Pico del Veleta (3 398 m) v Sierra Nevada

Jarní výstup na Veletu, třetí nejvyšší horu Španělska

Je to nepochybně nejznámější pohlednicový výjev z Granady; slavný maurský palác Alhambra a za ním zasněžené vrcholky hor. Jedná se o pohoří Sierra Nevada, což jsou skutečné velehory; svou výškou se řadí v Evropě na druhé místo, hned po Alpách.

Nejvyšší vrchol, který můžete z Granady spatřit, je Veleta. Dosahuje výšky 3 396 m n. m. a je tudíž třetí nejvyšší horou španělské pevniny. Přes tuto úctyhodnou výšku není výstup na ni příliš náročný.

Od výchozího bodu, parkoviště nad Pradollanem, je sice nutné zdolat převýšení asi 900 m, túra je však znatelně lehčí než například výstup na většinu štítů Vysokých Tater. Je to také proto, že až téměř k vrcholu vede silnice. Když jsme se během kratšího pobytu v Granadě panoramatem Sierry Nevady dostatečně pokochali, rozhodli jsme se vyrazit přímo na místo.

Čtěte také: Mulhacén, přes Sierru Nevadu na vrchol

Není to vůbec idylické místo; zástavba betonových hotelových komplexů a poněkud nevkusných staveb v tyrolském slohu zdánlivě nebere konce. Ve výšce přesahující 2 000 m n. m. tu mají dokonce velké fotbalové hřiště. V zimě zde jistě panuje čilý ruch, ale teď, v květnu, je tu zcela mrtvo. Pak zástavba přece jen končí a během okamžiku zastavujeme na parkovišti ve výšce 2 500 m n. m. Dál už půjdeme po svých.

Slunce praží, je skoro jasno. Ostře řezaný vrchol Velety, částečně pokrytý sněhem, se tyčí vysoko nad námi. Okolní vegetace není příliš bohatá. Zde, poblíž parkoviště, ještě roste pár jehličnanů, ale jinak jen řídké traviny. Ty pak pozvolna přecházejí v kamenitou poušť.

Na parkovišti je úplný klid, jen dva stánky s občerstvením jsou otevřené. Nikde žádný ukazatel, proto se jdu zeptat ke stánku na cestu. Ptám se anglicky, španělštinu neovládám. Prodavač pro změnu nemluví anglicky, ale z jeho gestikulace pochopím, že k vrcholu sice vede klikatá silnice, ale pěšky se lze dostat vzhůru přímou cestou.

Silnice, o které jsem se již zmínil, je údajně vůbec nejvýše položenou silnicí v Evropě. Končí jen pár desítek metrů pod vrcholem. Pro automobily je od parkoviště nad Pradollanem uzavřena závorou, využívají ji však strážci zdejšího národního parku a zaměstnanci lyžařského areálu. Poslouží i zdatným cyklistům. My po ní nepůjdeme; vzhledem k jejím zákrutám by to bylo neúměrně dlouhé a nezáživné. Vydáváme se vzhůru cestou pro pěší.

Míjíme závoru a stoupáme k oblouku panny Marie Sněžné ve výšce 2 660 m n. m. Po levé straně máme na blízkém vrcholku jakousi bývalou observatoř, dnes už skoro ruinu. Trasa je někde dobře patrná, jinde už méně, zejména tam, kde je ještě hodně sněhu. Orientaci usnadňuje zimní tyčové značení. Jelikož se cesta často dotýká silnice, lze místa, která jsou ještě kvůli vysokému stavu sněhu a bahnu hůře schůdná, po silnici obejít. Holky tuto možnost jednou využijí, já se však držím přímého směru. Získávám tak náskok asi pět minut.

Jak pokračujeme stále vzhůru, vegetace zcela mizí, všude jen kamení a sníh. Otevírá se výhled na lyžařský areál Sierra Nevada. Je velice rozlehlý; tvoří jej množství lanovek a vleků, z nichž nejvýše položený vede až skoro na vrchol. Kdysi to tu vypadalo úplně jinak. Byl zde dokonce nejjižnější evropský ledovec, v létě 1913 však zcela roztál.

Hluboko pod námi rozeznáváme v mlžném oparu Granadu. Teď, po poledni, tam musí být nejméně 30 °C ve stínu. Tady nahoře je příjemně. Slunce stále praží, ale studený horský vzduch hezky chladí.

O třetí nejvyšší bod španělské pevniny se dělíme ještě se třemi místními turisty; taktéž klukem a dvěma dívkami. Přijeli stejným autobusem jako my, jen ze začátku nabrali poněkud rychlejší tempo. Teď si připíjejí šampaňským z plastových pohárků.

Otevírá se nám báječný výhled na zasněžené, civilizací téměř nedotčené hřebeny Sierry Nevady a zejména na blízký, ještě o necelých sto metrů vyšší Mulhacén, nejvyšší horu kontinentálního Španělska. Radka staví malého sněhuláka, což Španělé ihned napodobují. Ještě se chvíli porozhlédneme, pořídíme pár snímků na památku a už je čas jít zpátky.

Opouštíme vrchol a vydáváme se po silnici dolů. Cestou potkáváme další skupinky turistů i jednoho cyklistu. Vracíme se víceméně stejnou trasou a cesta rychle ubíhá. Míjíme mariánský oblouk, když tu se před námi vynoří stádo horských kozorožců. Je jich nejméně deset a ještě přibíhají další. Nejsou příliš plaší; občas se po nás ostražitě ohlédnou, ale pak se vrátí k pastvě.

Po návratu na parkoviště máme ještě chvíli na posezení u stánku. Holky si objednávají kávu, já pivo. Bubu se ptá na toaletu. "Všude tady kolem", ukazuje stánkař. Pak už je čas jít na autobus, který nás odveze zpět do rozpálené Granady.

Praktické informace:

Čas výstupu: Výstup nám trval lehce přes 6 hodin s častými přestávkami, a to jsme se místy trochu ploužili. Jistě je možné túru podniknout ve výrazně kratším čase. Rozhodně není problém zvládnout ji v době mezi příjezdem a odjezdem autobusu.

Doprava: Z autobusového nádraží v Granadě odjíždí autobus na parkoviště nad Pradollanem denně v 9.00, zpět se vrací v 17.00. V zimní sezóně je frekvence spojů častější. Cesta trvá asi hodinu. Cena zpáteční jízdenky je 9,5 EUR (květen 2012).

Pico del Veleta, turistická mapa

Další související články: