Les Ecrins (4 102 m), Dauphinéské Alpy

Daleko na jihozápadě alpského horského oblouku, poblíž Grenoblu, se hory ještě jednou vzdouvají do nebetyčných výšek. Divokostí a rozervaností, strmými a visutými ledovci, úzkými kuloáry a skalními jehlami vynikají dokonce nad ostatními alpskými skupinami. Vliv jižního podnebí dotváří pestrobarevnou květenou charakteristiku Dauphinéských Alp, stručně zvaných též Dauphiné.

Dauphine bylo horolezecky objeveno poměrně pozdě, v době, kdy velké vrcholy ostatních skupin byly zdolány již několik desítek let. Až když sem poprvé přichází v roce 1861 Edward Whymper, dostává se horstvo do popředí zájmu. Barre des Ecrins, La Meije, Mont Pelvoux – to jsou dnes pojmy. Přesto tu cizince potkáte poměrně zřídka. Němci, Rakušané, Italové, natož našinci zavítají do "Parcu National des Ecrins" spíš výjimečně.

Z celé palety vysokých hor dosahuje jen jedna oné magické hranice 4 000 m, nepočítáme-li dva vedlejší vrcholy. Tou horou je Barre des Ecrins, či stručněji Les Ecrins. Měří 4 102 metrů a současně nejzápadnější a nejjižnější alpskou čtyřtisícovkou. Zatímco Piz Bernina je naše nejbližší, k Les Ecrins to máme nejdále. Je poutním místem francouzských alpinistů, národní horou. Avšak až na samotný vrchol vystoupí málokdo, většina vystupujících se spokojí s poměrně snadno dostupným Dôme de Neige. Ten má 4 015 metrů a bývá zde považován za samostatný vrchol.

Les Ecrins má dvě úplně odlišné tváře. Severní stěna vystupuje nad prostorným platem ledovce Blanc a je až k vrcholu opancéřována ledem a sněhem s mohutnými trhlinami i visutými séraky, které ohrožují klasickou výstupovou trasu. Jižní strana – to jsou zvětralé skály, žebra, stěny, hřebeny.

Kdo jiný by na horu mohl vystoupit první, než Angličané. Matterhornem ještě neproslavený Edward Whymper, Adolphus W. Moore a Horace Walker v doprovodu vynikajících vůdců – Michela Croze ze Chamonix ( o rok později též u prvovýstupu na Matterhorn, žel s nechvalně známým koncem) a Christiana Almera z Grindelwaldu. Povedlo se jim to 12. června 1864.

Silnice nás dovede od Brianconu vysoko do hor, do vesničky Ailefroide, kde nalezneme příjemný kemp i další zázemí pro pohodlný život. Ten, kdo chce, může ještě autem vyjet asi 7 km a 370 metrů výšky k chatě Cézanne na Pré (louce) de Madame Carle. Ohromné parkoviště, výška 1 874 m, stanování a bivakování všude zakázáno! Náš výstup začal právě zde. Cesta nejprve míří k ledovci Noir, ale záhy se dělí. Ta naše v nesčetných zatáčkách vystupuje k úzké průrvě, kudy se kdysi ledovec Blanc prorval do hlavního údolí.

Mohutné obrusy dávají tušit, jakou gigantickou silou si ledovec vynutil cestu. Pomocí dlouhého žebříku se dostáváme o patro výše a zanedlouho k chatě "du Glacier Blanc"; leží nad levým břehem ledovce ve výšce 2 650 m a výstup sem trvá asi 2 hodiny. Dál cesta stoupá morénami, chvílemi ji musíme hledat, nakonec však stejně všechny pěšiny vedou nahoru k okraji ledovce.

Jeho začátek je téměř všemi podceňován, lano z batohu vytáhne málokdo. Je tu ale řada choulostivých trhlin, přes které vedou jen labilní mosty (V závěru jsme tohle místo hodnotili jako nejnebezpečnější z celé túry – asi dvě lanové délky). Je tu i snaha po vyznačení trasy vpravo do morény, taje však ještě horší, nic nedrží pohromadě.

