Výstup na čtyřtisícovku Piz Bernina (4 049 m) na Bernině

Túra na Piz Bernina, nejvýchodnější alpskou 4000ku

Nejvýchodněji položený čtyřtisícový vrchol Alp, tudíž také nejblíže českým hranicím. Svou polohou je tedy přímo předurčen k oblibě mezi Čechy, ale samozřejmě nejen mezi nimi. Platí zde, jako u všech frekventovaných vrcholů, že se vyplatí naplánovat výstup v termínu méně obvyklém, mimo hlavní sezónu.

Naše výprava koncem dubna tedy proběhla na jakémsi rozhraní zimy a léta, čemuž bylo nutné přizpůsobit jak vybavení, tak výstupovou trasu. Obecně se dá říci, že Piz Bernina patří mezi jednodušší čtyřtisícovky (PD), avšak díky dlouhému přístupu se může snadno stát, že při nepřízni počasí zůstane člověk na hoře "uvězněn". Celá akce byla navíc brána jako trénink a základní aklimatizace na jihoamerické vrcholy, proto jsme se rozhodli nespoléhat se na zázemí chat a spát ve stanu.

Je páteční ráno a my, po 600 km dlouhé cestě, přijíždíme do olympijského městečka San Moritz a následně pod severní svahy masivu Bernina. Počasí se tváří poměrně nepřátelsky, občas padne pár kapek. To nás však neodradí a tak v 10 hodin začínáme stoupat od dolní stanice lanovky Diavolezza (2 080 m).

Batohy zatížené mimo jiné stanem, lanem, sněžnicemi a proviantem na čtyři dny jsou nepříjemně těžké a stávají se tak terčem jadrných nadávek. Již po 200 výškových metrech začíná sníh a my jsme po čase nuceni nandat sněžnice. Po více než dvou hodinách stoupání po sjezdovce přicházíme k horní stanici (2 973 m), kde jsme po chvíli poctěni sněhovou přeháňkou, naštěstí již pod střechou místní restaurace.

Pokračujeme poté dále, překvapivě směrem dolů - musíme sestoupit na ledovec Pers. Tam se již navazujeme na lano a odhadem určujeme směr, kterým se máme dát. Žádná jasně znatelná stopa zde totiž není. Terén je pouze mírně svažitý, postupujeme rychle. Trhliny se objeví pouze ojediněle. Jdeme směrem na jihozápad až dojdeme pod skalní stěnu, kde nacházíme vyšlapanou cestu. Počasí se mezitím už vcelku umoudřilo a tak před čtvrtou hodinou zastavujeme a stavíme stan v závětří obrovského balvanu. Celou trasu od horní stanice lanovky přes ledovec máme jako na dlani. S posledními paprsky slunce na mohutných stěnách Piz Palü pak uleháme ke spánku.

Ráno vstáváme za nádherného východu slunce. Příliš nechvátáme, protože nás čeká jen dojít k chatě Marco e Rosa, tedy asi 700 výškových metrů. To ještě netušíme, že to nebude tak jednoduché. Vycházíme asi v 7:00. Pokračujeme ještě chvíli podél skalní stěny a v následné proluce stoupáme doprava, směrem k hřebeni Fortezza. Je krásné počasí, jen sem tam mráček a my si užíváme první výhledy samotný vrchol Piz Bernina a na ledovec Morteratsch plynoucí pod ním. Potkáváme také poprvé další horolezce, ty jsou na rozdíl od nás vyzbrojeni lyžemi, což pro zdejší podmínky zřejmě stále vhodnější než naše sněžnice.

To už se ale dostáváme ke skalnatému hřebeni. Skialpinisté se rozhodují pro cestu menšího odporu, sjíždí dolů na ledovec Morteratsch a vzápětí stoupají strmým svahem mezi trhlinami. My dáváme přednost pevné skále. Zavrhujeme přímou linii hřebene (ačkoli právě zde jsou štandy a je tudíž nevhodnější) a jdeme po vyšlapané stopě mírně vlevo.

Nalézáme do mixového terénu, s těžkými batohy jsme neohrabaní a bez možnosti rozumného jištění nám to dává dost zabrat. Když se dostatečně vyklepaní dostaneme na hřeben, vytahujeme konečně lano a pokračujeme metodicky poctivě. Největší problémy jsme však již paradoxně překonali a tak to jde dále bez problému. Náročnější pak je už jen sněhový svah na konci hřebene, který se opět jistit nedá. Pak už jsme zase na ledovci. Nejdříve jdeme každý sólo, protože máme rozdílné tempo, ale když mi už potřetí zapluje noha do trhliny, zpomaluji a pokorně se navazuji.

