Hocheck na kole, Dolní Rakousko a cykloturistika

Dolní Rakousko na kole, cykloturistika

Malebná příroda Dolních Rakous, skvělé cyklostezky a výživný výšlap na Hocheck. Těmito slovy lze shrnout sice ne dlouhý, zato úžasný cyklistický výlet nedaleko Vídně.

Výchozím i cílovým bodem je naše základna - kemp Paradise Garden v Kaumbergu. Podél hlavní silnice z Altenmarku do Kaumbergu vedou naše první kilometry. Cyklostezka zpočátku v podstatě kopíruje tuto silnici a chvíli vede podél říčky Kaumbergbach a chvíli zase podél železniční trati, na které jsou závory ještě ovládány ručně pomocí lanek, kladek a řetízků.

Netřeba se bát, že člověk ztratí cestu. Stezka je značena velmi dobře. První vydatnější stoupání nás čeká už v Kaumbergu, kterým se dostaneme nad vesnici a mezi rozkvetlými loukami pokračujeme dál. Po pravé straně nás po celou dobu hlídá zřícenina hradu Araburg - zvaná též Orlí hrad, která se majestátně tyčí nad údolím Triestingtal.

Zato vrchol Hocheck, který je naším hlavním cílem, se vzdaluje, a zdá se, že je jaksi větší a jeho svahy strmější, než když jsme se na něj dívali z kempu. Je však ještě daleko, tak se soustředíme na zvlněnou malebnou krajinu rakouské přírody v okolí Kaumbergu, která je jakoby vystřižená z propagačních materiálů rakouských cestovních kanceláří. Jediné, co nám dělá lehké starosti, je oblačnost, která se povážlivě kupí a roste do výšky. Pokračujeme však dál a projíždíme kolem statku, kde chvíli vyrušíme ze svačinky krávy s telátky, které společně se mnou zapózují fotografovi pod rozkvetlými třešněmi.

Na dalším cyklistickém rozcestí se už odpojujeme z cyklostezky vedoucí směrem na Ramsau a pokračujeme ke zřícenině hradu Araburg. Místy je cesta řádně prudká, takže musíme jít i ze sedla. Kousek od hradu se ale srovnává. Úsek na vydechnutí však není nikterak dlouhý, takže u bran hradu sesedáme z kola s rudou barvou ve tváři. Hrad Araburg, který získal název po majitelích z rodu Araburgerů, leží v nadmořské výšce 799 metrů a je nejvýše položeným hradem v Dolních Rakousích.

Z hradu se musíme vrátit necelého půl kilometru zpět na rozcestí, kde je třeba odbočit směrem na Wiener Wallfahrerweg. Cesta v postatě traverzuje svahy kopců, takže tady nemusíme podávat žádné větší fyzické výkony. Za to se musíme dobře dívat, protože na druhém rozcestí je třeba odbočit a začít sjíždět dolů do Harrasu. A že byla ostražitost na místě, jsme se záhy přesvědčili. První rozcestí bylo jasně viditelné, za to - to druhé - utajené - míjíme. Ani nás netrkne pohled na skupinu rakouských důchodců, kteří kdesi mezi křovím odpočívají. Pouze na ně zahalekáme i s náležitě německým "r" Grrüs Gott a svištíme dál.

Asi po kilometru nám začne vrtat hlavou, jestli jsme odbočku přeci jen neminuli. A jak to v životě chodí, odbočku jsme samozřejmě přejeli, a bylo to přesně to místo, kde si staroušci dávali svačinku. A tak s výmluvným obličejem, ze kterého lze snadno vyčíst, že bloudíme, jim ukazujeme mapu a tentokrát už pouze lámanou němčinou a s českým "r" se dotazujeme na odbočku. Oni nám s úsměvem ukážou nejbližší strom, na kterém je odbočka nakreslená.

Tento úsek raději sesedáme z kola, terén je hodně kamenitý a to by foťák v brašně nemusel bez úhony přežít. Asi po tři sta metrech se zase napojujeme na zpevněnou cestu. Podél potoka Further Bach se spoustou studní klesáme pět kilometrů až k Staffbrücke. Odtud nás čeká dalších zhruba pět kilometrů do Furthu an der Triesting (422 m), kde se nachází odbočka na Hocheck. Cedule u odbočky se nijak optimisticky netváří - jedna hlásá Hocheck 7 km, druhá stoupání 12 stupňů. Při pohledu na ně se mi protočí panenky a mozek chvíli přemýšlí, zda nebude rozumnější kopec vynechat a jet raději pohodlně po silnici údolím.

Nakonec v nás převáží bojovník, posilníme se vydatně čokoládou a šlápneme do pedálů. První kilometr je v pohodě - laškujeme, jaká je to paráda jezdit do kopce, na druhém přituhuje, na třetím vyřknu jen tři slova - ještě čtyři kilometry, na čtvrtém už jen ukazuji na prstech trojku, na pátém už nemluvím, na šestém jen třeštím bulvy a na sedmém se tvářím že matematici se museli v délce kilometru splést. Protože jeden kilometrů neměří tisíc metrů, ale minimálně deset tisíc metrů. Každopádně, jestli jsme se bláhově domnívali, že třeba poslední kilometr bude už mírnější, tak opak je pravdou. Čím jsme byli výše, tím byl sklon větší.

Po hodině a pár minutách přichází úleva - dosahujeme vrcholu Hocheck (1 037 m) s horskou chatou a rozhlednou. Není nám však přáno užít si po té námaze výhledů do okolí, pokochat se, odpočinout si, posedět, povyprávět si čerstvé zážitky z posledních sedmi kilometrů, kdy jsme si skutečně moc nepokecali. Z rozhledny je totiž nejen krásný rozhled do okolí, ale také krásný rozhled na bouřková mračna, která nás obklopují ze tří stran a je jen otázkou času, kdy vypukne pořádný rachot.

Opravdu netrvá dlouho a přichází první hřmění. My jsme v tu chvíli sotva půl kilometru od vrcholu a brzy začínají na zem dopad i velké kapky. Rychle sedáme na kolo a snažíme se sjet co nejvíce dolů. Hřmí čím dál častěji a doslova s bouřkou v patách dorážíme do Tennebergu (412 m), odtud je to do kempu ještě tak dva kilometry a ty dva kilometry pádíme takovou rychlostí, jako bychom ani neměli v nohách čtyřicet kilometrů a více než tisíc výškových metrů. Ke stanu přijíždíme v okamžiku, kdy se bouřka ukazuje v plné síle. Blesky lítají kolem nás, provazce vody padají k zemi. Celé to přírodní divadlo ale už pozorujeme za oknem umývárny, kde jsme se schovali.