Průvodce | Karpattreky | Horolezectví | Cykloturistika | Cestování | Lyžování | Příroda | Soutěže | Aktuality | Zajímavosti | Kalendář akcí | Napsat článek | E-shop | Více…
Kontakty  Cookies  Ceník inzerce  RSS 
Treking.cz Hledat
Poslední aktualizace: 22.11.2018 , svátek má
Reklama
Treking > Treky, turistika > Túra na Mulhacén

Túra na Mulhacén

Přes Sierru Nevadu na vrchol Mulhacénu

21.11.2010 | Jan Štolba

Mulhacén - to jméno mi učarovalo od školních let. Se 3 479 metry nejvyšší hora kontinentálního Španělska, tedy pomineme-li Pico de Teide (3 718 m) na Kanárských ostrovech, jež sice Španělsku patří, ale jako takové jím nejsou.

Alcazaba z vrcholu Mulhacenu

Nedělám si iluze, že Muley Hacén, granadský sultán, podle něhož hora dostala jméno, byl nutně obdivuhodný bohatýr. Kdo ví, jak to s ním bylo. I my jsme znali různé štíty, zasvěcené vladcům a diktátorům… Původní význam však smyl čas, zbylo jen zvukonalebné slovo, nad nímž se dá dobře snít.

Snění vydrželo pár desítek let. Až letos jsem se rozhoupal, koupil letenku do Malagy a koncem července vyrazil. Původně jsem měl v plánu přejít ústřední masiv Sierry Nevady od jihu na sever, z vesnice Capileira do horského střediska Pradollano nad Granadou.

V Malaze však nemohu najít kloudné spojení do Capileiry. A protože chci z hlučné a nepřitažlivé Malagy co nejrychleji zmizet, sedám na vláček a po pár hodinách jízdy vyprahlým hornatým krajem jsem v Granadě. Přechod Sierry opačným směrem, tedy od severu k jihu, má ostatně ještě jednu přednost: ušetřím tisíc výškových metrů.

Pod Veletu autobusem

Příští den mě autobus vyhodí na parkovišti nad Pradollanem. Odsud se vzhůru vine úzká asfaltka, podle některých pramenů nejvyšší silnice Evropy, až těsně pod vrchol Pico Veleta (3 396 m), druhé nejvyšší hory Sierry Nevady. Projdu branou zasvěcenou Panence Marii Sněžné a pak už ve vedru stoupám klikatou silničkou vzhůru. Slunce praží, horský hřeben přede mnou je však bíle žíhaný sněhem.

Veleta je krásná hora s masivním hranolovitým vrcholem. Škoda, že její severní svahy jsou totálně okupovány lyžařským průmyslem. Je tu pár lanovek a spousta vleků, v zimě tu musí být natřískáno. Takhle v létě to však není tak zlé. Hory působí nehostinně, samé kamení a suť, vegetace pomalu žádná. I silnička je čím dál rozbitější, až se nakonec ztratí pod sněhovým polem. Poslední stovky metrů stoupám jen suťoviskem.

Konečně vrchol Velety, odkud se poprvé naskytne pohled na Mulhacén. Zřetelně vidím cestu, která mě čeká. Dlouze se vine podél skalnatých hřebenů a vrcholků směrem k vysněné hoře, která se odsud podobá opancéřovanému kolosu. Vrchol Mulhacénu téměř rovně přechází v protáhlý jižní hřbet, zatímco směrem na sever je masiv naopak "ukousnutý" příkrou, rozeklanou, patřičně impozantní stěnou. Nejvyšší čas opustit zcivilizovanou severní tvář Sierry a zanořit se do nedotčenější oblasti.

Refugio de la Carihuela

Netrvá dlouho a jsem u prvního Refugia de la Carihuela. Podobných skvělých útulků je ve zdejších horách víc. Jde o kamenobetonové bunkříky, z dálky skoro splývající s okolím. Uvnitř pár prostorných pryčen, stůl, několik židlí. Kdo přijde, přespí. Když máte štěstí, jste v refugiu sami anebo jen s pár pocestnými. Můžete ale také narazit na partu veselých Španělů, to je pak všude křik, mokré šatstvo, konzervy, krámy, sem tam lano nebo cepín. I tak je ale střecha nad hlavou dobrá.

