NP Rago / Fauske, nejdivočejší trek ve Skandinávii

Fauske - Rago - Saltstraumen, trek ve skandinávské divočině

Je hodina po půlnoci v přístavu Bodø a nemít hodinky, tak to nepoznáte. Je světlo, takové krásné růžové, v ulicích plno lidí včetně malých dětí na kolech a koloběžkách, prostě Norové si užívají dlouhého letního dne. Město Fauske není nijak zvlášť zajímavé, kromě jednoho unikátu. Tím je růžový mramor. Jsou totiž pouze dvě místa na světě, kde se nachází a těží tato barva mramoru. To druhé je někde v Africe, omlouvám se, nevím přesně kde. Kdo byl v Kodani v Mramorkirken, tak ten kámen je právě odtud dovezený.

Do národního parku Rago, nejmenšího v Norsku, se dostaneme jedinou cestou, asi 10 km za Fauske směrem na sever, odbočuje doprava (hned za tunelem) místní komunikace do osady Lakshola. Lakshola, to jsou tři stavení s jedním stálým obyvatelem, asi 80letým pánem, za kterým jezdí jeho děti na víkend. Na jeho pozemku se dá postavit stan z 40 NOK (na velikosti nezáleží, prostě stan) a pak můžete používat jeho elektřinu, teplou vodu, sprchy atd. Samozřejmě parkoviště je zadarmo a pokud jdete do hor, stan v základním táboře nestavíte.

Ragem nevede mnoho cest a ta hlavní nahoře pokračuje do Švédska dost složitým terénem. Samozřejmě není nutné chodit jen po vyšlapaných cestách, ale terén není jednoduchý, jak by se na první pohled zdálo. V každém případě musíte mít MAPU! Normální turistická mapa nebyla k sehnání, ale podařilo se nám ve Fauske koupit speciálku 1:50 000 ze série Statens Kartverk - Sisovatnet (to je největší jezero v okolí), podle které se dá velmi dobře orientovat (za předpokladu, že umím s mapou dobře pracovat).

Samá jezera a vodopády

Jinak geologicky je Rago třetihorní žula a fantastická krajina. Žulové plotny se střídají se zelení stromů a luk v dolních partiích, modří četných jezer (na vodu je Rago ukrutně bohaté), divokou vodou s četnými i vysokými vodopády a často jsem si tam připadal téměř jako v kanadských Rocky Mountains.

Také musím zmínit flóru. Nikde v Norsku jsem na tak malém území nenarazil na takovou bohatost druhů a to i některých dost vzácných, nikde jsem nenafotil tolik fotek kytek (některé jsme poznávali ve speciálních atlasech až po návratu v krajské knihovně). Jednou holou větou - Rago mě okouzlilo.

Míříme k chatě Storskogvasshytta, srážka s blbcem

Do parku vstupujeme hlavním údolím podél řeky Laks?ga a přes několik skalních prahů, s výhledem na vodopády Storforsen k volně přístupné chatě Storskogvasshytta (169 m, ale již si připadáte jako ve vysokých horách), jenž leží na břehu velkého jezera Storskogvatnet.

Tady nás čeká dost nemilé setkání, pro které se občas stydím, že jsem Čech. Samozřejmě s blbcem krajanem, jak jinak. Mohl bych pana podnikatele jmenovat, i město kde bydlí, ale nemá to smysl. Co si mám myslet o člověku, který sbírá suché sobí bobky, polévá je do čokolády a nabízí jako pochoutku svým známým doma?

Nicméně tenhle čech (malý č není v tomto případě pravopisnou chybou), ač jsou jen čtyři a chata je nejméně pro 16 lidí nám brání v jejím použití (asi bychom mu dali do držky, ale nač si kazit krásné zážitky) a odkazuje nás na Ragohyttu (ovšem ta je ještě tak 5 hodin pochodu a je 6 večer).

Také ještě jednu negativní zkušenost díky čecháčkům musím zmínit. Na chatě je pod zámkem několik kanoí i s pádly. Při čtení kroniky (zas tak rychle jsme se vystrnadit nenechali) se dozvídáme, že ještě před pár lety byly lodě volně na břehu, každý si je mohl půjčit a projet se po jezeře, případně dojet až do místa Sövkråga (Jižní zátoka) a odtud vystoupat po pěšině k Ragohyttě.

