Na kole kolem České republiky, cyklotrek v Česku

S kolem, dokola kolem (2)

Jsem v lese a zrovna začíná pěkně pršet, čekám, protože jsem ještě ani nejedl, nedá se vystrčit ani nos, natož hlava a ve stanu vařit, nelze. Konečně přestává, začíná se stmívat, tak to dnes bude všechno po paměti, mám jen malou baterku, ale už to zvládám, už vím kde, co mám, jsem po večeři a tak ji ani nepotřebuji, stan otevřený a jen si tak ležím a trhám borůvky rovnou z pelíšku.

Jdu spát, protože musím časně vstávat, ty defekty mě ničí. Nepamatuji, že bych měl někdy takovou smůlu, vždy jsem sjel plášť skoro na plátno a duše byla použita na další. Ale co mě tady provází s defekty, tak to je teda fakt síla.

Den 7, 28. 6.

Ráno vstávám poměrně brzy (ono je pro mě brzy skoro pořád i v 7 ráno) musel jsem znovu lepit a tak jsem zase odlehčoval až k benzince. Zalepil, optal se místních na cestu a hurá přes Němce do ČR - Plešná. V Brambachu jsem se zeptal na cestu, kudy do vlasti, rukama nohama, celým tělem, ale gut, cestu mi vysvětlili a já spokojen odjížděl.

Čtěte také: Předchozí část článku S kolem, dokola kolem

Přejíždím hranice a jsem zase na domácí půdě v ČR. Dnešní cíl jsou Kraslice, přijíždím už skoro pozdě, ale to jen tak vypadá, protože je zataženo a začíná znovu poprchávat. Mám tady známé, Benešovi a tak mířím rovnou k nim.

Mám bezvadnou, nepromokavou bundu, takže ta trocha vody mi neublíží. Říkám si jen se stavím na kávičku a pojedu hned dál, ale znovu to strašné, ejhle… Zase to zadní uchází, situace se mění a já zjišťuji, že dnes je neděle a já nikde nic neseženu. Musím zůstat do pondělí a řešit tuto už hrozně blbou věc s defekty.

Tak jsme popovídali, paní domácí mi uvařila kávu a nabídla skvělou polévku. Hustou bramboračku, nějaký rohlík k tomu a já se ubral na noc do ubytovny. Ten den byl zkrátka blbec, defekt na defekt a já v bojových podmínkách ujel pouhých 48 km.

Den 8, 29.6.

Dnes jsem spal na ubytovně, pěkně jsem se osprchoval, ráno si uvařil snídani, usušil stan i věci a vydal se pro pomoc. Přišel jsem k prodejně jízdních kol a čtu: pondělí zavřeno. Mrazík mi proběhl po těle a já se vydal hledat pomoc.

Prošel jsem celé Kraslice a až na konci u čerpací stanice jsem se ptal na nějaký pneuservis. Oni se ptali, na auto? Né na kolo. Tak to je na náměstí a já na to, tam je v pondělí zavřeno. To je, ale vedle je cestovka, tam pracuje manželka toho prodejce a ona má klíče a dá vám, co potřebujete.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

S díky odcházím a vracím se k prodejně a vcházím do cestovní kanceláře a vysvětluji svoji situaci. Paní ochotně vydává co potřebuji, plášť i duši. Starý vyhazuji, protože jsem ho tolikrát prohmatával, nikde jsem nic nenašel a dírky to dělalo pořád dokola.

Po nějakém čase jsem si uvědomil, že jsem přejel nějaké rozbité sklo z auta a asi ten střep mi dělal zle stále dokola. Opraveno, ještě se rozloučit se známými a můžu pokračovat.

Z Kraslic odjíždím v 11 hodin a dávám směr Jáchymov, spíš Nové Město u Jáchymova. Tam chci navštívit dalšího z moto kamarádů Honzu. Cestou jsem trochu kličkoval, protože se mračna honily sem a tam.

Nějak jsem se objevil v Jáchymově a ten trhák a potom ten zbytek klikaté cesty znovu pěšky, až jsem se konečně ocitl před hotelem v onom N. Městě. Jak jinak, kámoš nebyl doma a k tomu se zase chystalo na vodu. Rychle do lesa, rozbalit znovu hadrbarák a schovat se.

