Austrálie na kole, trasa přes Nullarbor Plain

Loučení se západní Austrálií a Nullarbor Plain

Od poslední reportáže z Esperance uplynuly tři týdny. Od té doby jsme zažili zase plno dobrodružství, našlapali stovky kilometrů a hlavně se rozloučili s největším australským svazovým státem Western Australia a překročili hranice do South Australia.

Na farmě u Moniky a Micka Liebeckových

Těsně za Esperance nás na silnici zastavilo auto a neznámá paní nám řekla, že má pro nás vzkaz od Moniky Liebeck. Jenže my žádnou Moniku neznali. Ona prý ale o nás ví a že máme dojet na blízké letiště, kde pracuje. Tak jsme popojeli pět kilometrů, jenže Monika službu zrovna neměla. Její kolega se jí nemohl nejdříve dovolat. Na x-tý pokus se to podařilo a Monika nás pozvala na návštěvu. Stmívalo se a začalo pršet a k Monice to byl ještě kus cesty. Neváhala a dojela pro nás džípem, kam jsme nacpali i kola.

Z Monči se vyklubala příjemná mladá Češka, která už tu v Austrálii trvale žije asi 18 let. Je provdána za australského farmáře Micka a mají dvě děti. Nečekaně a neplánovaně jsme si tedy po měsíci a 2 000 km udělali pár dní volno. Během těch volných dní nám ukázali celou farmu, naháněli jsme ovce, ochutnali jsme pomeranč křížený s citrónem, servisovali kola, byli jsme se podívat, jak se stříhají ovce, svezli jsme se obrovským traktorem a zařádili si i na terénních motorkách. Byly to úžasné dny, během kterých jsme měli možnost nahlédnout do běžného života australských farmářů na venkově. Navíc jsme zde přečkali hodně chladné dny. Dle Micka nejchladnější za posledních 20 let. A jak ze se o nás Monika dozvěděla? Od její kamarádky Jackie Smith, u které jsme nocovali 2 noci předtím.

Nullarbor plain

Vstupní bránou do této nehostinné vyprahlé polopouště bylo pro nás zlatokopecké městečko Norseman. Zde jsme museli nakoupit zásoby jídla na následující 2-3 týdny, sehnat kanystr na vodu, neboť nás budou čekat až 190 km dlouhé úseky bez možnosti nabrat vodu. Celá Nullaborská plošina je dlouhá necelých 1 300 km, téměř neobydlená a známá hlavně díky nekonečným úsekům téměř bez vegetace, spalujícím horkem a velmi drsným klimatem. Záchytnými místy jsou zde tzv. roadhousy – benzinové stanice často spojené s motelem či karavan parkem. Vzdálené jsou od sebe různě, v průměru kolem 120 km. Proto je důležité si vše dobře naplánovat a vzít dostatek pitné vody pro případ, že byste měli někde problém a museli na trase zůstat déle.

Prvních několik dní jsme měli nečekaně příznivé počasí. Bylo kolem 15-20°, vítr moc nefoukal a občas jsme byli osvěženi nějakou to přeháňkou. Jak nám všichni po cestě říkali, bylo to velmi neobvyklé počasí. V další části Nullarbor Plain jsme to měli hodně drsné. Celé dny jsme tvrdě šlapali proti silnému větru. Naše rychlost činila 10-12 km/h, při poryvech nás to občas zastavilo úplně. Byly to velmi náročné dny. Naopak cyklista jedoucí z opačné strany fičel průměrně 30 km/h a urazil denně 200 a více kilometrů. O tom se nám mohlo jen zdát! Poslední část Nullarboru nás překvapila razantní změnou počasí. Z příjemných 20 stupňů se během noci rázem oteplilo na 35 stupňů a další dny až na 37 stupňů! Po 12,5 dnech a 1 250 kilometrech jsme dorazili do Ceduny, východní vstupní brány do Nullarbor plain. Průměrně jsme šlapali 100 kilometrů denně, s čímž jsme naprosto spokojeni. Tolik jsme ani nečekali.

A čím nás Nullarbor zaujal? Určitě svou divokostí, drsnou a nedotčenou přírodou, nádhernými a ničím nerušenými západy Slunce, parádním nocováním v divočině atd. Za zmínku také stojí nejdelší absolutně rovná silnice na kontinentě, která je dlouhá 146,6 km a za tu dobu neuhne ani o centimetr. Jeli jsme to celý den a opravdu, stačilo by jen zamknout řídítka, strčit ruce do kapsy a šlapat!

Flóra a fauna na Nullarboru se liší úsek od úseku. Na začátku a na konci jsou stromy, pak už jen buš a uprostřed kromě vyprahlé trávy vůbec nic. Proto také ten výstižný název "Nullarbor" pocházející z latiny a znamenající "žádný strom". Často jsou k vidění klokani, občas králíci a v jednom místě i orli. Jednou jsme zahlédli i psa dingo. Bylo to úplně poprvé tady v Austrálii. Následující noc se nám něco prohryzalo do brašny. Co to ale bylo, nevíme. Po otepleni na Nullarboru také přibylo much. Bez moskytiéry nelze být! Jakmile zastavíte, hned se na vás sesypou. Otravuje nás také bodavý hmyz, něco jako ovád hovězí.

