Krym, Krymskij zapovednik a výstup na horu Roman Koš

Putování Krymem - hory, skalní města, památky (1)

Cestu na Krym jsme s parťákem Tomášem plánovali už skoro rok a půl od té doby, co jsem začal pracovat v Dněpropetrovsku. Z tohoto třetího největšího ukrajinského města s 1,2 mil. obyvatel, ležícího v rozlehlých stepích na široké řece Dněpr, je to pro mě na Krym pouhých 450 km. Jednu sobotu v polovině října jsem tedy konečně vyrazil do Simferopolu, kam parťák přiletěl.

Skalní města v okolí Bachčisaraje

S drobným předstihem jsem dorazil do hlavního města Autonomní republiky do 350 000 Simferopolu. Letiště jsem navzdory typicky ukrajinskému mizernému dopravnímu značení našel. Parťák přiletěl načas letem z Prahy přes Kyjev. Následně potom jsme se přesunuli autem do Bachčisaraje.

Do města jsme dorazili těsně před západem Slunce. Bachčisaraj je hlavním centrem krymských Tatarů, národnostní menšiny, která vyznává islám a na Krymu má své kořeny již z 16. století. Pro údajnou kolaboraci s nacisty v době druhé světové války je Stalin poslal na Sibiř a do nehostinných pustin Kyrgizstánu. Na Krym se mohli vrátit teprve v počátku 90. let 20. století. Bachčisaraj je bývalé hlavní město Krymského tatarského chanátu, kde sídlil krymský chán, vazal Turecka.

Čtěte také: Prechod Veľkým kaňonom, Krym

S pomocí místního Tatara nacházíme ubytování v soukromí u tatarské rodinky za 35 hřiven na osobu. Ubytování je dost spartánské, ale máme aspoň střechu nad hlavou. Zašli jsme na pivko do jediné otevřené hospody a brzo jdeme spát.

V neděli ráno vstáváme kolem 8 hodiny a hned vyrážíme směrem Uspenskyj monastyr. Je to docela masovka a v klášteře a před ním se promenádují ruské turistky v lodičkách a třpytivých blůzkách. Podezřívavě si nás v pohorkách a s batohem prohlížejí.

Klášter fotíme a rychlým tempem míjíme směrem k prvnímu skalnímu městu a pevnosti Čufut Kale. Tam dorážíme krátce po 9. hodině, platíme vstupné a procházíme se po pevnosti z 4. až 17. století. Pevnost se nachází na stolové hoře, která je typická pouze pro oblast Bachčisaraje. Odkrývají se nám nádherné pohledy na okolní stolové hory a krásný kaňon řeky Kača. Nicméně pokračujeme dál. Máme další cíl, skalní město Tepe Kermen.

Cesta není značená turistickou značkou, jdeme podle mapy a taky podle sluníčka určujeme směr. Cesta je prostě paráda, podzimní krásně barevná příroda, horizonty okolních hor, v dálce hřeben Čatyr Dagu a Demerži. A hlavně jdeme úplně sami, balzám na duši.

A pak v dálce vidíme stolovou horu s pevností Tepe Kermen. Podle oka volíme směr, klesáme do sedla a narážíme na červenou turistickou značku č. 89. Po půlhodině jsme na vrcholu hory se skalním městem Tepe Kermen a opět se nám odkrývají nádherné výhledy na okolní kaňony, včetně kaňonu řeky Kača, který je naším dalším cílem.

Spouštíme se k asfaltce a přibližně dva kilometry po ní šlapeme a pak intuitivně podle mapy odbočujeme vpravo u malé studánky do skal. Je zde viditelná stezka, kde by měla dle mapy být červená turistická značka č. 87, která by nás měla dovést až na kraj Bachčisaraje, kde bychom chtěli ještě v našem privátu přespat.

