Pilbara, Austrálie - turistika a treky

Treking v Austrálii

Míříme na jih. Loučíme se s baobaby a rozeklanou tváří krajiny Kimberley a čeká nás jedna z nejpustějších, nejméně obydlených a nejteplejších oblastí světa – Pilbara. Tento kus země skrývá svých přívlastků "nej" ještě několik. Stačí natankovat plnou, doplnit vodu a jedeme objevovat.

Opouštíme městečko Broom se slavnou perloloveckou historií a čeká nás 600 km do další civilizace. Hlavní cesta po západním pobřeží vede sice kousek od moře, ale nečekejte subtropické pralesy, jako je tomu na východě. Naopak, široko daleko nezahlédnete víc, než nízký keřík. Velká písečná poušť tu díky extrémně nízkým dešťovým srážkám sahá až k samotnému pobřeží. Ze začátku je poušť zajímavou změnou, k večeru se však těšíme do dalšího města – Port Headland.

Vítá nás průmyslové město v pravém slova smyslu. Těží se tu mořská sůl a především je tu obrovský přístav, sloužící na překládku rud, vytěžených v dalekém vnitrozemí. Port Headland, stejně jako další přístav Karratha a vnitrozemská městečka Tom Price, Newman, Parraburdoo a další, byla postavena převážně těžebními společnostmi, některá před pouhými 25 lety. V našem přístavu je už v šest večer ticho, člověk nesežene supermarket, internet, na ulici ani živáčka. Jedeme doplnit zásoby do obytné části přístavu South Headland a nabíráme kurz vnitrozemský.

Národní park Millstream-Chichester působí svou polopouštní krajinou na první pohled dost neutěšeně a drsně. Při představě, že bych se měla vydat na některou z vícedenních túr, mě přepadá hrůza. Z nekonečné roviny se zvedá pár holých kopců, mezi řídkými trsy trav prosvítá žlutá, oranžová, červená a hnědá barva vyschlé země, obohacené minerály.

Stromy rostou jen v údolí, kde sem tam vystupuje na povrch podzemní řeka Fortescue River a vytváří malá jezírka. Se stoupajícím sluncem roste teplota a tak s radostí skáčeme do tůně Python Pool. Hroznýši tu nejsou, zato máme strach o naše dva malé domorodé kluky, kteří se k nám na týden připojili i s naším kamarádem - jejich učitelem – Andrewem.

Kluci běhají a skáčí po okolních skalách s obratností vlastní skalním klokanům a my dospělí vidíme v každém jejich kroku tragický scénář. Brzy nás strach opustí, dvanáctiletí kluci jsou proste dobří. V "buši" vyrostli a pohyb po skalách je jim stejně přirozený, jako nám procházka po městském parku.

Hlavní atrakcí parku je bývalé sídlo jedné rozsáhlé rodiny "Millstream Homestead". Procházíme polorozpadlé budovy a naučný chodník nás zavede do opravdové pouštní oázy. Uprostřed pustiny pramení křišťálově čistý potok a my najednou stojíme v rozlehlém palmovém háji. Bývalí usedlíci tu měli zahrady, zůstaly po nich jen obrovské datlové palmy, jezírko s vodními liliemi, pár dřevěných mostů a lavičky ve stínu a zřejmě ne velmi využívané tenisové kurty. Chtěla bych vidět ty nadšence, kteří v horké krajině hrají tenis!!!

Nejpříjemnější realitou po opuštění tropů je tu naprosto jistá nepřítomnost krokodýlů. Bez dlouhého váhání se připojujeme k dětem od místního rangera a dobrou hodinu se všichni oddáváme velké vodní bitce. Před sto lety vysázené okrasné vodní kapradiny se tu rozmnožily natolik, že některé části potoka úplně zamořily a tak je tu místní pracovníci (vězni pod dohledem) musí likvidovat. My jsme dokonale zlikvidovali zelený porost asi na pěti metrech toku, a ani nám to nedalo moc námahy. Ještě v aute vybírám kousky kapradin z vlasů a odjíždíme dál do vnitrozemí, do národního parku Karijini v pohoří Hamersley Range.

Za ranního úsvitu se před námi objevují barvy Pilbary: tmavě červené hory a na nich zářivě bílé kmeny blahovičníků, žluté trsy pichlavých travin, sytě modrá obloha a v údolích zelené koruny palem. Kopce se zvedají a první výhledy nám berou dech. Polopoušť plná kontrastů.