Směr Mulhacén

Jenže dnes je ještě moc brzy. Míjím refugio a vyrážím dál, směr Mulhacén. První překážka se naskytne hned za útulkem. Pár set metrů sněhového pole v příkrém svahu. Že tu bude tolik sněhu jsem nečekal. Tak hlavně neuklouznout. Cepín jako brzda pro případ pádu by nebyl na škodu, na druhé straně ale žádné drama, stačí trocha pozornosti. Krok za krokem zatínám pohorky do mokrého sněhu, v němž jsou už vyšlapané stopy.

Pico Veleta

V půli cesty se ohlédnu - a pokoří mě dva horští cyklisté, kteří cupou sněhem dolů i s koly! Doufají, že cesta dál podél hřebene bude lepší, za normálních podmínek totiž jde o poměrně širokou štěrkatou stezku bez větších stoupání. Ale sněhu je letos hodně, stezka je navíc různě rozrytá, úží se, tarasí ji balvany, sněžné škraloupy, jinde z tajícího sněhu prýští malý vodopád. Cyklisté obhlédnou situaci a derou se zas polem zpět vzhůru.

Laguna de la Caldera

Přichází krásná cesta podél ústředního hřebene. Nejde vyloženě o hřebenovku, některé vrcholy se tyčí vlevo vysoko nade mnou, jindy však jen míjím skaliska, trčící z hřebene jako ostré ploutve. Na jednom místě mě propustí přes hřeben na druhou stranu úzká skalní Porta. Hory jsou drsné, jde vlastně o vysokohorskou štěrkovou poušť, teprve nížeji kolem ples je vidět trocha zeleně. Zponad hřebene nade mnou brzy vykoukne první ibex, čili kozorožec horský. V příštích dnech jich potkám spoustu.

A nebyl bych Čech, aby se mi nepřihodilo i toto: Po úzké pěšince přes příkrý sněžný rukáv se ke mně v protisměru blíží skupinka s batohy. Ustoupím stranou, aby mohli projít. Když mě míjí první z nich, kývne a jako by vše bylo předem nachystané podle složitého scénáře, utrousí česky: "Dík!" Vlastně mě to nepřekvapuje, podobných setkání s Čechy v nečekaných až absurdních lokalitách jsem už pár zažil.

Raspones de Rio Seco a kozorozi

Míjím rozeklaný postranní hřeben se sugestivním názvem Raspones de Rio Seco a nakonec se přede mnou vztyčí Punta de Loma Pelada se svými 3 105 metry. Cesta se dvojí, vlevo stezka stoupá vzhůru a obchází horu zleva, vpravo cesta horu obkružuje po vrstevnici. Šplhání vzhůru bylo dnes už dost - doprava! Obejdu ostroh a poprvé se mi v dálce zjeví dnešní útočiště, Refugio de la Caldera. Ještě předtím vyplaším dalšího elegantního rohatce u primitivního kamenného Refugia Villa Vientos. Ibexové se vůbec zdají mít pozoruhodnou povahu.

Refugio de la Caldera

Nejsou dvakrát plaší, pustí vás k sobě docela blízko, když se však octnete na pár metrů daleko, noblesně poskočí a spolehlivě odběhnou. Skoro jako by nechtěli rušit vás svou přílišnou blízkostí…

Refugio de la Caldera

Jsem u Refugia de la Caldera v pravý čas. Mraky zhoustly, ztmavly, pomalu se nachyluje večer. Je tu prázdno, ale dva odložené batohy napovídají, že tu nejsem první. Shodím ruksak a jdu se rozhlédnout. "Útulňa" stojí v krásném plochém sedle s několika plesy roztroušenými kolem. Dolů směrem k jihu se doširoka otevírá údolí Ria Mulhacén.

