Počasí Počasí Satelitní snímky počasí Satelit Webkamery Kamery Kontakty Kontakty Eshop Eshop
Treking.cz
Poslední aktualizace: 16.12.2016 , , svátek má
Treking > Soutěže > Finmarksvidda

Finnmarksvidda

Poslední divočina Evropy; Treking s Tilakem 2010, soutěžní článek č. 3

18.12.2010 | Leona Vargovčíková

Finnmarksvidda je rozsáhlá náhorní plošina ve vnitrozemí kraje Finnmark v severním Norsku a skutečné srdce Laponska. Spolu s Hardangenviddou tvoří největší a přírodně nejzachovalejší náhorní plošinu celé Skandinávie. Táhne se od města Alta až po finskou hranici. Přešli jsme ji letos v červnu, po bývalé poštovní stezce, která vede mezi městy Alta a Karasjok. Zde uvádím popis jednoho dne treku.

Teorie přechodu bažin a mokřadů

Finnmarksvidda

Do cesty se nám postavila velká bažinatá oblast. Tohle nebyly jen lokální bažiny jako včera, tohle připomínalo peklo. Taky jsme to tak cítili, jít po povrchu bylo velmi nebezpečné, každé porušení povrchového napětí způsobilo naše propadání. Před námi byly jen kilometry černých, páchnoucích bažin, přes které jsme se potřebovali dostat. Prakticky zde nebyla žádná vegetace. Spatřili jsme stopy po terénních čtyřkolkách jak sobaři úsek projížděli, ale i oni se evidentně propadali.

No nic, pustili jsme se do toho, já první. Vypozorovala jsem, že když jdu dostatečně rychle a zároveň nohu kladu celou plochou šlapky, nikoliv jak je zvykem od paty po prsty, nebořím se tolik. Rychlost byla nutná kvůli co nejkratší době kontaktu mé nohy a bažiny. Fungovalo to do okamžiku, kdy se mě Luboš zeptal, jaktože já se nepropadám ale on jo. Snažila jsem se mu moji teorii vysvětlit, ale v tom okamžiku jsem se zabořila jednou nohou po koleno, druhou po rozkrok, při snaze vybalancovat jsem padla do bažiny celá, propadly mi tam obě ruce a ještě mi ta hnusná hmota stříkla do obličeje. Do bot se mi promptně nahrnulo plno té mazlavé tekutiny. Jediné místo, kam se mi nedostala, byla záda krytá batohem. Za ten mě Luboš vytáhl a pokračovali jsme dál.

Vracet se nemělo smysl, statečně jsme se tedy ploužili hlemýždím tempem se střídavými úspěchy, kdy propad po kolena jsme již považovali na normální, bahno jsme postupně měli i za krkem a já si ho seškrabávala z uší a vlasů, přestože jsem měla čelenku a čepici.

Včera jsem si spílala, že jsem nesbalila návleky. Nyní mi to již bylo jedno, více jsem litovala, že jsem si do hor koupila kalhoty oranžové barvy. Na Lubošových černých nebylo nic poznat, na mých se zbytky bažin vyjímaly nepřehlédnutelným způsobem. V tento moment to bylo podružné, problém nastane až po příchodu do civilizace, a to pouze tehdy, když se dostaneme přes tyto bažiny.

Finnmarksvidda Finnmarksvidda

Dalších několik hodin jsme se trápili v té oblasti. Uvažování se mi smrsklo do následujících bodů:

  • nesmím se propadnout
  • když už se propadnu, nesmím se propadnout nad kolena
  • když už se propadnu nad kolena, nesmím upadnout celá
  • když už tam upadnu celá, ať je alespoň nablízku Luboš, který mě za batoh vytáhne
  • když už nebude Luboš nablízku, patrně to znamená, že je též v bažině

Cesta končí v sobím kotci

Po třech hodinách chůze, nebo spíše ploužení, tj. po třech kilometrech, jsme toho začali mít plné zuby. Bažiny skončily, trasa začala šplhat do kopce, podél jehož hrany jsme spatřili plot. Podle našich poznatků odděloval sobí pastviny, aby zvířata jednotlivých rodin netrajdala z jedné pastviny na druhou. Luboš v dáli zahlédl obydlí, zde reprezentované maringotkou. Dokonce se vynořila poměrně široká pěšina.

