Průvodce | Karpattreky | Horolezectví | Cykloturistika | Cestování | Lyžování | Příroda | Soutěže | Aktuality | Zajímavosti | Kalendář akcí | Napsat článek | Seznamka | Více…
Kontakty  Cookies  Ceník inzerce  RSS 
Treking.cz Hledat
Poslední aktualizace: 23.10.2018 , svátek má
Reklama
Treking > Treky, turistika > Národní park Egmont

Národní park Egmont

Sopka zvaná Taranaki, Nový Zéland

11.1.2007 | Eva Ludmilová

Maorové říkají osamělé sopce na západním pobřeží Severního ostrova Nového Zélandu TARANAKI. V jejich jazyce to znamená "neúrodná hora". Legenda vysvětluje osamocení této impozantní sopky: "Taranaki jednou žil v centru Severního ostrova společně s Tongariro, Ruapehu, Putuaki, Tauhara a Pihanga. Všechny hory byly muži, jediná Pihanga byla půvabnou ženou. Všichni ji milovali, ale ona milovala pouze Tongariro.

Červánky

Hory rozpoutaly mezi sebou obrovskou bitku. Obloha byla černá od kouře a pruhovaná ohnivými červenými čarami, to jak sopky chrlily své ničící zbraně jedna na druhou. Tongariro zvítězil a poražení museli odejít. Tauhara, kterému se nejméně chtělo odejít, dosáhl jen Taupo. Putuaki se vydal na sever a dnes se mu říká Mt. Edgecumbe.

Sklíčený Taranaki se vydal na západ, zanechávajíc za sebou mohutné řečiště Wanganui River. Zatímco přes noc odpočíval, Pouakaiske hory vystoupaly až do 1399 m a protáhly se od západu na východ přes severní cíp poloostrova a Taranaki tak uvízl v pasti a zůstal stát osamocen na místě svého odpočinku."

Za jasného počasí je tuto horu, která se tyčí od mořské hladiny až do dvou a půl tisíce metrů, vidět až ze severního konce Jižního ostrova. Tak tomu ovšem nebývá velmi často. Egmont je nezřídka zahalen do husté mlhy a těžkých mraků. Když evropský objevitel Abel Tasman přistál v prosinci 1642 na Cape Egmont, hora mu musela zůstat utajena, protože tento majestátný kopec nikdy nezmínil. První, kdo píše o "velmi vysoké hoře, která se svým vzhledem podobá na vrchol Teneriffey", je kapitán Cook, který tu přistál 10. ledna 1770. Cook pojmenoval horu na počest hraběte Egmonta, který býval prvním lordem námořnictva.

Červánky

Maorské kmeny, které žily v okolí Egmonta, hojně využívaly jeho přírodního bohatství. Hledaly tu červený okr, který používaly jako barvivo. V tajných jeskyních pohřbívaly své zemřelé náčelníky. Pohybovaly se však jen v nižších nadmořských výškách. Vrcholové části hory byly pro Maory tabu. Strašila je víra v přítomnost mýtických plazů, kterým se říkalo ngarara.

První, kdo prokazatelně vystoupil na samý vršek sopky, byli mladý německý geolog Ernest Dieffenbach a velrybář James Herberly. V roce 1839 si najali Maorského průvodce a po strastiplné cestě dosáhli sněžné čáry. Pověrčivý průvodce odmítl jít dál, ale nakonec podlehl. Poslední úsek vedl přes ledové plotny a byl velmi nebezpečný, nakonec jej ale výprava zvládla a triumfálně stanula na samotném vrcholu.

Nový Zéland, mapa

Mt. Egmont je největší a poslední sopkou řetězce vulkánů, které kdysi existovaly v oblasti Taranaki. Nejstarší sopky vznikly před miliónem let a byly do dnešní doby sníženy erozí až na několik stovek metrů výšky. Například sopka Kaitake dosahovala výšky 2 500 m v době své největší aktivity, to je před 500 000 let. Dnes je její vrchol ve výšce 683 m.

Samotný Egmont vznikl asi před 70 000 let a v poslední době ledové byl jeho ledovcem pokrytý vrchol o 200 m výše než dnes. V dnešní době lze považovat Egmonta za spící sopku. Poslední výbuch byl zaznamenán v roce 1775.

