Pohoří Vihorlatské vrchy na východním Slovensku křížem krážem, turistický přechod

Vihorlat křížem krážem

Začínáme u Švejka. Tím však nemyslím žádnou hospůdku či pohostinské zařízení, kde bychom kuli plán cesty, sochu známého vojáka najdeme na vlakovém nádraží v Humenném. Po vysednutí z mezinárodního rychlíku si ho fotíme a vzápětí spěcháme dál, v okresním městě se nijak nezdržujeme. Rychle profičíme i přilehlou obcí Jasenov, krátkou stopku nám vystaví pouze čapí hnízdo. Nachází se na stožáru přímo ve středu vesnice, ven vykukují mladí a jeden z rodičů, jenž obhlíží znuděně okolí.

Jak se zdá, ptáci jsou v pohodě a případní chodci či auta je nijak nevzrušují, jak prozradím s předstihem, podobný obrázek lze vidět i jinde. V osadách okolo Vihorlatských vrchů se čápi objevují velmi často, navíc, jako by jich bylo málo, jejich sošky v zahrádkách někde nahrazují oblíbené trpaslíky.

To už jsem ale odbočil od tématu, zpátky k naší cestě. Opouštíme obec a noříme se do lesů, vítají nás Vihorlatské vrchy. Jelikož běží o hlavní téma nejbližších dnů, sdělme si o nich trochu víc. Pohoří se rozkládá na východě Slovenska na ploše cca 375 km². Na západě a jihozápadě klesá do Východoslovenské nížiny, ze severu a severovýchodu ho lemuje Beskydské předhoří a na východě ho vymezuje hranice s Ukrajinou.

Převážně vulkanické třetihorní horstvo se dělí na tři podcelky - Popriečny, Vihorlat a Humenské vrchy. Od roku 1973 se jedná o chráněnou krajinnou oblast, v porostu převažují hlavně buky. Ze živočichů zde vedle již zmiňovaného čápa najdeme téměř sto druhů hnízdících ptáků a dále např. mloka karpatského, užovku stromovou, vlka, rysa, divokou kočku či vydru.

Hrad Jasenov a Vinianský hrad

Naše první zastávka se však nevztahuje k fauně nebo flóře, ale vrátíme se do historie. Nad osadou Jasenov stojí zřícenina hradu stejného jména. Sídlo založené po vpádech Tatarů ve 13. století k ostraze uhersko - polské obchodní stezky vlastnil po většinu času rod Drugethovců. Ti ho, jak to u lidí chodí, využívali všelijak, uveďme si aspoň jeden příklad. V polovině 16. století zřídil na hradě Gabriel Drugeth penězokazeckou dílnu.

Ražba falešných mincí neunikla cizí pozornosti a léta Páně 1551 nařídil král Ferdinand II. Habsburský celou záležitost vyšetřit. Věci se rázem daly do pohybu a událost dopadla tak, jak se občas stává. Místo hlavního viníka byl popraven mistr Mikuláš, jenž dílnu řídil, a nespasil ho ani Gabriel Drugeth, který se ho prý zastával.

V roce 1644 hrad dobyla a těžce poškodila vojska Jiřího Rákocziho a od té doby stavba chátrala. Přesto se dodnes dochovaly slušné zbytky opevnění včetně výrazné dělostřelecké bašty. Vstupní branou se dá projít na dvůr k pozůstatkům rozsáhlého paláce. Navíc úpatí sídla nabízí slušný výhled na Jasenov i Humenné, cesta začala příjemně.

Přesto najdeme pihu na kráse, ačkoliv zřícenina za ni nemůže. Po slunečném ránu se zatáhlo a začalo drobně mžít, což se nám vůbec nezamlouvá. Naštěstí se nerozprší tak, aby nás změna počasí zadržela. Sotva se ponoříme zpět do lesa, zachycují hlavní příval kapek koruny stromů a není třeba vytahovat ponča. Spíš musíme při přechodu Humenských vrchů, neb touto částí Vihorlatského pohoří se právě ubíráme, mít oči neustále na stopkách. Značka občas zrádně zahýbá a při přechodu jedné z louček se téměř ztrácí, občas krátce zvažujeme, zda směřujeme na jih k Vinianskému hradu správně.

Než se ale k zřícenině dobereme, zmíním ještě dvě zastávky. Stezka nejprve vede přes přírodní rezervaci Chlmecká skalka (vyhlášena 1988 na rozloze 1,1 ha). Tam se mají kromě výhledů do okolí vyskytovat i teplomilná stepní společenstva s výskytem koniklece velkokvětého a sasanky lesní, my však coby "estéti" spíš zaznamenali téměř k vrcholu se táhnoucí lyžařské vleky. Druhou zastávku představovala obec Porúbka, kde jsme, abychom případně nezmokli, obědvali na autobusové zastávce.

