Průvodce | Karpattreky | Horolezectví | Cykloturistika | Cestování | Lyžování | Příroda | Soutěže | Aktuality | Kalendář akcí | Napsat článek | Více…
Kontakty  Cookies  Ceník inzerce  RSS 
Treking.cz Hledat
Poslední aktualizace: 2.11.2018 , svátek má
Reklama
Treking > Treky, turistika > Hřebenovka Spišská Magura

Hřebenovka Spišská Magura

Džunglí i holinami Spišské Magury, přechod pohoří

11.9.2010 | Zdeněk Kejla, foto Jan Hahn

Moje záliba v toulání se po liduprázdných horských hřebenech měla tentokrát dojít naplnění v přechodu Spišské Magury. Všechny podklady hovořily o opuštěnosti hřebene a jeho špatném značení, tak jsme se to jeden prodloužený červencový víkend vydali prozkoumat na vlastní oči a nohy.

Nástup na hřeben

Na vrcholu Tokárně, v pozadí Ždiarská Vidla a Havran

Tradiční sestavu z oddílu VHT Opava (Martin a já) doplnil tentokrát Honza a brzy ráno opouštíme vlakem Opavu. Značné zpoždění rychlíku Cheb - Košice nás nakonec nutí použít systém "skoků" osobními vlaky do Žiliny, ale pak už jde vše hladce a v Popradu přesedáme v klidu na lokálku, která nás veze směrem na Nižné Ružbachy (555 m). Odtud v poledním žáru šlapeme asi 4 km po asfaltce do obce Vyšné Ružbachy (617 m), kde si prohlížíme lázně a dáváme poslední "civilizační" jídlo a pivo.

Jdeme se ještě podívat na největší travertinové jezírko na Slovensku, zvané Kráter, a pak už stoupáme po červené značce vzhůru. Míjíme další, tentokrát suchý travertinový kráter, kterému tu říkají Smrtná jama. Lesem se dostáváme na hřeben Grúně a s menším blouděním nakonec i na Veterný vrch, resp. na rozcestí TZ těsně pod ním. Veterným vrchem (1 111 m) začíná hřebenovka Spišské Magury. Počasí nám celkem přeje, máme pěkný výhled na Pieniny, jen horko by mohlo být menší, i když na Veterném vrchu vítr fouká opravdu slušně.

Projevuje se ale horší úroveň značení, kdy na rozcestích lesních cest značka chybí úplně nebo její hledání vyžaduje takřka detektivní pátrání. Nakonec se šťastně dostáváme na rozcestí TZ Plontana (1 048 m) a protože je už dost pozdě, rozhodujeme se zůstat zde. Vody nemáme mnoho, moje pátrání po ní v okolí je také neúspěšné, tak nakonec nevaříme a nasazujeme systém "studená strava", doplněný poněkud zteplalým pivem. Obloha se začíná zatahovat, takže zalézáme do stanu a věnujeme se hlavně odpočinku. Usínáme už za vydatného deště.

Únik před bouřkou

Ráno je sice zamračeno, ale neprší, takže v klidu balíme a pokračujeme po lesní cestě modrou značkou. Asi po kilometru narážíme na malý potůček, kde doplňujeme vodu do lahví. Značka nás vede lesními houštinami i holým hřebenem, občas se ztrácí a je námi znovu nalézána, někdy zcela bez zjevného důvodu opouští hřeben, aby se po prudkém sestupu na horskou louku na něj neméně strmým výstupem opět vrátila. Při odpočinku na lesní louce pod Ríňavou (1 005 m) začíná pršet, ale není to nic, co by nás vyvedlo z míry. Horší je občasné prodírání "džungloidními" úseky s houštinami a močály a přelézání polomů.

Na hřebeni Spišské Magury, Slodičovský vrch

Nad Toporeckým sedlem potkáváme osamělého slovenského turistu, který nás upozorňuje, že značení od Magurského sedla neexistuje, protože popadaly všechny stromy. S nadějí na další bloudění nakonec po příkrém sestupu docházíme do Toporeckého sedla (802 m) a z něj pak po lesní asfaltce vystupujeme na Magurské sedlo (949 m). Oběma sedly procházejí silnice, takže si po klidu na hřebeni "užíváme" závanů civilizace a setkáváme se s udivenými pohledy motoristů, kteří zřejmě nechápou počínání tří ne zrovna nejmladších chlapů s objemnými batohy na zádech.