Díky absenci mokřadů jsme se zaradovali a přidali do kroku. To si takhle jdeme po pěkně zřetelné, vyjeté cestičce, když tu najednou... cestička končí v sobím kotci. Přesně řečeno v sobích jatkách. Všude pozůstatky toho, že zde se sobi masakrují ve velkém. Kvanta sobích kostí, kůží, parohů, zbytky střev a zcela zřetelné krvavé stopy. Bohužel, zde byla i spousta odpadků jak je sobaři poházeli tam, kde je zrovna použili. Díky tomu jsme zjistili, že jejich oblíbený nápoj je Coca-cola.

Finnmarksvidda

Pěšina vedla přímo doprostřed jatek a tam končila. Byli jsme pod kopcem, tak jsme si u maringotky složili batohy a popolezli na vrchol, abychom měli výhled. To, co jsme spatřili, nám vyrazilo dech. Všude se rozprostíraly bažiny, jejich hladina házela odlesky, takže byly dobře patrné. Nikde ani náznak cesty, jediná široko daleko byla ta, po které jsme sem dorazili.

Ztraceni v pustině

Vytáhla jsem GPS přístroj. Mapu jsem v něm měla jen velmi hrubou, orientovat se podle ní nedalo. Jukla jsem na display a naprosto se mi nelíbil směr, kterým jsme dosud šlapali. Měli jsme jít jihovýchodně, a my šlapali jihojihovýchodně dobrých 15 km. Všechno je špatně. Rázem nám to bylo jasné. Byli jsme v prdeli, úplně mimo trasu.

Schlíple jsme se vrátili k batohům a rozhodli se, že s plným žaludkem něco vymyslíme. Vytáhli jsme si chleba, hořčici a salám. Jelikož jsem prase, povedlo se mi jídlo upustit tak šikovně, že mi spadlo rovnou mezi obsah sobích střev a ještě před pádem se mi chleba s hořčicí důkladně poválel po kalhotách. Sebrala jsem salám i chleba ze země, otřepala nějaká svalová vlákna, která na něm ulpěla, a statečně pojedla. Hořčici jsem si z kalhot slízala, ještě že se nacházela na koleni, kam jsem jazykem bez problémů dosáhla.

Posilněná jsem vytáhla primitivní kreslenou mapu a prohlásila, že jestliže jsme se z původní trasy odchýlili příliš na jih, logicky na ni musíme natrefit, pokud budeme postupovat severně. Luboš mi přitakal s upozorněním, že moje teorie má drobnou vadu na kráse. Všude okolo nás jsou špatně prostupné bažiny. Navíc jsme na jediném kopci široko daleko, kolem nás je jen rovina, bez orientačních bodů. Další otázka je, zda stezku dokážeme najít a zda ji poznáme, nevíme vůbec jak je značená.

Finnmarksvidda

Rozumnější varianta se jevil návrat. Domluvili jsme se na následujícím. Pošlapeme do večera bez ohledu na to, kam dojdeme. Utáboříme se, a pokud ani zítra nenajdeme stezku, vrátíme se.

Co se skrývá v bažině

Vydali jsme se tedy přes bažiny. Při každém kroku se ozývalo zřetelné "mlask" - to při každém došlápnutí do bažiny a vytáhnutí boty. Každá noha rázem vážila o půl kila více jak se na ni nabalila hnusná, smradlavá, odporná hmota z bažin. Postupem času jsme se naučili rozeznávat bezpečné ostrůvky s trávou, kde se člověk probořil jen po kotníky, od nebezpečných ostrůvků s trávou, kde se okamžitě začal propadat do hloubky. Tyto ostrůvky se lišily jen barvou, jedny byly více a druhé méně zelené. Mezi nimi se nacházela přímo hladina, kde nebylo radno pokoušet osud ani z legrace.

