Výstup na Baker, sopku ve státě Washington

Výstup na vrchol sopky ve Spojených státech

Všechno začíná v sobotu 10. února 2007. Počasí se opravdu vydařilo. Slunce září z modré oblohy, kterou pozvolna pluje pár mráčků a čerstvá vrstva sněhu je příslibem skvělých podmínek pro všechny příznivce zimních sportů. Prostě a zkrátka nádherný zimní den, který je nutno strávit na horách.

Obklopují nás nekonečné pláně připomínající Saharu oděnou v bílém hávu, které jsou v naprostém souznění se světle modrou barvou oblohy. Je překvapivě teplo. Jeden z nejteplejších dní, který v měsíci únoru na horách pamatuji. Žádné péřovky, žádné rukavice, žádné čepice… příjemný dotek hřejivého vánku nám hladí tváře a zlehka čechrá vlasy.

Jsme již téměř u Umělcova bodu, místa, kde si chceme dopřát krátkou přestávku na oběd. Posledních pár kroků do kopce a před námi se otevírá závěrečná etapa naší cesty. Na jejím konci můj zrak zaletí na horu. Pohledmi na doslova bere dech. Poklidně před námi usazená, vzbuzuje zdání naprosté vyrovnanosti. Ztěží bych dokázala odhadnout, že se jedná o druhý nejaktivnější vulkán ve státu Washington. Nemůžu ze sopky Baker odtrhnou oči. Pociťuji touhu vystoupit na její vrchol.

18. červenec 2009

Dva roky uplynuly jako voda. Je opět nádherný den. Zlechka se chvěji. Částečně proto, že mé tělo sténá pod 20 kilogramy materiálu, který vláčím v batohu, a částečné proto, že se má mysl snaží vypořádat s neobvyklým přívalem nadšení. Za necelých 24 hodin se pokusíme zdolat sopku Baker.

V nižší části stezky je léto již v plném proudu. Jsme obklopeni pestrobarevnými květinami. Okolím se ozývá bzukotem včel a zurčením nedalekého potoka. S podobnou atmosférou se shledáváme o něco málo výše, kde nás vítá více otevřená krajina. Louky jsou tu posety tisíci keříky borůvek. Určitě bude stát za to se tu na podzim vrátit.

Poslední etapa dnešního výšlapu nás vede přes Railroad Grade, úzkou stezku, která traverzuje po hřbetu koryta vyhloubeného ledovcem. Krajinný ráz se zde zcela mění. Terén je drsnější, skládající se převážně z hlíny a kamene. Překračujeme první sněhové pole a brzy poté se shledáváme se souvislou sněhovou pokrývkou.

Míjíme několik skupin, které jsou již pohodlně usazeny podél stezky. Čím více výškového rozdílu překonáme dnes, tím snadnější bude zítřejší výstup. S tímto na mysli stoupáme podél Railroad Grade. Téměř dokonalý kemp s výhledem a dostatkem vody nacházíme ve výšce 1 889 metrů.

Už je to pár let, co jsem tahkle strávila noc na horách. Přesto se těším na první sluneční paprsky, které zbarví stěny okolních vrcholů dozlatova, a ten překrásný moment, kdy se Slunce přehoupne přes horizont.a rozzáří krajinu sytým světlem nového dne. V tomto příjemném rozpoložení si užívám zbytku dnešního dne. Vrchol vulkánu Baker na několik minut vzplane v žáru zapadajícího Slunce, které poté zahalí údolí pod námi do poklidných naoranžovělých tónů. Světla rychle ubývá. Zvedá se vítr a s ním přichází i chlad. Je čas ulehnout ke spánku.

19. červenec 2009

Jsou dvě ráno. Budik oznamuje, ze je cas vstavat. Ospale si protiram oci a s urcitou davkou nevule opoustim prijemne teplo spaciho pytle. Stale v polospánku se vynořuji ze stanu. Vítá mě pohled na mléčnou dráhu. Ohloha je poseta tisíci hvězd. Při pohledu na Velký vůz si dopřávám snídaně - sublimačně sušeného müsli a šálek čaje.

Nejbližší civilizace, město Bellingham, je stále zahaleno v temném hávu noci. Světla pouličních lamp slabě zářících až k nám osvětlují jeho prázdné ulice. V přímém protikladu, pro nás horolezce je den již v plném proudu. Vzduchem se nese tichý šepot hlasů z okolních tábořišť, kde se ostatní skupiny stejně jako my připravují k výstupů.

V plné zbroji a připraveni se pořádně zapotit jsme v pohybu před třetí hodinou ranní. Překračujeme sněhové pole v okolí našeho tábořiště a napojujeme se na hlavní lezeckou stezku přes ledovec Easton. Přestože se jedná se o můj první ledovcový výstup, zachovávám si docela klidnou hlavu. Jsem sice trochu nervózni - hlavně, když musíme sem tam přeskočit nějakou tu ledovcovou trhlinu, říkám si - co když výše budou trhliny širší a děsivější?, ale krása probouzejícího dne tyto myšlenky rychle rozpouští a dovoluje mi plně si vychutnat zbytek cesty.

Zpočátku se pohybujeme v celkem nenáročném terénu. Stezka se klikatí po svahu a pozvolna nabývá nadmořské výšky. Na obzoru se objevuje tenká linie jemného ranního světla, která nadzvedá noc a dává průchod novému dni. S přibývajícím světlem siluety okolních vrcholů nabývají detailů. Stejně tak se náš zrak může potěšit pohledem na velkolepé ledovcové formace, které byly až dosud naším očím skryty v hloubi noci. Blížíme se ke kráteru. Vzduch naplňuje silný zápach síry. Velmi zřetelně vidíme páru stoupající podél sluncem ozářeného skaliska. Je to vskutku krásny zážitek. Zastavujeme se zde na krátkou 10 minutovou přestávku a pak pokračujeme ve výstupu.

Nacházíme se teď před technicky i fyzicky nejnáročnější částí trasy, Rimskou stěnou. Svah je to strmý a stezka vede zpříma nahoru. Po několika desítkách metrů převýšení začínají na nohach pálit i ty nejmenší svaly. Opět nás obklopuji rozličné sněhové formace a nahlédnout zde zčásti můžeme i do několika ledovcových trhlin. Ve svahu jsou vyryty stopy předešlých návštěvníků. S trochou fantazie to člověku přijde jako velmi dlouhé schodiště, které nás pozvolna vede tímto ledovým královstvím až na samotný vrchol, jehož krása nasyti oči i těch nejmlsnějších jedlíků.

Je to téměř jako ve snu. Stojíme na obrovské bíle plosině. Přestože jsme ve výšce pouhých 3 105 m, připadám si jako na vrcholu světa. Krystalky sněhu se třpytí pod přílivem slunečního žáru. Výhled je do nekonečna. Zbývá nám pouze přejít toto sněhové pole a vystoupit posledních zhruba pět metrů k nejvyššímu bodu. Z něj se pak dívám dolů na okolní vrcholy. Přímo před námi se nachází Glacier Peak, jeden z posledních vulkánů, který jsem ve Washingtonu ještě nezdolala. Zase jednou cítím to zvláštní chvění. A začínám plánovat…