Průvodce | Karpattreky | Horolezectví | Cykloturistika | Cestování | Lyžování | Příroda | Soutěže | Aktuality | Kalendář akcí | Napsat článek | Seznamka | Více…
Kontakty  Cookies  Ceník inzerce  RSS 
Treking.cz Hledat
Poslední aktualizace: 3.11.2018 , svátek má
Reklama
Treking > Treky, turistika > Vtáčnik, přechod

Vtáčnik, přechod

Sám v zimě na Vtáčniku

Nápad na zimní přechod pohoří Vtáčnik, o němž tvrdím, že o něm téměř každý slyšel, ale málokdo tam doopravdy byl, nosím v hlavě už od začátku zimy, co jsem se v tomto kraji pohyboval naposledy. Přemluvit kamaráda, po jeho mnohatýdenním turistickém půstu, kvůli zlomenému zápěstí z rogalování, je docela hračka a tak čekáme pouze na dobrou předpověď počasí.

Cesta ke Slunci

Příroda si s námi ovšem zase dělá co chce a lednová obleva způsobí akutní nedostatek sněhu. Nakonec se rozhodujeme vyrazit, i když sněžnice tentokrát necháme doma.

V pohoří Vtáčnik, které patří do oblasti Slovenského středohoří, se prakticky nenachází žádná turistická chata a možná proto je, toto zdánlivě neatraktivní pohoří, na okraji zájmu širší turistické veřejnosti. Alespoň té z Česka. Co může být pro někoho nevýhoda, je pro nás ale požehnáním. S plnou polní, odkázáni sami na sebe se budeme toulat, dle mého názoru nejatraktivnější částí těchto opuštěných hor.

Nastal čas odjezdu. Výhodou našeho města je několik nočních autobusů, díky nimž se Vtáčnik na mapě můžeme snadno dostat do většiny krajů překrásného Slovenska ještě před svítáním. Jednou z nevýhod je dost rozhozený spánkový režim. Při odjezdu našeho půlnočního autobusu se o tom přesvědčuji na vlastí kůži. Parťák odjezd zaspal. A tak započal můj první zimní vícedenní sólo přechod…

Cesta do pohoří Vtáčnik

Po třetí ráno, po autobusovém polospánku, značně unaven, přijíždím do Prievidze, odkud mi za hodinu jede motoráček do Oslan, kde začíná samotná túra. Nádraží je v tuto hodinu uzavřeno, ale naštěstí mě strojvůdce zve do přistaveného vlaku. Přisedá si ke mně a vyzvídá. Brzy zjišťuji, že je ze stejného těsta a tu hodinu do odjezdu trávíme vyprávěním historek a příběhů z našich túr. Třeba, jak jej a jeho kamaráda v pohoří Žiar vystrašila medvědice nebo jak při přechodu Nízkých Tater nepotkal žádného Slováka.

Nástup na hřeben

Přichází i průvodčí, taktéž turista. Historka střídá historku, jen jedna není tak veselá. Dozvídám se, že před pár lety, při přechodu Roháčů, do jejich skupiny udeřil blesk, osm lidí poranil a jednoho z nich tam navždy nechal… ale i to k horám patří… Průvodčí mi taktéž dává několik tipů na túru a informuje mě o, asi jediné, boudě, co se tam nachází, a to se může hodit. Rozjíždíme se, loučíme se a já konečně vystupuji v Oslanech. Je skoro pět ráno, polojasno, tři pod nulou a já vyrážím.

Z nádražíčka jdu asi kilometr do vesnice, kde narazím na hlavní silnici, kudy vede žlutá značka, které se budu po většinu dnešního dne držet. Na křižovatce musím přejít silnici a zamířit do boční uličky, vedoucí do vesničky Ďurišove Štále. Jsou to asi tři kilometry poli a lesy, než se přede mnou objeví první světla pouličního osvětlení. Před vesničkou se cesta rozdvojuje, vydávám se směrem doprava. Brzy přijdu k autobusové zastávce. Tady cesta pokračuje doleva, kolem několika stavení, na louku. Jsem pod horami a trochu se ochladilo.