Spišská Magura je velice rozložitým pohořím flyšového pásma Západních Karpat. Délka hřebene tohoto turisty opomíjeného pohoří činí asi 35 km při průměrné výšce okolo 1 000 m. Jak již zařazení napovídá, je toto Hory pohoří tvořeno především usazenými flyšovými horninami. Jen ve východní části pohoří se objevují druhohorní sedimenty. Pokud jde o ohraničení tohoto horského celku, pak severní okraj hraničí s Pieninami, na východě Spišská Magura «

Po odpočinku vyrážíme z Magurského sedla směrem, který udává šipka rozcestníku. To je poslední náznak značení, který toho dne uvidíme. Po lesní cestě, vinoucí se po úbočí vrchu Spádik, se snažíme dostat na hřeben, což se nám nakonec daří. Hřeben je opravdu zcela holý, včetně mnohasetmetrových úseků úbočí.

Vichřice a následně dřevorubci se tady vyřádili. Zase ovšem máme výhledy do údolí na obě strany, vidíme Pieniny, polský Beskid Sadecki, Vysoké Tatry, Nízké Tatry, Lubovnianskou vrchovinu i vzdálené hřebeny Slovenského rudohoří.

I tady se ale setkáváme s kalužemi a močálky, jeden dokonce i s hbitou užovkou, která mezi mými pohorkami rychle mizí v trávě. Co se však objevuje, to je déšť, který je vidět v údolí. Bohužel postupuje rychle naším směrem. Jen si stačíme u několika osamělých stromů vyndat z batohů bundy, už je tady nejen déšť, ale i vydatný příděl krup. Po 20 minutách máme nejhorší za sebou a můžeme pokračovat. Ovšem boty, od rána těžce zkoušené, nevydrží další chůzi v mokré trávě, goretexová membrána přestává fungovat, všichni máme v každé pohorce tak litr vody a každý krok je doprovázen hlasitým čvachtáním.

K dovršení všeho hřeben kolem Bukoviny, kam jsme chtěli dnes dojít, začínají obíjet blesky a bouřka se pomalu posunuje směrem k nám. Na nic nečekáme, první vhodnou svážnicí rychle opouštíme hřeben Lysého grúně, kde se právě nacházíme, a asi o 150 výškových metrů níže zakládáme na sice blátivé, ale poměrně rovné cestě další bivak. Bonusem je malý pramínek vody, který vyvěrá ve stráni kousek odtud.

Protože bouřka si nakonec vybrala trochu jiný směr, v klidu vaříme a jsme vlastně rádi, že už to pro tento den máme za sebou, že můžeme vylít vodu z bot a v podvečerním slunci je trochu vysušit. Noc je klidná a jasná, takže můžeme obdivovat hvězdy na obloze i světla měst a osad v údolí.

Dokončení hřebenovky

Ráno slibuje jasný a horký den. Po obvyklých ranních činnostech vycházíme zpět na hřeben a po více či méně znatelné vozové cestě jdeme až k nevýraznému vrcholu Smrečiny (1 158 m), kde se zachovala část původního lesa. Objevuje se zde i pár starých osamělých modrých značek, které ale nepochopitelně míří někam dolů.

Rozhodujeme se držet hřebene, takže nastává opět prodírání mlázím a přelézání polomů, ale nakonec se dostáváme do volnějšího staršího lesa a dokonce narážíme na nepoužívanou lesní cestu, která kopíruje hřeben. Po ní docházíme na rozcestí k Jezerskému jazeru, ale rozhodujeme se odbočku k němu vynechat a pokračovat v hřebenovce, což se později ukázalo jako velmi prozíravé.

Obcházíme Bukovinu a nad Bachledovou dolinou pod vrcholem Poľana na odpočívadle svačíme. Pak stoupáme k vysílači a vrcholové stanici l yžařské lanovky na Poľaně (1 151 m) a po další "džunglové" vložce opět nacházíme lesní cestu, která už nás bude provázet až do konce hřebenovky.

Ráno pod Lysým grúněm, vpravo vzadu Lomnický štít

Příjemným zvlněným hřebenem přes Slodičovský vrch (1 167 m) a Magurku (1 193 m) svižně ukrajujeme lesem další hřebenové kilometry, s jen velmi omezenými výhledy na goralskou obec Ždiar, dnešní cíl našeho putování. Před sedlem Pod Príslopom se nám sice značka ve změti lesních cest opět ztrácí, ale v klidu scházíme neznačenou cestou po loukách na horní konec Ždiaru. Tam si dáváme konečně pár doušků pěnivého čepovaného moku a vydáváme se hledat lesní chatu, kde mám domluvený nocleh. Šťastně chatu nacházíme, klíče jsou také na smluveném místě, takže nastupující déšť už pozorujeme ze sucha verandy.