Taranaki je nejčastěji navštěvovanou horou na Novém Zélandu. Jeho vrchol je dosažitelný z několika stran, pro turisty je však schůdná jen jediná cesta. Při našem cestování po Severním ostrově jsme si vytyčili Egmont jako za jednu z priorit. Jižní Alpy nedovolují mnoho výstupů a pohled z pořádného kopce na Novém Zélandu nás moc lákal. Na informačním centru ve Stratfordu nám byly podány základní informace o výstupu: máme se vybavit zimním oblečením, počítat s prudkými změnami počasí a být připraveni se obrátit k sestupu, pokud bude další pokračování k vrcholu příliš riskantní.

Předpověď počasí není nejlepší a můžeme očekávat mlhavé počasí. Pár kilometrů a velikán se tyčí před námi. Připadá mi neskutečné, že bychom mohli dosáhnout jeho vrcholu, který se svou špičkou dotýká sytě modré oblohy. Pár mraků se honí kolem, ale zatím to vypadá nadějně.

Náš van parkujeme u Mountain House Motor Lodge a na vyšší parkoviště se vyvezeme na dvakrát malou Hondou kamarádů Blanky a Dalibora. Po dlouhých cestách nefunguje chlazení ani jednomu z aut, ale to jejich je na tom přeci jenom lépe. Výchozí nadmořská výška je docela slušná – 1 150 m. Jen počasí se obrátilo – sopka se ponořila do husté mlhy a tak vidíme jen spodní části jejich svahů.

Na Manganui Lodge vede dobře upravený chodník a jsme tu za necelou hodinku a půl. V zimě se tu lyžuje, v časný podzim to tady ovšem vypadá pustě a prázdně. Během pár dalších minut se dostáváme na hranici pásma subalpínských keřů, která je už docela vysoko – asi 1 600 m n. m. Tahurangi Lodge je zamčená a otevřena je jen malinká vstupní místnost. Začíná pršet a je nám jasné, že prvním krokem vzhůru se ponoříme do husté mlhy. Necháváme pár věcí dole a po chvilce váhání nás přesvědčí rozhodný výraz Blanky, kterou takové drobné rozmary počasí v horách nemohou zastrašit.

Taranaki

Prvních pár set metrů stoupáme horským chodníkem, který vzápětí přechází v schodiště. Mlha se trochu rozfouká a tak se dívám vzhůru, kam to vlastně stoupáme: schody do nebe. Očividně tu nejsou dlouho a mají sloužit k zabránění eroze spodních částí nezalesněných svahů sopky. Při vysoké návštěvnosti hory je to určitě rozumné řešení a tato jistě velká investice se vyplatí. Zatím netušíme, kde schody končí, mám pocit, že vedou snad až na vrchol.

Právě když si říkám, že jsem délkově asi tak potřetí zdolala schodiště na nejvyšší skokanský můstek v Lillehameru, je tu konec a při prvním kroku mi noha podklouzne na sypké zvětralé lávě. Po dalších pár metrech už začínám litovat, že ty schody, které přílišně dýchaly civilizací, nevedou i dále.

Stoupáme docela prudkým svahem a stejně jako v písku či prachovém sněhu znamená každý krok vzhůru půl kroku zpět. Pár turistů nás míjí v protisměru a upozorňuje na špatné značení. Několikrát si na jejich slova vzpomeneme, když se naše rozpadnutá skupinka snaží dát dohromady a najít ten správný směr. Jsem vděčná za každý pevnější kámen nebo kus skály, kde se mohu postavit bez rizika, že mi ujede půda, respektive zvětralá láva, pod nohama.

V mlze se nechce nikomu moc zastavovat. Není proč – není co vidět a chlad nás nutí udržovat svaly v teple alespoň pohybem. První zastávka – výškoměr ukazuje 2 100 m. Kolem je pusto a prázdno, naštěstí nefouká vítr. Stále ještě doufáme, že mrak nezakrývá i vrchol. I kdyby – jsme už tak vysoko, že se nám nechce výstup vzdát. Navíc není proč, zvykáme si na sypký terén a bez větru je docela příjemně.

Dostáváme se do rozeklaných skal a cosi nám říká, že vrchol je nablízku. První sněhové pole, pár desítek metrů po pevné skále (jak příjemné!) a je tu kráter. Na jeho zmrzlém dně stojí skupina Japončíků se zmrznutými úsměvy a jejich Novozélandský průvodce nás ujišťuje, že je to už jen kousek.