Vystupujeme z auta u rokliny Hamersley Gorge a než se stihneme zorientovat, naši malí kluci Julima a Coden už plavou na dně rokliny, šplhají po skalách a skáčou ve vodopádech do hlubokých vodních tůní. Zatímco já obdivuji zajímavé vrásy ve stěnách rokle, kluci velcí i malí objevili zdroj hlinky okru a pomalovali se barvami od hlavy až k patě. Dan vypadá obzvláště přesvědčivě a když nahodí výraz maorského válečníka, z bojového pole ustupuje i statečný Andrew.

Škoda, že než člověk vystoupá skalní stěnou rokliny zpět k autu, je opět pohlcen neúprosným horkem. Však nedaleko odtud leží jedno z nejteplejších míst na zemi – Marble Bar, kde byla naměřená teplota 49,1 °C a po 180 dní tu neklesla teplota pod 38 °C! Teď na jaře to není taková hrůza, i když pro nás středoevropany to stačí. Večer bývá příjemně, naši malí domorodci však musí obléct pár vrstev oblečení navíc, protože na teploty pod třicítkou nejsou zvyklí a tak jim se setměním začíná být zima.

Návštěvnické centrum vypadá na první pohled jako stará rezavá tovární hala. Člověk se musí zamyslet a přijít blíže, aby pochopil. Pod nohami máme úžasné bohatství této země, objevené teprve nedávno a zatím z obrovské části nevyčerpané – tmavě červená hornina je bohatá na železnou rudu. A té je zasvěcené i centrum pro návštěvníky, postavené teprve před dvěma lety.

Expozice jsou velmi pěkné a charakterizují zemi se všemi jejími aspekty – od vývoje geologického, přes domorodou kulturu, příchod Evropanů a jejich snahu zavést v poušti pastevectví, až po nález železné rudy a dalších kovů (cín, olovo, nikl, mangan a ve slavném Witenoom i azbest). Nechybí dokumentace o ovlivnění polopouštní krajiny Pilbary těžbou nerostných surovin.

K večeru se věnujeme prozkoumávání dalšího kaňonu – Dales Gorge. Na jejím dně se v jezírkách koupou davy turistů a tak se s Patrikem raději vydávám objevovat přírodu skalní hrany. Patrik nahání s foťákem krásné ještěry, já upadám do fascinace tím, co mám pod nohami. Kameny všech odstínů tmavě červené, oranžové, žluté a hnědé vytváří i na pár centimetrech čtverečných nádherné kresby.

Vzpomínám si na to, kdy jsem jako dítě nakládala mamince do batohu všechny krásné kamínky, které jsem na túrách v horách spatřila, a pak jsem se těžce loučila s těmi, které jsme nemohli vzít domu. Že bych něco přihodila Patrikovi do batohu? Ale ne, nakonec vítězí zodpovědnost ukázněného turisty a železnorudnou horninu si uchovávám jen ve foťáku a v paměti. Západ slunce nad vodopády nás vyhání do kempu a těšíme se na další den.

Systém soutěsek v srdci parku je tím, co láká turisty do této odlehlé části kontinentu. Výhledy svrchu jsou zajímavé, ale dobrodružství se skrývá na jejich dně. Chvíli pozorujeme skupinu lidí, kteří se hluboko pod námi plaví na nafukovacích matracích úzkou soutěskou a doufáme, že se do takové části dostaneme také.

Sestup do Hancock Gorge je jednoduchý – pár schodů, žebřík a jsme na dně. Zatím tedy nic moc. Najednou se soutěska zužuje, stěny stoupají kolmo vzhůru a na dně je voda. Aha. Julima a Coden dávno zmizeli v nedohlednu, netušíme, jak se tu takové úseky překonávají. Značka je nakreslena na stěně. Foťáky a kameru si bere nejodvážnější Patrik, kterému navíc neklouží sandále, a já a Dan jdeme za ním, držíc se všemi končetinami stále méně jistých bodů a očekávajíc pád do studené vody půl metru pod námi. Žádná hrůza.

V nejužším místě objevujeme nový styl: proti nám se blíží skupina děvčat, s hrůzou v očích postupují krůček po krůčku tak, že mají jednu nohu na jedné stěně a druhou na druhé a takto vzepřeny v soutěsce se vyhýbají vodě. Vypadá to docela dramaticky, tak to zkoušíme také, ale nakonec chůze po kotníky ve vodě je v těchto místech jednodušší. Po dalších pěti minutách nás varovná tabule upozorňuje na to, že dál mohou postupovat jen velmi zkušení lezci a dobří plavci. Pod námi je vodopád, pod ním jezírko a z něj na nás mávají Julima a Coden. Kroutíme hlavou, nechápeme, jak se kluci dostali tam dolů.

