Průvodce | Karpattreky | Horolezectví | Cykloturistika | Cestování | Lyžování | Příroda | Soutěže | Aktuality | Zajímavosti | Kalendář akcí | Napsat článek | E-shop | Více…
Cookies  Ceník inzerce 
Treking.cz Hledat
Poslední aktualizace: 24.10.2020 , svátek má
Treking > Treky, turistika > Nejmenší rozhledna v ČR a Národní park Podyjí

Nejmenší rozhledna v ČR a Národní park Podyjí

Projekt č. 13/3 - Jihomoravský kraj (2)

24.10.2020 | Dorek Čermák
Panorama Dolních Kounic od kaple

Město Ivančice se nachází na soutoku řek Oslavy, Rokytky a ty se vlévají do řeky Jihlavy. Původ jména dle pověsti vznikl takto: Okolní krajina a lesy náležely zemanovi, který měl dvě dcery, Evu a Rénu. Eva pak založila město Ivančice. Réna obdržela od otce horu (Rénu) na níž vystavěla Hradiště. Sídlíce vysoko na skále, stala se ochránkyní řeky Rokytné, Oslavy a Jihlavy a patronkou vznikající osady Ivančice. Ve městě se narodil malíř Alfons Mucha i herec Vladimír Menšík. Tolik na úvod.

Z Ivančic do Ivančic

Na všechny Jihomoravské výpravy mi zvoní budík ve stejnou dobu jako minule. A tou jsou tři hodiny ráno. Autem do Veselí n. Mor. vlakem do Hodonína, kde přestupuji na rychlík do Brna. Další přestup v Moravských Bránicích a v osm hodin vystupuji z vlaku v Ivančicích, kde mě čeká červená značka. Ta mě vede přes most nad řekou Jihlavou hned k první atrakci. A tou je rozhledna.

Bohyně Réna

Na začátek to je poněkud do kopce, kde se na mě usmívá dřevěná socha již na začátku článku zmíněné Rény. O pár metrů dál betonový sloupek s reliéfem Alfonse Muchy a do hladké plochy je vyrytý úryvek z dopisu, který píše Mucha svému příteli Vávrovi v roce 1909. Na místě samém se mi nepodařilo text přečíst. Až při řádném zvětšení fotky doma na počítači. A Mucha píše …neb jsem se tolik, tolik těšil na Ivančice a na všechny své Drahé přátelé. Ani nevěříš, jak mne radostně osvěžil můj malý výlet na sv. Jakubské pouti. Byl to pro mne jeden z nejkrásnějších dnů v mém celém životě… Takový veliký malíř, grafik i fotograf, dá se povědět, že světového formátu, a jak se dokázal těšit z maličkostí.

A to už mě vítá rozhledna, která nese Muchovo jméno. Při pohledu na ni se mi vyloudil úsměv. Čekal jsem poněkud větší monstrum na které vystoupím alespoň po padesáti schodech, ale bylo jich tak do patnácti. Ale ten výhled překvapil. Na celé Ivančice a ještě kus za ně. Se svou výškou 4 metry patří k nejmenším rozhlednám u nás.

Železobetonová funkcionalistická stavba byla navržena ivančickým tiskařem a grafikem Milošem Navrátilem a postavena Karlem Feithem v roce 1930. Stavbu financoval místní Okrašlovací spolek (ten název spolku je fantastický) a Klub českých turistů. V roce 2000 prodělala rozhledna rozsáhlou rekonstrukci. Tolik info na cedulce.

Já pokračuji dál po červené akátovým lesem, kde hluboko pode mnou teče Rokytka. Podcházím kopec Réna (319 m) a stezka klesá až k vodě. Tentokráte k řece Jihlavě. Přede mnou se tyčí další zajímavost. Tou je viadukt zvaný "Železňák" Ivančícký viadukt. Lidová tradice spojuje stavbu mostu se slavným Gustavem Eifellem, ale hlavním projektantem byl německý inženýr Karl von Ruppert.

Rozhledna Alfonze Muchy

Stavbu provedla francouzská železárenská firma Call et comp. Nýtovaný most z belgicko - francouzské oceli - první celoželezný most v monarchii (r. 1870) - byl dlouhý 373,5 m a jeho jediná kolej byla uložena ve výšce 42,7 m nad hladinou řeky Jihlavy. Sloužil sto let až do roku 1978. Dodnes je zachováno jedno jeho pole. Byl nahrazen mostem novým po kterém se prohánějí vlaky.