Postupem času jsem si bahýnkem zasírala kalhoty až po kolena, protože ne vždy jsem zvládla doskok na následující ostrůvek. Stále jsem spílala výrobci, protože na oranžové barvě se to vyjímalo opravdu skvěle. Hlavně jsem ale proklínala sama sebe, že návleky zůstaly doma. Jejich využití zde by bylo dvojí. Jednak by uchránily kalhoty, jednak by zabránily občasnému zatečení bahna dovnitř do boty (ušetřit 50 g váhy a nevzít návleky udělá jen idiot).

Vlekli jme se přes hodinu a s bídou jsme urazili kilometr. Došli jsme jen po mírně vyvýšený horizont, odkud jsme přehlédli krajinu před námi. Zvlněná rovina se stejným výjevem jako dosud. Jezera, bažiny. Ty bohužel byly stále méně prostupné, ubývalo ostrůvků s trsy trávy a museli jsme opatrně šlapat přímo po hladině, dá-li se tak nazvat povrch bažiny. Postup se zpomalil, museli jsme před každým krokem sondovat hůlkou jak moc hrozí proboření.

Dorazili jsme k dalšímu horizontu a opět stejný, bezvýchodný pohled. Navíc zde ani nebyla možnost postavit stan. Pohlédli jsme s Lubošem na sebe a svorně jsme se začali vracet.

Zkusili jsme projít kousek vlevo a doufali jsme, že se nám tudy půjde lépe. Při jednom kroku, při kterém jsem se více zabořila do hloubky, najednou cítím, že bota naráží na tvrdší předmět, ten se začíná zvedat z bažiny přímo proti mně do výšky půl metru. To už ječím hrůzou a slyším, jak se Luboš může potrhat smíchy. No ba, to se mu to směje, když od začátku viděl, co se stalo. Prostě jsem šlápla na sobí parohy skryté v bažině a tyto se na principu páky vymrštily. Mimo jiné mě praštily do kolena a umatlaly bahnem tam, kde jsem dosud byla čistá.

Sobí pastevec

Nebyl dobrý nápad jít jinudy. Propadali jsme se více a hůře se nám vytahovaly nohy z bahna, držely tam jako přilepené. Cesta zpět nám trvala mnohem déle než tam. Protože jsme se nemohli rozhlížet moc dodaleka a fixovali jsme očima jen nejbližších dvacet metrů bažin před námi, téměř jsme se srazili s mladíkem na terénní čtyřkolce. Kde se vzal, tu se vzal, sobí pastevec, se psem za sebou. Zíral na nás, jako kdybychom spadli z Marsu a myslím, že stejně jsme zírali i my na něj.

Finnmarksvidda

První se odhodlal promluvit Luboš. Zeptal se sobaře, zda mluví anglicky. Ten si sundal sluchátka, aby nás slyšel, a vytřeštil oči ještě více. Angličtinou vládl velmi dobře, tak jsme se ho ptali na trasu. Potvrdil nám, že asi 4km severně, tj. směrem, kterým jsme se před hodinou vydali a pak se z něj vraceli, se opravdu nachází stezka do Karasjoku. Minout ji prý nemůžeme, je široká a dobře značená. Prý musíme přejít přes tři horizonty.

Potěšil nás, tak jsme to česky rychle probrali. Na náš jazyk zazíral nevěřícně (netušila jsem, že oči se dají tak strašně vytřeštit) a zeptal se nás, odkud jsme. Pojem Česká republika znal, podivil se ještě více, kde jsme se tu vzali a co tu děláme, zapochyboval o našem zdravém rozumu, pískl na psa a odfrčel pryč. Nestihli jsme se s ním ani rozloučit.

Sobí parohy přinášejí štěstí

Představa 4 km bažin před námi mi způsobila šok. To je tak na pět hodin chůze. Bylo to horší, než co jsme čekali. Ty debilní mokřady u sobích jatek musíme přejít již potřetí a opět si vybíráme horší postupovou cestu, jelikož jsme si nepamatovali, kde jsme přecházeli předtím.

