Průvodce | Karpattreky | Horolezectví | Cykloturistika | Cestování | Lyžování | Příroda | Soutěže | Aktuality | Zajímavosti | Kalendář akcí | Napsat článek | Seznamka | Více…
Kontakty  Cookies  Ceník inzerce  RSS 
Treking.cz Hledat
Poslední aktualizace: 16.12.2016 , svátek má
Reklama
Treking > Soutěže > Malé africké dobrodružství

Malé africké dobrodružství

Treking s Tilakem 2007; soutěžní článek č. 1

13.11.2007 | Petr Bilek

Po dlouhé době příprav, vydělávání peněz a zjišťování informací přišel konečně den odjezdu. V poslední chvíli mi kámoška sehnala kamion z Prahy do Francie. Jedinej problém byl, že jel za tři hodiny a já byl v mojí vysokohorský dědince 100 km daleko. Naštěstí jsem to na minutu přesně stihl, což bylo obrovský štěstí. Celou cestu jsme rychle prokecali až ke Štrasburku, kde jsem si vystoupil do brutálního deště a byl totál mokrej, než jsem doběhl do nadchodu se schovat.

Zmoklá opička

Čtyři hodiny jsem si počkal na východ slunce a dokonce přestalo pršet. Během chvíle jsem vychytal dalšího Čecha, co mě vzal 150 km a další stop byl starší Polák, se kterým jsem jel nakonec až k Valencii ve Španělsku, což bylo okolo 1 500 km. U Valencie jsme se rozloučili a stopoval jsem u výjezdu za pumpou, kde byl sloup celý popsaný od českých a polských stopařů a stopařek. Za chvíli mi zastavil další Polák, který mě vzal okolo 400 km do Murcia. Tam mě už nikdo nevzal, tak jsem vyrazil do města na autobus.

Pravdou je, že nejvíc berou český, slovenský a polský kamioňáci, z ostatních zemí opravdu jen málokdo. Je to hlavně tím, že ve východní Evropě je stopování víc zažitý a plno kamioňáků má přece jen odjakživa toulavý nohy a sami v mládí dost stopovali – alespoň co jsem se já setkal. Dost důležitý je mít cestovní pojištění, aby vás mnoho řidičů vzalo. Často mi řekli, že pokud nemám pojištění, tak mě nevezmou. Dál je třeba dobrý si na triko napsat CZ nebo si sehnat nějaký to trapný triko pro turisty s českými symboly. Mnoho Čechů a Slováků jezdí pro cizí společnosti, takže si vás o to víc všimnou.

Z Murcie jsem jel busem do Almeria, kde jsem přespal na "smeťáko-staveništi" a ráno dalším busem do Malaga, kde jsme se měli všichni sejít. Cesta vedla po neskutečných útesech a serpentinách, až jsem se divil, jak to autobus vlastně vyjel. V Malaze jsem se bez problémů sešel s přáteli z Bratislavy a hned jsme odjeli busem na Gibraltar. Po cestě autobus celkem dost "lízl" něčí káru, tak byla celkem solidní španělská hádka.

Při vstupu do Gibraltaru jsme si nechali dát razítko do pasu a nějakou dobu jsme hledali dobrý místo na přespání. Našli jsme luxusní "smeťáko-rujnu" s terasou plnou střepů a neopakovatelným výhledem na město a celý záliv. A to vše zcela zdarma i s ranní sprchou, po který nám vše zmoklo. Mně jen z toho důvodu, že jsem nedokázal dobře postavit stan a to se mi nedařilo celých sedm týdnů, až nakonec v Čechách jsem ho zdárně postavil. Holt dobrej stan je dobrej stan!