Tolik stručně k cestě na jih, brzy se dostáváme k již zmiňovanému Vinianskému hradu. Podobně jako Jasenov ho vybudovali ve 13. století k ochraně obchodní stezky táhnoucí se z Uher do Polska. Jeho úpadek započal v roce 1594, kdy ho značně pobořila císařská vojska, v polovině 17. století jej majitelé nadobro opustili a počátkem 18. století došlo k dalšímu poničení. Přesto zde najdeme rozsáhlé valové a hradební opevnění, v jehož středu se nachází ústřední palác. Celkem zachovalá stavba obsahuje i renesanční klenby, nesmím zapomenout ani na výhledy. Z těch kromě blízkých obcí zaujme především Zemplínska šírava.

Vinianské jezero a Zemplínska šírava

Známou nádrž si však necháme na později, my po opuštění zříceniny nejdřív zavítáme k jiné vodní ploše, čili k Vinianskému jezeru. Vzniklo přehrazením a zavodněním močálu, který se zde původně rozkládal. Jeho plocha činí 8 ha a hloubka je cca 3 metry, jak se uvádí, jezero slouží k rekreaci. V době naší návštěvy ho však vzhledem k horšímu počasí využívali pouze rybáři sedící na břehu a po koupajících se občanech nebylo ani vidu ani slechu. Možná i proto, abychom nevybočovali z řady, upustili jsme od nápadu vycachtat se a raději si svlažili hrdlo pivním mokem, což se odehrálo v rámci večeře v jednom z okolních podniků.

Po uspokojení žaludků následoval přesun k nádrži Zemplínska šírava. Ta vznikla v letech 1961 - 65 s celkovým objemem vody 334 km³ a rozkládá se na ploše 33 km². V době Československé socialistické republiky byla považována za naše moře. Hrnuly se sem davy rekreantů a například zdejší zmrzlina nemá dodnes v mých dětských vzpomínkách chybu. Dávné časy už ale pominuly, lidé vyjíždějí k jiným mořím, a tak opusťme oblast Humenských vrchů, které jsme tímto dokonale pokořili, a přesuňme se k nejvyšším partiím pohoří.

Na nejvyšší vrchol pohoří

Autobusem přejíždíme zhruba deset kilometrů do Poruby pod Vihorlatem a vydáváme se po úzké asfaltce znovu do lesů. Stoupáme a s příchodem noci rozkládáme stan u dřevěného přístřešku blízko rozcestí Stará koniareň. Jedná se zdánlivě o tiché místo, jak se ale v noci ukáže, snadno dojde k mýlce.

Za hluboké tmy projedou po cestě kousek od nás rovnou dvě auta. Slyšené nás poněkud zaskočí, neprobíhá v lesích noční rallye? Jak se ukáže příští den ráno, mají se věci jinak. Na cestě o kus výš stojí dvě obydlí a auta směřovala k nim. Dál naštěstí lepší cesta nevede, a tak se nadobro zbavíme civilizačních výdobytků, pokud nepočítáme vlastní předměty.

Stoupáme a zastavujeme až na Poľaně. Jde o příjemnou vrcholovou loučku s přístřeškem a studánkou, náš zájem se však obrací jiným směrem. Necháváme batohy ve stínu pod stříškou a na lehko se ubíráme po neznačené stezce do nitra lesa, čímž, jak dobrovolně přiznám, vnikáme dle údajů v mapě do vojenského prostoru Valaškovce. Se zlou se naštěstí nepotážeme. Namísto výstražné tabule se zákazem vstupu nás záhy vítá cedule upozorňující na chráněnou oblast, z čehož se dá soudit, že zde armádní šiml vzdal marný boj s turisty.

Nyní, když jsem to nakousl, zbývá pouze prozradit, kam se vlastně ubíráme. Přivábil nás nejvyšší bod celého pohoří, jenž se podobně jako celek honosí jménem Vihorlat (1 076 metrů). Opouštíme porost a po protáhlém hřebínku, z nějž se otevírají výhledy převážně na jih, míříme k vrcholovému obelisku. Jeho špici zdobí kříž a vyskytuje se na něm též cedulka věnovaná Jánu Gazuličovi (1951 - 2007), nechybí ani staré turistické rozcestníky vedoucí do obce Jovsa.

Jestli je ale cesta do Jovsy průchodná, nebádáme, v mapách se neuvádí. Místo toho se podepisujeme do vrcholové knížky a následně, jelikož se oproti předchozímu dni vyčasilo, usedáme na skalkách, a posilňujíce se čokoládou, věnujeme se rozhledům. Těm vévodí především Zemplínska šírava, nad rovinou na jihozápadě se zvedají Slanské vrchy.

Následuje návrat na Poľanu a zelenou značku. Ta v dalším úseku lemuje okraj vojenské oblasti, tentokrát už na zákaz vstupu upozorňují výstražné cedule. Aniž bychom o to usilovali, nevědomky porušíme nařízení. Zabráni v hovor, nesledujeme značku a pohodlná cesta nás svádí do úbočí na špatnou stranu. A jejda, co s tím provedeme? Vracet vzhůru do prudkého kopce se nám nechce, volíme náhradní řešení.