Složitým broděním jsme dospěli k místu, kde jsme to před cca dvěma hodinami odpískali. Symbolicky jsme si odtud vzali kamínek na památku. Vzhledem k tomu, že to byl jediný kámen široko daleko, neměli jsme problém při výběru. Spíše nás překvapilo, jak se na hladině mohl udržet. Přehoupli jsme se přes třetí horizont, ale kýžená cesta nikde.

Naštěstí bažiny mírně zhoustly a nepatrně se tím zvýšila naše rychlost, z kilometru za hodinu asi na 1,1 km za hodinu. Dovlekli jsme se ke čtvrtému horizontu, ale ať jsme se rozhlíželi jak jsme se rozhlíželi, nikde ani známky pěšiny.

Nechtělo se nám věřit, že by nás sobař poslal špatně. Spíše jsme měli strach, že cesta v tomto úseku nemusí být dobře patrná a že ji tedy kolmo přejdeme, aniž bychom to tušili.

U pátého horizontu jsme opět uvažovali o návratu. Naši malomyslnost přerušil Luboš oznámením, že se musí vyčurat. Jako správný chlap se rozhodl, že potřebu vykoná z nejvyššího místa, což v praxi znamenalo popolézt na kopeček, ze kterého by ani děti nesáňkovaly, jak byl mrňavý. Přesto z něj byl lepší rozhled do okolí. Luboš spatřil nádherné, rozvětvené sobí parohy, odhadem tak šesnácteráka. Prohlásil, že je musí mít. Vydal se pro ně, a v ten moment, z toho jediného úhlu, spatřil pěšinu. Byli jsme zachráněni!

Finnmarksvidda

Vyhodili jsme dosavadní sobí parohy a tyto jsem umístila na Lubošův batoh. Ač domluva zněla, že parohy nosím já, prosadil si, že tyto chce on. A chce a chce a chce. Každopádně nám přinesly štěstí, tak jsem mu nebránila.

Brod přes řeku

Domluvili jsme se, že budeme pochodovat ještě tak hodinu, než zakotvíme. Přidali jsme do kroku, abychom to měli co nejdříve za sebou. Jenže po asi 1,5 km se najednou objevila mohutná řeka a nikde jsme neviděli most. Podle stop se jezdilo přímo na druhou stranu. Zírali jsme na to jak na zjevení.

Snažili jsme se prozkoumat břeh nalevo i napravo, zda by se nedalo nějak přeskákat po kamenech, ale já už v tu dobu tušila, že hledáme marně. Budeme muset přebrodit. Teploměr v té době ukazoval 5 °C, teplotu vody jsem si netroufla odhadnout. Foukal nepříjemný, studený vítr a jako bonus začalo slabě mrholit. Ideální podmínky pro brodění.

Povedlo se mi ukecat Luboše, že se bojím brodit s plnou polní, tedy on bude tak laskavý a hodný, že přebrodí napřed se svým a pak s mým batohem, tedy přes řeku musí třikrát. Svolil, zřejmě při vzpomínce, jak jsem se před třemi lety zasekla na Islandu uprostřed řeky a téměř zkolabovala.

Shodili jsme pohory a ponožky, vysvlekli kalhoty, nazuli sandály a statečně vyrazili. Po zkušenosti z Islandu jsem upínala zrak na druhý břeh a ten fixovala, protože při pohledu před sebe by se mi začala točit hlava. Téměř jsem se díky tomu přerazila, protože jsem zakopla o šutr přede mnou.

Finnmarksvidda

Tímto jsem skončila s touto teorií a dívala se tak půl metru před sebe, jelikož proud byl velmi silný a při pádu by mě zcela určitě strhl. Neřešila jsem detaily typu voda je ledová, mám křeče v lýtkách ze zimy, mrznou mi kolena, až do pasu na mě šplíchá voda.

