Na krasové plošině Sonnschienalm v okolí chaty není jediný zdroj vody. Sám
mám sotva litr, což do večera jistě nevydrží. Jura je celkem rozmrzelý, neboť chce
jít dál, my ostatní řešíme pitný režim. Velkým problémem se ukazuje nedostupný mobilní
signál (už od Hochschwabu s tím bojujeme), nevíme, co bude dál a nejsme schopni prověřit
ani otevřené chaty po cestě dál.
Jednou z možností je pokračovat k útulně Androthalm a nebo k jižněji položené
Hörndlalm, ovšem na pramen to nevypadá ani v jednom případě. Kromě toho nám začíná
docházet, že chaty s koncovkou "hütte" budou asi i s nějakým zázemím, kdežto chaty
s koncovkou "alm" budou opravdu jen malé útulny.
Dohadování o následném postupu nám vyřeší dvojice rakouských turistů přicházejících
od Androthalmu - zdroj vody tam prý není. Do úvahy tak připadá pouze návrat k jezeru
a nebo sestup do údolí na jih k městečku Tragöß, které svou neznalostí němčiny překřtím
k pobavení ostatních na "Traged".
K úprku z hor tak volíme západnější cestu přes Russenstrasse, což obnáší vesměs
chůzi po šotolinové cestě. Po čase přicházíme do místa Lawinengang, kde turistu
uchvátí mohutné skalní stěny, ovšem podstatnější je možnost výrazného zkrácení
cesty po neznačené pěšině, která klesá strmě dolů lesem, aniž by bylo třeba obcházet
množství zákrut. V posledním úseku se asi ve výšce 1 170 metrů nachází vydatný pramen
vody. Osvěženi pokračujeme strmě dolů, následně opět po cestě, abychom klesli až
k osadě Jassing.
A právě Jassing byl důvodem, že jsme zvolili západnější verzi sestupu, poněvadž
nás mapa lákala na hospodu, která se zde nachází. Pro velký úspěch je však i tato
zavřená, což už bereme s jistou dávkou humoru a na lavičkách zahrádky dopíjíme poslední
zbytky slivovice. Pramen vody je kousíček nad hospodou, takže začínáme mít i jasno,
kde budeme dnes nocovat.
Zatímco večeříme, k chatě se přiřítí terénní motovidlo, z něhož vystupuje typický
Rakušák. Na hlavě klobouk, kšandy na těle a nechybí ani vlněné podkolenky zdobící
mohutná lýtka. Ač vypadá docela mladě a sympaticky, rovnou nám hlásí, že je tady
všechno jeho, nocleh nepřipadá v úvahu a vůbec všechno, co se nás týče, je jeden
velký problém. Na všemožné zákazy ostatně upozorňují i cedule všude po okolí (včetně
jízdy na kole po nejspíš soukromé cestě). Spíme nakonec v opuštěné stodole na seně
až těsně pod lesem.
V noci mě probouzí déšť bubnující na střechu, ale stodola se osvědčuje jako dobrá
volba. Ráno se nikomu ven moc nechce, po štítech v okolí se honí mraky, sem tam sprchne,
no vypravit se musíme. Scházíme k prázdnému domu na konci louky, kde je i zdroj vody.
U pramene vody snídáme, bohužel se objevuje opět onen sympatický muž z lesa a opět
dostáváme informaci, že zde není žádný kemp, všechno je privat a máme zmizet. Pobízet
se dlouho nenecháme, sbíráme veškeré věci a vydáváme se po asfaltové cestě do Tragédu
(jak příznačné). Po čase zpevněnou cestu opouštíme, cesta se vine lesem, aby těsně
nad městečkem dosáhla krásného "Zeleného jezera" - Grüner See.
Jezero je unikátní svým vodním režimem. Zatímco během zimní sezóny dosahuje hloubka
jezera pouze 1 - 2 metry, během jarního tání se hladina přesahuje hloubku 12 metrů
(kulminuje v červnu). Tehdy zaplavuje přilehlý park s lavičkami, můstky a i se stromy.
Donedávna šlo o velmi oblíbený cíl potápěčů, kteří s oblibou zkoumali podvodní park,
nicméně docházelo k víření usazenin a typicky čirá krasová voda se začínala kalit
a znečišťovat. My k jezeru přicházíme v době, kdy je téměř prázdné a většina vody
zmizela v podzemních dutinách.
Nejprve to však zkoušíme v přilehlé hospodě Gasthof Grüner See, kde i kolem jedenácté
ráno panuje čilý ruch. Bohužel se jedná o jakousi soukromou párty, velmi "ochotný" číšník
nám dokonce odmítá prodat pouhé pivo, takže si necháváme batohy pod svahem u jezera
a vydáváme se na procházku kolem něj jen tak na lehko. Břeh zasahuje docela hluboko,
severní část jezera dokonce tvoří samostatnou vodní plochu. Následně se vydáváme dál
po asfaltce do dědiny Tragöß, abychom po kilometru narazili na velmi sympatickou
kavárnu Hoamat Kaffee.
Přes lesnatá sedla k autu
Teprve v kavárně Hoamat si dopřáváme teplé jídlo (byť jde spíše o snídaňové menu),
pivo a vstřícné jednání. Velice příjemným vrcholem byl příchod krásné a usměvavé
slečny servírky. Za poslední dva dny jsem už téměř propadal skepsi a beznaději,
připadal jsem si jako nechtěný host. V kavárně tak přežíváme polední déšť, dobíjíme
telefony a teprve kolem druhé hodiny se vydáváme na další cestu.