Marné hledání Osturnianského jazera

Další den takřka celý prší, proto se věnujeme regeneraci, prohlídce Ždiaru a doplňování zásob a tekutin. Již následující ráno je ale jako z reklamy na turistiku, takže volíme dlouhý okruh po trase Ždiar - Osturňa - Ždiar s návštěvou Osturnianského jazera. Po loukách stoupáme přes Filipský vrch nad Ždiar a na rozcestí TZ na Magurce a vydáváme se po žluté značce na druhou stranu hřebene.

Jezerské jazero. Jezero se nachází v katastru obce Jezersko a v ochranném pásmu Pieninského národního parku. Díky nepříliš povedenému turistickému značení jej však není až tak snadné nalézt. Z obce sice vede k jezeru zelená turistická značka, avšak nalézt nástup není nejsnadnější, Rozcestník stejně jako závěrečnou část cesty k jezeru. Ať již ze samotné obce a nebo z hřebene Spišské Magury. Nezřetelná pěšina dává tušit, že jezero není nijak častým cílem turistů. Na druhou stranu je to ale dobře «

Již po pár desítkách metrů zjišťujeme, že to nebude žádná procházka růžovým sadem. Staré a léty již velmi zašlé značení je minimální, zato polomů přibývá geometrickou řadou, takže postup je poměrně pomalý. Ani tak ale neobjevujeme ani náznak odbočky k jezeru, které mělo být podle rozcestníku na Magurce vzdálené 35 minut chůze, i když na mapě je vyznačeno poměrně nízko, až někde nad obcí Osturňa. Na každém jen trochu vhodném místě se snažím odbočovat a jezero hledat, ale je to marné.

Po hodině a půl polomy končí, zato lesní cesta je silně bahnitá s vyježděnými kolejemi od lesní techniky, které ještě vymlela voda a které mají někde hloubku i přes metr. O nějakém jezeru nebo značení si musíme nechat jen zdát. Docházíme na louky nad Osturňou a úplně náhodou si všímám nenápadné dřevěné tabulky u oplocené pastviny, kde je šipka s nápisem "JAZERO KOVALA MIŠKU". Jdeme tedy ve směru šipky, docházíme přes louku na lesní cestu, ale ani po čtvrthodinové chůzi proti toku Kruľovského potoka jezero nenacházíme.

Po krátké poradě se rozhodujeme nescházet zpátky do Osturně a pak se vracet po zelené značce na Strednicu, ale pokračovat po této neznačené cestě, zakreslené ovšem v mapě, zpět až na hřeben. Najednou slyšíme dunění a proti nám jede velký silniční válec! Ptáme se na pokračování cesty, chlapík je sice ochotný, ale ví jen, že on válcuje cestu v údolí, další pokračování nahoře mu není známo. Jdeme tedy dále a narážíme na partu dělníků Lesostavu Poprad, kteří betonují mostek. V rozhovoru s nimi se dozvídáme, že tu bude asfaltová cesta, která bude sloužit svozu dřeva a také hasičům v případě požáru lesa.

Upravená cesta končí u poslední skládky dřeva, ale na hřeben se prý určitě nějak dostaneme. Pokračujeme tedy vzhůru. Uválcovaná část u hromady dřeva opravdu končí, později se vyježděná svážnice mění ve starou nepoužívanou lesní cestu a začínají naše staré známé polomy. Situace postupně překonává všechno, co jsme dosud na Spišské Maguře zažili. Víme jen, že podle mapy musíme obejít Vysoký vrch (1 104 m) a držet směr, abychom narazili na červenou značku, vedoucí z Malé Frankové na Magurku.

Postup se mění v boj s "džunglí" divokého a vichřicí zdevastovaného magurského lesa. Teď jsme rádi, že jsme před dvěma dny nešli hledat Jezerské jazero, protože zřejmě všechny boční cesty, ať značené či neznačené, vypadají po polomech na sever od hřebene stejně a s plnou zátěží by to byl doslova boj o život. A to ještě není jisté, že bychom Jezerské jazero skutečně našli.