Statečně, krůček po krůčku jsem šlapala, až jsem se dostala na druhý břeh! Jupí! To si zaslouží odměnu. V této situaci jsem měla myšlenky na jediné. Hlt ferneta na uvolnění napětí a na zahřátí. Flaška ale byla na druhém břehu, stejně jako moje pohory a kalhoty. Stát tu na břehu, zmrzlá, mokrá a notabene bez mého foťáku bylo příšerné. Zůstala mi tu alespoň kamera, tak jsem točila přicházejícího Luboše a pokřikovala u toho na něj, ať dává pozor, nese můj batoh a na něm jsou moje kalhoty a boty, ale hlavně foťák. Tedy kdyby padal, klidně ať padá, ale ať padá tak, aby se mi nic nenamočilo a už vůbec ne foťák. Jeho odpověď jsem raději nezachytila, protože byla nereprodukovatelná.

Koupání za půlnočního slunce

Po překonání brodu jsme pokračovali už jen pár set metrů a k noclehu si vybrali hned nejbližší jezírko. Postavili jsme stan, ale místo vaření večeře na plynu si Luboš prosadil romantické sezení u táboráku. Nevím, dá-li se tak nazvat situace, kdy jsou 3 °C, fouká vítr a i v rukavicích a čepici je člověkovi zima, pokud není téměř u ohně.

Na ohni jsme též uvařili večeři a po její konzumaci byl můj manžel, který je kříženec ledního medvěda a mrože, k neudržení. Při nezapadajícím, půlnočním slunci prostě musel vlézt do studených vod jezera a koupat se tam. Mně drkotaly zuby jen při pohledu na něj a to nejsem žádná zimomřivka. A s tímto chlapem pojedu prosím pěkně v zimě do Finska za polární kruh. Když se Luboš dostatečně vyřádil, dali jsme si zdravotního Ferneta a zalehli do spacáků.

Doprava, logistika

Letecky lze v jeden den Praha-Oslo-Alta (s mezipřistáním v Tromso). Letiště leží asi 4 km od města, spojení pouze taxíkem, bus nebo MHD tam nezajíždí. Ubytování doporučuji v kempu Kronstad asi 4 km východně od Alty. Autobus sem jezdí v intervalu po cca hodině a půl denně, kromě neděle.

Vlastní přechod

Nedoporučuji trek lidem, kteří se honí za vrcholy a zdoláváním převýšení. Trasa je ideální pro tundrosexuály, tj. skupinu lidí, kteří se jako já zamilovali do severské tundry a tajgy. Navíc je to opuštěná oblast, velmi spoře turisticky značená. Je to i poslední výskyt Laponců (Sámů), kteří stále žijí kočovným způsobem života se stády sobů. Za celý týden jsme nepotkali jediného turistu, zato pár sobařů a viděli jsme typickou dřevěnou vesnici pastevců sobů.

Finnmarksvidda

Samotná trasa je velmi špatně značená. Pokud jsou zde nějaké stezky, většinou jsou sobařské a po pár dnech končí v sobím kotci nebo na sobích jatkách. Právě díky výše uvedenému je potřeba dodržet zásadu, že na rozcestí je nutno se vydat po méně zřetelné cestičce. Vychází to z logiky věci. Sobaři jezdí na čtyřkolkách a je jich více, turisté chodí po nohách a je jich méně.

Údaje o délce se liší, našla jsem 80km a 120km. Trek je popsán jako šestidenní, doporučuji si ale nechat pár dnů do zálohy s ohledem na bažiny, bloudění a podobné zdržení, které mohou nastat.

Směr pochodu

1. varianta: pouze přechod Finnmarksviddy

Doporučuji přecházet obráceně, než jsme šli my. Ideální je dovézt se busem z Alty do Karasjoku (jezdí denně kromě sobot). Začátek treku je asi 13 km od Karasjoku v Assebakti - odvoz buď stopem, nebo taxíkem. Na veřejnou dopravu se zde moc nehraje. Assebakti se nachází na silnici č. 92 spojující dvě osady Karasjok a Kautokeino. Teoreticky jsou vesnice některé dny v týdnu ve školním roce spojeny busem, ale více jsme nezjistili. Konec treku doporučuji v Bjornstadu, kam zajíždí MHD bus z Alty (mimo neděle).