Skutečně se po stezce až do Bachčisaraje dostáváme. První lidi potkáváme až těsně před městečkem. Jinak jsme šli skoro sami. Máme štěstí, hlavní městská památka Chánův palác má ještě otevřeno. Rychle tedy procházíme nádvoří, děláme nezbytné fotky a užíváme si zapadajícího sluníčka pozdního babího léta. Večeři dáváme v tatarské restauraci a zapíjíme ji pouze bezalkoholickým pivem, jiné Tataři nenabízejí.

Sevastopol, Balaklava

Ráno opět dlouho nespíme a vyrážíme do Sevastopolu, města s autonomním statutem. Sevastopol je zvláštní město, kde kotví ruská černomořská flotila. S parťákem parkujeme v ulici Bolšaja Morskaja a dáváme krátkou procházku do přístavu. Necháváme se přesvědčit naháněčem a najímáme loďku, která nás má zavézt až k zakotveným plavidlům ruské černomořské flotily.

Nejdříve moc nevěříme, že se dostaneme až k lodím, ale na Ukrajině je možné vše. Námořník nám dvěma na malinké loďce dává přednášku o Sevastopolu. V okamžiku kdy se přiblížíme k třem plavidlům ukrajinské flotily námořník pohrdavě říká - tak tohle je ta jejich flotila, ale podívejte se tamhle, je už ta naše, černomorskij flot. Zajímavý přístup k ukrajinskému vlastenectví.

Naše loďka se doopravdy dostává až přímo pod ruské koráby, které se teprve nedávno vrátily z válečné operace v Gruzii. Fotíme je a už se pomalu vracíme do přístavu. Sledujeme památník potopených korábů z doby krymské války 1854 - 1856. A konečně vyrážíme ještě k muzeu černomořské flotily a procházíme náměstím admirála Nachimova.

Můj dojem ze Sevastopolu je, že je to určitě nejkrásnější a nejvíce udržované město na Ukrajině. Valíme dál a naším cílem je Balaklava, městečko v zátoce Balaklavská buchta. Městečko je známé tím, že v 50. letech v hoře vedle zátoky vybudovali systém kanálů a chodeb, které sloužily jako suché doky pro atomové ponorky a zároveň jako protiatomový kryt. Od počátku 90. let celý komplex chátral, ale dnes je z něj vytvořeno muzeum.

Je právě pondělí a bohužel je celý komplex uzavřený, jak se dozvídáme od místního ochorončika. Na moji opakovanou otázku, zdali je doopravdy uzavřeno, odpovídá stručně davajte 20 hriveň i sdelaju ekskursiju. Dáváme tedy 20 hřiven na osobu a máme samostatnou prohlídku i s výkladem.

Po prohlídce valíme dál při pobřežní automagistrálou. Cesta je příjemná, krásně jasno, po pravé straně moře, po levé straně krásné hory. Míjíme ošklivá paneláková letoviska jako Alupka, Foros. Před Jaltou si trošku zajíždíme a fotíme z dálky Vlaštovčí hnízdo, ošklivou kýčovitou restauraci postavené jako věžičkovitá vila na počátku 20. století, která ční nad mořem a je hlavní atrakcí v jinak ošklivé Jaltě.

V Jaltě odbočujeme vlevo a pokoušíme se dostat do hor někam pod nejvyšší horu Krymu Roman Koš. Bohužel internet ani průvodci nelhali, do Krymskeho narodnoho zapovedniku se nedá dostat bez povolení. Je celý obehnaný vysokým plotem a silnice najednou končí bránou. Zjišťujeme, že musíme mít permit a ten získáme pouze v Aluště. Vzhledem k ukrajinské byrokracii ani nezkoušíme jej získat a alternativně se rozhodujeme, že se vracíme a zítra půjdeme konečně do hor do Čatyr Dagu.

Již potmě dorážíme do Alušty. Máme docela obavy, kde přespíme, protože Ukrajina není mimo sezónu příliš turisticky orientovaná. Parťákovi se daří najít příjemný a levný penzionek v rodinném domku obklopený paneláky. Ubytováváme se, tradičně otevíráme koňak tri ziročki a plánujeme výstup na zítra.

