Pohoří Dovrefjell je přirozenou bariérou mezi regiony jižního a centrálního Norska. Drsné klima stlačilo horní hranici do chráněných údolí, vyšší polohy zaujímá pouze tundra a nebo holé kamenné pláně podsněžného stupně…
Pižmoň severní pod Snohettou
A právě tyto podmínky vyhovují pižmoni severnímu (Ovibos moschatus), jenž sem byl přivezen z Grónska. Pižmoň byl v minulosti přirozeným obyvatelem této oblasti, avšak z důvodu klimatických změn a intenzivního lovu odsud vymizel.
Čtěte také: Jotunheimen, Domov obrů - Norsko
Pižmoň vyžaduje chladné a suché klima, což mu pohoří Dovrefjell poskytuje měrou vrchovatou. Stavy tohoto ohroženého živočicha se proto utěšeně zvyšují. Významu pohoří si byli Norové vědomi již dávno. Proto byl na částí území Dovrefjellu vyhlášen v roce 1974 národní park Dovrefjell. V roce 2002 byl NP Dovrefjell rozšířen (dnes má plochu 1 693 km2) a přejmenován na NP Dovrefjell-Sunndalsfjella.
Když jsem Snohettu navštívil poprvé, rozkládal se tady vojenský polygón a my museli vyřizovat povolení ke vstupu (pár plechovek piva otevřely všechny dveře). Později jsem na kamenných pláních, když jsem spolu se svou fotopuškou marně pátral po pižmoních, nacházel četné střepiny dělostřeleckých granátů. Tundra i výše položené kamenné pláně jsou fotogenické. Vegetace je sporá, ale žlutavé kvítky a mechy krajinu dokáží zkrášlit a příjemně oživit.
Podruhé jsem se do oblasti dostal během prudké sněhové bouře, která řádila dva dny a neumožňovala vyjít z chaty, aniž by vás silné nápory větru nevyvrátily. A nemuseli jste vypít ani pivo či štamprli (nehledě na to, že chlast je v Norsku ukrutně drahý)…
Když se vichřice začala utišovat, vyrazil jsem na lov nejlepších záběrů. Pižmoni se ale ani tentokráte neukázali. Pozdě odpoledne začala bouře utichat a my začali zvažovat podvečerní výstup. V Norsku to v letních měsících není problém, vždyť světlo je i o půlnoci. Takže není co řešit a my se na túru z chaty od jezera Snoheim (sem se dostanete po makadanové cestě od silnice E6 spojující města Dombas a Oppdal).
Cesta k vrcholu Snohetty
Cesta je jasná a přímá, byť turistické značení v Norsku je jednoduchá a místy zcela chybí i na oblíbených trekových trasách. Viditelnost je skvělá a předpověď počasí slibuje pár slunečných dnů, které bychom chtěli využít k návštěvě dalších oblastí, vždyť v pohoří Dovrefjell jsme při čekání na počasí strávili mnoho času.
Stezka se po kamenitých pláních protáhne mezi jezery Istjørni a Stridafjørnin a začíná stoupat o poznáni prudčeji po jihovýchodním oblém hřebeni hory Snøhetta. Krajina se barví do modra a stíny se prodlužují úměrně s tím, jak klesá výška slunce nad obzorem. Ohromující rozlohy člověku doslova vyráží dech. Po levé ruce se otevírají pohledy do doliny Grytdalen a dále na zasněžené vrcholky pohoří Jotunheimen, za zády se zvedají hřebeny pohoří Rondane s dobře rozlišitelným nejvyšším vrcholem Rondoslottet. Opravdu nádhera!
Výstup je opravdu svižný. Vede sice po kamenech a sněhových polích (vrchol Snohetty je zasněžen trvale), ale je bez jakýchkoliv technických obtíží. Za špatného počasí a nulové viditelnosti by ale výstup (i sestup) mohl být opravdu zajímavý… Tuším, že ani s GPS a zpětným tracklogem by to nemusela být žádná legrace.
Nad hranicí 2 000 m se občasné sněhové pole slily do jedné souvislé sněhové plochy, po které se doškrábeme až na samotný vrchol Snohetty (2 286 m), který je osazen uzavřenou chatou a technologií TV retranslátoru. I uprostřed polárního léta tady vládnou drsné zimní podmínky, kulichy a rukavice rozhodně nezůstanou v batohu.
Večerní slunce ze Snohetty
My dorážíme na vršek kolem desátého hodiny večer a vydržíme asi třičtvrtěhodinu. Východní a jižní obzor je vyčištěn, výhledy k západu jsou ale zakryty neprůhlednou clonou oblačnosti, jejíž horní hranice činí asi 2 000 metrů a je spolehlivě zadržována hřebenem Snohetty. Ta tedy nepůsobí pouze jako geografická, ale také jako klimatická bariéra na pomezí jižního a centrálního Norska.
Děláme společné vrcholové foto, cvakáme výhledy k východu i k jihu i sluníčko sklánějící se k západnímu obzoru k hradbě oblačnosti. Nejúchvatnější je ale jako břit ostrý hřeben Snohetty, jenž je ale horolezeckou záležitostí. Když ohodnotím další pokračování hřebene za 3. st. UIAA, určitě nebudu přehánět. Tento hřeben lemuje od severu a severozápadu mohutný ledovcový cirk, na jehož vzniku se podílel mohutný ledovec v poslední době ledové.
Zobrazit místo Snøhetta, Norsko na větší mapě
Sestup volíme po trase výstupu, přece jen jsme se na túru (skrze počasí) vydali dosti pozdě a po půlnoci by ani tady na severu nebylo fotografování dost dobře možné.
- Další užitečné informace www.visitnorway.com
Pokud přemýšlíte, kde se na svých cestách ubytovat a chcete mít pro sebe,
pro rodinu nebo své přátele dostatek soukromí, pak pro vás máme možnost pronájmů chat
a chalup přímo od majitele. Na další stránce si vyberte
preferovanou oblast a nebo konkrétní objekt, který vás zajímá.