Nástup na hřebenovku

Zapínám čelovku, vyndávám hůlky a vyrážím. Na louce není žádné značení, ale stačí se držet horního okraje a na konci vstoupit malou mezerou v křoví do lesa. Tady přes potůček a potom nalevo, prudčeji nahoru a držet se značení. Značení je evidentně nedávno a pečlivě obnoveno, a tak se není čeho bát. Přicházím na mýtinu pod elektrickým vedením a za ní konečně vstupuji do bukového lesa, tak typického pro tyto hory, kterým budu procházet po většinu dne. Pořád v lese, téměř bez stoupání, kráčím vstříc svítání, které mi ovšem čím dál víc odhaluje zataženou šedou oblohu.

Vyhlídkova skála

Přicházím k potoku s malými kaskádami a za lávkou začnu strměji stoupat na lesní cestu. Netrvá to ale dlouho, za chvíli jsem nahoře. Dál vede trasa po lesní cestě, která je ale dost rozrytá traktory, z důvodu svážení kalamitního dřeva. Naštěstí je zmrzlá, tak se nemusím plácat v bahně. V tomto úseku ale nejsou žádné značky, neboť tu jaksi chybí vhodné stromy. Stačí se ale držet cesty a nebrat ohled na žádné, byť lákavé pěšiny, oddělující se z ní.

Tak po kilometru se ale značky objevují a nasměrují mě na stoupák mezi několika smrky. Stoupání se zmírňuje a já začínám tušit blízkost sedla pod vrcholkem Žarmov, prvního dnešního cíle. A tuším správně. Jsem v sedle, kam mi to z nádraží trvalo asi tři hodiny. Ze sedla je na vrcholek už jen skok.

Žarnov

Žarnov je skalnatý výhledový vrch vysoký 840 metrů a musím říct, že na mě působí moc příjemně. Je z něj vidět k jihu, východu a západu. Vrchol zdobí velký dřevěný kříž, vrcholová schránka a tabule naučného chodníku. A jsem tu přesně včas. Včas, abych v trhlině jinak zatažené oblohy zažil východ slunce. Všechno kolem dostává nádech oranžové barvy. Jsem tu sám, nikam nespěchám a užívám si tento krásný okamžik. Jen ho trochu kazí zřetelný zvuk pořádného větru, přicházejícího z nejvyšších míst hor.

Vtáčnik mi připomínal Chřiby

Nahazuji svůj obludně velký batoh na záda a pokračuji dál. Ze sedla je to kousek k další tabuli naučného chodníku, kde se mimo jiné dozvím, že v této oblasti má svůj domov i rys. Chodník odtud pokračuje napravo nahoru ke skalám, ale není to tak zřejmé, takže chvíli hledám. A podle starých stop usuzuji, že nejen já. Nacházím se v přírodní rezervaci, les tady má pralesovitý charakter a všude kolem vyčnívají skály. Připomíná mi to tady naše domovské Chřiby, jen v podstatně větším měřítku.

Sladná skala

Poskakuji po kamenech, chodník mě vede stále mezi skalami na vršek Sladná skala. Tento, asi kilometr dlouhý, úsek se mi na celé trase zdá být nejzajímavější. Celý Vtáčnik je totiž vulkanického původu a vyvřelé horniny tady vytváří fantastické útvary. Být něco jako geolog, tak se tady asi zblázním radostí. Sestup ze Sladné skály je trochu prudší, na namrzlých a sněhovým popraškem pocukrovaných kamenech trochu balancuji, ale nakonec se bez žádné újmy na zdraví dostanu do malého sedla, kde na mýtině pod stromy stojí maringotka. Je sice zamčená, ale vedle ní je posezení a v teplých měsících to může být příjemné místo na pauzu.

Vtáčnik je vulkanického původu

Odtud začíná asi nejstrmější stoupání celé túry. Procházím kolem naučné tabule, vztahující se k nedalekému památnému jasanu. Prudce stoupám nahoru smrkovým lesem, plným popadaných stromů. Stále kličkuji a překračuji kmeny a je to docela fuška. Stoupání se ale zmírňuje a opět se ocitám v bukovém lese. Tady řádil polom také a velké buky se tady povalují jako rozsypané zápalky. Už nepřekračuji, ale přelézám. Některé kmeny musím po čtyřech podlézt a batoh tahat po zemi.

