Vápencové eldorádo v pohoří Hochschwab v rakouských Alpách

Vysokohorská turistika v rakouských Alpách (2)

Na krasové plošině Sonnschienalm v okolí chaty není jediný zdroj vody. Sám mám sotva litr, což do večera jistě nevydrží. Jura je celkem rozmrzelý, neboť chce jít dál, my ostatní řešíme pitný režim. Velkým problémem se ukazuje nedostupný mobilní signál (už od Hochschwabu s tím bojujeme), nevíme, co bude dál a nejsme schopni prověřit ani otevřené chaty po cestě dál.

Jednou z možností je pokračovat k útulně Androthalm a nebo k jižněji položené Hörndlalm, ovšem na pramen to nevypadá ani v jednom případě. Kromě toho nám začíná docházet, že chaty s koncovkou "hütte" budou asi i s nějakým zázemím, kdežto chaty s koncovkou "alm" budou opravdu jen malé útulny.

Dohadování o následném postupu nám vyřeší dvojice rakouských turistů přicházejících od Androthalmu - zdroj vody tam prý není. Do úvahy tak připadá pouze návrat k jezeru a nebo sestup do údolí na jih k městečku Tragöß, které svou neznalostí němčiny překřtím k pobavení ostatních na "Traged".

K úprku z hor tak volíme západnější cestu přes Russenstrasse, což obnáší vesměs chůzi po šotolinové cestě. Po čase přicházíme do místa Lawinengang, kde turistu uchvátí mohutné skalní stěny, ovšem podstatnější je možnost výrazného zkrácení cesty po neznačené pěšině, která klesá strmě dolů lesem, aniž by bylo třeba obcházet množství zákrut. V posledním úseku se asi ve výšce 1 170 metrů nachází vydatný pramen vody. Osvěženi pokračujeme strmě dolů, následně opět po cestě, abychom klesli až k osadě Jassing.

A právě Jassing byl důvodem, že jsme zvolili západnější verzi sestupu, poněvadž nás mapa lákala na hospodu, která se zde nachází. Pro velký úspěch je však i tato zavřená, což už bereme s jistou dávkou humoru a na lavičkách zahrádky dopíjíme poslední zbytky slivovice. Pramen vody je kousíček nad hospodou, takže začínáme mít i jasno, kde budeme dnes nocovat.

Zatímco večeříme, k chatě se přiřítí terénní motovidlo, z něhož vystupuje typický Rakušák. Na hlavě klobouk, kšandy na těle a nechybí ani vlněné podkolenky zdobící mohutná lýtka. Ač vypadá docela mladě a sympaticky, rovnou nám hlásí, že je tady všechno jeho, nocleh nepřipadá v úvahu a vůbec všechno, co se nás týče, je jeden velký problém. Na všemožné zákazy ostatně upozorňují i cedule všude po okolí (včetně jízdy na kole po nejspíš soukromé cestě). Spíme nakonec v opuštěné stodole na seně až těsně pod lesem.

V noci mě probouzí déšť bubnující na střechu, ale stodola se osvědčuje jako dobrá volba. Ráno se nikomu ven moc nechce, po štítech v okolí se honí mraky, sem tam sprchne, no vypravit se musíme. Scházíme k prázdnému domu na konci louky, kde je i zdroj vody. U pramene vody snídáme, bohužel se objevuje opět onen sympatický muž z lesa a opět dostáváme informaci, že zde není žádný kemp, všechno je privat a máme zmizet. Pobízet se dlouho nenecháme, sbíráme veškeré věci a vydáváme se po asfaltové cestě do Tragédu (jak příznačné). Po čase zpevněnou cestu opouštíme, cesta se vine lesem, aby těsně nad městečkem dosáhla krásného "Zeleného jezera" - Grüner See.

Jezero je unikátní svým vodním režimem. Zatímco během zimní sezóny dosahuje hloubka jezera pouze 1 - 2 metry, během jarního tání se hladina přesahuje hloubku 12 metrů (kulminuje v červnu). Tehdy zaplavuje přilehlý park s lavičkami, můstky a i se stromy. Donedávna šlo o velmi oblíbený cíl potápěčů, kteří s oblibou zkoumali podvodní park, nicméně docházelo k víření usazenin a typicky čirá krasová voda se začínala kalit a znečišťovat. My k jezeru přicházíme v době, kdy je téměř prázdné a většina vody zmizela v podzemních dutinách.

Nejprve to však zkoušíme v přilehlé hospodě Gasthof Grüner See, kde i kolem jedenácté ráno panuje čilý ruch. Bohužel se jedná o jakousi soukromou párty, velmi "ochotný" číšník nám dokonce odmítá prodat pouhé pivo, takže si necháváme batohy pod svahem u jezera a vydáváme se na procházku kolem něj jen tak na lehko. Břeh zasahuje docela hluboko, severní část jezera dokonce tvoří samostatnou vodní plochu. Následně se vydáváme dál po asfaltce do dědiny Tragöß, abychom po kilometru narazili na velmi sympatickou kavárnu Hoamat Kaffee.

