Hochschwab, vápencové pohoří Alp je eldorádem vysokohorské turistiky
Vysokohorská turistika v rakouských Alpách (1)
Cestám do Rakouska jsem se dlouhodobě vyhýbal. Z nějakého důvodu jsem se obával vysokých cen, neznalosti jazyka a striktních pravidel, kterými jsou německy mluvící lidé pověstní. Z těchto důvodů jsem měl jen dvě zkušenosti od našich jižních sousedů a právě koronavirová epidemie tomu chtěla, abych si obzory rozšířil o další místa v Evropě.
Bílá, modrá a zlatá
První etapu našeho přechodu bych mohl popsat pouze třemi barvami. Skály tam jsou bílé, nebe modré a slunce zlaté. Začněme ale popořádku. Pohoří Hochschwab se nachází ve Štýrsku mezi městy Mariazell a Leoben. Jde o jedno z prvních vyšších pohoří, které se těší veliké popularitě mezi horolezci a turisty. Horopisně jde o součást Severních Vápencových Alp, nejvyšší bod horstva, který mu dal i jméno, kulminuje výškou 2 277 metrů.
Naše cesta začíná mým setkáním s Morissem v Harley pubu v Otrokovicích, večerní
posezení následně pokračuje u nás doma. K páté hodině ráno nás vyzvedává Jura a společně
jedeme pro Piňďu do Uherského Brodu. Poslední osobou, se kterou se potkáme je Barča,
kterou nabíráme na nádraží v Břeclavi. Jura nás zkušeně zaváží až do podhůří Hochschwabu,
v lázních Alfenz Kurort vybíráme peníze z bankomatu, dokupujeme poslední drobnosti a poté
autem vyrážíme na parkoviště na krasové plošině Bürgeralm ve výšce cca 1530 metrů. Za
výjezd na parkoviště se v mýtné bráně platí 7 euro za auto, nicméně samotné parkoviště
je už zdarma.
Na Bürgeralmu se moc nezdržujeme a poměrně svižně kráčíme po široké cestě (turistická pěšina číslo 862) do sedla Zlackensattel ve výšce 1 760 metrů. Trasa téměř po celou dobu stoupá, ovšem ten nejprudší kopec se nachází až za tímto sedlem. Ve strmém výšvihu do 1 900 metrů mi všichni utíkají a já lituji, že nesu téměř celý trojmístný stan a postrádám teleskopické hůlky, které mi nedávno praskly.
Po chvíli dosahujeme další náhorní krasové planiny Mitteralm, po níž mírně stoupáme až do nevýrazného sedla bezmála ve výšce 2 000 metrů. Z tohoto místa se nám otevírá přenádherný výhled na bílé skály nejvyšších partií hor. Obloha je bez mráčku, slunce pěkně peče, a já tuto část zpětně hodnotím jako nejkrásnější z našeho přechodu.
Z krasové plošiny následně dosti prudce klesáme do sedla Fölzsattel ve výšce 1 626 metrů. Cesta je místy lehce exponovaná, za námrazy to může být chuťovka. V tomto místě jsme dosáhli vzdálenosti 8 kilometrů od startu a jsme lehce za půlkou jejich dnešní porce. Ani zde se moc nezdržujeme a rovnou traverzujeme pod skalní stěnou do doliny k chatě Voisthaler Hütte.
Jsme těsně pod hranicí 1 650 metrů a v chatě si dopřáváme čepované pivo. Tohle mi dodává síly a i optimismu k dalšímu postupu. Jura na chatě zatím lituje starou "Voisthalerku", která byla přestavěna do podoby moderní krychle. Ze staré chaty zbyla hromada suti…
Po pivečku opouštíme moderní chatu a dolinou Dullwitz mírně stoupáme po trase číslo 860 mezi skalními stěnami téměř ke konci ledovcového karu. Po celé cestě obdivujeme nádherné výhledy na bílé stěny hory Hochschwab. Na kótě ve výšce 1 750 metrů se trasy dělí, my volíme prudký stoupák doprava k chatě Schiestlhaus, která se nachází na krasové plošině ve výšce 2 140 metrů. Od hranice dvou tisíc se cesta vine mezi desítkami závrtů a propastí. Jde o ukázkovou učebnici geologie a její kapitolu o vysokohorském krasu.
Žíznivými planinami k západu pohoří
Na Schiestlhausu si dopřáváme trojici piv a já i jednu polévku. Jura se pokouší všechny motivovat k večernímu výstupu na samotný Hochschwab. Se střídavými úspěchy se rozhodujeme pro a nebo proti, na chatě místo k noclehu není, takže je jasné, že budeme spát venku. S vypitými pivy se v nás probouzí i jistá odvaha, takže se s čelovkami vydáváme po pěšině k nejvyššímu bodu natěžko.