Udělám pár fotek a po pravém břehu řeky Jihlavy pokračuji dál. K vodě se ale nedostanu. Samá chata a cedule soukromý majetek. Po kilometru končí chaty, ale i cesta kolem vody. Po polňačce do krásné, upravené vsi Nové Bránice a nahoru do vinohradů, kde jsem si užil zralých hroznů i výhledů do dálek i bloudění a hledání značky.

Strmě sestupuji do Dolních Kounic a řeku Jihlavu přecházím po mostě. Znovu do kopce ke kapli sv. Antonína, kdy mě její bílá fasáda upoutala už při scházení do Kounic. Na návštěvu ostatních zajímavostí města nemám času (muzeum, židovský hřbitov, zámek). Ke kapli náleží i křížová cesta. Dělám si krátkou zastávku, ale je azuro a slunko má i v podzimu sílu.

Prchám do stínu lesa, ale jenom krátce. Jsem znovu ve vinicích a po asfaltové cestě to nebaví. Horko, horko a nohy v teniskách pálí od rozpálené cesty, která neubíhá. Přemýšlím i o těch, co vyznačili tuto nezáživnou trasu mezi ploty, která končí u velkého kamenného kříže, který stojí u hlavní silnice. Červená odbočuje vlevo na tuto silnici, která vede zpět do Dolních Kounic. Fakt nesmyslná motanice.

Po pěti stech metrech značka silnici opouští a odbočuje doprava znovu do vinic, tentokrát po přírodní cestě (pozor na tuto odbočku, dá se přehlédnout). V mírném sestupu jsem v chatové části Moravských Bránic a po chvilce i v obci na nádraží, kde bych mohl svůj výlet ukončit. Ale řekl sem si že z Ivančic do Ivančic, tak pokračuji dál ještě nějakých pět kilometrů. Znovu vinohrady, ale po parádní polní cestě. A to si užívám.

Vinohrady na obcí Nové Bránice Řeka Jihlava v Dolních Kounicích

Na okraji jedné vinice je zapuštěný kříž do země. Je vyrobený z tenkého kmene stromu, který má oloupanou kůru a přes horní ráhno má pověšený již uschlý věnec. Tak tady probíhalo tak zvané Zarážení hory. Hodně nemoravských čtenářů určitě neví co to znamená, tak ve stručnosti povím o co se jedná. Obyčej "Zarážení hory" a s tím spojené slavnosti má své kořeny už ve středověku a vychází ze starého horenského práva. A tradice je opředena bohatou historií.

Obřad, při němž se "Zarážela hora viničná" zamezoval vstup do vinohradu všem, kteří tam neměli co pohledávat. Po vinohradu se mohli pohybovat jenom majitelé a takzvaní "Hotaři", kteří měli za úkol ohlídat vinice před zloději a špačky, kteří ničily úrodu. Porušení zákazu vstupu se přísně trestalo. Za vstup do cizího vinohradu hrozilo utětí nohy, za utržení hroznů utětí ruky a výjimkou nabyl ani trest nejvyšší. Zákaz se nevztahoval jen na těhotné ženy a nemocné, kteří si v horkém dni mohli utrhnout tři hrozny, případně o ně vinaře poprosit.

Křížová cesta vede ke kapli sv. Antonína

Já jsem neměl koho poprosit tak těch pár bobulí co sem si utrhnul si ospravedlním tím, že mě v tom horku bolí nohy. A ještě víc bolely, když jsem stál na peróně Ivančického nádraží. Ale tady už nebylo co utrhnout. A tím skončilo poznávání Bobrovecké vrchoviny, která se táhne západně od Brna směrem k jihu k Miroslavi. A řeku Jihlavu, kterou jsem si chtě užít, tak ta se mě ukázala jenom čtyřikrát. Zato toulání ve vinicích, kde dozrávají hrozny, bylo tou pravou odměnou.

  • Našlapal jsem 23 km
  • Nahoru 610 m
  • Dolů 541 m

Národní park Podyjí

Je po osmé hodině ráno, když vystupuji z autobusu na malém náměstí ve Vranově nad Dyjí. Červená značka vede směrem, kde hučí řeka Dyje, která se v celé šířce přelévá přes jez. Nad vodou na vysokém skalním ostrohu je ranním slunkem osvícený barokní zámek. Tak si tento pohled pamatuji, když jsem před třiceti lety v zimě putoval ze Znojma do Jindřichova Hradce - Obrataně - Pelhřimova - Jihlavy až do Žďáru nad Sázavou. Tentokrát si vybírám směr po proudu řeky do Znojma.

