Výstup na Furkahorn, Urnské Alpy

Nenáročný, oddechový, ale za to na výhledy bohatý kopec? To je Klein Furkahorn (3 026 m). Cestou do Walliských Alp nás už minule zaujaly při projížďce sedlem Furkapass (2 429 m) okolní štíty. Letos jsme je při cestě za alpskými velikány opět obdivovali, takže jsme si řekli, že při cestě zpátky se ve Furkapassu alespoň na chvíli zastavíme. Chceme vystoupit na nějaký méně náročný vrchol, odkud bychom si mohli blíže prohlédnout štíty Urnských Alp a seznámit se s terénem pro příští náročnější podniky.

Navečer přijíždíme do Ulrichenu, kde se ubytováváme v kempu. Odpoledne se přihání šílená bouřka a na druhý den jsou hromy a blesky hlášeny už po poledni. Na kopec tedy musíme vyrazit již brzy ráno, abychom byli zpátky u auta nejpozději v poledne. Budík jsme nastavili na 4.45 hodin. A už po šesté hodině opouštíme kemp a serpentinami stoupáme do sedla Furkapass. Tady zanecháváme na parkovišti auto a o půl sedmé vyrážíme vzhůru.

Nejdeme doporučovanou a značenou trasou, na kterou nás navádí rozcestník na parkovišti. Ten nás nejprve posílá k asi půl kilometru vzdálenému hotelu Furkablick, kde začíná výstup na Klein Furkahorn. My však volíme jednu z mnoha vyšlapaných cest, které se hned od parkoviště zvedají v nesčetnými serpentinách vzhůru. Cestu nám zpříjemňuje právě se probouzející ráno. Východ slunce za hradbou hor je sice až příliš kýčovitý, ale přesto se na tuto podívanou nemůžeme vynadívat. Už proto rádi vyrážíme do hor vždy brzy ráno. Ty východy slunce za přivstání rozhodně stojí.

Naše kroky pokračují dále kolem horní stanice lanovky, odkud máme jako na dlani oficiální stezku. Kdybychom po ní chtěli pokračovat, museli bychom sestoupat dolů do kotliny a to se nám nechce. Pokračujeme rovnou k hřebeni, který se začíná vypínat kousek nad lanovkou. Rozeklaný hřeben rozhodně nezavání stereotypní cestou. Právě naopak, pořád je potřeba hledat cestu mezi balvany nejrůznějších velikostí. Občas se objeví mužík, občas se chvíli bloudí. A takto se cestou necestou dostáváme do sedla, kde se napojuje oficiální stezka.

K samotnému vrcholu už to není daleko. Možná tak půlhodinka chůze, no chůze - spíš balancování na kamenech. Než však staneme u vrcholového kříže, čeká nás ještě několik předvrcholů. Konečně zdoláváme ten poslední. Už máme před sebou jen posledních pár výškových metrů na vrchol. Od parkoviště ke kříži Klein Furkahornu nám to trvalo dvě a půl hodiny. A rozhledy? Těžko popisovat celé Alpy. Snad jen jedním slovem - nádhera. A to navzdory tomu, že se v dáli opět začínají houfovat bouřková mračna.

Pod námi se plazí ledovec Rhonegletscher a všude se tyčí štíty úžasných tvarů. Náš pohled ale nejčastěji ulpívá na vrcholu Galenstock (3 583 m). Je nepřehlédnutelný. Je nám jasné, že až se sem zase vrátíme, tohle bude náš další cíl. A už teď víme, že výstup nebude snadný, na jeho vrchol nevede žádná snadná cesta. Na vrcholu provedeme tradiční rituál - polibek, zápis do knížky, nezbytné foto a čokoládová tyčinka do žaludku.

Na sestup se netěšíme, představa hopsání po balvanech a klouzání v suti nás zrovna neuchvacuje. V sedle máme na vybranou - buď jít po hřebeni, po kterém jsme přišli nebo se vydat dolů po značeném chodníčku. Rozhodujeme se pro druhou variantu, ať vidíme, kudy se normálně chodí. Klesáme četnými serpentinami po rozkvetlých loukách doprovázení hvizdotem svišťů až k bývalému dětskému táboru a hotelu Furkablick. Tady je také oficiální začátek výstupu. K zaparkovanému autu je to asi jen pět set metrů. Takže v 11 hodin se loučíme s Alpami a míříme domů.