Traverz na západ pláněmi Bellavista není příliš náročný, spíše na nás již padla únava a tak postupujeme pomalu. Křižujeme mezi několika většími trhlinami a v půl šesté konečně přicházíme k chatě Marco e Rosa (3 609 m). Pár metrů nad ní, na konci kamenného pole, stavíme stan. Jak jsem již předeslal, spoléhali jsme se pouze na sebe a vlastní vybavení a byli rozhodnuti využít azylu chaty až v nejkrajnějším případě. Rozpouštíme sníh, vaříme a sledujeme mraky, které se honí kolem osvícené posledními paprsky slunce.

Třetí den nás vítá ideálním vrcholovým počasím. V sedm hodin vyrážíme k vrcholu, který je jen o 500 metrů výše. Stoupá se ještě chvíli po ledovci (pozor, je zde jedna nepříjemná trhlina), poté nás již čeká skála. Po lehčím lezení se dostáváme na hřeben Spalla. Odtud lze buď zvolit cestu dále po hřebeni, nebo se vydat přes ledovec. My, jako snad jediní, pokračujeme dále po hřebeni (II. UIAA). Tak sice trvá cesta déle, ale zážitek plynoucí z ostrého hřebínku zato rozhodně stojí. Před závěrečným stoupáním se pak trasy opět spojují a my snadným skalním terénem dosahujeme v 9:30 vrcholu.

Užíváme výhledů, přímo před sebou máme hřeben Fortezza, kde jsme se včera tak trápili. Na jihu pak sledujeme známý Biancograt, kterým se právě probojovala další dvojice a nyní se k nám připojuje k vrcholovému odpočinku. Po hodině vrchol pouštíme a zahajujeme sestup. Tentokráte volíme cestu po ledovci. Ta začíná strmějším sestupem, pěkně čelem ke svahu a dávat pozor na každý krok.

Následuje traverz pod větší trhlinou a její přechod. To už jsme zpět na hřebeni, kde se nyní tvoří menší zácpa, protože zde horští vůdci spouštějí své klienty, někteří další slaňují. Zároveň další turisté teprve směřují vzhůru a tak jde vše velmi pomalu. My však nechvátáme, dnes už nás čeká jen návrat do stanu. Tam přicházíme v 13:00.

Brzy poté se zásadně mění počasí a začíná chumelit, měli jsme to opravdu tak akorát. Nezbývá tedy než zalézt do stanu a strávit odpoledne odpočinkem, vařením a přemýšlením co zítra pokud se to neumoudří. Nyní litujeme, že nemáme stan se sněhovými límci, takto je totiž předsíňka plná sněhu a poprašek se, díky silnému větru, usazuje i na vnitřním stanu, kde posléze roztává a zatéká dovnitř. Čili pohodlí veskrze žádné, morálka padá na bod mrazu. Takto přečkáváme další, již třetí noc na kopci.

Ráno, světe div se, se počasí postupně umoudřuje a my můžeme vykopat stan ze sněhu a před osmou vyrazit. Opět pláně Bellavista, opět trhliny a séraky. Začíná jemně sněžit, nám však nezbývá než dolů. Pryč z kopce. Potkáváme skialpinisty, kteří jdou na chatu. Následující tři dny má být zataženo, sněžení. Rychle tedy k hřebeni Fortezza. Lano, sněžnice střídají mačky. Pouštíme před sebe Italy, kteří nejistí a tak postupují rychleji. K závěrečnému slanění nám pak nabídnou vlastní lano, čímž šetříme drahocenný čas. Sjíždíme 60 metrů naráz s 25 kilovými batohy, pro mě osobně zážitek.

Poděkujeme, loučíme se - oni pokračují k chatě Boval. My musíme opět na Vadret Pers. Zkracujeme si cestu "sjezdem" prudším svahem, boříme se po pás. Sníh je neuvěřitelně mokrý. Přechod ledovce, výstup k horní stanici a následný sestup je už jen nutným zlem v stále se horšícím počasí. Sníh bodající do tváře ustává až v nižších polohách. Na parkovišti jsme v 16:00, opět svítí sluníčko. Aprílové počasí opravdu předvedlo, co dokáže, ovšem dovolilo nám nakonec okusit vrcholu této krásné, ale místy záludné hory.