Zalezl jsem do stanu, ohřál zase něco k jídlu a začalo znovu pršet. Zvládl jsem to zase za pár minut dvanáct, jak se říká. Dnes jsem toho víc našlapal pěšky, než se svezl na kole. Zase to bylo málo, dnes jen 65 km. A znovu, jak jsem říkal, 100 km bude hračka? Trochu jsem to neodhadl s tím mým nákladem, ale ty kopce jsou fakt neskutečný. Mám, co jsem si zasloužil a po čem jsem několik let toužil.

Den 9, 30.6.

Tak ráno vstávám do slunného dne a těším se na další etapu. Po snídani rychle balím věci, musím nahnat ztráty z předešlých dní. Jedu a hurá na další cestu do neznáma. Cesta ubíhala přesně podle mých plánů, ale všeho dobrého po troškách.

V Chomutově začíná pěkně pršet a to mám teprve nějakých 55 km. Je tedy opět nucená pauza na kafíčko. Po kávěnce, to stojím už asi hodinu, přestává konečně pršet a začíná lejt. Ale to už byl asi jen konec, protože to trvalo jen krátce. Hodina a půl a já nevím, kam se dnes dostanu.

Po dvou hodinách, déšť konečně ustal a já znovu nasedám a mířím k dalšímu cíli. Jedu sice po mokru, ale jsem suchý. No a něco mi šustí v zadu, zastavuji a jen jsem se dlouze nadechl… Píííííp… defekt na vozíku. Lepím a vracím se pár km do prodejny cyklo, abych koupil novou náhradní duši. Zalepeno, nafoukáno a rezerva na místě.

Pokračuji v pohodičce dál. A 4 km za Litvínovem znovu prásk a plášť je totálka. Uhýbám z cesty, a kousek vedle silnice znovu rozpojuji návěs z kola, sundávám kolečko a dlouhé… píííííííp… konstatuji, že plášť bude zřejmě po smrti. Co dál?

Vytahuji duši a do prázdného bezdušového místa zuřivě smotávám svazky trávy místo duše. Nasazuji plášť na ráfek, trochu oříznout vyčuhující trávu a hurá, jedu. Vracet se nebudu a pokračuji dál, směr Teplice. 12 km, tak to by se dalo zvládnout, zjistil jsem po pár metrech s vycpaninou. Sice trochu skáče, ale jede to a to je hlavní.

Přijíždím do Teplic a cestou si říkám: Zítra musím najít nějakou cyklo prodejnu a koupit plášť. Je dost pozdě a já začínám hledat, kde složím hlavu ke spánku. Hned na kraji města vjíždím na takovou trochu prašnou, ale pevnou cestu a pomalu strkám ten můj kamion do kopce.

Na konci ulice vidím na plotě reklamu na prodejnu a servis jízdních kol. Za plotem stojí chlapík a tak se na něj obracím s otázkou, jestli mi poradí, kde ten obchod je a co mám za problém. A on mi povídá: To je můj obchod a zítra v 9 hodin otevírám.

Potom jsme spolu ještě hodně dlouho povídali. Ale já musím už najít místo na noc, a on mi říká, tak tady se dá a ukazuje mi místo, kde můžu rozbalit stan. Sotva jsem se ubytoval a udělal zase něco k jídlu spustil zase déšť, ale jen taková přeháněčka. Šel jsem spát s pocitem takového klidu, že jsem měl štěstí a natrefil přímo a bez hledání na opraváře.

Den 10, 1. 7.

Ráno jsem vstal něco po sedmé, vždyť mám čas do devíti. Stan ještě mokrý po večerní přeháňce, tak si říkám, aspoň trochu oschne. Snídám, pomalu loudavými pohyby balím a najednou se za zády ozve: Dobré ráno, tak já jedu do prodejny, mám tam ještě nějakou práci, tak můžete hned přijet.