2. varianta: po přechodu Finnmarksviddy putování zbytkem severního Norska

V tomto případě doporučuji náš směr. Začít v Altě, v Bjornstadu (bus viz odstavec výše), a končit v Assebakti. Místními nám bylo řečeno, že v neděli večer se odtud dá dostat busem do Karasjoku (neověřeno). Každopádně stop není problém. Dál z Karasjoku dle vlastního uvážení podle toho, co chce kdo navštívit. My pokračovali busem do Kirkenes a odtud pak dál lodí až na Nordkapp. Autobus jede v pondělí, středu, pátek a v neděli.

Proviant, mapy

V Altě je specializovaný obchod, ale trek je zakreslen asi na osmi mapách, z nichž každá by vyšla na 600 Kč, proto jsme je nekupovali. Měli jsme jen oskenované mapy z průvodce Hory Norska (autor Miroslav Málek) a silniční mapu severu Norska. V zásadě jsme s tím vystačili.

Finnmarksvidda, mapa

Kemp Kronstad, ve kterém v Altě doporučuji se ubytovat, nabízí veškerou tábornickou výbavu kromě plynových bomb. Pro ty je nutné si zajít asi 2 km směrem do města, kde po pravé straně se nedá přehlédnout velký outdoorový obchod. Bomby zde měli Campingaz napichovací a klasiku Primus, tj. kompatibilní s naším Varem.

Chleba jsme si brali až v kempu a vřele doporučuji. Vydržel nám celý týden treku, a ač na něj pršelo, nezplesnivěl a ani nějak výrazně neztvrdnul. Chléb nakoupený později v jiných osadách chytil plíseň do druhého dne. Pozor je nutno dát na zapalovače, my koupili tři a ani jeden nebyl funkční.

Důležité odkazy

Finnmarksvidda Finnmarksvidda Treking.cz - diskuze

Diskuse k tomuto článku

přidat názor
02.02.2011, 17:46 maky | finnmark
02.02.2011, 21:40 Lea | Setkání v Karasjoku
03.02.2011, 18:18 maky | Finnmark
03.02.2011, 20:30 Lea | cestopis


Další související články:

+ Treking s Tilakem 2010, VII. ročník autorské soutěže
+ Treky - Skandinávie, Grónsko, Island, Arktida
Výběr článků
Hory Dvoudenní přechod hřebene Orlických hor
Hory České Švýcarsko a turistika
Hory Hora s nejkrásnějším výhledem na Slovensku, anketa
Reklama
Reklama
Populární treky
1. Slovenské hory Přechod hlavního hřebene Velké Fatry
2. České hory Lužické hory - toulky po hradech, skálách a vyhlídkách
3. Alpy Výstup na Hoher Dachstein klasickou cestou
4. Rumunské hory Retezat, princeznou Jižních Karpat křížem krážem (1)
5. Ukrajinské Karpaty Hřebenem poloniny Piškoňa, Zakarpatská Ukrajina
Reklama
Reklama
Reklama
Témata našich článků…
Soumrak Radhošť Chata Barborka Soos Koberštejn Charbulák Paprsek Trosky Kaon Kaltenštejn Tesařík obecný Dachstein Házmburk Coulomb Velikonoce Higgsův boson Bouzov Aktuální počasí Ježek Elektron Nesmeky Keprník
Reklama