Zobrazit místo Spišská Magura na větší mapě

Po nekonečném prodírání se vývraty a houštinami šťastně narážíme na červenou značku a vydáváme se směrem na hřeben. Po nějaké době nás ale šipka na rozcestí cestiček nebo spíš pěšin z jižního směru vede takřka na sever a místo stoupání prudce klesáme. Poučeni z předchozích dnů sledujeme značku a čekáme, kdy se zase vrátí do původního směru. To se ale neděje, tak se nakonec přikláníme k Honzovu návrhu a rozhodujeme se vrátit prudkým kopcem zpět k místu odbočení a pokračovat v cestě jižním směrem neznačenou pěšinou.

Vliv počasí na plánování horských túr. Zprávy o počasí, znalost dlouhodobých trendů a statistik vývoje počasí v dané oblasti jsou určitě hlavními informacemi, po kterých se bude pídit každý, kdo připravuje výpravu do hor či expedici. Těmto informacím přizpůsobí nejen termín Hory a Slunce akce, ale třeba i denní program. Roční či denní průběh počasí je pro každou oblast jiný. Jiný je vývoj počasí ve Vysokých Tatrách, jiný v Alpách a jiný na Kavkaze či v Himalájích. Proto se při plánování expedic bez znalosti dlouhodobých statistik neobejdeme «

Po asi 50 metrech od rozcestí, na kterém nás šipka navedla dolů, najednou na pěšince k jihu narážíme opět na červenou značku! Prostě dokonalý "značkový guláš", červená zkrátka vede třemi směry! Sveřepě sledujeme pěšinku mírně stoupající směrem jižním a nakonec skutečně docházíme na hřeben a pak i na vrchol Magurka. Po nám již známé hřebenové cestě pak scházíme k sedlu Pod Príslopom a na lyžařský areál Strednica, kde si dáváme dnes těžce vysloužené čepované pivo. Pak už po zelené značce procházíme Monkovu dolinu a jsme opět na "naší" chatě.

Tokáreň

Poslední den volíme kratší tůru po neznačených cestách na výrazný vrchol Tokáreň (1 219 m) nad Ždiarem, který slibuje netradiční pohledy na Belianské Tatry i Spišskou Maguru. Po lesní cestě stoupáme nejprve mírně a pak prudce k lovecké chatě a poté vyšlapanou pěšinkou nad chatu. Po krátké lezecké vložce ve skalkách, kde roste plno protěží, se dostáváme na zalesněný hřeben a po něm už bez problémů dosahujeme skalnatého vrcholu.

Jsou zde opravdu nádherné výhledy na Belianské Tatry, Ždiar a západní část Spišské Magury, v pohledu na východní hřeben brání stromy. Lesem a později lesní cestou, která je rozbitá těžbou dřeva, pak druhou stranou kopce scházíme zpět. Ani dnes, stejně jako po celou dobu putování po Spišské Maguře, jsme nenašli jedinou houbu, kterých tu jindy bývá bezpočet. Potom už zbývá jen rozloučit se se Ždiarem, zvláště pak se stylovou a útulnou restaurací Goral s vynikající horcovicí, uklidit chatu, sbalit věci a připravit se na odjezd.

Užitečné informace

Hřeben Spišské Magury má délku asi 40 km, je rozdělen v necelé polovině Toporeckým sedlem (nejnižší bod hřebenovky) a dá se v klidu přejít za dva až tři dny. Celkem na trase Ružbachy-kúpele - sedlo Pod Príslopom nastoupáte asi 1 700 m, tento údaj ovšem v závislosti na bloudění může kolísat.

Hřeben je skutečně dost opuštěný. Nepočítáme-li výletníky v okolí lázní Vyšné Ružbachy a motoristy v Toporeckém a Magurském sedle, potkali jsme za celý přechod jediného člověka. Slabinou, která může ovšem dobrodružnějším povahám vyhovovat, je značení, které kolísá od velmi dobrého přes mizerné po naprosto žádné.

Dalším problémem je tu nedostatek pitné vody, kterou je nutno doplňovat při každé příležitosti, neboť na některých i velmi dlouhých úsecích zcela chybí nebo jsme ji zkrátka neobjevili. Zato lze v blízkosti hřebene bez rozpaků pít vodu z potoků a potůčků, z vlastní zkušenosti mohu říci, že je zcela nezávadná. Východní část od Veterného vrchu po Bukovinu je zobrazena na mapě VKÚ Harmanec č. 103 Spišská Magura-Pieniny, západní část od Bukoviny po Repisko (kterým hřeben končí, je jeho nejvyšším bodem, ale značka na něj nevede) na mapě VKÚ Harmanec č. 113 Vysoké Tatry.