Odvážná stezka kolem skal

Končí úzká asfaltová cesta i domky a stojím u tabule se státním znakem NÁRODNÍ PARK PODYJÍ. Ten je nejmenší i nejmladší ze čtyř národních parků České republiky. Od roku 1991.

Kaňon řeky Dyje mezi Vranovem nad Dyjí a Znojmem s hluboce zaříznutými meandry, skalními stěnami a kamennými moři na svých 42 km patří mezi jedno z posledních zachovalých říčních údolí ve střední Evropě.

Ukrajuji první kilometry kolem vody, ze které se po chladném ránu zvedá do výšky mlha. Hned je co fotit. Nejen kouřící řeku, ale i skály, které se nazývají Hamerské vrásy a jsou chráněný přírodní výtvor. Geologická lokalita se silněsklikacenými vrásami (i to slovo bylo klikaté) doklad horotvorných procesů. V mnohem větším poměru jsem takové vrásy fotil v Černé Hoře v pohoří Durmitor. Tam byla zvrásněná celá hora.

V Zadních Hamrech dva km od Vranova je první lávka přes řeku. Řeka se ukryla vpravo mezi stromy. Procházím plochým údolím, kde je nakrátko pokosená tráva. Ještě nízké slunce prosvětluje stromy, které ukrývají Dyji. Připadám si jako bych šel kolem golfového hřiště a ne divočinou Národního parku. Sotva jsem si na toto pomyslel, tak červená se zatáčí doleva a stoupá po úzké stezce, kolem hluboké rokle přes Mostek hraběnky Heleny Mniszkové k první studánce "Mahrova studánka" zbudována v roce 1994.

V N. P. Podyjí se nachází zhruba desítka pramenů a studánek, ale ani v jedné v dosahu turistických cest není voda vhodná k pití. Našel jsem údaj z roku 2012 co se týká Mahrovy studánky. V roce 2011 trvale nepitná. Dusičnany (nahoře nad svahem je pole). 2012 nepitná - bakterie. 2020 dle rozboru pitná. Tak dobrá zpráva pro žíznivé poutníky.

Pohodlná cesta od studánky brzo končí a následuje přímo horská stezka vedená kolem skal (Pašerácká stezka). Některé útvary jsou hodně vysoké a stezka je ke skalám přitisknutá nad hloubkou údolí. Nádherné scenérie poskytují také Vranovské Brány (445 m) a o pět set metrů dál Ledové sluje, nejvýznamnější podzemní prostory na území N. P. Od informační tabule (i na mapě je vyznačena odbočka) v současnosti zákaz vstupu.

Labyrintem ledových slují se už v polovině 19. století nechala okouzlit majitelka panství hraběnka Helena z Mnizsku, na její příkaz byla k jeskyním zbudována cesta, postaveny byly i stezky a jehlanový pomník. Přesto se vydávám po znatelné stezce, která mě přivedla k velkému již zmíněnému jehlanovému pomníku. Všude dokola jsou obrovské skalní bloky, průrvy, rozsedliny a tam někde dole jsou ty Ledové sluje. Všechno je zarostlé. Jdu ještě několik desítek metrů po sotva znatelné stezce, ale ze slují není vidět nic.

Vracím se na hlavní stezku doškrábaný a dopíchaný. Přesto si pamatuji, že kdy jsem před těmi třiceti roky šel tuto trasu, tak kolem Ledových slují jsem procházel. Že by kvůli bezpečnosti pozměnili trasu? Strážci parku a ochranáři tam mají určitě svoje stezky, protože ve slujích objevili 17 druhů netopýrů z celkem 26 druhů známých z území České republiky.

Pokračuji dál po strmé stezce, kde je v jenom místě pro lepší překonání natažené lano. A vysoké skály se nedají zespodu prohlédnout, ani vyfotit. Chybí prostor k odstoupení. Ještě pár stovek metrů a končí les. Pak přes louku na rozcestník Na Keplech (437 m). Tady tápu co je dobře a co špatně. Mám mapu starou 28 let a až doma jsem podle internetu zjistil, že je všechno dnes jinak. Přibylo nové značení, já se držím svojí červené barvy (Evropská dálková cesta E8 Irské moře - Marmarské moře).