Po turistické trase číslo 845 nejprve mírně stoupáme asfaltkou kolem domků, abychom
po necelých dvou kilometrech dorazili ke krátké, ale velice atraktivní soutěsce Marienklamm.
Přímo do rokle lze sejít doleva z cesty a prolézt po můstcích na horní konec. Vrcholem je
finální přechod lávky vysoko přes samotnou rokli zpět na silnici. Je to taková zmenšená
verze Jánošíkových dier.
Další postup chůze už tak atraktivní není. Už od Tragédu nás totiž míjí jedno
nákladní auto za druhým a my brzy zjišťujeme důvod. Přímo pod sedlem, kam míříme,
se nachází lom. Trasa naneštěstí dlouho stoupá po příjezdové cestě, aby těsně pod
lomem zatočila do lesa a velmi strmě stoupala těsně pod hranou lomu. Všichni si
přiznáváme, že velmi silný hluk pocházející z těžebních strojů, do okolní krajiny
vůbec nepatří. Je to krajně nepříjemné a čekám, kdy mi za krk spadne celá hora.
Naštěstí stoupání není příliš dlouhé a po chvíli stojíme na louce v sedle Grubeck
ve výšce 1 180 metrů. Okolní krajina je totálně zalesněná, z lomu už nic neslyšíme
a člověk si připadá jako v domácích Jeseníkách.
Ze sedla klesneme asi 100 výškových metrů, abychom došli k chatě Lengger Alm. Zde
se bohužel ukazuje, že tvůrci českých mapy.cz zaměnili soukromý statek za horskou
útulnu. U budov se nachází vydatný zdroj vody, kterou doplňujeme. Je poměrně brzy,
takže se rozhodujeme pro překonání dalšího sedla a vydáváme se do vesnice Sankt
Ilgen.
Od statku se pouštíme po neznačené pěšině pod loukami směrem na východ, po čase
však široká cesta znenadání končí a my jsme nuceni vystoupat znovu 100 výškových
metrů. Tentokrát však po značně příkrém vytěženém svahu plném kořenů a s trávou
vysokou bezmála dva metry. Moriss nadává, nicméně pořádný čundr zahrnuje i takové
pasáže. Nad průsekem opět narážíme na značenou pěšinu, která už bezproblémově
traverzuje až do sedla Fuchseben přibližne 1 090 metrů vysoko.
Za tímto bodem je nutné velmi strmě sestoupit až do vesnice. Hospodu nalézáme
u kostela, je však zavřená (vždy v pondělí a v úterý mimo provoz). Majitel je
o něco ochotnější, než lidé sousedního údolí, takže si kupujeme každý dva lahváče
a k jeho velkému překvapení se jej ptáme, zda můžeme přespat před hospodou na terase.
V budově sice inzerují i možnosti ubytování, ale k tomu dnes není politická vůle.
Po nepříjemné noci pod stříškou u silnice se probouzíme poměrně brzy. Celou dobu
na nás foukalo od severu, alespoň jsme však nezmokli. Spravujeme si tedy náladu
zbývajícím lahváčem a rozvíjíme plány k dalšímu postupu. Jura si přeje jít opět
do hor, my ostatní jsme už rádi v civilizaci. Dělíme se tedy a náš nejvýkonnější
člen přechází přes další hřeben, aby si užil závěrečné stoupání s převýšením 1 300
metrů na plošinu Bürgeralm, kde máme auto. My ostatní naproti tomu pokračujeme po
cestě směrem k historické vesničce Thörl s pěkným hradem.
Cesta se docela vleče, poněvadž jdeme po dosti frekventované silnici a kolem sviští
docela dost aut. Ač zkoušíme stopovat, nikdo nám nezastavuje, teprve necelé dva kilometry
od cíle se s námi dává do řeči starší žena a vzápětí nás dohání autem. Nabízí odvoz až do
Alfenzu. Po cestě nám cosi německy vykládá, z řeči pochopím, že její maminka byla v roce
1945 odsunuta z Československa. Za odvoz paní nic nechce. No není k tomu co dodat.
V Alfenzu nejprve obsazujeme kavárnu, následně supermarket a nakonec park. Nejsme
si jistí, zda je možné pít pivo na veřejnosti, nicméně nikdo nás nenačapal. Ve městě
mohu doporučit i skvělé řeznictví na ulici Mariazeller s výbornými klobáskami a sušenou
šunkou. Na Juru nakonec čekáme v místní hospodě, kde si dopřáváme oběd. Kolega nás
dohání kolem druhé hodiny. I přesto, že přešel téměř dva alpské hřebeny, vypadá
v pohodě, hází do sebe rovněž nějaké jídlo a ještě to odřídí do Česka. Jura je
prostě nezmar.
Shrnutí
Pokud jde o samotné Alpy, nemohu
nic vytknout. Dlouho jsem se poznávání krás hor našeho jižního souseda tak trochu
vyhýbal, no asi poněkud nesmyslně. Hochschwab
nabízí opravdu čarokrásné scenérie. Skoro bych až prohlásil, že jde o jedno z nejkrásnějších
pohoří, které jsem v posledních letech viděl. Pokud jde o naši trasu, musím přiznat,
že jsem nepočítal s takovým nedostatkem vody. V září je to opravdu problém a nakonec
to i zásadně změnilo plán přechodu. Kromě toho jsem přesvědčen, že lepší je jet dvojící
aut. Určitě je příjemnější přejít pohoří celé, než řešit návrat dolinami jako v našem
případě.