Obě mapy jsou v měřítku 1:50 000. Na oba konce hřebene je bezproblémový přístup: buď vlakem z Popradu do stanice Nižné Ružbachy a pěšky či autobusem do obce Vyšné Ružbachy nebo z Popradu autobusem do Ždiaru. Medvědi i vlci se zde údajně vyskytují, ale před námi se úspěšně skrývali, takže sprej proti medvědům Martin naštěstí nesl zbytečně. Mnohem větší potíží byli otravní ovádi a muchničky, takže k výbavě pro přechod hřebene vřele doporučuji přidat vhodný repelent proti hmyzu.

Treking.cz - diskuze
Nejčtenější
Reklama
Výběr článků
Hory Deník expedice Altaj, II. - výstup na Beluchu, nejvyšší horu Sibiře
Hory Hrad Sovinec, nejrozsáhlejší zřícenina Nízkého Jeseníku
Hory Rozhledna na Háji, tip na výlet u města Šumperk
Reklama
Reklama
Populární treky
1. Apeniny Monti Sibillini, nezapomenutelná apeninská hřebenovka - hory v Itálii
2. Vysoké Tatry Přechod přes Rysy aneb po stopách turistů císaře pána, Vysoké Tatry
3. Alpy Okolo Tre Cime a ferrata na Toblinger Knoten
4. Rumunské hory Přechod pohoří Rodna, rumunské Roháče
5. Kavkaz Kavkaz, reportáž psaná na Kavkaze (1) - Prielbrusí a Bezengi
Reklama
Reklama
Túry a lokality podle pohoří
Beskydy Bílé Karpaty Javorníky
Jeseníky Jizerské hory Krkonoše
Kysuce Krušné hory Malá Fatra
Malé Karpaty Nízké Tatry Roháče
Šumava Velká Fatra Vysoké Tatry
Hledej podle pohoří
Reklama
Regiony
Oblasti: Beskydy | Bílé Karpaty | Brdy | Broumovská vrchovina | Česká Kanada | České středohoří | České Švýcarsko | Český les | Český ráj | Doupovské hory | Drahanská vrchovina | Hanušovická vrchovina | Hornosvratecká vrchovina | Hostýnské vrchy | Chřiby | Javorníky | Jeseníky | Jevišovická pahorkatina | Jizerské hory | Králický Sněžník | Krkonoše | Krušné hory | Křivoklátská vrchovina | Litenčická pahorkatina | Lužické hory | Nízký Jeseník | Novohradské hory | Orlické hory | Pálava | Podyjí | Rakovnická pahorkatina | Ralsko | Rychlebské hory | Slavkovský les | Svitavská pahorkatina | Šluknovská pahorkatina | Šumava | Švihovská vrchovina | Vizovická vrchovina | Vlašimská pahorkatina | Vsetínské vrchy | Východolabská tabule | Zábřežská vrchovina | Zlatohorská vrchovina | Ždánický les | Železné hory | Žulovská pahorkatina | Branisko | Bukovské vrchy | Burda | Cerová vrchovina | Čergov | Čierna hora | Chočské vrchy | Kremnické vrchy | Krupinská planina | Kysucké Beskydy | Laborecká vrchovina | Levočské vrchy | Ľubovnianska vrchovina | Malá Fatra | Malé Karpaty | Muránska planina | Nízké Tatry | Ondavská vrchovina | Oravská Magura | Oravské Beskydy | Pieniny | Podunajská pahorkatina | Pohronský Inovec | Polana | Považský Inovec | Revúcka vrchovina | Roháče | Slanské vrchy | Slovenský kras | Slovenský ráj | Spišská Magura | Stolické vrchy | Strážovské vrchy | Súlovské skály | Šarišská vrchovina | Štiavnické vrchy | Tribeč | Velká Fatra | Veporské vrchy | Vihorlat | Volovské vrchy | Vtáčnik | Vysoké Tatry | Záhorie | Zemplínské vrchy
Home Page | Časopis | Průvodce | Ceník inzerce | Soutěže | Seznamka | Kalendář akcí | Outdoor testy | Horské chaty | Fotogalerie | Archiv
Treky, turistika | Horolezectví | Cykloturistika | Cestování | Vesmír, astronomie | Turistická mapa online | Spolupracujeme
TOPlist