Trasa: Tichá dolina a Oravice v Tatrách

Toulačka okolím Tiché doliny, Západní Tatry a Skorušinské vrchy

Existuje asi spousta turistů znající západotatranskou Tichou dolinu a mnozí se do ní také vydají. Málokdo ale už ví, že v Západních Tatrách se nachází ještě jedna dolina stejného názvu, a ještě méně z nich ji také navštíví. Nachází se na samém okraji a odděluje dva rozdílné horské celky, Západní Tatry a Skorušinké vrchy. K obraně těch neznalých turistů je nutno říci, že dolina sama o sobě je dost nudná a docela fádní, tak proč o ní psát. Jenže…

Jenže na každé její straně se nacházejí docela zajímavé cíle, které, které spojeny dohromady, poskytnou zajímavou a pestrou možnost, jak strávit den v náručí oravských hor. Tím prvním je osamocený vrchol zvaný jednoduše Magura a tím druhým jsou Tiesňavy.

Výchozím bodem jsou Oravice. Moje kroky odtud směřují do ústí Tiché doliny, kde ovšem hned odbočím doleva na žlutou značku. Dostanu se tak na řídce porostlou louku, z ní je hezký pohled na obzor, kterému vévodí "zakázaná" Osobitá. Pak se ale na delší dobu vnořím do lesa. Ačkoli je docela suchý podzim, terén je tady značně podmáčený, což všem dokonale vystihuje zdejší oravské smrčiny.

Čtěte také: Na Skorušinu za výhledy, turistika ve Skorušinských vrších

Tajemným lesem stoupám vzhůru, až přijdu na křížení s lesní cestou. Tady chvíli sedím na kmeni pokáceného smrku a užívám si klidu. Společnost mi dělají jen nějací opeřenci, jinak tu sedím sám. Za touto křižovatkou pokračuji ve stoupání. Není nijak výrazné, jen je tady cesta rozježděna nějakým lesním strojem do hloubky asi půl metru. Naštěstí se dá jít při cestě pohodlně lesem, navíc má tento úsek asi jen kilometr. Traktor pak naštěstí někam odbočil a já za se šlapu po úzkém chodníčku. Brzy mně ovšem z lesa vyvede na obrovskou louku.

Turistická trasa vede podél lesa, já ovšem kráčím doprostřed louky, kde se pohodlně usadím do zkosené trávy. Nejsou odtud díky stromům žádné výhledy, ale to mi vůbec nevadí. Jsem tu sám a panuje tu opravdový klid. Když se potom zvednu, brzy přijdu k remízku, kde u posedu stojí rozcestník.

A tady opět usednu. Tato louka ve mně totiž vyvolává zvláštní pocit štěstí a klidu. Určitě to znáte, na první dojem obyčejné místo, které má ovšem v sobě něco nepopsatelného, co vás nutí zůstat. A taky tady sedím mnoho desítek minut. Prostě balzám na duši. Dole shon dvacátého prvního století, tady božský klid a hlavně žádný stres. Když už se nakonec rozhodnu odejít, tentokrát už po modré značce, daleko nedojdu.

Louka, vlastně má tvar rohlíku, trošku stoupá a postupně se nad korunami stromů začínají objevovat hřebeny Tater a na druhé straně vykoukla beskydská královna Babí hora. Zase sedám do trávy a přemýšlím, kdy naposled jsem jeden kilometr ušel za hodinu a půl…

Po třetí, a nadobro, se zvedám a kráčím lehkým stoupáním na samotný 1 232 metrů vysoký vrchol Magury. Ta je hraničním vrcholem a v polštině se nazývá Magura Witowska. Stojí tady velký hraniční kámen a rozcestník, u kterého k mému velkému překvapení sedí starý polský pár. Dozvěděl jsem se od nich, že taky přišli z Oravice, udělám jim několik společných snímků a pak se rozloučíme. Odchází spolu ruku v ruce a na tvářích mají oba úsměv. Láska prostě kvete v každém věku a ve všech končinách.

Vrchol je bez výhledu, ale to mi nevadí. Mířím totiž na polskou stranu, podél hraničních kamenů na jedno místo, které, jak si myslím, by mohlo tento nedostatek vynahradit. Musím po černě značené stezce ujít asi dva kilometry,než narazím na doprava odbočující lesní cestu. Opustím značenou trasu a po asi tři sta metrech přijdu na horní okraj louky, kde se mi málem srdce zastaví. Pode mnou se pase velké stádo ovcí, obklopené několika salašemi a nad nimi ční, jako stráž, tatranské vrcholy, v čele s posvátným Giewontem. Výjev jako z kýčovitého obrazu!

Toto místo se nazývá Kosarzyska a já se tady, jak jinak, opět uvelebím do trávy, a pozoruji okolí. Zaujali mne především salaše, kterých je tu hned několik. Což by nebylo nic neobvyklého, jenže některé z nich jsou úplně rozpadlé, některé staré ale funkční a celé to dokresluje jedna úplně nová, jejíž dřevo ještě září krásnou žlutou barvou. Scházet mimo značení se prostě vyplácí! A mimo značení se budu pohybovat i nadále.

Od salaší je to kousek k hranici, které se teď budu nějakou dobu držet. Podél hraničních kamenů vede z kopce pomalu zarůstající chodníček, který po nějakých dvou kilometrech přetne malý potůček. A někde v tomto místě zamířím napravo holinu a narazím na širokou lesní cestu. A dostanu se tak vlastně do Tiché doliny kterou půjdu asi pět kilometrů. Dolina je opravdu docela nezáživná, jedinou výhodou je v její nižší části vyhřátý asfalt, čehož rád využívám a ťapu tento úsek bosky.

Nakonec přijdu k hájence, kolem které prochází červená značka. Já se na ni napojím a za chvíli už stojím před ústím Juráňovy doliny, před vstupem do Tiesňav. Ty už jsou součástí TANAPu a jedná se o dva kilometry dlouhou soutěsku, kterou tady vyhloubil Juráňov potok.

Je to vděčný výletní cíl, což dokládá množství lidí tady. Některé úseky jsou opatřeny lávkami a žebříky a v jednom místě je dokonce úsek zajištěný fixními lany. Nad hlavou se mi tady tyčí skaliska a v některých částech je roklina docela úzká. Je bohužel krátká a já dřív než bych chtěl, stojím u turistického přístřešku. Od něj je to kousíček do asfaltovou cestou vyzdobené Bobrovecké doliny, která mě za necelou hodinu přivede do Oravic.

Kruh se tak uzavřel. A můžu si s klidným svědomým říct, že mám za sebou velmi zajímavou a docela pestrou túrku, kterou můžu doporučit každému, kdo se rád toulá sám, nebo kdo se už nabažil známých cílů a chce se podívat do nějakých méně známých končin v poblíž Západních Tater.