Jdu asi kilometr k severu po asfaltové cestě na další odbočku Pod Čížovským vrchem. Mapa mě vede až do Čížova, ale značka velí odbočit doprava. Poslouchám značku. Hned za odbočkou je vpravo Čížovský rybník a na horizontu jsou postaveny sloupy s ostnatými dráty i strážní věž, když nás ještě "komínisti" hlídali, abychom se náhodou v té cizině neztratili. I na tento úsek kolem těch drátů si vzpomínám, že sem tudy procházel. Ta moje stará mapa kolem těch drátů značku vede.

Já vcházím znovu do lesa po klikatících se cestách, ale odbočky jsou dobře značené a po dvou kilometrech už šlapu po panelové cestě směrem k Lukovu, kde v pravé poledne na lavičce pod sochou sv. Floriána dávám dnešní první čtvrthodinku a řízek. Lukov opouštím vyšlapanou stezkou, která vede přes pole. Dobře, že je sucho tak se přes oranisko přejde pohodlně.

Pohled z vyhlídky na řeku Dyji

Další kilometr po pevné cestě, kde potkávám dnešní první kolaře, k rozcestníku Příčky (418 m). Odsud je to ještě osm kilometrů k Dyji. Lesní cestou pokračuji ke Žlebskému potoku a malému Žlébskému rybníku, který je ukrytý v lese. Chybí už jenom hastrman a rusalky k úplné dokonalosti. Fakt krásné místo.

Do řeky Dyje se na území N. P. Podyjí vlévají pouze drobné přítoky. Z moravské strany přibírá Dyje celkem šest vodních toků, ve kterých voda protéká celoročně. Jedním z nich je i Žlébský potok. Hráz Žlebského rybníka vznikla nedopatřením okolo roku 1970 při stavbě poslední linie tzv. "Železné opony". Alespoň něco z čeho máme užitek dodnes. Po půl km je další Pustý rybník, ale ten je kromě trochy vody u hráze totálně zarostlý.

Cesta vede kolem lesa. Přibylo kolařů. Jedné rakouské dvojici stavím jejich mapu do správných světových stran a pomáhám jim se v té změti cyklostezek vymotat. Přesto je potkávám později ještě jednou. Rozcestník U Milíře připojuje k červené ještě modrou značku. Po obou se dá sejít k lávce přes Dyji, ale ta modrá míjí vinohrad Šobes, který je v mém hledáčku.

Já volím tu červenou. Sešup je to pořádný, který ale "devalvuje" asfaltová cesta. Dokonce je tu osazena i dopravní značka se symbolem hada, prý se v následující části vyskytuje hodně plazů. Po dlouhých kilometrech fotím v hloubce kaňonu řeku. Zaklesnutý meandr Šobesu má velmi ojedinělý tvar. Řeka totiž netvoří plynulý oblouk, ale je několikrát zalomena.

A jsou tu první vinice. Šobes je jedna z nejstarších v ČR a patří mezi deset nejlepších v Evropě. Zásluhu na vysoké kvalitě vína má specifické mikroklima, které se podobá podmínkám vinic na Rýně či v údolí Rhóny. První vinici tu založili římští legionáři. Archeologický průzkum spodní části vinice potvrdil, že Šobes je malý ráj nálezů z doby 1500 - 1800 př. n. l. Zajímavostí jsou i naleziště jantaru a vltavínu. Aby bylo místo ještě atraktivnější, tak je tu otevřený stánek, kde se prodává víno. Nic pro mě.

Dolů je to ještě stovka výškových metrů a část vede po staré dlážděné cestě, která ve středověku spojovala české země a Rakousko. Kráčela tudy historie. Přicházím na louku, která je rozrytá od divočáků a slyším hukot vody, která se valí přes jez pod lávkou zavěšenou na lanech. Přecházím po houpající se lávce vodu. Mám za sebou 23 km. Ještě půl kilák jdu po červené a dál mě povede značka žlutá až do Znojma.

Tipy Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Na uvítanou do této části údolí, které se nazývá "Devět mlýnů" mě vítá starý kamenný a monumentální kříž. Prý tu stávalo až dvacet mlýnů, jen po Judexovu mlýnu zůstalo trochu rozbořeného zdiva. Zato trosky mlýna "Papírna" jsou částečně opravované včetně nového náhonu, který je krásnou připomínkou, když to ve mlýně ještě klapalo. Jsou tu položené i dva mlýnské kameny. Z těch ostatních mlýnů zůstaly zbytky jezů, splavů, náhonů a kamenných zdí a stará jména na mapě.