Jižní Austrálie

Přivítala nás velice horkým počasím, hladším asfaltovým povrchem, ale zároveň o hodně užším a s nulovým odstavným pruhem. To znamená větší nebezpečí při projíždění roadtrainu. Krajina jinak podobná, vegetace také. Narazili jsme na několik barelů s vodou. Byla tam vždy cedule, že voda je nespolehlivá a její pití je na vlastní riziko. A tak jsme ji používali jen na mytí a schlazení. Nullarbor jsme tedy zakončili v přímořském a hezky upraveném městečku Ceduna. Zašli jsme si na večeři, koupili si džus a další dobroty, o kterých jsme na Nullarboru snili. Na benzínce jsme se byli pořádně osprchovat, vyprat věci, oholit a udělat ze sebe zase lidi. Divočinu máme přece za sebou a jsme zase v civilizaci.

Ztráty a zisky

Už máme bohužel několik věcí na seznamu, které se s námi domů nevrátí. Nejdříve jsem přišel záhadně o své oblíbené digitálky Casio. Jestli mi spadly z ruky či co, nevím. Pár dní na to přišla Renča o sluneční brýle. Zapomněla je v internetové kavárně a druhý den už tam nebyly. Naštěstí jsme ale s sebou brali do Austrálie ještě dvoje náhradní. Do zisku by se daly započítat nálezy drobných mincí. A hlavně, našel jsem hodinky. Velké, stříbrné, náramkové. Takže ne můj styl.

Australština

Australská angličtina se nám nezdá moc jiná než ta britská. Určité rozdíly a hlavně odlišné a místní výrazy tu ale jsou. Tak třeba Australan neřekne nikdy "kilometers", ale použije vždy vyraz "kejs" (foneticky přepsáno). Dalši nevšední výraz je "no worries", znamenající "není zač, v pohodě, rádo se stalo". Renču zaujal australský výraz "danny" označující toaletu. Pro "kolo-bicykl" mají Australané výraz "push-bike". Pokud byste totiž použili jen "bike", mnozí si mohou myslet, že máte na mysli motorku.

Síla slunce

Jak jsme si hlavně na Nullarboru vyzkoušeli, záření slunce tady v Austrálii nezabrání ani oblečení. Sluníčko vás opaluje i pod tričkem a kalhotami. Je tedy nutné se mazat I pod oblečením a dávat si pozor. Při šlapání na kole jsou nejvíce náchylná ramena, krk, uši, horní částí ruky, kolena a stehna a pokud jezdíte v sandálech, tak nohy. Už jsme si na slunce dost zvykli, ale je třeba se stále mazat a mazat krémem s vysokým UV faktorem. My zatím používáme 30. Když to jednou podceníte, hned to poznáte. Projevy jsou ale jiné, než jsem znal z Evropy. Tady přismahnutí hodně svědí a nejde v noci usnout.

Kvůli horkům jsme museli také upravit denní harmonogram. Vstáváme brzy, šlapeme co nejvíce do 12-14 hodin a pak někde ve stínu se snažíme přečkat ta největší vedra. Znova vyrážíme zase až navečer kolem 16:30-18:00 hodin a šlapeme do tmy. Teploty se teď pohybují mezi 36 a 39 stupni Celsia. Prý ale během pár dní přijdou i čtyřicítky. To se máme tedy na co těšit!

Skalní útvary

U městečka Minnipa a Wuddina na severu poloostrova Eyre Penninsula se nachází několik zajímavých skalních útvarů. Všechny jsou z krásné načervenalé žuly. Nejvíce nás zaujala skála Pildappa Rock, což je veliká skála ve tvaru zkamenělé vlny. Zajímavé útvary jsou také Tcharkulda Rock. Jedná se o kamenné balvanovité koule různě "poházené" na žulovém návrší. Zapomenout nesmíme na Mt. Wuddina, což je po slavném Ayers Rock (Uluru) druhý největší monolit v Austrálii. Na tento monolit se mi podařilo dostat kolo a sjet si ho pak dolů. Opravdu zážitek jet takový kus po jedné celistvé skále!

Závěrem

Z Ceduny pokračujeme Jižní Austrálií dále směrem do Port Augusty. V obci Kimba míjíme důležitý geografický bod. Jsme právě v polovině transkontinentální silniční trasy mezi Sydney a Perthem. Na konci Nullaboru tachometr ukázal 3 500 km a teď před Port Augustou už 4 000 km. Rychle to přibývá, ale hodně nás ještě čeká. Malinko upravujeme plány a to v závislosti na dobrých radách místních obyvatel. Každou chvilku nám někdo něco doporučí, poradí a navrhne.

Původní plán jet na kole z Port Augusty 1 300 km na sever na Ayers Rock asi nepodnikneme. Má to více důvodů. Díky zajížďce 1 500 km navíc po zajímavostech Západní Austrálie jsme tu časově pozdě a vnitru Austrálie budou zdrcující vedra. Navíc na celých 1 300 km snad kromě Cooper Pedy není nic k vidění. Místo toho čas i kilometry raději ušetříme a podíváme se někam jinam. Třeba neplánovaně do úžasného pohoří Flinders Ranges, na faunou přecpaný ostrov Kangaroo Island nebo na všemi opěvovanou Tasmánii.

Ayers Rock (Uluru) vzdát ale úplně nechceme. Pokusíme se tam dostat busem či stopem a ušetřit si tak asi dva týdny nezáživného šlapání. Zda se nám to tak podaří je ale ve hvězdách. Už teď ale víme, že i bez Ayers Rocku na kole se do 6 000 km nevejdeme. Nynější odhad i se všemi doporučenými odbočkami je cca 7 500 km. Je třeba tedy přestat psát a šlápnout do pedálu.

• Pokračování článku