Buchlov

Netrvá to ale dlouho a ocitám se na 1 040 metrů vysokém vrcholu, nesoucí jméno Buchlov. Oblé hřebeny Vtáčniku Iluze Chřibů je dokonána. Jen tu nestojí středověký hrad, ale velká rozeklaná skála s rozcestníkem, na niž mi to z Žarnova trvalo asi hodinu a půl. Jdu se podívat na nejvyšší místo, kde mě, hned jak tam vylezu, málem srazí prudký vítr. A poprvé se dívám na samotný hřeben, který je ale k mé velké nelibosti ukryt v mracích. Předpověď byla rozhodně přívětivější. Vracím se k rozcestníku, je tu přece jen závětří.

Ještě chvíli prozkoumávám okolí, ale mrzí mě zatažená obloha a špatné světlo na focení, tak se chystám z tohoto velmi pěkného místa sestoupit. Jenže sestupová trasa vede úzkou průrvou, je tu dokonce i malý žebřík a s velkým batohem to nebude žádná hračka. Navíc, průrvou neskutečně fučí, a aby toho nebylo málo, vítr tu skálu docela obalil námrazou. Pomalu se posunuji dolů a snažím se najít nějakou oporu na namrzlé skále. Někde v půlce mi ale podjede noha a já se o několik desítek centimetrů sunu dolů. Nebylo to nakonec nic hrozného, ale v ten moment mi trošku zalepilo.

Sedlo Zadná lúka

Dole se přiobléknu, vítr dělá své, a jdu dál. Po velkých kamenech, vypadajících jako velké oblázky, mažu do sedla Zadná lúka, kde se žlutá značka kříží se zelenou. Je tu Buky v hřebenových partiích jsou nízkého vzrůstu posezení s ohništěm a měl by tu být i pramen. Najednou si všímám, že nad hřebenem je oblačnost rozfoukaná a od jihu sem začínají dopadat paprsky slunce. Za několik minut je oblačnost ta tam a nad hlavou mám modrou oblohu. Okamžitě mi to zvedá náladu a nutí pokračovat dál, ostatně na hřeben je to odtud slabá hodinka.

Ze stoupání, co vede od sedla, je skvělý pohled nazpět k Buchlovu a až tady si plně uvědomím jeho velikost a krásu. Kousek od hranice lesa je krátká odbočka na skalku, odkud je vidět ještě lépe a navíc také na okolní pohoří jako Nitrické vrchy. Rozhodně sem stojí za to jít. Skalka je ale na návětrné straně, tak se tady dlouho nezdržuji. Škoda, bylo by to skvělé místo na čaj. Pokračuji stále nahoru a za několik minut se ocitám u další odbočky.

Jdu se tam také podívat a přes odlistěné stromy a keře vidím na nejvyšší partie Vtáčníku a všímám si dokonale namrzlých korun stromů. Pokud tudy půjdete v létě, neztrácejte tady čas, přes listí nepůjde nic vidět. Ještě než se vydám dál, jdu si tady odskočit a díky tomu zde nalézám stopy psovité šelmy, jež jsou o trošku větší než moje dlaň. To asi nebude nějaký domácí punťa.

Jediná bouda v pohoří?

Pak už mě čeká jen cesta vzhůru. Jak nabírám výškové metry, přibývá sněhu a koruny stromů jsou čím dál víc obalené námrazou. Sníh je promrzlý a nosný, jde se po něm nádherně. Cesta se napřimuje a od vrchu Balatom vede víceméně po rovině. Tady už panuje zima, jak se patří a mé nadšení dosahuje vrcholu. Zvláště, když je tento hřebínek z větší části odlesněn a naskýtá se odtud krásný pohled na hřeben Vtáčniku a stále se ještě pohybuji na závětrné straně. S modrou oblohou a úsměvem na rtu přicházím na Rúbaný vrch a ocitám se na hlavním hřebenu, již docela bičovaném větrem.