Rozkládáme mapu a po poradě volíme pohodovou cestu po vrstevnici. Z té se zanedlouho vrátíme na značku v sedle Rozdiel, aniž by z lesa zaznělo, ať srovnáme krok a prokážeme se samopaly, jak se na správné vojáky sluší a patří. Ze sedla poté prudce klesáme k rozcestí na Jedlince, a jako by sestupů nebylo dost, absolvujeme další sešup. Cesta se horší a podkluzuje a naším nejpopulárnějším hitem pro daný úsek se stala část písničky, v níž se praví: "A ta kačka bláto tlačká."

Malé Morské oko a Morské oko

Dosti ale popěvku, u nějž jsme zjistili, že nedáme dohromady všechna zvířátka, jež si chasník vysloužil, máme před sebou Malé morské oko. Hrazené jezírko o rozloze 0,4 ha bylo vyhlášeno v roce 1993 přírodní památkou (2,06 ha), jeho hloubka kolísá mezi dvěma a půl a čtyřmi metry.

V době naší návštěvy hrála voda krásnou zelení, jestli je něco zajímavé, tak skutečnost, že do jezírka vede jen přítok a odtok neexistuje. Též jsme u přítoku do jezírka objevili malinkaté ráčky, možná si zmínku zaslouží i vodoměrky, pulci a potápník, pokud nešlo o jiného brouka, jenž lezl pod hladinou na kameni.

Jelikož ale většina lidí zná hlavně největší vihorlatské jezero Morské oko (13,8 ha), přesuňme se k němu. Tentokrát nás oblažuje jasně modrá hladina, jež má občas ke dnu až 25 metrů hloubky. Okolí vyhlásili v roce 1981 národní přírodní rezervací, a tak asi nikoho neudiví, že plochu, do níž vtéká pět stálých pramenů a vychází z ní jeden výtok (potok Okna), obchází naučná stezka. My ji však, neb se zčásti táhne po silnici, celou neabsolvujeme a končíme v bufetu u piva.

Tri Table a Sninský kameň

Posilněni razíme opět vzhůru do kopce, na chvíli nás zdrží sedlo Tri table. Tedy spíš než sedlo nás zaujme opracovaný balvan, na němž se vyskytují prapodivné výtvory. Z jedné strany zvláštní osoba s ocasem, alespoň nám to jako ocas přišlo, byť meze fantazie mohou být různé, následují podivné hlavy a jakási plastika ženy se slušně vyvinutými prsy. No toto? Kde neznámý umělec hledal inspiraci? Otázka zůstává zahalena tajemstvím, leč netruchleme.

Očekává nás zlatý hřeb našeho přechodu. Představuje ho kopec Sninský kameň (1 006 metrů), na jehož vrcholu se zvedají dvě skály lávového původu. Na ty lze s pomocí žebříků hravě vylézt a z jejich plošin se dá kochat okolím, tak tohle nemá chybu. Hluboko pod námi se v obklopení zalesněných kopců modrá Morské oko a stranou vykukuje sám Vihorlat, za vrchy dál na jih se táhne Východoslovenská nížina. Severně se pro změnu hluboko pod námi nachází město Snina a za ním rostou kopce Laborecké vrchoviny, jež se táhnou k Bukovských vrchům.

Zbývá jen zírat a užívat si přírodních krás, na rozlučku s pohořím jsme si nemohli nic lepšího přát. Pravda, následoval ještě strmý sestup směrem na Sninu, kvůli němuž se hora občas nazývá "Sviňský kameň", my to ale tak zle neviděli. Sešup proběhl bez potíží a celkem rychle, končíme u Sninských rybníků.

Podle zjištěného jde o rekreační oblast, a tak se těšíme, jelikož se značně oteplilo, na případnou koupačku, z té však sejde. Navzdory polovině června dosud nenapustili koupaliště a blízký rybník spíš než plavcům přeje rybářům, škoda. Naštěstí si poradíme a den završujeme v restauraci hotelu Kamei. Špíz s fazolemi i pivo bodnou, byť má následující ráno jeden člen naší výpravy jisté zažívací potíže (že by to bylo tím, že si nevybral fazole, ale poručil si odlišnou stravu?).

Nocujeme v březovém hájku nedaleko a ráno se jen přesunujeme do Sniny, míříme o něco dál. To už je ale jiná kapitola našeho putování po východě Slovenska, a tak se rozlučme s Vihorlatskými vrchy, jež zaručeně stojí za návštěvu.

Líbil se vám tento článek?

Podpořte tento web, třeba peněžitým darem, který bude využit k dalšímu technickému rozvoji stránek. Učinit tak můžete bankovním převodem na účet

2502526845 / 2010

Podpořit nás můžete i dalšími způsoby, třeba objednávku některé z knih, turistických průvodců. K rychlému provedení platby můžete využít i přiložený QR kód obsahující údaje k platbě v přednastavené částce 80 Kč. Výši částky si nakonec ale určete sami.