Během ranního sušení v dešti nás přišla navštívit delegace z místní tlupy makaků s jasnými úmysly – ukrást co se dá! Nikdy v životě jsme opice neviděli ve volný přírodě, takže to bylo vážně zajímavý. Hlavně místní populace je téměř ochočená a extrémně drzá. Město pod kopci doslova trpí jejich loupežnými nájezdy, a proto nejsou moc oblíbený, ale jsou chráněný anglickými zákony. Gibraltar je vlastně koloniálním pozůstatkem anglického roztahování se a vykořisťování celého světa. Makaky zde vysadili Angličané a traduje se legenda, že pokud makakové vyhynou, Anglie musí Gibraltar opustit a proto se občas musí stavy makaků doplňovat novými jedinci z Afriky.

Při vstupu do Gibraltaru musíte projít jakoby hranicemi a za nimi si už připadáte jak v Anglii – nápisy v angličtině, angličtí policajti a party opilých arogantních rozmazlených anglických puberťáků, kteří umí jen dělat bordel. Po "osušení" stanů a věcí jsme vyrazili projít celý útes a místní přírodní rezervaci. Počasí sice nestálo za nic, ale i tak to byla fajn procházka a hlavně pozorovat všudypřítomný opičáky, jak lezou po autech a snaží se turistům sebrat, co se dá. Opice prostě vypadají jako "takový malý chlupatý pidilidičky".

Z Gibraltaru jsme jeli busem do Algeciras na trajekt do Maroka, za který jsme vyplázli 35 Euro do Tangeru! Ale jiná cesta není, takže nic jiného nezbývá, že? Za tři hodiny jsme byli v Tangeru v Maroku, kde nás autobus odvezl asi 100 metrů. První, co jsme viděli, byla rvačka chuligánů v jakési ruině baráku – zajímavý přivítání. Až v tu chvíli si vlastně člověk uvědomí, že je úplně jinde a je "úplně jinej" a tím pádem středem pozornosti. Tak jako když třeba černoch přijede k nám na vesnici – tak na něj všichni koukaj a povídaj si o něm. Ten černoch jsme byli tentokrát my celý ty týdny a byli jsme pod neustálou palbou všech možných podvodníků a žebrajících lidí. Chvíli trvalo, než jsem si na to neustálý obtěžování zvykl, ale i tak to občas nebyl moc příjemný pocit. Alespoň vím, jak se turista s černou pletí musí u nás cítit!

Během chvíle jsme našli levnej motýlek, kterej jsme usmlouvali na 25 Dirhamů za noc – asi 60 Kč. Člověk musí být připraven téměř o vše (většinou krom jídla) se dohadovat a smlouvat, protože skoro všude se vás všichni snaží oškubat o peníze a nebo vám nevrátit. Vždy dávají ceny o hodně vyšší než místním, takže se člověk musí stále snažit. Je úplně jedno kde a o co! Tím nechci házet špínu na místní lidi, ale jen poukazuju na rčení: "Jiný kraj, jiný mrav." Oni jsou už prostě takoví.

Na pastvě, Vysoký Atlas

Ráno jsme vyrazili busem do městečka Chefchaouene známého jako "Modrý město" či centrum milovníků THC. Stará část (tzv. Medina) byla opravdu modrá, což vypadalo velmi hezky a hašiš vám také nabízeli na každém kroku. Město též obklopují nádherný hory, na kterých byl sníh a celkově počasí po celou dobu v Maroku nebylo zrovna moc odlišný od našeho. Opět jsme se ubytovali v krásným a levným hotýlku a vyrazili do pohádkových ulic. Chefchaouene celkem doporučuju jako hezký městečko obklopený úžasnýma horama.

Druhej den jsme jeli do hlavního města Rabat několik hodin busem přes různý hory a vrchoviny, kde se v podstatě zastavil čas v místních vesničkách. Zde začali policejní kontroly se psy i bez psů, jenž pak byly úplně všude až to bylo šílený. V Rabatu jsme se snažili zařídit víza na Senegalskym velvyslanectví. Pro mě to nebyl problém, ale pro slovenské přátele už jo. A pak že si jsou všichni v Evropský unii rovni! Je to opravdu ostuda kvůli ničemu, jenž nám způsobila nemálo problémů! Jinak Rabat je nezajímavý město. Na Mauritánský ambasádě v Casablance vše proběhlo bez nejmenších problémů a druhej den jsme dostali vízum. Casablanca je pro mě též naprosto nezajímavý město, kde hlavní dominantou je tolik nenáviděná třetí největší mešita na světě, jenž stála miliony dolarů a lidé, co zde bydleli, byli vyhnáni a všem ostatním sebrali peníze z výplaty na stavbu! Tady už jsme viděli i první slamy postavený na smetištích, kde žijí ty nejchudší z nejchudších. Opravdu hrozný pohled!