Je rozhodnuto! Budeme spát pod širákem a to přímo ve výšce 2 277 metrů. Poměrně brzy jsme na místě. Zjišťujeme, že zde nejsme sami, nicméně to není na škodu a na plochém vrcholu je překvapivě dost místa. Noční obloha plná hvězd, k ránu osvícená vycházejícím Měsícem, nemá chybu. Jeden z nejlepších noclehů posledních let.
Ráno nás budí příchozí z níže položené chaty, kteří chtějí vidět východ slunce. Vykuklím se ze spacáku a to, že ležím na zemi mezi lidmi polonahý ve spacáku, je zde úplně v pohodě. Brzy se i rozestupuje růžový opar, aby se nad náhorními krasovými plošinami vylouplo. Romantika hadr… Po pár minutách usuzuji, že se na ta kýčovitá panoramata už nemůžu dívat, lezu ze spacáku ven a jdu se na opačnou stranu hory vyčůrat. Mezi šutry náhodou nacházím můj foťák, který jsem zde včera večer zapomněl. No dobré…
Moriss s Barčou schází k chatě na snídani, davy na chvíli mizí a já si dávám ještě půl hodiny spánku, po příchodu snídanivších se vydáváme na sestup po západním svahu hory, abychom brzy dosáhli sedla s útulnou zvanou Fleischer. Pohodlně se zde vyspí až osm lidí, my zde ovšem potkáváme polskou trojici - blonďáka typu "Ken" a dvě dívky - dvojčata. Moriss na netypickou trojici chvíli nevěřícně hledí, načež usuzuje, že na chatě beztak točili porno.
Kolem hory Zagelkogel procházíme přes krasové plošiny, krajina se dramaticky mění, skály mizí a přibývá pastvin. Cestička se stáčí k jihu, otevírá se pohled na horu Zinkel s výrazným křížem a my začínáme velmi náročný sestup o stovky metrů do pásma kosodřeviny.
Klesání dává kolenům opravdu zabrat, v kotli Häuseltrog mi navíc dochází i voda,
a vedro je k padnutí. Sestup však nepolevuje ani zde, kromě ostrých vápencových šutrů
se přidávají i kořeny a větve, výhledy ustupují. U chaty Häuslalm Hütte nás čeká těžké
zklamání, neboť útulna i hospoda jsou zavřené. Je zde však stálý pramen vody, což
momentálně oceňuji dokonce i více než pivo.
Ani u další chaty Sackwiesenalm nás nic nečeká a tak pokračujeme krátkým stoupáním do sedla a následně sestupem k překrásnému jezeru Sackwiesensee. Samotná vodní plocha se nachází pod štítem Seemauer, takže jde o velmi fotogenické místo. Ve stěnách hor nad jezerem je vidno několik jeskyní, fotíme jako o život.
Hladina se nachází ve výšce 1 414 metrů, jezero má plochu 4,55 ha, maximální hloubka dosahuje 5,7 metru v západní části. 54 % jezera je ovšem nanejvýš metr hluboké. Voda je poměrně chudá na obsah kyslíku, nicméně o to bohatší na sirovodíky a metan. Aniž bychom to věděli, zkoušíme se v ledové vodě namočit, první jde Piňďa. Jakmile však vidím černý kal, který se kolem něj rozvířil a ucítím smrad síry, rychle couvám zpět. Koupel nedoporučuji, jezero je mnohem lepší ze břehu.
V království zákazů
Po pokusu u hygienu ve vodách Sackwiesensee se vydáváme kolem jezera a definitivně se noříme do lesa. Ze západní strany vodní plochy je třeba překonat několik bažin, občas docela vtipné zážitky. Konečně se opět napojujeme na značenou stezku a mírně stoupáme k velké horské útulně Sonnschienhütte. Mám v plánu na tomto místě spát a vzhledem k tomu, že je poměrně brzké odpoledne, očekávám, že si na chatě dámě oběd, rychlé pivo a na lehko vyrazíme pokořit štít Ebenstein, jež se nad chatou tyčí do 2 123 metrů. Stoupání k chatě je mírné, vedro vražedné a tak se docela těším až shodím batoh.
Sonnschienhütte je však zavřena. Myslivecká lobby si v pohoří prosadila uzávěru chat na přelomu léta a podzimu, aby nikdo nerušil zvěř a byl eliminován počet lidí v horách. Vzteky bez sebe hledím na zavřenou chatu a v hlavě se mi honí myšlenky, jak se s tím srovnat. Veškerá příprava na přechod Hochschwabu se v mžiku hroutí.
