Puntíkovaný pohled z vrcholu Králického Sněžníku (1 424 m)

Túra přes Klepáč a Malý Sněžník na novou rozhlednu

Předpověď slunečného počasí nahrává zřejmě už poslednímu "sněhovému" výletu této sezony. Volím oblíbený Králický Sněžník, protože pokud fakt vyjde avizované sluníčko a mírný větřík, nebude to mít chybu. Kolem sedmé ráno odstavuji auto na prázdném parkovišti pod Klepáčem nad Dolní Moravou a po červené značce stoupám vzhůru. Podle meteorologů by už mělo svítit slunce, ale nějak si dává načas a oblohu pokrývá oblačnost.

Sníh už prakticky zmizel. Jak ale cestou kolem hraničních kamenů nabírám výšku, sněhových pásů přibývá. Souvislá vrstva je ale až kolem tisíce metrů. Na sněžnice to není, opakovaně změklý a zase zmrzlý sníh má pevný povrch, takže se neboří. Jak stoupám, postupně vykukuje sluníčko, teplota jde nahoru a ze stromů prší rozpuštěná jinovatka.

Začínají se objevovat první výhledy, i když je trochu kazí opar. Ale i tak stojí za to. Když se vyšplhám až na Klepáč, tedy Trójmorski Wierch, koukám, že chátrající rozhledna, u níž jsem byla naposledy před rokem, opět disponuje kompletními schody. Tehdy byly do výšky asi dva a půl metru odstraněny a vstup navíc obtáčela zákazová červenobílá páska. I tak ale fyzicky zdatní jedinci lezli po trámech nahoru.

Ovšem na to, že by za ten rok prošla rekonstrukcí, rozhledna nevypadá. A s největší pravděpodobností neprošla - nicméně až poté, co jsem slezla dolů, jsem si všimla cedule s upozorněním, že vyhlídková věž je i nadále mimo provoz. Ale výhled, hlavně na Králický Sněžník s typickou čepicí sněhu, byl odtud pěkný. Stejně jako na masiv hor nebo atrakce nad Dolní Moravou. Výhradně nad Sněžníkem se ale kumulovala mračna, takže stávající dominanta v podobě nové rozhledny nebyla vidět. No uvidíme, nerada bych, abych ji na vrcholu musela hledat jako na podzim. To byla taková mlha, že dokud člověk do rozhledny v podstatě nevrazil, neviděl ji. A za takových okolností opravdu nedávalo smysl lézt nahoru…

V sedle Puchača míjím turistický přístřešek a pokračuji dál po polském zeleném značení stoupajícím vzhůru podél hraničních kamenů. Z těch místy koukají jenom jejich červené "čepičky". Poté, co se u "svačinového" kamene označeného zelenou značkou vydýchám, občerstvím a rozhlédnu po okolí, zamířím dál. Jindy kamenitý a členitý povrch pokrývá silná vrstva tuhého sněhu, takže se jde lépe než v létě, kdy je třeba přeskakovat přes sebe ložené kamenné plotny. Když se dostanu až na hřeben, hřejivé sluneční paprsky se projeví naplno. Nikde nikdo, vítr skoro nefouká, výhledy parádní, to je třeba si pořádně vychutnat.

Když klesnu z hřebene dolů, cesta tvořená zledovatělým sněhem začíná klouzat, takže po chvíli z batohu tahám nesmeky - dá se čekat, že nahoru na Sněžník to bude podobné. Kolem je téměř liduprázdno, jen občas se objeví nějaký osamocený turista či pár. To je divné, obvykle tudy míří štrúdl lidí nahoru i dolů, ať je všední den, víkend, prší nebo je fujavice. Navíc když je tak hezky jako dnes.

Užívám si cestu, když na vyhlídkovou plošinu v polovině kopce, kde zrovna stojím, seběhne nějaký turista se psem. "To je ale dneska počasíčko, to je snad za odměnu," směje se. "A nahoře dokonce nefouká a skoro nikdo tam není - to jsem tady ještě nezažil." Koukám, že se dneska nedivím jenom já… Počítala jsem, že sluníčko vyžene na rozhlednu, kam je navíc volný vstup, což se dnes už moc často nevidí, davy lidí. Tak ne, na rozlehlém vrcholu jsem jich napočítala tak deset dohromady a na rozhledně zrovna nebyl nikdo. Tak si ji aspoň konečně v klidu prohlédnu…

Masa kovu a plexiskla s podstavcem obloženým kamenem zvenku vypadá o něco lépe než zevnitř. Nejhezčí je obalená silnou námrazou - pak vypadá skoro romanticky. Uvnitř mě v šeru za plechovými dveřmi vítají kovové schody a mohutná konstrukce ze všeho nejvíce připomínající rozvody v nějaké kotelně. Po zábradlí stéká voda, shora padají kousky ledu, jak námraza postupně taje, u paty schodiště se přes první tři schody táhne přimrzlá hromada opadaného ledu. Při stoupání po schodišti je vidět ven jenom ze strany, kde už dopolední slunce námrazu rozpustilo.

Nahoře mě sice potěšilo, že plexisklo s puntíky nezakrývá výhled do krajiny úplně, ale pro člověka, který není zrovna čahoun, je zábradlí ve výši asi půldruhého metru poměrně vysoko. Fotila jsem jen popaměti ze zvednutých rukou, anebo přes puntíky. Nicméně puntíkované snímky mají také něco do sebe.

Když po chvíli scházím dolů, kolem hlavy mi občas profičí kousek odpadlého ledu. Dole na lavičkách sedí několik lidí, svačí nebo se vyhřívají ve slunečních paprscích. Zajímavé je, že přítomní Poláci jsou z rozhledny nadšení, ale Čechům se kovové monstrum líbí už méně.

Než vytáhnu svačinu a termosku s čajem, popojdu ještě k historickému kamennému trojmezníku označujícímu někdejší hranice království českého, markrabství moravského a hrabství kladského. Na čelní straně námrazou potaženého kamene je sprejem nastříkaný nějaký klikyhák. Není mi jasné, kdo a proč leze po horách se sprejem v kapse…

Sejdu k prameni Moravy a odkud se pak cestičkou mezi klečí vracím zpět, abych se dostala na červenou značku mířící po hřebenovce nad Zbojnickou chatu. Tam přestoupím na žluté značení, které mě dovede až na parkoviště pod Klepáč. Poslední část "žlutého" úseku cesty je poněkud fádní, nicméně místy ji vylepšují výhledy na vrcholy nad Dolní Moravou.

Jak se blížím k parkovišti, v protisměru přibývají lyžaři, kteří se v pozdním odpoledni vydali do (zbytků) stopy. Z parkoviště, kde už po sněhu není ani památky, musí ale nejdříve lyže zhruba půl kilometru poponést, než je mohou nasadit. Ale vypadají spokojeně, což je hlavní. Když oni nasazují lyže, já sundávám nesmeky a po chvíli se ještě před odjezdem kochám březnovým sluníčkem, které zvolna putuje k západu…