Chata

Po dalších dvou hodinách vcházíme do Refuge CAF des Ecrins. Je poledne a jsme tu ten den prvními příchozími z údolí. Spěchali jsme záměrně, chata má totiž pověst v sezóně permanentního přeplnění. Spoléháme na pořadí a členské průkazy Alpenvereinu – ty nám přeci zaručují přednostní ubytování… Kromě toho jsme jen dva a stačila by nám i podlaha. Leč jiný kraj – jiný mrav.

Za půl hodiny máme jasno v tom, že vyzkoušíme, co s námi udělá bivak ve výšce 3 170 metrů. "Chata je týden dopředu zadaná, tak co tady vůbec hledáte?! Můžete jit dolů na chatu Glacier Blanc nebo můžete spát ve spacáku (kde bychom ho asi vzali?) venku před chatou", děla chatařka a rozhovor s námi ukončila, ač jsme si zprvu mysleli, že budeme v řeči pokračovat…

Odpoledne trávíme vařením, jídlem, pitím a sháněním něčeho, co by nahradilo karimatku. Slunce do nás pere, stínu tu nenalezneš. Nádherné panorama s dominantou naší (?) hory. Sledujeme černé puntíky sestupujících a dle jejich pohybu odhadujeme problémová místa. Také jsme nacvičili sestup pohyblivou sutí dolů na ledovec – je asi 150 metrů pod námi půjde to po tmě.

Výstupová trasa

Asi v 10 večer jsme oblékli všechno, co se v báglech našlo, nasoukali se do bivakovacích pytlů a nakonec ještě zabalili do záchranné fólie, která prý odráží vlastní vyzářené teplo zpět dovnitř. Nevím - buď jsme nic nevyzařovali nebo fólie neodrážela. Faktem je, že jsme celou noc probděli – a byla krásná, Měsíc svítil nebývalým jasem, hvězdy padaly, sputniky křižovaly oblohu a voda v ešusu se do rána změnila v ledový špalek. A tak ve 3.45 už ohříváme polévku, zatímco první světélka nedočkavců blikotají mezi chatou a ledovcem.

Snadno se dostáváme až na nejhořejší terasu a po ní do sedélka Bréche Lory. Pár minut odtud je cíl téměř všech vystupujících – Dome de Niege, tzv. zimní vrchol. K hlavnímu vrcholu vede nějakých deset lanových délek krásného hřebínku. Začíná asi 20 m vysokým svislým stupněm a pak už přichází vpravdě vzdušné lezení přes předvrchol Pic Lory. Hřebínek je od dob, kdy tudy sestupoval Whymper se svou partou dobře vyčištěn od volných kamenů: nicméně spadne-li něco, pak to padá přímo do výstupové trasy normálky.

Sestup z vrcholu

Sedíme na vrcholku. Krásné počasí, bezvětří. Rozhled je jedinečný, úchvatný. Monte Viso na JV, dál východu Gran Paradiso, velikáni Wallisu se skupinou Monte Rosya Matterhornem, obří Mont Blanc se svými pobočníky. A samozřejmě celé Dauphiné jako na dlani. Před námi stěna La Meije, která vzala život legendárnímu Zsigmodimu. Meije je považována za nejtěžší „velkou“ horu Alp. Za větrného počasí, námrazy či snad dokonce bouřky by tady bylo krušno. Co dokážou blesky, to vidíme na ležícím vrcholovém kříži. Vypálil do něho otvory o průměru prstu a hluboké 5 cm.

Opatrně sestupujeme, mačka skřípou na skalách, ale na firnovývh úsecích jsou k nezaplacení. Poslední stěnku slaňujeme. Dole jsme za pár minut, ale pak je tu úmorné plahočení rozbředlým firnem ledovce Blanc. Do Ailefroide přicházíme před půlnocí a máme toho dost.

Základní informace pro výstup

Od chaty Cézanne na chatu Ecrins je to 4-5 hodin. Od chaty na vrchol ještě další asi 4-5 hodin (od chaty Glacier Blanc o 2 hodiny více s velmi časným odchodem). Obtížnost na hřebeni II-II. stupeň s velkou expozicí. Citace renomovaného autora Waltera Pauseho z knihy "Klasické Alpské vrcholy": "Nástup z plata ledovce Blanc 800 metrů vysokou stěnou, která je rozervána obrovskými příčnými a okrajovými trhlinami, jakož i lezení na vrcholovém hřebeni vyžaduje vysoký stupeń alpinistických zkušeností."