Platila jediná podmínka - loď se musela vrátit zpět do loděnice. Že neuhodnete, co dělali Češi? Bingo! Lodě nechali klidně v Jižní zátoce a vrátili se jinou cestou. Tak po čase Norům došla trpělivost. Ostatně i na Ragohyttě jsme našli český nápis "Prosíme Čechy aby si své konzervy odnesli zpátky dolů". Paráda!

Výhodou v Ragu je absence noci a tak stavíme stany na jednom skalním prahu u zemljanky zvané Gamma. Na slunci je i večer stále okolo 40 °C, tak hned využíváme koupele v asi 2 m hlubokém jezírku s vodou jako kafe.

Směr Ragohytta

Ráno pak pokračujeme k nejvýše položené chatě Ragohytta (560 m) a tu máme jen pro sebe. Ovšem naše ambice tady nekončí, chceme se pokusit o výstup na horu Rago (1 327 m) na norské-švédské hranici. Nevzali jsme tentokrát alpinistické vybavení, tak máme trochu obavy ze sněhových polí. Ty nakonec jdou s hůlkami poměrně bezpečně přejít.

Zákeřná past se skrývá jinde. Hora je bezpečně přístupná pouze za pěkného a hlavně suchého počasí! Nevede totiž na ní žádná značená cesta a v jednom místě se musí přelézat žulové šikmé plotny o sklonu nejméně 35°. Kdyby se pokazilo na vrcholu počasí… víte co znamená mokrá žula? Znamenalo by to obejít po vrcholcích a zasněžených pláních ve výšce nad 1 000 m asi 20 km až k jezetu Sisovatnet a odtud se stejně dlouhou cestou po silnici vrátit do Laksholy.

Pohledy k NP Padjelanta

Ovšem nám počasí opravdu neskutečně přálo, (přijel jsem domů a nikdo mi nevěřil, že jsme byli za polárním kruhem - opálení a svůj spacák do hor, ha,ha, jsem měl spíše na okrasu), a tak v poledne stojíme na vrcholu. Rozhled zpět na park, ale i do Švédska na veliká jezera Vilihavrre a Vastenjavrre v NP Padjelata je fantastický.

Odpoledne a večer relaxujeme v tichu na Ragohyttě. Nechceme se vracet stejnou cestou a proto kousek nad Storskogvashyttou volíme druhou stezku parkem kolem největšího jezera Litlverinvatnet. Vrháme zpětné pohledy k trojvrší tisícovek Rago - Litlrago - Boatnjáščohkka (všimněte si, i tady sámské jméno), které nás provázejí svým stínem.

Výtok jezera tvoří 280 m vysoká stěna Storskogdalen, ze které padá nejvyšší vodopád parku, jak jinak než Storskogforsen dolů do řeky Lagsåga, která zde vytváří barevně malebné meandry Tjørnmoen.

Další sestup už pak vede hustým lesem, zakrslé jívy a břízy, dolů do Laksholy. Ubytujeme se u kouzelného dědy (umí jen norsky a pak vielen dank), dáme sprchu, nabijeme mobily, uvaříme čaje a kávy aniž by nám ubyl drahocenný plyn z kartuší, komfort. Bobkaře jsme už naštěstí nepotkali.

Na závěr jsem si nechal maelström pozorovatelný z pevniny, ba dokonce z mostu. Ano Saltstraumen. Když se vracíme zpět do Fauske, odbočíme z E6 do obce Straumen. Úkaz vzniká v úžině mezi jezerem Straumvatnet a fjordem Sørfolda, kdy každých cirka 6 hodin při přílivu a odlivu se přelévají masy vod z jezera do moře a zpět. Bohužel díky později odstraněné technické závadě se mi nepodařilo udělat autentickou fotku, tak jsem si alespoň koupil na památku pohlednici. Sice jsem ji naskenoval pro představu, ale kvalita nic moc.