Odtud budu pokračovat po červeně značené Ponitrianské magistrále. Než to ale udělám, vydám se po žluté značce dále dolů. Měla by se tady totiž nacházet jediná bouda vhodná k nocování, a tak to chci zjistit a pro čtenáře Trekingu zdokumentovat. Po cestě dolů, se stálým pohledem na Štiavnické vrchy, se k ní dostávám asi za deset minut. Opravdu tu stojí. Není to sice žádný interhotel, ale je to lepší než drátem do oka.

Vtáčnik, hřebenová skaliska

Rozhoduji se tady posedět a uvařit něco k snědku. Až tady si uvědomím, jak se na mě podepsala probděná noc a tak, vzhledem k velkému větru na hřebenu, se rozhoduji tady zůstat, rovnou ji vyzkoušet a na hřeben vyrazit až zítra ráno. Ostatně, času mám dost a nikam nespěchám. Po jídle ještě chvíli zkoumám okolí a už před čtvrtou odpolední usínám ve vyhřátém spacáku.

Úplné bezvětří

Když se ještě před rozedněním probudím, nic neslyším. Ne že by se mi přes noc něco stalo s ušima, ale neslyším nic, co by i vzdáleně připomínalo vítr. Vycházím ven a opravdu. Je bezvětří. Můj pohled směřuje k východu, kde ale ve střední výšce leží mohutná oblačnost. Trochu mě to znepokojuje. Po sbalení ještě vařím čaj a vydávám se vstříc dalším zážitkům. Jakmile přijdu zpět na Rúbaný vrch, mé pochyby se rozplývají jako pára nad hrncem. Na severu, kam mířím, je krásná modrá obloha. Nyní již po červené značce mířím na nejvyšší vrchol.

Kamenné vráta

Dostávám se pod skalní stěnu zvanou Kamenné vráta, obcházím ji vlevo, strmě nahoru a tento krátký úsek je dnes největším stoupáním. Hřeben Vtáčniku je totiž značně plochý, a proto i relativně nenáročný. Dokazuje to i stará běžecká stopa, která tudy vede a navíc funguje jako dobrá navigační pomůcka. Značky není vlastně potřeba vůbec sledovat, stačí se držet stopy.

Pohledy k Tatrám a Fatrám

Slunce začíná ozařovat zdejší ledové království, buky jsou čím dál menší a já pomalu nabírám poslední výškové metry. Najednou si opět všímám těch velkých stop. Křižují tady chodník a uvědomuji si, že tomu místnímu puňťovi asi procházím obývákem.

Lehkým, leč svižným krokem přicházím po necelé hodince k velkému skalnímu útvaru, zvanému Kláštorská skala. Je z ní velmi dobrý výhled do širokého okolí, ale kvůli námraze se na ni neodvažuji vylézt. Vůbec mi to nevadí a doslova uháním na nejvyšší vrchol, kam to odtud trvá zhruba půlhodinu. Pod vrcholem je ještě jeden rozcestník, kam přichází zelená značka a malá tabulka, upozorňující na nedaleký pramen. Rozcestník uvádí, že to na vrchol máme ještě deset minut, ale museli byste se hodně loudat, abyste toho času dosáhli.

Nejvyšší hora Vtáčniku

Ještě několik metrů a už se přede mnou objeví vrcholová schránka a velký kříž z leštěného kovu. Jsem ve výšce 1 346 m a výš už se prostě nedostanu. Přicházím na okraj skalního převisu a to, co vidím, mi vyráží dech. Mám před sebou všechno, co na Slovensku stojí k vidění. Nad zelenými Strážovskými vrchy se tyčící oledněný Strážov, Klakem začínající hřeben Malé Fatry, končící mohutným Stohem, jako na dlani Velkou Fatru a Nízké Tatry a mezi nimi, nad inverzí vyčnívající, Západní Tatry a nezaměnitelný Kriváň. K tomu Žiar, Kremnické vrchy, Polana a Slovenské rudohoří.

Jsem tím rozhledem naprosto unesen, a když si na to vezmu dalekohled, vidím Královu holu, na západě hřeben Beskyd a v dálce se ukazuje něco, co by mohl být Hrubý Jeseník! A to všechno tu prožívám za bezvětří a sám. V duchu děkuji horám za tento až neuvěřitelný okamžik!