Poslední diskusní příspěvky

Roháč obecný (Lucanus cervus)
 26.06.2017 16 příspěvků
Západní Tatry, přechod hřebene Západních Tater
 26.06.2017 43 příspěvků
Koliba Rovne pod Krížnou
 26.06.2017 3 příspěvky
Biokovo, přechod pohoří
 24.06.2017 4 příspěvky
Horský hotel Poľana
 23.06.2017 5 příspěvků
Chata pod Hrbom, ubytování na Hrbu
 23.06.2017 25 příspěvků
20 nejvyšších pohoří Československa
 22.06.2017 1 příspěvek
(Ne)pohodová turistika na Malé Fatře
 22.06.2017 2 příspěvky
Útulna pod Pustým, koliba Jamnícka dolina
 20.06.2017 16 příspěvků
Koliba pod Klinom
 20.06.2017 10 příspěvků
Orlík a Medvědí vrch v Medvědské hornatině
 19.06.2017 2 příspěvky
Hezka blondynka 42 let z okolí Ostravy hleda kamar
 17.06.2017 1 příspěvek
Turistika v národních parcích na Slovensku, pravid
 16.06.2017 4 příspěvky
Chata pod Borišovom, Borišov
 15.06.2017 66 příspěvků
Civetta, italské Dolomity
 14.06.2017 2 příspěvky
Římské divadlo, turistický přístřešek
 12.06.2017 1 příspěvek
Vsacký Cáb, horský hotel
 10.06.2017 7 příspěvků
Toulání v Bílých Karpatech
 09.06.2017 3 příspěvky
Capu Rossu, Korsika a turistika
 07.06.2017 1 příspěvek
Přechod Lúčanské Malé Fatry
 05.06.2017 5 příspěvků
Bradlovou Velkou Fatrou za medvědy
 04.06.2017 3 příspěvky
Bradlovou Velkou Fatrou za medvědy (opět)
 03.06.2017 1 příspěvek
Rozhledna Máminka v Křivoklátské vrchovině
 02.06.2017 2 příspěvky
Luční bouda, Krkonoše
 31.05.2017 14 příspěvků
Mléčná dráha, naše Galaxie
 31.05.2017 2 příspěvky
Via Dinarica, trek v Bosně a Hercegovině
 30.05.2017 2 příspěvky
Oblasti: Beskydy | Bílé Karpaty | Brdy | Broumovská vrchovina | Česká Kanada | České středohoří | České Švýcarsko | Český les | Český ráj | Doupovské hory | Drahanská vrchovina | Hanušovická vrchovina | Hornosvratecká vrchovina | Hostýnské vrchy | Chřiby | Javorníky | Jeseníky | Jevišovická pahorkatina | Jizerské hory | Králický Sněžník | Krkonoše | Krušné hory | Křivoklátská vrchovina | Litenčická pahorkatina | Lužické hory | Nízký Jeseník | Novohradské hory | Orlické hory | Pálava | Podyjí | Rakovnická pahorkatina | Ralsko | Rychlebské hory | Slavkovský les | Svitavská pahorkatina | Šluknovská pahorkatina | Šumava | Švihovská vrchovina | Vizovická vrchovina | Vlašimská pahorkatina | Vsetínské vrchy | Východolabská tabule | Zábřežská vrchovina | Zlatohorská vrchovina | Ždánický les | Železné hory | Žulovská pahorkatina | Branisko | Bukovské vrchy | Burda | Cerová vrchovina | Čergov | Čierna hora | Chočské vrchy | Kremnické vrchy | Krupinská planina | Kysucké Beskydy | Laborecká vrchovina | Levočské vrchy | Ľubovnianska vrchovina | Malá Fatra | Malé Karpaty | Muránska planina | Nízké Tatry | Ondavská vrchovina | Oravská Magura | Oravské Beskydy | Pieniny | Podunajská pahorkatina | Pohronský Inovec | Polana | Považský Inovec | Revúcka vrchovina | Roháče | Slanské vrchy | Slovenský kras | Slovenský ráj | Spišská Magura | Stolické vrchy | Strážovské vrchy | Súlovské skály | Šarišská vrchovina | Štiavnické vrchy | Tribeč | Velká Fatra | Veporské vrchy | Vihorlat | Volovské vrchy | Vtáčnik | Vysoké Tatry | Záhorie | Zemplínské vrchy
Home Page | Časopis | Průvodce | Ceník inzerce | Soutěže | Seznamka | Kalendář akcí | Outdoor testy | Horské chaty | Fotogalerie | Archiv
Treky, turistika | Horolezectví | Cykloturistika | Cestování | Vesmír, astronomie | Turistická mapa online | Spolupracujeme
TOPlist