Posledních pár serpentin a je tu vrchol. Jako mávnutím proutku se rozestoupily mraky a nad námi se objevila modrá obloha. Otevřel se nám výhled na moře mraků pod námi. Pohled ze střechy Severního ostrova, kvůli kterému sem ročně vystoupí tisíce turistů. Mrzí nás, že nevidíme až dolů. Je to jako z letadla, nadýchané obláčky se prohání pár set metrů pod námi. Vaříme polévku v závětří postaveném z vrcholových kamenů a dělíme se o jablka a datle.

Na samém vrcholku je bezvětří a tak se sluníme a vychutnáváme vrcholovou atmosféru. Kamenné plotny umožňují pohodlný odpočinek. Celá hora je tvořena vyvřelým andezitem, samotný vrchol sopky je starý pouhých 200 let. Přestože Taranaki soptil za posledních 500 let jen osmkrát, napadá mě, kam bychom asi odletěli, kdyby se sopka rozhodla k činnosti právě teď. Vzhledem k tomu, že v minulosti byl prach z Taranaki nalezen severním směrem až u Hamiltonu (250 km) a na východ u jezera Tutira (400 km), docela bychom se proletěli.


Zobrazit místo Nový Zéland, mapa na větší mapě

Nechce se nám dolů, ale čas nás nakonec přinutí. Po pár metrech se ponoříme zpět do mlhy. Začíná drobně mrholit a sestup je daleko těžší, než jsme čekali. V některých místech je lepší se klouzat sypkou lávou dolů, ale v místech, kde drobné kamení pokrývá pevnou skálu, to pěkně podkluzuje. Spadl snad každý, někdo to přežil bez újmy na zdraví, jiní vyvázli s drobnými odřeninami.

Konečně schody. Už jsem se asi desetkrát ptala Dana, jakou výšku ukazuje GPS, a vždy mi odpověděl nějaké neuspokojivě vysoké číslo. Mám pocit, že kdybych pořádně spadla, tak se zastavím až úplně dole. Narozdíl od ostatních jsem byla nucena kvůli stavu svých chodidel jít v botaskách a ne v pevné obuvi. Vřele nedoporučuji.

Schody jsou super. Seskáčeme dolů, sbalíme zbytek věcí a jdeme přespat na chatu. Oceňuji dobrý zvyk Novozélanďanů stavět chaty na hranici lesa, často s pěkným výhledem. Maketawa hut se jim vážně povedla. Pěkná dřevěná chata pro 16 lidí, s plynovým topením, kuchyní, verandou a dvěma místnostmi na spaní, volně přístupná turistům. Za nocleh se platí 10 dolarů a systém placení je založen na důvěře. Večer se nám dokonce ukáže Egmont v romantickém světle zapadajícího slunce, bez mráčku na obloze.

Ráno je situace podobná. Jasná obloha, oranžový Egmont a některé z nás to tahá zpět, vyběhnout si na sopku bez doprovodu mraků. Nakonec usoudíme, že se situace může do poledne rapidně změnit a dřív bychom se stejně na vrchol nedostali. Neradi, ale sestupujeme po Curtis Falls Track zpět na Mountain Lodge. Včera vypadala krajina kolem Egmonta docela suše a tak nás dnes překvapilo pár říček, které chodník překračuje.

Množství srážek, které padne ročně na této sopce, vypovídá o tom, že tu člověk musí vodu očekávat. V 1 000 m nad mořem spadne ročně v průměru 6 500 mm, ve 2000 m je to neuvěřitelných 8 000 mm. Pro srovnání s poměry v našich krajích, v Jizerských horách, kde padá české maximum průměrných srážek, je to asi 1 600 mm za rok. Průměrná roční teplota je 18 °C, v zimě klesá jen na 10 °C. Extrémy počasí tu vyrovnává silné oceánské klima.

Specifickému prostředí také odpovídá vegetace. Kolem 1 100 m se nižší stromy a husté keře mění v souvislý les. Úplně tu chybí tzv. "buk jižní polokoule", tedy Nothofagus. Jinak roste po celém Novém Zélandu. Stromy jsou nápadně nízké, všudypřítomné kapradiny, mechy, lišejníky a játrovky dokazují fakt, že tu prší hodně často.

