíždíme do Ostravy, resp. Pardubic a Prahy, abychom po skvělém týdnu na Zakarpatí mohli pokračovat v turistice u nás doma. Nebo na Slovensku. Na Zakarpatí tak již můžeme jen vzpomínat. Na vydařenou akci, která neměla jen turistickou či značkařskou náplň, ale také (a možná především), společenskou a poznávací.

• První část článku

Fotogalerie, prohlédněte si fotografie