Vrchol Toubkalu

Další štace byl světoznámý Marákeš, kam jsme dorazili načerno vlakem pozdě v noci a až druhý den jsme vyrazili do ulic. Nic pro mě, opravdu. Mraky turistů, vše drahý, každej se vás snaží oškubat, cvičený (trápený?!!) opičky a na půl mrtví hadi, s kterejma se fotí turisti = extrémní nuda! Naštěstí jsme hned vypadli busem do vesničky Asni v pohoří Atlas. Už ve tmě byly vidět bílé vrcholky hor a trochu jsme začali pochybovat, že to zvládneme. Noc byla extrémně chladná a ranní námraza nás též zrovna nezahřála.

Taxíkem jsme jeli do 11 km vzdáleného Imlilu, kde končí silnice. Cesta vedla nádherným údolím s terasovitými políčky, řekou, baráčky zařízlé ve skalách a kopci a okolo stáda ovcí a koz. Spíš než v Africe jsme si připadali jak někde v Himalájích. Vše okolo byla nepopsatelná "přenádhera"! V Imlilu jsme uschovali krosny v kavárně a vzali jen nejnutnější věci. Dvanáctikilometrový pochod na horskou chatu byl opravdu dlouhej a vyčerpávající – bahno, sníh, kameny, ale po šesti hodinách jsme dorazili do cíle! Chata byla plná cizinců a za noc jsme vyplázli 350 Kč + 120 Kč za půjčení maček, bez kterých by to fakt nešlo. Chata byla jinak pěkná a spát venku by byla sebevražda!

Brzy ráno jsme vyrazili v asi 20 lidech zdolat nejvyšší vrchol severní Afriky Jebel Toubkal – 4 200 m n.m. V létě by to nemusel být těžký výstup, ale v zimě tu bylo hodně sněhu a byl to opravdu těžkej výstup a to jsem si vybral strmou cestu kaňonem bez cepínů, což se mi málem vymstilo. Naštěstí jsem to přežil a vylezl jsem na vrchol jako první. Posledních 200 metrů bylo téměř nekonečných! Ale ten nádherný pohled z vrcholu stál opravdu za tu obrovskou námahu!

Byl krásnej slunečnej den a měl jsem pocit, jako bych měl svět na dlani. Bylo vidět stovky kilometrů daleko! Po cestě dolu kámoš nervama zahodil jednu mačku, ale platit jí nemusel. Do večera jsme byli v Imlilu a další den už jsme jeli busem do Agadiru ohřát se k moři. V Agadiru jsme postavili stany v smeťákoparku a zůstali jsme dva dny s každodenním voláním na Senegalskou ambasádu, jak to vypadá s vízy. Díky totální byrokracii stále stejně, samozřejmě. Agadir je nudný místo pro bohatý turisty se vším všudy, včetně fetující mládeže jenž se fláká na ulicích.

Hostina

Druhej večer jsme si dělali oheň a během chvíle se k nám sešla návštěva "místních", jenž pro nás přinesli ryby, chleba, zeleninu a byla sranda. Dokud nepřijeli policajti a dali nám hodinu na rozchod a hrozně nám radili, že se s těmahle lidma nemáme bavit. No nebyli to klasický Arabové, ale Berbeři co přišli za lepší životní úrovní do města z pouště a hor, ale našli zde jen beznaděj a nesmysly moderní civilizace. Stále žijí ve stanech v blízkosti města jako ti nejchudší, ale už bez Berberský hrdosti. Nám ale přinesli vše co mohli a královsky nás pohostili. Samozřejmě jsme nikam nešli a spali na stejnym místě.