Po chvilce váhání se tedy zařazujeme do kategorie zkušených lezců a s pomocí navigace našich malých domorodých průvodců překonáváme traverz skalní stěnou nad jezírkem. Něco takového by u nás pro veřejnost neotevřeli ani s šesti řetězy a třemi žebříky, tady není nic. Volíme styl domorodých a jdeme naboso. Nejsme sami, odvahu tu sbírá pár dalších turistů a pokračují s námi. Ještě pár vodopádů, zákrut soutěsky a traverzů stěn a je tu velká voda. Samotné dno rokliny. Tudy to s foťáky a batohy nepůjde.

Všichni odkládají své cennosti na skalní výběžek a plavou přes velké jezero do místa, kde se setkávají čtyři soutěsky: Hancock, Joffre, Red a Weano. Další tři hodiny si připadáme jako objevitelé nového světa. Soutěsky se klikatí do nekonečna, stačí si vybrat směr a plavat a pak jít chvíli po souši a zase plavat, prolézat skrytá zákoutí Jiného světa.

Každému, koho tu potkáme, září oči a nadšeně nám povídá o tom, kde je to ještě hezčí. "Azbestový muž" z Witenoom vypadal překvapivě zdravě a na své nafukovací matračce si to pádloval na konec Red Gorge, kde prý má už 10 let kemp, o kterém nikdo neví.
Vracíme se neradi, ale ještě nás čeká Weano Gorge, která je ze "soutoku" soutěsek nepřístupná. Je ze všech nejužší, nemusí se tu plavat, ale brodit úseky s vodou je potřeba. Napřed posíláme vysokého Dana, když projde, jdeme i my. Foťák mám nad hlavou, vodu po bradu. Julima a Coden se naštěstí zastavili na konci soutěsky a k našemu překvapení se nepokoušeli slézt 25 metrů vysoký vodopád, který ústí do Red Gorge. Asi mají přeci jenom cit pro to, co je pro ně bezpečné a co ne.

Soutěskové dobrodružství končí. Ještě před odjezdem z parku neodoláme výstupu na druhou nejvyšší horu Západní Austrálie Mt. Bruce (1 235 m). Andrew se svými žáky nesdílí naši potřebu vyšplhat se na horu a tak nás na chvíli opouští a míří do Tom Price, prohlédnout si místa, kde se těží bohtaství Západní Austrálie. Očekáváme další horký den a představa chůze po rozpálené železnorudné hornině nás donutí vstát ještě před svítáním. Od parkoviště není jasné, kde je vrchol. V každém případě je doporučováno počítat se šesti hodinami na výstup a sestup. Po pár desítkách výškových metrů mění krajina pod námi svou tvář. A nebo krajina zůstává stajná, jen my ji vnímáme jinak s jiným úhlem pohledu?

Zpočátku velké keře se snižují až úplně mizí a horkou, pustou zemi zdobí překvapivě velké, krásné pouštní květy. U nás by si jich člověk uprostřed zeleně ani nevšimnul, ale tady, na kopci žluto-červeno-hnědého kamení působí kouzelně. Střední část výstupu nás trošku zaskočí exponovaným úsekem, kde dvě končetiny nestačí. Přidržuji se horkého kamene a pro jistotu si rychle připomínám, že jsme v Austrálii: sáhnout si na hada by asi nebylo žádoucí.

Se zvýšenou pozorností překonáme skalnatý hřebínek a vítá nás pásmo zeleně. Přeci jenom tady nahoře prší asi trochu častěji než hluboko pod námi a tak se daří všemu živému. A je tu samotný vrchol. Výhled na polopoušť z výšky je určitě tím nejzvláštnějším výhledem, který se nám kdy naskytl. Prastará krajina, která se pyšnila horami v době, kdy se Alpám a Himalájím o jejich výšce ještě ani nezdálo. Vrchol Mt. Bruce je jedním z posledních svědků existence kdysi mnohem vyššího pohoří.

Na jedné straně se vlní nekonečná Pilabara, na druhé se pohled zastaví na mohutném povrchovém železnorudném dolu kousek pod námi. Jeho přítomnost bere krajině dojem nedotknutosti. Realita je jiná. Země žije a dlouho bude žít ze svého nerostného bohatství. Jen musíme věřit, že zdejší vláda si uvědomuje možnost trvalého ekonomického přínosu právě v nevyčerpatelné kráse přírody jedinečného národního parku, který láká stále více turistů z celého světa.

Sponzorovaný odkaz: Poznávejte krásy Austrálie s místními průvodci. Vyberte si z široké nabídky zájezdů do Austrálie se specialisty od CK Go2.