Kamenitý hřbet Mulhacénu se zdvíhá nedaleko odsud a vzadu za kamennou chatkou se tyčí Puntal de la Caldera (3 219 m) a Punta de Loma Pelada. Jejich strmé svahy vykružují obří zasněžený kotel - a na jeho dně se doslova skví Laguna de la Caldera, veliké kruhové pleso, z dobré poloviny zamrzlé. Bílé plochy ledu matně svítí pod tyrkysovou, jindy zas nazelenalou průzračnou vodou. Nehostinná horská poušť tu náhle ukazuje svou třpytivou, magickou tvář.

Po kamenitém břehu se v klidu prochází kozoroh, nad sněžným hřebenem nahoře nad jezerem vysvitne Večernice, zatímco protější Mulhacén třísní poslední skvrny světla. Přikrašlovat netřeba.

Mulhacen z Velety

Padá večer, najednou se nebe docela vyčistilo, vítr však neúprosně fičí. V útulku se ke mně připojují dva Dánové a dva Španělé, vaří si večeři, hrají karty. Já jako obvykle bez vařiče, jen s nějakým jablkem a houskou. Pak za tmy Španělé vyrážejí dolů k jednomu z ples, kde chtějí ve větrné noci otestovat stan. Honem do spacáku a spát!

Výstup na vrchol Mulhacénu

Pár rohatců, potloukajících se kolem refugia, uctivě uskakuje, když se hrnu do zářivě chladného rána. Rychle balím nejnutnější věci na den, pro spacák se do útulku vrátím večer. Za chvíli už spěchám k patě Mulhacénu. V suťovém svahu se zřetelně rýsuje pěšina k vrcholu. Zbývá mi necelých pět set výškových metrů.

Za chvíli jsem na počátku stezky a pohltí mě stín hory. Slunce se zatím nepřehouplo přes hřbet, k němuž šplhám. Přepadá mě obvyklá stoupací rutina, vtíravé myšlenky - proč vůbec lezu po horách, které mi dávají tak zabrat? Pak zas jen počítám kroky nebo vymýšlím, u kterého kamene nahoře si povolím zastávku…

Mulhacén

V hloubce za mnou ve slunci září mrazivý kotel s jezerem, už zahlédnu i celý hřeben se vzdálenou Veletou. Stádo ibexů v povzdálí předstírá, že mě nevidí; skoro splývají s kamením. Fouká a je zima, nemůžu se dočkat prvních kobaltových paprsků, které každou chvíli vyrazí zpoza hřebene. Teď - konečně! Hřeju se v prvním teple, za chvíli vzhlédnu vzhůru a přes kameny ke mně nahlížejí rohaté hlavy. Pochopím, že jde o uvítací vrcholový výbor. Ještě pár kroků a jsem tam - salud Mulhacén!

Příští dvě hodiny patří rozložitý vrchol, vybíhající kamenitými ostrohy na západ i severovýchod, jen mně. Ale ještě jedno povolení musím získat. Z ničeho nic se mi k nohám začne lísat - kočka! Kde se tu probůh vzala? Jisté je, že v dané chvíli je to nejvýše postavená kočka Iberského poloostrova.

Dělím se tedy se španělskou královnou o housku se salámem, kupuji si tak královské povolení k pobytu a rozhlížím se na všechny strany. Dole v dálce se bělá Laguna de la Caldera, od níž dál vybíhá centrální hřeben s Veletou a dalšími vrcholy, jimiž Sierra pokračuje k západu. Na opačné straně se tyčí třetí nejvyšší hora Sierry Nevady, drsná Alcazaba (3 364 m).

Královna Mulhacénu

Vedle ní méně výrazná kupa Peňón del Globo (3 288 m) a směrem jihovýchodním na dně doliny Caňada de las Siete Lagunas svítí rozházené penízky sedmi ples. Na jihu, za ústím mulhacénského údolí, vrší se jako hebce vystínovaný bochník Sierra de Lujar a za ní už pak je vidět, či spíš jen tušit moře. K africkým břehům ale dnes nedohlédnu, ztrácejí se v rezavě azurovém oparu.