Trávím na vrcholu spoustu času, fotografuji, popíjím vrcholové pivo, mající konzistenci ledové tříště, a přemýšlím, že Vtáčnik klidně může být vrcholem s nejlepším výhledem na Slovensku. A to i přes to, že k jihu není žádný. Já na jižní obloze vidím jen oblačnost, pomalu zahalující slunce. Stihl jsem to opravdu včas. Naposledy se rozhlížím a vydávám se na cestu.

Vrcholový kříž na Vtáčniku

Z Vtáčniku vede z prudkého svahu chodník serpentinami, které jsou teď pod sněhem, takže sestupuji přímo dolů, potom do leva a zase se napojuji na osvědčenou běžeckou stopu.

Postupuji podstatně rychleji, než udávají rozcestníky, kterých je teď po cestě několik, jak se na hřeben napojují trasy z okolních údolí. Na místě, zvaném Kanie studne, je zamrzlé prameniště. Nyní postupuji lehkým terénem vedoucím stále lesem a cesta začíná být poněkud fádní. Tady by se parťák vyloženě hodil. Chodník začíná trochu stoupat a míří k další skále, zvané Jarabá. Na tu se dá vylézt, rozhledy z ní jsou sice blokovány porostem, ale je to příjemné místo.

Vtáčnik, Fatry a Tatry

Kousek za skálou stojí vysílač mobilního operátora a z hlavního hřebene se tady odděluje žlutá značka, vedoucí do obce Podhradie, mému cíli tohoto putování. Je ji ale možné lehce přehlédnout, neboť rozcestník obsluze vysílače asi v něčem vadil, tak tu leží s polámanými tabulkami ve sněhu pod stromy. Z nich byste se dozvěděli, že do Handlové, nad níž se, se svou známou skalní stěnou, tyčí Velký Grič, to máte ještě skoro tři hodiny.

Loučení s hlavním hřebenem

Loučím se s hlavním hřebenem a lesní cestou sestupuji dolů. Prvně několika zákrutami a potom už jen rovně. Znovu se na obloze objevuje slunce, sněhu je čím dál méně, až téměř zmizí a tak u pramene s lavičkou, co se u cesty nachází, sundávám přebytečné vrstvy oblečení. A tady, po téměř dvou dnech v těchto horách, poprvé spatřuji dva výletníky. Jsem téměř na konci cesty, takže můžu říci, že jsem měl Vtáčnik jen a jen pro sebe.

Kamenitou cestou, naprosto spokojen, procházím osamocenými stromy porostlou loukou, odkud se naposledy podívám k hřebenu a posílám tam hubičku jako poděkování. Při stálém pohledu na Nitrické vrchy přicházím do obce Podhradie, kde pod zříceninou hradu Sivý kameň, nyní v obležení turistů, nalézám místní krčmu. Nepohrdám a mířím dovnitř na pivo. Tady vzbuzuji pozdvižení, odkud že se to trepu, a vzápětí se dozvídám, že ačkoli tu ti lidé bydlí celý život, nikdy na Vtáčniku nebyli. Jak typické pro lid žijící pod horami…

Zledovatělý sestup

U piva, při čekání na autobus, hodnotím túru, při které jsem urazil asi třicet kilometrů, nastoupal asi třináct set výškový metrů a celé mi to trvalo čtrnáct hodin. Nutno ale říct, že jsem vůbec nikam nespěchal. A přemýšlím, komu toto pohoří doporučit. Rozhodně těm, co jako já milují bukové lesy ve všech ročních obdobích, těm, kdo nemají rádi přeplněné hřebeny nebo prostě všem, co je uhranula krása hor. Protože Vtáčnik, ač nikdy nebude tak atraktivní jako třeba Tatry, Malá Fatra nebo Slovenský ráj, prostě krásný je!