Z Agadiru jsme pokračovali autobusem do posledního místa kam jezdí autobusy jménem Ad-Dakhla na Západní Sahaře. Cesta trvala nějakých 26 hodin a rozhodně se bylo na co koukat, protože u Laayoune začala nekonečná a magická Sahara. Největší poušť na světě! Silnice vedla podél pobřeží či spíše po nádherných útesech, pod kterými byly pohádkový liduprázdný pláže a neskutečný zálivy. Jediný vřed na Západní Sahaře jsou všudypřítomní maročtí vojáci a policajti. Do Dakhly jsme museli projít okolo patnácti policejními kontrolami a vždy si z autobusu vytáhli jen nás. Dokonce po 200 metrech byla další kontrola a zas to samý co před pěti minutami!!

Před pár lety byla Západní Sahara zcela uzavřena a nikdo se tam nemohl dostat. V 70. letech vypuklo nomádské povstání za osvobození Saharawi z marocké nadvlády a dlouho se jim dařilo držet většinu země. Nakonec vyhlásili příměří a stále čekají na referendum… Po cestě jsme zastavili u nějaký pumpy a tak jsme se šli projít k útesu a co jsme neviděli. Totálně liduprázdnou středověkou vesničku u moře. Bylo to až nepříjemně prázdný město duchů… V autobuse s námi jel též japonský dobrodruh co neuměl anglicky ani francouzsky, neměl žádnou mapu či průvodce, jel do Mali a absolutně nevěděl za kým a ještě k tomu extrémně neschopný člověk. Prostě japonský turista jak z americký komedie a ještě z Hirošimy.

Z Dakhly jsme jeli na hranice s Mauretánií tzv. Bush taxi – může jít o jakýkoliv typ auta či dodávky, s kterýma jezdí lidi mezi místy, kam nejezdí žádný autobusy a nebo to je o dost levnější než autobus. Až se auto naplní lidmi, tak se prostě jede. Výhodou je, že zastaví kdekoliv a kdykoliv. Celých 500 km z Dakhly na hranice je silnice z obou stran zaminovaná a pěkně lemovaná vraky aut.

Ráno jsme vyřídili všechny věci na hranicích a domluvili se s dvěma holandskejma dost divnejma týpkama, aby nás vzali do hlavního města Mauretánie – Nouakchott. A tak jsme mohli vyrazit z Evropy do opravdový Afriky! Za Marockou bránou skončila silnice a začalo pět kilometrů území nikoho, který končí na mauretánských hranicích, kde opět začíná silnice. Na tomto území nikoho neplatí zákony a je zde několik míst kde jsou zaparkovaný auta a pár budek, kde se dá sehnat vše od drog po lidský orgány a když máte peníze, tak samozřejmě není problém na obou hranicích, kde policajti sedí s mafiánama a společně jí a pijí čaj.

My jsme po 50 metrech na území nikoho hned zapadli do písku a bylo krásný jak lidi vyběhli z aut a hned nám pomohli. Pro celnici z pohádky Tři veteráni si vzali nejspíše vzor z mauretánský. Naštěstí nenašli našich sedm litrů vodky na vypálení červa a tak jme mohli pokračovat. Mauretánie je silně islámská republika a alkohol je zakázán, ale otroctví bylo zrušený až v roce 1981 a v pouštích jsou otroci stále mezi místními kmeny!

Do Nuakchottu to bylo okolo 500 km a po cestě, krom několika stanů, nebylo nic krom nekonečné poustě. V této nekonečné nicotě nám došel benzín – chlapec prostě zapomněl natankovat. Jedinej Japonec, kterého jsme vzali s sebou, si s tím nelámal moc hlavu. Naštěstí v druhý dodávce bylo trochu benzínu. Též jsme si nekoupili vodu a takovou žízeň jsem ještě nezažil lidičky! Vrchol byl v Nuakchottu. Druhá dodávka se prostě ztratila a pak jsme se 3 hodiny hledali ve večerním městě v těch nejbrutálnějších slamech. Naštěstí jsme se našli a rozloučili. Šlofíka jsme si dali na schodu u Auberge Sahara.

