Tour de France, sám ve stopách tohoto slavného závodu

Po stopách nejslavnějšího etapového závodu

Každý amatérský či profesionální cyklista ví, že začátek prázdnin a skoro celá její polovina je věnována nejslavnějšímu etapovému závodu Tour de France. Díky televizním přenosům, tento závod může sledovat každý a tak fandit svým favoritům a obdivovat především francouzskou krajinu.

A jelikož tento závod sleduji skoro pravidelně, tak vznikl nápad, zajet si do této země a vyzkoušet si to, co musí absolvovat profesionální sportovci. Cíl tedy byl, projet si části některých alpských etap, které patří mezi nejnáročnější a nejkrásnější. V druhé polovině srpna jsme tedy vyrazili směr země galského kohouta.

15.8. v 15:00 bylo auto naloženo a vyrazili jsme na nekonečnou a dlouhou jízdu. Druhý den v sobotu jsme již po poledni seděli na kole, vydali se na první náš rozehřívací cíl col du Grand Colombier. Vyjeli jsme z městečka Seyssel (260 m n. m.), které se nachází asi 50 km jihozápadně od Ženevy.

Čtěte také: Col du Galibier na kole. Horské etapy slavné Tour de France

Hned na začátku bylo jasné, že to bude dřina. Dvanáctiprocentní stoupání je tady normální. Ale jelikož jsme zblblý po dvacetihodinovém pobytu v autě a jsou pěkné výhledy, tak se to dá. Trasa vedená přes Col de la Biche (1 325 m n. m.) náročná. To co vyšlapete, to si zase sjedete a stoupáte to skoro celé znovu. Do Brénaz spadnete na 700 m n. m.

Hned ze začátku je stoupání 14 %. Naštěstí jen chvíli, většinou je to kolem deseti procent. Hurá jsme nahoře. Z col du Grand Colombier (1 501 m n. m.) je výhled opravdu nádherný. Nezbytné foto a vzhůru dolů. Je to opravdu mazec, pár sekud a hned jedete padesátkou. Brzdy dostávají zabrat, je to tu samá ostrá zatáčka, ale to přece jde. Sjezd je odměna.

Proběhla noc v campu, kterých je ve Francii spousta, dá se říct, že skoro u každé větší dědiny. Ceny jsou různé. Za dva lidi, stan a auto jsme platili od 12 eur do 21 eur za noc. Čím blíž většímu městu, či významnější turistické destinaci, tím dražší. Nám to tak připadalo.

Druhý den nás čekal klenot mezi alpskými sedly Col du Galibier (2 642 m n. m.). Z městečka St-Michel de Maurienne (690 m n. m.), kde jsme spali dvě noci, vás to nasměruje do cíle desítky i stovky cyklistů a motorkářů, takže zbytečně nebloudíte. A jak jinak než do kopce.

Třicetipěti kilometrový výjezd přes Col du Télégraphe (1 566 m n. m.) a kouzelné horské městečko Valloire (1 500 m n. m.) je opravdu náročný, ale nádherný. Je se pořád na co dívat. Na první sedlo je to taková klasika, samá serpentina, pak krátký sjezd do městečka, skoro to ani nejelo a pak dlouhým a nekonečným údolím na Galibier.

Stoupání je maximálně 10%, cyklista si vůbec neodpočine. Řidiči aut jsou tolerantní, jsme přece v zemi, kde je cyklististika národním sportem. To u nás je to jiné, cyklisté jsou snad na obtíž.

Na Galibieru je malé parkoviště, všichni se chtějí fotit u vrcholové cedule. Nepřehlédnutelný místní velikán La Meije (3 983 m n. m.) je také cílem všech fotoaparátů. Dolů je to pohádka. Za odměnu se zastavujeme na horské salaši, dáváme pivo a francouzský sýr fromages, který nás za dva dna vyřadil na jeden den z provozu.

Je pondělí a čeká nás další lahůdka Col de L´Iseran (2 770 m n. m.), jedno z nejvýše položených silničních sedel v Evropě. Klasické ráno, po snídani kola na střechu škodovky a jedeme. Přesunujeme se do městečka Lanslebourg- Mont-Cenis (1 400 m n. m.).