Vlastní vrcholek Mulhacénu je pokažen nevzhlednou betonovou deskou se sloupkem. Pod ní je v kameni vytvořená svatyňka, ověšená na tibetský způsob různými pentlemi a cetkami. Pár metrů pod vrcholem se také nachází ruina poměrně velkého útulku. Dle pověsti by se přímo tady na vrcholu mohl nacházet i sultánův hrob… Pravými zdejšími obyvateli jsou ovšem přívětiví ibexové, které má přítomnost zjevně neruší. Stejně jako nemají žádné problémy se skalisky, které na severu začínají strmě spadat dolů.

Sestup z vrcholu

Na vrchol přichází první dnešní skupina, čas vyrazit. Pomalu sestupuji po vláčném, skoro rovném hřbetu Loma del Mulhacén. Nakonec se stezka stáčí strměji dolů do širokého údolí Ria Mulhacén. Rozhledy jsou tak krásné, že se přestanu soustředit a najednou vidím, že co vypadalo jako cesta, je jen jeden z ibexích chodníčků, které se mezi kamením co chvíli vynořují a ztrácejí.

Jako obvykle, odsud shora vypadá údolí na dosah. Slézám tedy přes balvany cestou necestou, za posměšných ibexích pohledů. Ve skutečnosti je ale klopýtání mnohem delší a těžší, než se původně zdálo. A tak jsem rád, když mě kamenný svah Lomy del Mulhacén konečně vyplivne na širokou cestu, kruhem mířící zpět k Refugiu de la Caldera, kam se vracím pro věci. Celý den strávený ve výšce nad 3 000 metrů není příliš znát, každopádně toho mám ale dnes dost.

Refugio del Poqueira

Ještě jeden zdejší útulek stojí za zmínku, totiž Refugio del Poqueira, ležící hlouběji v údolí ve výšce 2 500 m. Jde vlastně už o horskou chatu, i když trochu jiného typu než běžně známe z Čech nebo Slovenska. Uvaří vám tu teplé jídlo a prodají pivo (v plechovce), jinak se ale chata zdá být dost asketická a také ekologická. Šetří se vodou, plastové lahve se drtí v ručním lisu, všude plno nabádavých tabulek. Celé horní patro tvoří jedna velká "místnost", přepážkami rozdělená na kóje s palandami. Ocitám se v přízemí palandy, na niž se má teoreticky vtěsnat až šestnáct lidí. Naštěstí tu dnes spíme jen tři.

Návrat do civilizace

Příští den mě čeká už jen povlovný sestup přes Cascajar Negro pomalu dolů z hor, do Capileiry. Od chaty musím ještě vystoupit zpět do plochého sedla pod Alto del Chorrillo (nemůžu se těch jmen nabažit) a tady mě míjí jezdec na koni. Když ho vidím ležérně usazeného v sedle, jak se rýsuje proti vyprahlým svahům na obzoru, dojde mi, že se španělští conquistadoři nejspíš cítili v horách Mexika či Kalifornie jako doma.


Zobrazit místo Sierra Nevada na větší mapě

Ze široké cesty ještě uhnu na několik nevýrazných vrcholků hřebene (všechny se ovšem nadmořskou výškou blíží Gerlachu) a zvolna se loučím s Mulhacénem. Teprve pod posledním z nich, zvaným Prado Llano (neplést se stejnojmenným střediskem na opačné straně Sierry Nevady!) a vysokým 2 578 metrů, spatřím zas po pár dnech stromy.

Poslední pohled na vznešenou Sierru de Lujar, poslední ocákání se v prameni, jenž prýští ze země nedaleko pod vrcholem, a pak už dlouhý sešup dolů, nejprve přes křižovatku prašných cest Hoya del Portillo, kde zahrozí tmavé mraky, pak vyprahlým jehličnatým lesem k bráně národního parku. Všechna dobrodružství dnes končí na parkovištích - jak spatříte familiérní zadky aut, je jisté, že jedna dobrá horská toulka skončila.

Zbývá pár set nekonečných výškových metrů serpentinami do Capileiry - a zpět do letního vedra. Malebné bílé městečko leží ještě bezmála patnáct set metrů nad mořem. Stačí ale tři hodiny jízdy autobusem a večer jsem zpátky v horké Granadě. Kde asi dnes spí mulhacénská královna?

Treking.cz - diskuze
Reklama
Reklama
Výběr článků
Hory Zapomenutá Brankovská hřebenovka v Nízkých Tatrách
Hory Pohořím ticha, hřebenovka Čergova
Hory Podzimní Nízké Tatry, přechod východní části
Reklama
Reklama
Populární treky
1. Apeniny Monti Sibillini, nezapomenutelná apeninská hřebenovka - hory v Itálii
2. Vysoké Tatry Přechod přes Rysy aneb po stopách turistů císaře pána, Vysoké Tatry
3. Alpy Okolo Tre Cime a ferrata na Toblinger Knoten
4. Rumunské hory Přechod pohoří Rodna, rumunské Roháče
5. Kavkaz Kavkaz, reportáž psaná na Kavkaze (1) - Prielbrusí a Bezengi
Reklama
Túry a lokality podle pohoří
Beskydy Bílé Karpaty Javorníky
Jeseníky Jizerské hory Krkonoše
Kysuce Krušné hory Malá Fatra
Malé Karpaty Nízké Tatry Roháče
Šumava Velká Fatra Vysoké Tatry
Hledej podle pohoří
Reklama
Regiony
Oblasti: Beskydy | Bílé Karpaty | Brdy | Broumovská vrchovina | Česká Kanada | České středohoří | České Švýcarsko | Český les | Český ráj | Doupovské hory | Drahanská vrchovina | Hanušovická vrchovina | Hornosvratecká vrchovina | Hostýnské vrchy | Chřiby | Javorníky | Jeseníky | Jevišovická pahorkatina | Jizerské hory | Králický Sněžník | Krkonoše | Krušné hory | Křivoklátská vrchovina | Litenčická pahorkatina | Lužické hory | Nízký Jeseník | Novohradské hory | Orlické hory | Pálava | Podyjí | Rakovnická pahorkatina | Ralsko | Rychlebské hory | Slavkovský les | Svitavská pahorkatina | Šluknovská pahorkatina | Šumava | Švihovská vrchovina | Vizovická vrchovina | Vlašimská pahorkatina | Vsetínské vrchy | Východolabská tabule | Zábřežská vrchovina | Zlatohorská vrchovina | Ždánický les | Železné hory | Žulovská pahorkatina | Branisko | Bukovské vrchy | Burda | Cerová vrchovina | Čergov | Čierna hora | Chočské vrchy | Kremnické vrchy | Krupinská planina | Kysucké Beskydy | Laborecká vrchovina | Levočské vrchy | Ľubovnianska vrchovina | Malá Fatra | Malé Karpaty | Muránska planina | Nízké Tatry | Ondavská vrchovina | Oravská Magura | Oravské Beskydy | Pieniny | Podunajská pahorkatina | Pohronský Inovec | Polana | Považský Inovec | Revúcka vrchovina | Roháče | Slanské vrchy | Slovenský kras | Slovenský ráj | Spišská Magura | Stolické vrchy | Strážovské vrchy | Súlovské skály | Šarišská vrchovina | Štiavnické vrchy | Tribeč | Velká Fatra | Veporské vrchy | Vihorlat | Volovské vrchy | Vtáčnik | Vysoké Tatry | Záhorie | Zemplínské vrchy
Home Page | Časopis | Průvodce | Ceník inzerce | Soutěže | Seznamka | Kalendář akcí | Outdoor testy | Horské chaty | Fotogalerie | Archiv
Treky, turistika | Horolezectví | Cykloturistika | Cestování | Vesmír, astronomie | Turistická mapa online | Spolupracujeme
TOPlist