Po zjištění že v Mauretánii autobusy nejezdí, jsme jeli na bushtaxi do centra Nouakchottu. Nikdy jsme ještě neviděli nic tak strašného. Všude extrémní bordel, špína, mrtvá zvířata a desítky vyzáblých špinavých dětí s rezavejma plechovkama, co žebrali cokoliv. Hned po vystoupení nás obklopil dav lidí a taxikářů. Samozřejmě nás chtěli oškubat, tak jme jeli na jiný místo, ale naštěstí na Auberge Sahara jsme vychytali týpka z Baskicka, co jel druhej den do Bamaka v Mali a za 50 € že nás vezme – nádhera!

Spolucestující

Nuakchott bylo opravdu brutální místo. Připadal jsem si jak v Mogadišu v Somálsku. Přes den je to prašný město v poušti a přes noc je to totálně temný město protože zde nefunguje veřejný osvětlení. Takže ulice jsou téměř ponořený ve tmě a kdyby vás někdo rozsekal mačetou, tak si toho nikdo nevšimne. A o nějakym autobusovym nádraží nemůže být ani řeč. Takže náš hotýlek Auberge Sahara bylo jako oáza uprostřed pouště, kde se zastavuje mnoho cizinců a třeba jsme potkali závodníky z Rallye Paříž – Dakar a nebo Skota, co odešel žít do pouště před rokem a půl. Další stop byl starší potetovanej punkáč, výtržník a extrémní hulič Hugo z Baskicka a jako každej cizinec tahá do Afriky auta z Evropy a tady je prodává. Tady nejsou žádný automobilky, takže všechna auta se musí dovážet a dají se hodně solidně prodat.

Samozřejmě hned první průser byl, že po čtyřech hodinách jízdy jsme zjistili, že jedeme na sever místo na jih! Tak jsme se museli vrátit zpět a 150 km za Nouakchottem se rozbilo auto. Hugo vypustil benzín z pumpy a my se ho marně snažili zapálit – spíš špinavá voda než benzín! Stopli jsme si kamion a ten nás odtáhl do Boutilimitu. Místní automechanik byl fakt borec, ale tohle bylo moc i na něj.

Do Mauretánie jsme přijeli akorát v době prezidentských voleb a celá země tím žila. Všude byly velký stany s podobiznami prezidentských kandidátů a vyřvávala hudba a šílený proslovy všech těchto bastardů. Tyto předvolební stany lidé spíš využívali jako příležitost posedět a poklábosit. Večer byla v jednom stanu opravdu dobrá šou, kde se tancovalo a šermovalo s klackama. Byl to opravdovej a nikdy neopakovatelnej zážitek! Žádnej nesmysl pro turisty, ale opravdová šou lidí z pouště. Ale největší střed pozornosti jsme byli my a vlastně celý dva dny. Sedli jsme si do stanu na zem mezi lidi, zatímco místní arabský bařtipáni seděli na židlích a celkem to nechápali. Na to se nedá nikdy zapomenout.

Ráno Hugo odjel do Nouakchottu pro novou pumpu s tím, že za 4 hodiny je zpět. Přijel až druhej den odpoledne bez pumpy, pro kterou by musel jet dalších 500 km, ale za to přivez partu mistrů opravářů. Během čekání jsme si prošli vesničku a její okolí. Rodina automechanika byla moc hodná a dokonce nám dělali jídlo i když sami byli extrémně chudý, ale udělali pro nás opravdu vše. Takže absolutně mi nevadilo, že jsme se na chvíli ocitli ve středověku v pouštní vesničce z červený hlíny obklopený velbloudama, kozama a milýma lidma oblečenýma jako před 300 léty.