Přes lesnatá sedla k autu

Teprve v kavárně Hoamat si dopřáváme teplé jídlo (byť jde spíše o snídaňové menu), pivo a vstřícné jednání. Velice příjemným vrcholem byl příchod krásné a usměvavé slečny servírky. Za poslední dva dny jsem už téměř propadal skepsi a beznaději, připadal jsem si jako nechtěný host. V kavárně tak přežíváme polední déšť, dobíjíme telefony a teprve kolem druhé hodiny se vydáváme na další cestu.

Další postup chůze už tak atraktivní není. Už od Tragédu nás totiž míjí jedno nákladní auto za druhým a my brzy zjišťujeme důvod. Přímo pod sedlem, kam míříme, se nachází lom. Trasa naneštěstí dlouho stoupá po příjezdové cestě, aby těsně pod lomem zatočila do lesa a velmi strmě stoupala těsně pod hranou lomu. Všichni si přiznáváme, že velmi silný hluk pocházející z těžebních strojů, do okolní krajiny vůbec nepatří. Je to krajně nepříjemné a čekám, kdy mi za krk spadne celá hora.

Naštěstí stoupání není příliš dlouhé a po chvíli stojíme na louce v sedle Grubeck ve výšce 1 180 metrů. Okolní krajina je totálně zalesněná, z lomu už nic neslyšíme a člověk si připadá jako v domácích Jeseníkách. Ze sedla klesneme asi 100 výškových metrů, abychom došli k chatě Lengger Alm. Zde se bohužel ukazuje, že tvůrci českých mapy.cz zaměnili soukromý statek za horskou útulnu. U budov se nachází vydatný zdroj vody, kterou doplňujeme. Je poměrně brzy, takže se rozhodujeme pro překonání dalšího sedla a vydáváme se do vesnice Sankt Ilgen.

Od statku se pouštíme po neznačené pěšině pod loukami směrem na východ, po čase však široká cesta znenadání končí a my jsme nuceni vystoupat znovu 100 výškových metrů. Tentokrát však po značně příkrém vytěženém svahu plném kořenů a s trávou vysokou bezmála dva metry. Moriss nadává, nicméně pořádný čundr zahrnuje i takové pasáže. Nad průsekem opět narážíme na značenou pěšinu, která už bezproblémově traverzuje až do sedla Fuchseben přibližne 1 090 metrů vysoko.

Za tímto bodem je nutné velmi strmě sestoupit až do vesnice. Hospodu nalézáme u kostela, je však zavřená (vždy v pondělí a v úterý mimo provoz). Majitel je o něco ochotnější, než lidé sousedního údolí, takže si kupujeme každý dva lahváče a k jeho velkému překvapení se jej ptáme, zda můžeme přespat před hospodou na terase. V budově sice inzerují i možnosti ubytování, ale k tomu dnes není politická vůle.

Po nepříjemné noci pod stříškou u silnice se probouzíme poměrně brzy. Celou dobu na nás foukalo od severu, alespoň jsme však nezmokli. Spravujeme si tedy náladu zbývajícím lahváčem a rozvíjíme plány k dalšímu postupu. Jura si přeje jít opět do hor, my ostatní jsme už rádi v civilizaci. Dělíme se tedy a náš nejvýkonnější člen přechází přes další hřeben, aby si užil závěrečné stoupání s převýšením 1 300 metrů na plošinu Bürgeralm, kde máme auto. My ostatní naproti tomu pokračujeme po cestě směrem k historické vesničce Thörl s pěkným hradem.

Cesta se docela vleče, poněvadž jdeme po dosti frekventované silnici a kolem sviští docela dost aut. Ač zkoušíme stopovat, nikdo nám nezastavuje, teprve necelé dva kilometry od cíle se s námi dává do řeči starší žena a vzápětí nás dohání autem. Nabízí odvoz až do Alfenzu. Po cestě nám cosi německy vykládá, z řeči pochopím, že její maminka byla v roce 1945 odsunuta z Československa. Za odvoz paní nic nechce. No není k tomu co dodat.

V Alfenzu nejprve obsazujeme kavárnu, následně supermarket a nakonec park. Nejsme si jistí, zda je možné pít pivo na veřejnosti, nicméně nikdo nás nenačapal. Ve městě mohu doporučit i skvělé řeznictví na ulici Mariazeller s výbornými klobáskami a sušenou šunkou. Na Juru nakonec čekáme v místní hospodě, kde si dopřáváme oběd. Kolega nás dohání kolem druhé hodiny. I přesto, že přešel téměř dva alpské hřebeny, vypadá v pohodě, hází do sebe rovněž nějaké jídlo a ještě to odřídí do Česka. Jura je prostě nezmar.

Shrnutí

Pokud jde o samotné Alpy, nemohu nic vytknout. Dlouho jsem se poznávání krás hor našeho jižního souseda tak trochu vyhýbal, no asi poněkud nesmyslně. Hochschwab nabízí opravdu čarokrásné scenérie. Skoro bych až prohlásil, že jde o jedno z nejkrásnějších pohoří, které jsem v posledních letech viděl. Pokud jde o naši trasu, musím přiznat, že jsem nepočítal s takovým nedostatkem vody. V září je to opravdu problém a nakonec to i zásadně změnilo plán přechodu. Kromě toho jsem přesvědčen, že lepší je jet dvojící aut. Určitě je příjemnější přejít pohoří celé, než řešit návrat dolinami jako v našem případě.

• Předchozí (první) část článku