Přibývá kamenů, skal. Je to znát i na stezce, kde ten kdo je pozorný a má "otevřené oči" vidí, že obrovský placatý kamen podobný viklanu je podepřený pro efekt malou zídkou, že další, který se sesul až k cestě se zakousl do kmene stromu a kmen se zakousl do kamene a zvolna jeho horní část "pojídá". Procházím totiž místem, kde je rozsáhlé kamenné moře, velmi výrazný prvek krajiny středního Podyjí. Vznikla tu řada skalních útvarů, věže, rozsedliny, drobné jeskyně a balvanové proudy. Některé bloky dosahují rozměrů až několika metrů.

Vlevo hučí řeka, valí se přes několik jezů. Obdivuji ten obrovský proud vody. Hnědá voda teče tak rychle, že ji nestačím i rychlou chůzí. V jednom úseku řeka tvoří peřeje ve kterých zahlédnu zmítající se a bojující labuť. Myšlenka následuje čin. To by byla fotka, ale vodě nestačím běžím v jedné ruce hůlky, na zádech se mě třese batoh a druhou rukou přidržuji a rozepínám pouzdro, kde je foťák. Labuť se mi vzdaluje. Tak přidávám a bác. Ležím v kamení. V pouzdru to zachrastilo.

Hrabu se na nohy a hodnotím škody. Krvácí mi loket, bolí koleno a kyčel. Vytahuji foťák z pouzdra a už podle zvuku jsem odhadl, že je v háji sluneční clona. A taky že je. Kontroluji aparát. Je v pořádku, to ostatní se zahojí. A labuť - bůhví kde je jí konec.

Cesta Jaroslava Krejčího. Na cedulce u stezky o kus dál je napsáno "Nebezpečná stezka". Ta opouští břehy řeky a stoupá hodně strmě a kamenitě nahoru, strmě dolů a nahoru. A to se opakuje. Na jednom z vrcholů stoupání potkávám kolaře. Říká, že to vzdává, že se s kolem nadá na druhou stranu sestoupit, tak je terén prudký. Měl pravdu.

Znojmo

Sealsfieldův kámen (372 m) stojí napsáno na ukazateli. Jdu o několik metrů k hraně skály, která padá kolmo do údolí. Nádherná podívaná do hlubiny k Dyji. Ona je krásná i skupina těchto skal. Byla oblíbeným místem zdejšího rodáka, který se jmenoval Karel Postl. Psal pod pseudonymem Charles Sealsfield. V roce 1822 emigroval do USA, věnoval se i problematice indiánů mezi nimiž i několik roků žil a jeho knihy inspirovaly i Karla Maye.

Naproti této vyhlídky se otevírá rokle Mločího potoka a přímo pod vyhlídkou je u řeky strmá Býčí skála. Ve 20 století si vodohospodáři pohrávali s myšlenkou výstavby šedesátimetrové hráze právě zde u Býčí skály. Vodní dílo by zatopilo dyjské údolí od Sealsfieldova kamene, přes proslulý Šobes až po rakouský Hardegg.

Na moji mapě žlutá značka končí na této vyhlídce, ale v současnosti pokračuje až do Znojma. Společně se zelenou vede žlutá až na rozcestí k sestupu do Trounického údolí, kam se vydávám. Když jím sestoupím, jsem už na břehu znojemské přehrady.

U vody oplachuji sebe i odřený loket a pokračuji po kroutící a terén kopírující stezce přes kořeny a kameny až do Znojma. Dyji překračuji po mostě, kde jsem po něm chodíval ve vojenském cvičit na Kraví horu. Ale tomu je už více jak padesát let, kdy jsem ve Znojmě vojančil. Tuto výpravu jsem ukončil ve vlaku, kdy padl i ten druhý řízek.

Pro zajímavost: trasa je psaná (až na nádraží ve Znojmě) něco ke dvanácti hodinám. Dal sem to za osm a půl a to sem v tom čase za celý den pouze dvakrát patnáct minut odpočíval. Jinak bych nestihl vlak. Pořídil jsem na 150 fotek. A to je další hodina zdržení… Takže mě chůze trvala kolem sedmi hodin. Tentokráte ty fotky zadarmo nebyly.