Treking.cz - diskuze

Diskuse k tomuto článku

přidat názor
04.11.2013, 09:28 Petr | Klak - Vtáčnik
23.10.2013, 22:13 skutrjohny | .........
24.10.2013, 18:23 Lukáš Lenon | Ahoj,
25.10.2013, 11:28 skutrjohny | .....
09.01.2012, 10:26 Fraktalista | Vyhlad
03.02.2011, 20:07 KarolM | Pútavý report
03.02.2011, 18:57 Imro | Vtáčnik
03.02.2011, 20:16 Lukáą Lenon | Díky,


Další související články:

+ Vtáčnik, zapomenuté pohoří
+ Vtáčnik, putovanie za snehom
+ Vtáčnik, Žiar, 21. ročník putování
+ Od Kamence pod Vtáčnikom hřebenem Vtáčniku do Cígeľa
+ Vtáčnik, zapomenuté pohoří Slovenska
Reklama
Reklama
Výběr článků
Hory Zimní výstup na Ďumbier a dramatický západ Slunce
Hory Osnica a Stoh z Párnice do Kraľovan
Hory Na Tremalzo na kole, alpské cyklotreky
Reklama
Reklama
Populární treky
1. Apeniny Monti Sibillini, nezapomenutelná apeninská hřebenovka - hory v Itálii
2. Vysoké Tatry Přechod přes Rysy aneb po stopách turistů císaře pána, Vysoké Tatry
3. Alpy Okolo Tre Cime a ferrata na Toblinger Knoten
4. Rumunské hory Přechod pohoří Rodna, rumunské Roháče
5. Kavkaz Kavkaz, reportáž psaná na Kavkaze (1) - Prielbrusí a Bezengi
Reklama
Túry a lokality podle pohoří
Beskydy Bílé Karpaty Javorníky
Jeseníky Jizerské hory Krkonoše
Kysuce Krušné hory Malá Fatra
Malé Karpaty Nízké Tatry Roháče
Šumava Velká Fatra Vysoké Tatry
Hledej podle pohoří
Reklama
Regiony
Oblasti: Beskydy | Bílé Karpaty | Brdy | Broumovská vrchovina | Česká Kanada | České středohoří | České Švýcarsko | Český les | Český ráj | Doupovské hory | Drahanská vrchovina | Hanušovická vrchovina | Hornosvratecká vrchovina | Hostýnské vrchy | Chřiby | Javorníky | Jeseníky | Jevišovická pahorkatina | Jizerské hory | Králický Sněžník | Krkonoše | Krušné hory | Křivoklátská vrchovina | Litenčická pahorkatina | Lužické hory | Nízký Jeseník | Novohradské hory | Orlické hory | Pálava | Podyjí | Rakovnická pahorkatina | Ralsko | Rychlebské hory | Slavkovský les | Svitavská pahorkatina | Šluknovská pahorkatina | Šumava | Švihovská vrchovina | Vizovická vrchovina | Vlašimská pahorkatina | Vsetínské vrchy | Východolabská tabule | Zábřežská vrchovina | Zlatohorská vrchovina | Ždánický les | Železné hory | Žulovská pahorkatina | Branisko | Bukovské vrchy | Burda | Cerová vrchovina | Čergov | Čierna hora | Chočské vrchy | Kremnické vrchy | Krupinská planina | Kysucké Beskydy | Laborecká vrchovina | Levočské vrchy | Ľubovnianska vrchovina | Malá Fatra | Malé Karpaty | Muránska planina | Nízké Tatry | Ondavská vrchovina | Oravská Magura | Oravské Beskydy | Pieniny | Podunajská pahorkatina | Pohronský Inovec | Polana | Považský Inovec | Revúcka vrchovina | Roháče | Slanské vrchy | Slovenský kras | Slovenský ráj | Spišská Magura | Stolické vrchy | Strážovské vrchy | Súlovské skály | Šarišská vrchovina | Štiavnické vrchy | Tribeč | Velká Fatra | Veporské vrchy | Vihorlat | Volovské vrchy | Vtáčnik | Vysoké Tatry | Záhorie | Zemplínské vrchy
Home Page | Časopis | Průvodce | Ceník inzerce | Soutěže | Seznamka | Kalendář akcí | Outdoor testy | Horské chaty | Fotogalerie | Archiv
Treky, turistika | Horolezectví | Cykloturistika | Cestování | Vesmír, astronomie | Turistická mapa online | Spolupracujeme
TOPlist