Kouzelné Maroko - barvy a vůně orientálního Maroka

Maroko: Barvy a vůně Maroka, příroda a lidé

Maroko mě vždy lákalo svými nekonečnými palmovými háji, vysokými zasněženými vrcholky hor v přímém kontrastu s rozpálenou pouští, hlubokými zelenými údolími a pohádkovými městy. Konečně. Je začátek listopadu a já letím z deštivé studené Evropy s jedním nízkonákladovým dopravcem do Afriky.

Prolétáváme poměrně silnou vrstvu mraků nad Afrikou. Pod námi se začíná objevovat krajina v mnohém připomínající tu měsíční. Občas v ní vidíme menší vesničky s domečky bez střech, vyschlé koryta řek i palmové háje. Na obzoru jsou vidět zasněžené vrcholky hor Vysokého Atlasu. Je ráno. Přibližujeme se na přistání k jednomu, promnohé jistě nejkrásnějšímu ze čtyř marockých královských měst - Marákéši.

Toto město, založené v 11. století, má významné středověké architektonické památky a svou nezaměnitelnou atmosféru, díky čemuž se stává vyhledávaným cílem mnohých cestovatelů a nechybí ani na seznamu světového dědictví UNESCO. Slavné Náměstí mrtvých je plné všemožných kejklířů. Narážíme zde na krotitele hadů, prodavače vody, nebo vypravěče příběhů obklopeného davem napjatých posluchačů.

Mnohá místní pouliční rychlá občerstvení vybízejí k zastavení například na zvláště oblíbený kebab. Nicméně, jak jsme brzy zjistili, na cenu jídla je vždy lepší se informovat raději předem. Při procházení městem se nám několik lidí snaží prodat hašiš, kterým Maroko ve velkém zásobuje celou Evropu. Častým pohledem jsou přímo na ulici ležící žebráci. Těm se však dostává v arabském světě určité zvláštní úcty.

Cascades d'Ouzoud

Po Marákeši chceme navštívit známé vodopády Ouzoud. Čekáme v místním autobuse, který by již každou chvíli měl odjíždět naším směrem. Autobusem prochází prodejci žvýkaček, bačkor a mnoha dalších věcí, které by nám mohli při cestě chybět. Většinou se jedná o malé děti, kteří na první pohled neumějí do pěti počítat, ale v jádru jsou již schopní obchodníci. Odjezd je nakonec o hodinu později, než nám řekl naháněč. Autobus zastavuje na křižovatce asi 15 km od vodopádů, kde na nás čeká taxikář.

U vodopádů již za tmy nacházíme krasný hotýlek s berberským majitelem. Večer s ním popíjíme typický mátový přeslazený čaj a on pálí jednoho jointa za druhým. Dochází i na marocké víno a českou slivovici, kterou mu zde nechali nějací Češi před námi. Ráno potkáváme u vodopádů tlupu volně žijících makaků, kteří jsou zvyklí na lidskou přítomnost, proto se dají za kus chleba lehce vyfotografovat. Vodopád padá do údolí z výšky sta metrů. Voda v tůni pod ním je sice krásně teplá, ale díky své hnědé barvě nás příliš neláká ke koupání. Když sluníčko vyleze trochu nad obzor, otevírají se stánky a restaurace připravené na turisty, kteří přijíždějí autobusy s cestovními kancelářemi.

Nás čeká cesta zpět přes Marákeš a dále skrz Vysoký Atlas na Saharu. Při cestě do Marákeše fotí Petr něco z okýnka autobusu. Naneštěstí si toho všímá policajt stojící u silnice, který zastavuje autobus. Následuje zdlouhavé prohlížení fotek ve fotoaparátu policajtem. Končí to smazáním několika fotografií z karty.