Bohužel jsme se museli rozloučit s kamarádkou, co musela odletět zpět do SR. Dali jsme na sklo rudočernou vlajku, pustili reggae a uháněli dál a krajina se začala postupně měnit v polopoušť až na savany vystřižený jak z Tanzanie či Keňi. Po cestě jsme museli vzít policajta do auta a málem jsme přejeli kozu. Druhej den jsme přijeli do Niora v Mali a dali si v baru dvě pivka – nikdy mi nechutnalo pivo jak v tu chvíli! Ještě jsme obrali fízly o papáju a čaj, píchli kolo a mohli vyrazit do Bamaka. Prvních 150 km jsme jeli po supr nový dálnici a pak už jen po prašných děravých cestách mezi stromy. Hugo byl extrémní blázen a chvílema chyběly milimetry k solidní bouračce. Ale o půlnoci jsme vítězoslavně dorazili do Bamaka na Auberge de Jamall.

Bamako se absolutně nedalo srovnat s Nouakchottem. Funguje zde MHD a autobusová doprava všude možně a existuje tu alespoň nějaký centrum a potkáte zde i mnoho turistů. Ale pro mě v podstatě o ničem jako každý město na týhle planetě! Dokonce jsme potkali 3 lidi, s kterýma jsme se bavili u mauretánský ambasády v Maroku – svět je opravdu malej. Snad jen dobrá byla celodenní koupel a binec u Grand Hotelu, kde jsme žrali ze stolů dobroty místních buržánů. Asi z toho nechápali ti šmejdi. Kámoš byl i svědkem nejspíš voodoo, kdy viděl tři týpky podřezávat krkavce u řeky…

V Bamaku jsme zůstali tři dny a pokračovali dál autobusem do Senegalu. Autobus jel o tři hodiny pozdějš, celou cestu nesmyslně zastavoval a v sedm večer nám řidič řekl, že se dál nejede - až v šest ráno. Nakonec místo slibovaných 17 hodin jel skoro dva dny. Pro Evropana něco šíleného. Na senegalských hranicích vše naprosto v pohodě a ani jsme neplatili víza! A kvůli tomu jsme zabili tolik času a peněz úplně zbytečně v Maroku. Potkali jsme Francouze, kterým se cestou rozbil třikrát autobus, ale přijeli stejně rychle jako my na hranice…

Vesnice, Senegal

V Senegalu v Tambacounda jsme si domluvili džíp na druhej den do národního parku Nikolo Koba. Škoda že jsme přijeli v období sucha, ale podrost nebyl olistěný, takže jsme mohli viděl mnoho zvířat jako prasata bradavičnatý, gazely, antilopy, opice, lišky a mnoho druhů ptáků. Žijí zde i lvi a šimpanzi, ale je těžký je spatřit. U jezírek jsme mohli vidět velký množství zvířat společně – scéna jak z pravěku! Parkem protéká celkem velká řeka, kde žijí krokodýli a hroši, který jsem viděl, až když jsme z ní vylezl. Nakonec jsme ještě potkali český zoology, jenž zde provádí výzkumy a chvíli s nimi pokecali.

Večer jsme odjeli busem do Dakaru a cesta, co měla trvat osm hodin, tak trvala hodin osmnáct! Po cestě jsme ještě píchli kolo! Krajina byla skoro stejná jako v Mali – savany s obrovskými baobaby a sem tam nějaká pravěká vesnička, u kterých stojí místo kanibalů týpci s kšiltovkama a trikama 50 cent … Krajina celkem nezajímavá a chudoba stejně hnusná jako všude dosud. Nejhorší byla ale "silnice" s dírama jak velká želva a to jedna vedle druhý – šílené! Před Dakarem byl jinej problém – obrovská až neskutečná zácpa. Okolo tří hodin jsme jeli do města! V Dakaru bylo o dost chladnějš a velkej vítr. Trochu jsme si prošli město a odjeli s bushtaxi na hranice s Mauretánií. Jinak Dakar nudný, jakoby evropský město, kde je víc bělochů snad.