Čatyr Dag

Zrána vyrážíme z Alušty na Angarskij průsmyk, kde odparkováváme auto nedaleko kempu Školnaja poljana. Je ráno, docela chladno, ale jasno a sluníčko nádherně nasvěcuje pohoří, které je naším dnešním cílem. Hned zpočátku je docela ostré stoupání, občas se objevuje turistické značení, ale je dost chaotické. Postupujeme pořád vzhůru bukovým lesem, směr volíme intuitivně.

Konečně vycházíme nad úroveň lesa. Vidíme pusté travnaté vrcholky pohoří a nalevo se tyčí jeho nejvyšší hora Eklizi Burun, 1 527 m na malé skalce. Užíváme si cestu liduprázdnou krajinou. Na vrcholu je památníček partyzánské skupiny, která tam v době 2. světové války operovala.

Je krásně jasno a nabízejí se nám na vrcholu Buruna nádherné výhledy na Krymskij zapovednik s horou Roman Koš, na Černé moře, na Bachčisaraj a také na náš zítřejší cíl pohoří Demerži. Po dobré půlhodince odpočinku se vydáváme na cestu dolů, směrem k vesničce Mramornoe.

Dost prudce klesáme, cestu si zkracujeme přímo vřesem někam dolů pod kopec, kde asi tušíme cestu, neboť turistickou značku, která je v mapě jsme při našem sestupu nenašli. Paráda, od rána jsme nepotkali v tomto malém pohoří živou duši. Krásná atmosféra je umocněna slunečným počasím, téměř bez větru.

Dostáváme se na náhorní plošinu Čatyr Dag Jajla. Jedná se o krasovou oblast, kde je velké množství jeskyní. Jeskynní komplex Mramornaja je i naším dalším cílem. Nejdříve se dostáváme k jinému jeskynnímu komplexu Emine Bair Chosar.

V kiosku kupujeme pivo, hasíme žízeň, dáváme krátkou pauzu. Kupuji za 5 hřiven turistickou mapu pohoří Demerži kam se zítra chystáme. Chytil jsem se totiž na reklamu, že v mapě jsou všechny turistické značené cesty zakreslené. Jaké je však moje překvapení, když v mapě není zakreslená vůbec žádná značka, dokonce ani ty které jsou v mojí o dva roky starší mapě. Svoji připomínku dávám prodavači v kiosku, který bez slova mapu bere a vrací mi 5 hřiven.

Po této příhodě se vydáváme k Mramornoj. Je po sezóně, chvíli tedy čekáme a poté jdeme sami s průvodcem do labyrintu chodeb. Podzemní komplex je ohromný, kam se hrabou Koněprusy, údajně je čtvrtý největší v Evropě a byl objeven teprve koncem 80. let 20. století. Chodby jsou krásně nasvícené a prohlídka stojí za to.

Moje a mého parťáka cesta ještě nekončí, čeká nás ještě cesta dolů k silnici Simferopol - Alušta. Po několika hodinách z kopce se dostáváme k silnici, cestou se nám nabízejí výhledy na pohoří Demerži.

Na silnici Simferopol - Alušta se provozuje nejdelší trolejbusová trať na světě cca 80 km. Stopujeme tedy trolejbus a skutečně po chvíli se jeden starý exemplář ukáže. Za hřivnu na osobu nás sveze až téměř k prázdnému kempu Školnaja Poljana. Rychle stavíme stan, hřejeme vodu, děláme polívku, posilňujeme se koňakem a brzy uléháme do stanu. Zítra nás čeká Demerži s plnou polní na zádech a plánujeme přespat někde nahoře.

Demerži

Ráno v 8 hodin jsme nepříjemně překvapeni, je pod mrakem, v noci možná i pršelo. Situace nevypadá moc dobře. Vypadá, že bude pršet. Trochu nás uklidňuje kolemjdoucí místní osoba, která říká, že pršet nebude. Rychle se rozhodujeme a … a vyrážíme. Jiná možnost ani nebyla.

• Dokončení článku o Krymu