Přes Atlas na Saharu

Pro následující cestu z Marákeše do Skoury na Sahaře volíme tentokrát moderní autobus společnosti CTM. Prvních pár desítek kilometrů probíhá bez problémů. Když se však dostáváme do serpentin a začínáme stoupat do hor, náhle se zvedá můj soused. Bere si igelitový pytlík od řidiče a začíná do něj vytrvale zvracet. Po něm ještě následuje chlápek sedící přede mnou. Naštěstí v jedné horské vesničce zastavujeme.

Po vystoupení je již díky vyšší nadmořské výšce cítit chlad. Kolem silnice je několik prodejců koberců, suvenýrů a minerálů. Po chvíli opět nasedáme do autobusu a pokračujeme v cestě. Mí sousedé pokračují ve vytrvalém zvracení. V nejvyšším bodě, v sedle Tizi n'Tichka dosahujeme výšky 2 260 metrů. Odtud pak už pouze sjíždíme dolů na Saharu. Projíždíme marockým Hollywoodem - městem Quarzazate, kde se točily filmy Kleopatra, Gladiator, Hvězdné Války a některé další.

Ve Skouře

Po poledni dojíždíme do Skoury, která je vyhlášená svými palmovými háji a mnohými kasbami. Ubytujeme se v krásném novém hotýlku hned u zastávky autobusů. Pak vyrážíme na průzkum okolí. Chvíli jdeme po silnici směrem ke kasbám. Cestou u nás zastavuje několik lidí, kteří se snaží nabídnout ubytování či doporučit obchod, nebo restauraci. Po kilometru uhýbáme ze silnice. Přecházíme téměř vyschlé koryto řeky, ve kterém vede cesta pro auta označená oranžově nastříkanými kameny.

Dále od turistických cestiček potkáváme kluka, který nese kamarádům jídlo a pití na pole. Neumí moc anglicky, ale i přesto se od něj dozvídáme některé zajímavé informace. Celá oáza je závislá na vodě z jedné poměrně malé říčky, proto se kolikrát musí voda odvést daleko od koryta i na malá políčka pomocí všemožných kanálů a jakéhosi igelitového nadzemního potrubí. Při západu slunce nás potkává banda malých dětí, kteří zkoušejí žebrat bonbony a peníze.

Gorges du Todra

Městečko Tinerhir je výchozím místo pro cestu do patnáct kilometrů vzdálené soutěsky. Ihned po vysednutí z autobusu nás obklopuje mnoho naháněčů. Jeden z nich nám nakonec zprostředkuje cestu do hotelu jeho rodiny, který leží jen pár set metrů od samotné soutěsky. Jedeme v sedmi lidech starším, pro Maroko tak typickým, bílým taxíkem. Ubytování je pro všechny v jedné místnosti. Převážnou část ubytovaných tvoří horolezci, kteří jezdí do Todry zdolávat některé z mnohých, až několikasetmetrových horolezeckých cest nacházejících se na skalách nad soutěskou.

Ráno vycházíme do hor. V horách obdivujeme fantastické barvy kaňonu pod námi. Potkáváme také stádo černých koz, jejichž vlna se používá na výrobu marockých ručně tkaných koberců. Zpět do vesnice z hor sestupujeme vyschlým korytem vodopádu. Nazítří máme domluvený odvoz na autobus, který odjíždí z Tinerhiru. Domluvený taxík ovšem nepřijíždí ani po dvaceti minutovém čekání. Bere nás tedy, již značně opotřebeným autem, chlapík z hotelu. Auto se nám povede roztlačit, ale nejede více než dvacet kilometrů v hodině. Prý za to může nedostatek benzínu.

Zastavujeme u nějakého stavení. Řidič zapaluje cigaretu a jde s PET flaškou pro benzín. Po dolití asi litru benzínu automobil opravdu jede. Do odjezdu našeho autobusu nezbývá moc času. Jedeme tedy rychle. Vozidlo se však najednou stává neovladatelným a končí asi dvanáct metrů mimo vozovku. Kupodivu se však povede ještě roztlačit. Na autobusovou zastávku přijíždíme minutu před odjezdem.