Na Senegalský straně vše proběhlo o.k., ale na Mauretánský straně na nás policajti vybalili, že máme víza jen na jeden vstup do země, ale za peníze to zařídí. Řekli jsme, že nezaplatíme a zpět do Senegalu nepojede, ať nás vezmou do vězení! Za 30 minut přišel policajt s pasy a chtěl 1 000 ouguiya (asi 100 Kč) – nic jsme mu nedali a za chvíli přišel znovu ať vypadneme. Po menší hádce s dalšími zloději – taxikáři, jsme mohli jet do Nouakomottu na Auberge Sahara. Bushtaxi vašim směrem se dá sehnat v „garage“ na koncích měst, směrem kam jedete, proto je všude mnoho garage, ale jedou z nich bushtaxis jen jedním směrem.

Ráno přímo před Auberge Sahara jsme chytli typa, co jel do Nouadhibou k západosaharským hranicím, kde na nás čekalo poslední velký dobrodružství – nejdelší vlak na světě. Každodenně jezdí od moře přes Saharu do 700 km vzdáleného lomu s železnou rudou, kde naloží vagony a jede zpět. Je to opravdu dlouhej železnej had a zpět ho táhne 8 lokomotiv, aby utáhly dva kilometry dlouhýho netvora. My jsme vystoupili v Bou-Lanour, kde jsme se dozvěděli, že vlak už ujel a v tu chvíli akorát přijel. Vlezli jsme do prázdného vagónu a jeli do Chlum.

Vlak měl několik zastávek v poušti a na nějakým k nám vlezli dva mladí Tuaregové, kterým jsme pučili kilovky a oni uvařili výborný jídlo a celou cestu dělali čaj. Též nás pozvali k nim, ale na jedný zastávce přijel vlak a tak jsem skákal z rozjíždějícího vlaku jako poslední a vlezli jsme do vagonu už naplněného železnou rudou ke dvěma Tuaregům a několika ovcím a kozám. Byli to též opravdu hodní týpci a nabídli nám co mohli. Noc byla pořádně chladná a celou noc jsme namačkaný na sebe klepali kosu, ale opravdový dobrodružství, pro který bych obětoval hodně! Kolik lidí jelo nejdelším vlakem na světě a zažilo to co my?! Možná jsme byli první Češi a Slováci…

V Nouadhibou jsme ještě pomohli vyložit zvířata, ale ještě předtím jsme viděli neskutečnej záliv u města, kterej byl plnej vraků potopených lodí a všichni ti zakuklení Tuaregové na vlaku vypadali jak partyzáni jedoucí do boje. Byli jsme totálně špinaví – spíš červení od rudy, ale jeli jsme dooomu! Taxikář nás hned nasral jako vždy, ale stopli jsme místního hlavouna, co nás hodil až k hranicím a opravdu nás nezastavila žádná policejní hlídka.

Na Mauretánský hranici jsme začali obíhat všechny, co by nás mohli vzít to Dakhly nebo dál, až jsme stopli kolonou andorských vojenských hasičů, co byli s humanitární pomocí v Senegalu, ale mohli nás vzít až na západosaharský hranici. Nikdo nás nechtěl vzít přes území nikoho a pěšky to tylo životu nebezpečný. Nakonec jeden místní mafiobastard nás vzal za poslední peníze. A tak jme mohli odjet s ním do Dakhly. Nejdřív ještě zdržovali a stále otravovali maročtí policajti s domněním, že dostanou prachy, ale prd dostali. V těchto zemích každej musí platit policajtům, aby ho nechali bejt a hlavně ti co mají auta a též na hranicích.

Najednou bylo Maroko neskutečným luxusem a doprava byla smetánková oproti Africe. Opravdu jsme byli totálně unavený a bez energie. Já sem zhubl 9 kg a ostatní to samé! V autobuse z Dakhly jsme se ještě seznámili se zajimavim chlapkem z Francie a dozvěděli jsme se mnoho zajímavých věcí. Za dva dny jsme seděli v trajektu do Evropy a pak už jen čtyři dny stopem. Celkem v pohodě, akorát ve Francii jsem musel jít 15 km vedle dálnice na nejbližší pumpu, ale každý začátek má i svůj konec…

Treking.cz - diskuze
Reklama
Reklama
Témata našich článků…
Aktuální počasí Praděd Babia hora Macocha Karlštejn Žiarska chata Roháče, ubytování Macocha Hranická propast Rozhledny Zámek Hluboká Sluneční soustava Kráľova studňa Červená Lhota Vodopády Beskydy, ubytování Spacáky Gran Paradiso
Reklama
Reklama
Populární treky
1. Slovenské hory Přechod hlavního hřebene Velké Fatry
2. České hory Lužické hory - toulky po hradech, skálách a vyhlídkách
3. Alpy Výstup na Hoher Dachstein klasickou cestou
4. Rumunské hory Retezat, princeznou Jižních Karpat křížem krážem (1)
5. Ukrajinské Karpaty Hřebenem poloniny Piškoňa, Zakarpatská Ukrajina
Reklama
Témata našich článků…
Soumrak Radhošť Chata Barborka Soos Koberštejn Charbulák Paprsek Trosky Kaon Kaltenštejn Tesařík obecný Dachstein Házmburk Coulomb Velikonoce Higgsův boson Bouzov Aktuální počasí Ježek Elektron Nesmeky Keprník
Reklama
Regiony
Oblasti: Beskydy | Bílé Karpaty | Brdy | Broumovská vrchovina | Česká Kanada | České středohoří | České Švýcarsko | Český les | Český ráj | Doupovské hory | Drahanská vrchovina | Hanušovická vrchovina | Hornosvratecká vrchovina | Hostýnské vrchy | Chřiby | Javorníky | Jeseníky | Jevišovická pahorkatina | Jizerské hory | Králický Sněžník | Krkonoše | Krušné hory | Křivoklátská vrchovina | Litenčická pahorkatina | Lužické hory | Nízký Jeseník | Novohradské hory | Orlické hory | Pálava | Podyjí | Rakovnická pahorkatina | Ralsko | Rychlebské hory | Slavkovský les | Svitavská pahorkatina | Šluknovská pahorkatina | Šumava | Švihovská vrchovina | Vizovická vrchovina | Vlašimská pahorkatina | Vsetínské vrchy | Východolabská tabule | Zábřežská vrchovina | Zlatohorská vrchovina | Ždánický les | Železné hory | Žulovská pahorkatina | Branisko | Bukovské vrchy | Burda | Cerová vrchovina | Čergov | Čierna hora | Chočské vrchy | Kremnické vrchy | Krupinská planina | Kysucké Beskydy | Laborecká vrchovina | Levočské vrchy | Ľubovnianska vrchovina | Malá Fatra | Malé Karpaty | Muránska planina | Nízké Tatry | Ondavská vrchovina | Oravská Magura | Oravské Beskydy | Pieniny | Podunajská pahorkatina | Pohronský Inovec | Polana | Považský Inovec | Revúcka vrchovina | Roháče | Slanské vrchy | Slovenský kras | Slovenský ráj | Spišská Magura | Stolické vrchy | Strážovské vrchy | Súlovské skály | Šarišská vrchovina | Štiavnické vrchy | Tribeč | Velká Fatra | Veporské vrchy | Vihorlat | Volovské vrchy | Vtáčnik | Vysoké Tatry | Záhorie | Zemplínské vrchy
Home Page | Časopis | Průvodce | Ceník inzerce | Soutěže | Seznamka | Kalendář akcí | Outdoor testy | Horské chaty | Fotogalerie | Archiv
Treky, turistika | Horolezectví | Cykloturistika | Cestování | Vesmír, astronomie | Turistická mapa online | Spolupracujeme
TOPlist