Dnes nás ale doprovází slunce až k cíli, i když se výrazně ochladilo. Taranaki se chvíli objevuje v celé své kráse, ale než připevníme foťák na stativ, hora zmizí v mracích. Loučíme se s mystickou sopkou a doufáme, že nám duše maorských náčelníků, pohřbených na svazích Taranaki, odpustí náš výstup na její samotný vrchol.

Treking.cz - diskuze

Diskuse k tomuto článku

přidat názor


Další související články:

+ Austrálie a Nový Zéland, obecné informace
+ Národní park Kakadu, Austrálie
+ Pilbara, Austrálie
Reklama
Reklama
Témata našich článků…
Sněžka Slovenský ráj Šumava, ubytování Zverovka Jeseníky, ubytování Kvarky Téryho chata Říp Propast Macocha Praděd Králický Sněžník Čičmany Lysá hora Měsíc Mars Černé jezero Tribeč Pieniny Železné hory Hukvaldy Zimní hvězdná obloha Štrbské pleso Lomnický štít
Reklama
Reklama
Populární treky
1. Apeniny Monti Sibillini, nezapomenutelná apeninská hřebenovka - hory v Itálii
2. Vysoké Tatry Přechod přes Rysy aneb po stopách turistů císaře pána, Vysoké Tatry
3. Alpy Okolo Tre Cime a ferrata na Toblinger Knoten
4. Rumunské hory Přechod pohoří Rodna, rumunské Roháče
5. Kavkaz Kavkaz, reportáž psaná na Kavkaze (1) - Prielbrusí a Bezengi
Reklama
Túry a lokality podle pohoří
Beskydy Bílé Karpaty Javorníky
Jeseníky Jizerské hory Krkonoše
Kysuce Krušné hory Malá Fatra
Malé Karpaty Nízké Tatry Roháče
Šumava Velká Fatra Vysoké Tatry
Hledej podle pohoří
Reklama
Regiony
Oblasti: Beskydy | Bílé Karpaty | Brdy | Broumovská vrchovina | Česká Kanada | České středohoří | České Švýcarsko | Český les | Český ráj | Doupovské hory | Drahanská vrchovina | Hanušovická vrchovina | Hornosvratecká vrchovina | Hostýnské vrchy | Chřiby | Javorníky | Jeseníky | Jevišovická pahorkatina | Jizerské hory | Králický Sněžník | Krkonoše | Krušné hory | Křivoklátská vrchovina | Litenčická pahorkatina | Lužické hory | Nízký Jeseník | Novohradské hory | Orlické hory | Pálava | Podyjí | Rakovnická pahorkatina | Ralsko | Rychlebské hory | Slavkovský les | Svitavská pahorkatina | Šluknovská pahorkatina | Šumava | Švihovská vrchovina | Vizovická vrchovina | Vlašimská pahorkatina | Vsetínské vrchy | Východolabská tabule | Zábřežská vrchovina | Zlatohorská vrchovina | Ždánický les | Železné hory | Žulovská pahorkatina | Branisko | Bukovské vrchy | Burda | Cerová vrchovina | Čergov | Čierna hora | Chočské vrchy | Kremnické vrchy | Krupinská planina | Kysucké Beskydy | Laborecká vrchovina | Levočské vrchy | Ľubovnianska vrchovina | Malá Fatra | Malé Karpaty | Muránska planina | Nízké Tatry | Ondavská vrchovina | Oravská Magura | Oravské Beskydy | Pieniny | Podunajská pahorkatina | Pohronský Inovec | Polana | Považský Inovec | Revúcka vrchovina | Roháče | Slanské vrchy | Slovenský kras | Slovenský ráj | Spišská Magura | Stolické vrchy | Strážovské vrchy | Súlovské skály | Šarišská vrchovina | Štiavnické vrchy | Tribeč | Velká Fatra | Veporské vrchy | Vihorlat | Volovské vrchy | Vtáčnik | Vysoké Tatry | Záhorie | Zemplínské vrchy
Home Page | Časopis | Průvodce | Ceník inzerce | Soutěže | Seznamka | Kalendář akcí | Outdoor testy | Horské chaty | Fotogalerie | Archiv
Treky, turistika | Horolezectví | Cykloturistika | Cestování | Vesmír, astronomie | Turistická mapa online | Spolupracujeme
TOPlist