Lupnu jedno pivo Holba a vyrážíme. Dlouhým údolím přes sedlo Col de la Madeleine (1 746 m n. m.), přijíždíme do asi do hodně staré vesnice plná turistů Bonneval-sur-Arc (1 795 m n. m.). Zde začíná hlavní třinácti kilometrové stoupání do našeho dnešního cíle.

Opět se nabízí nádherné výhledy na Savojské Alpy. Stoupání maximálně 11% již nepřekvapuje a hlavně nohy si na horský režim zvykli. Na sedle je spousta lidí, silný vítr, který poráží i opřené kolo a hlavně pěkná kosa. Od trhovce jsme zakoupili několik bonbónu všech možných barev a příchutí a v závětří je s chutí snědli. Dolů to letí jako vítr, tachometr mi ukázal i 83 km/h.

Čtvrtý den balíme stany, občasně prší, ale předpověď tvrdí, že to bude jen dopoledne. Přesunujeme se do jednoho z nejvýše položených měst Brianconu. Nejkratší cesta vede přes Galibier. Škodovka to dává s přehledem, tak jako my na kole. Na druhé straně sedla je velký památník věnovaný otci Tour Henri Desgrange.

Po příjezdu do Brianconu hledáme camping a nakonec stavíme stany v campu v obci La Vachette (1 360 m n. m.). Kola dolů, nezbytné pivo a jedeme na krátkou vyjížďku na Col de l´Echelle (1 762 m n. m.). Vyjížďka je nenáročná, krajina je úplně jiná než jsme viděli doposud.

Již třetí den pojídáme sýr zakoupený pod Galibierem. Bohužel se to projevilo již při stoupání sedlo. Přepadl nás opravdu silný průjem a k tomu ještě časté zvracení. Večer jsme se rozhodli navštívit pohotovost v Brianconu, kde jsme byli vyšetřeni, ale proti průjmu a nevolnosti nic neobdrželi. Máme jít prý na policii, ti zavolají pohotovostní sanitku a ti nám něco dají. Asi normální postup, ale složitý. Doktor byl tak hodný a vytiskl seznam léků.

Po bezesné noci byla vyhledána lékárna, zakoupeny léky, hořká čokoláda, černý čaj a bageta. Celé dopoledne jsme prospali. Využili jsme i bazénu v campu a vyhřívali se na horském sluníčku. Už bylo i dobře, tak jsme si jeli prohlédnout Briancon. Obrovské vojenské pevnosti nad městem dávají najevo, jaký úkol město plnilo. Historická část města byla také nádherná. Dostávám chuť na zmrzlinu, to je dobře, jelikož nás zítra čeká královská etapa, tak si ji dávám. Samozřejmě tu největší. Byla výborná.

Je čtvrtek a nás čeká část letošní královské alpské etapy z Grenoble přes Biancon, Col d´Izoard a lyžařského střediska Risoul. Devatenácti kilometrové stoupání jde úplně v pohodě. Dalo by se říci, že na Col d´Izoard (2 360 m n. m.) je to nejjednodušší. Ještě čerstvé nápisy na silnici nás upozorňují na to, že se tu před pár týdny prohnal peloton.

Doprovází nás bizardní krajina, hlavně na jih od sedla. Prostě nádhera. Opět si to užíváme. Risoul vynecháváme a po hlavní silnici se vracíme do Brianconu. Provoz je šílený, ale řidiči jsou velmi ohleduplní. Už jen kvůli tomu se mi nebude chtít domů.

Poslední, co mám v plánu je Alpe d´ Huez (1 820 m n. m.) z Le Bourg-d'Oisans (700 m n. m.). V pátek tam snad vyjelo stovky cyklistů. Jednadvacet serpentin dá zabrat, ale tělo se už přizpůsobilo. Rekord do tohoto lyžařského centra je asi 35 min., my si dali těch 14 km kochací jízdou o čtyřicet minut déle. Nejsme přece na závodech. Nazpět jsme si sjeli skoro celý kopec a v obci La Garde jsme uhnuli a vydali se vyhlídkovou silnicí, zařezanou v téměř kolmém svahu nad udolím. Opět jiná krajina, takže si to užíváme.

Bohužel vše musí jednou skončit a to i naše Tour. Když se podívám do map, tak jsme toho ještě spoustu nevyjeli ani nesjeli. V téhle části Alp by se dalo jezdit týdny a pořád by bylo na co se dívat. Snad příště.

Další související články: