Otrhance, hřeben superlativů

Jednou, když jsem si jako pilná čtenářka pročítala časopis Krásy Slovenska, zaujal mě článek s názvem "Hrebeň superlatívov". Západní Tatry jsem tehdy už znala, ale přechod Otrhanců, o němž článek pojednával, byl pro mě výzvou. Velmi jsem se těšila na ten den, kdy vyrazíme.

To ráno bylo krásné a jasné. Hned po probuzení, kdy jsem uviděla na obzoru ostré kontury celého hřebene Západních Tater od Babek až po Liptovské hole, bylo jasné, že dnes se vydáme na Otrhance. Den se teprve probouzel, nebe bylo temně modré a přecházelo přes zelenavé odstíny až po ostře oranžovou.

Túra začínala v Pribylině. Nejdříve nás čekala nucená šlapačka po asfaltce, měli jsme však krásný výhled na Baranec, Otrhance, Jakubinou a především mohutný a pyšně se vypínající Kriváň. Nemohli jsme se dočkat, kdy už se dostaneme do terénu. Prošli jsme Úzkou dolinou, kde bublání potoku Račková jen přispívalo k příjemnému pocitu očekávání. Stoupání lesem bylo klikatými serpentinami s vůní hříbků, které jsme i přímo na chodníku překračovali. A tak nás napadlo, že sem asi zástupy turistů nezavítají. Měli jsme asi pravdu, protože na celém hřebeni jsme nepotkali ani živou dušičku.

Když jsme vyšli z lesa, dost rychle jsme se dostali z pásma kosodřeviny do volného terénu. Už první pohledy byly nad očekávání krásné. Čekalo nás nespočet výstupů a sestupů drsným hřebenem mezi Ostredky a Magurami. Stále jsme ale měli co obdivovat, při každém dalším a dalším vrcholku, který se nám ukázal a který jsme zdolali, se odkrývaly široké výhledy.

Na vrcholu Jakubiné jsme si udělali přestávku a nemohli jsme se vynadívat na Baranec, Plačlivé, Ostrý Roháč či Volovec na jedné straně a na mohutný Klin, Bystrou a vzdálené panorama Vysokých Tater na straně druhé. Šimralo nás pokušení nescházet hned dolů některou z dolin - Jamníckou či Račkovou, ale vystoupit i na Klin.

Na vrcholu Hrubého vrchu jsme tomuto pokušení úplně podlehli. Proto jsme se vydali přes Končistou ještě na Klin. Výhledy byly fascinující. Bystrá se přiblížila přímo na dosah, pohled na ni v nás ihned vyvolal vzpomínku na túru, kdy jsme z Bystré pozorovali Jakubinou a Klin a těšili se, že se tam vypravíme.

Z vrcholu Klinu se nám ani nechtělo odcházet, tak nadšeni jsme byli krásou horských velikánů a rozlehlých dolin. I při sestupu do Gáborové doliny jsme se stále ohlíželi a v duchu děkovali horám, že tady jsou a že jsme je opět mohli v pokoře maličkosti člověčí obdivovat.

Sestup kolem potůčků a pak malebnou Račkovou dolinou byl příjemný. A ta nucená šlapačka po asfaltce? Ta nám vůbec nevadila, protože jsme si celou cestu povídali o tom, co jsme viděli, celou cestu jsme se ohlíželi a loučili se pohledem s Otrhanci, Jakubinou i Klinem. V duchu jsme se zdravili s Barancem a Kriváněm a slibovali jim, že je také opět navštívíme - pokolikáté už? Nevím…