  • Našlapal jsem 36 km
  • Nahoru 694 m
  • Dolů 870 m

Fotogalerie, prohlédněte si fotografie

Treking.cz - diskuze

Diskuse k tomuto článku

přidat názor


Reklama
Velký Roudný Úplňky Chata Horalka Strečno Jeseníky, ubytování Soumrak Luční bouda Velká Fatra, ubytování Choustník Helfenburk Venušiny misky Hukvaldy Elbrus Afélium Zverovka Chalupská slať Krkonoše, ubytování Spacáky Vysoký vodopád Mont Blanc Pluto Vosecká bouda Cvilín Chata Šerlich Bouda Jelenka Karlštejn Pluto Jarní prázdniny Liška Matterhorn Hrad Lichnice Sirotčí hrádek Higgsův boson Opruzeniny Cumulonimbus Pohorky
Beskydy | Bílé Karpaty | Blatenská pahorkatina | Brdy | Broumovská vrchovina | Česká Kanada | České středohoří | České Švýcarsko | Český les | Český ráj | Děčínská vrchovina | Doupovské hory | Drahanská vrchovina | Džbán | Hanušovická vrchovina | Hornosvratecká vrchovina | Hostýnské vrchy | Chřiby | Javorníky | Jeseníky | Ještědsko-kozákovský hřbet | Jevišovická pahorkatina | Jizerské hory | Králický Sněžník | Krkonoše | Krušné hory | Křemešnická vrchovina | Křivoklátská vrchovina | Litenčická pahorkatina | Lužické hory | Nízký Jeseník | Novohradské hory | Orlické hory | Pálava | Podbeskydská pahorkatina | Podyjí | Rakovnická pahorkatina | Ralsko | Rychlebské hory | Slavkovský les | Slezské Beskydy | Smrčiny | Svitavská pahorkatina | Šluknovská pahorkatina | Šumava | Švihovská vrchovina | Vizovická vrchovina | Vlašimská pahorkatina | Vsetínské vrchy | Východolabská tabule | Zábřežská vrchovina | Zlatohorská vrchovina | Ždánický les | Železné hory | Žulovská pahorkatina | Belianské Tatry | Branisko | Bukovské vrchy | Burda | Cerová vrchovina | Čergov | Čierna hora | Chočské vrchy | Kremnické vrchy | Krupinská planina | Kysucké Beskydy | Laborecká vrchovina | Levočské vrchy | Ľubovnianska vrchovina | Malá Fatra | Malé Karpaty | Muránska planina | Myjavská pahorkatina | Nízké Tatry | Ondavská vrchovina | Oravská Magura | Oravské Beskydy | Ostrôžky | Pieniny | Podunajská pahorkatina | Pohronský Inovec | Polana | Považský Inovec | Revúcka vrchovina | Roháče | Slanské vrchy | Slovenský kras | Slovenský ráj | Spišská Magura | Beskydy | Stolické vrchy | Strážovské vrchy | Starohorské vrchy | Šarišská vrchovina | Štiavnické vrchy | Tribeč | Velká Fatra | Veporské vrchy | Vihorlat | Volovské vrchy | Vtáčnik | Vysoké Tatry | Východoslovenská rovina | Zemplínské vrchy | Žiar
Služby Horská seznamka Outdoor bazar Ztráty a nálezy Archiv článků Spolupracujeme Počasí Satelitní snímky Fotogalerie Turistická mapa Kalendář turistických akcí Treky České hory Slovenské hory Alpy Karpattreky Rumunské hory Ukrajinské Karpaty Asijské hory Severské země Turistika s dětmi Balkánské a evropské hory Ubytování Horské chaty, české hory Slovenské chaty Penziony, hotely Ubytování online Alpské chaty České kempy Slovenské kempy Chorvatské kempy Kempy, Slovinsko Ukrajina, Rumunské hory Výlety Skalní města a skály Naše vrcholy Rozhledny České hrady Slovenské hrady Jeskyně Vodopády Sedla a doliny Členění Slovenska Geomorfologické členění ČR Výlety Přehled našich pohoří Sopky v ČR Karpaty Alpy Ledovcová jezera Památky a zámky Větrné mlýny Čedičové varhany Viklany Bludné (eratické) balvany Ostatní Cestování, cestopisy Horolezectví Cykloturistika Snow Soutěže Příroda, fauna a flóra Vesmír, astronomie E-shop Testujeme Outdoor vybavení, poradna
TOPlist