Loudavost je ta tam, rychle sbaleno a s tím skákavým vozejčkem letím do obchodu. Petr Polívka, tak se jmenuje prodavač a servisák kol v jedné osobě, už na mně čekal a v ruce drží plášť a v něm i duši. Sotva jsem demontoval kolečko doslova mi je vytrhl z ruky a celou operaci provedl sám, včetně nafouknutí. Ještě že mně nechal si to kolo namontovat.

Tento úžasně ochotný člověk mi velice pomohl a já mu jsem velice vděčný. Vybavil mě ještě na cestu náhradními dušemi, přidal mi mapu pro cyklostezky a ten obnos co si řekl… bylo to spíš symbolické gesto, než normální prodej. Takových lidiček je na světě opravdu velice málo. Tento člověk mi tak pomohl, že se to nedá ani popsat. Tady: www.kolapolivka.cz.

Fotogalerie

Zobrazit fotogalerii

Opraveno, můžu jet. Potom jsme spolu znovu klábosili ještě dost dlouho, vyslechl jsem rady kudy dál a konečně jsem vyjel. Perfektně popsaná cesta, bylo to jako bych tady bydlel.

Kilometry ubíhaly a já byl, ani nevím jak, v Ústí n. Labem. Po cyklostezce, kousek za městem jsem zastavil, protože sluníčko příjemně hřálo a tak jsem využil příležitosti u potůčku, rozbalil stan, celtu a sušil. Pěkně jsem se umyl, vypral pár věcí. Mezi tím mi uschl stan i celta, tak jsem vše pobalil a vyjel.

Cíl byl Děčín, tady navštívím kamaráda motorkáře, Baštíka. Ale řeknu vám, ten trhák k němu… Kdo to zná, ví o čem píšu, bylo to snad 17% stoupání. Já, kamion, ale zvládl jsem to a stojím přen hradem kamaráda. Jeho žena Jana volá: Máš tady Ajaxe. Jiří rychle vstává, sahá po helmě a chce se společně se mnou projet.

Najednou říká: To jsi přijel na tomhle? Jasoš, říkám. No tak jsme pokecali, dali kávěnku, Jirka udělal spoustu fotek (a on umí dělat fotky) a po nějaké snad hodince pokračuji dál. Ještě jsem si všiml, že mi nejde palubní počítadlo, no, tachometr. Znovu opakovaně do něj ťukám, poklepávám, potom buším a nakonec si dal říct. Tak nevím o kolik mě připravil kilometrů, než jsem si toho všiml.

Jedu. Přijíždím kousek za Českou Kamenici a nocuji. A zase polévka, rohlíky, pivko po cestě. Jinak piju zásadně jen vodu, pivo vždy až skončím jízdu. Co kdyby, že? Náhodou mně nějaký ten trubka někde složí a řeknou, no jo, ožralý cyklista. S pocitem spokojenosti toho nejkrásnějšího dne usínám.

Den 11, 2. 7.

Tak dnes vyjíždím poměrně brzy, ale v zápětí jsem začal znovu ztrácet, povolily mi dráty v zadním kole. Začíná házet a cítím jak se pode mnou kolo vlní. Vytahuji nářadí a začínám dotahovat špice a centrovat kolo. Asi po hodince jedu dál a zase samý kopec, takže dnes mám zase skoro víc ve šlapkách jako na kole.

Přijíždím za křižovatku do Cvikova a na druhé straně, proti mně nějaká povědomá motorka, ale asi jsem se spletl. Ale i on se za mnou otočil a pokračoval, stejně jako já. Přijel jsem do toho Cvikova a hledám dalšího motokamaráda, Petra - Japepánka.

Nacházím domek, kde bydlí a on mi říká: Já tě viděl na kole, ale říkal jsem si, kde by se tady vzal Ajax na kole, tak jsem pokračoval. No a kde se vzal, tu se vzal, Ajax před domem. Tak jsme zase popovídali, dali kávěnku, k tomu i bábovku, potom jsem nafasoval petku vody a jedu dál. Směr Ještěd, aspoň z menší vzdálenosti ho chci vidět.

No ale málem bych zapomněl. Ještě před Cvikovem jsem se stavil v Kamenickém Šenově, tedy kousek za ním, v Práchni. Když už jsem tady, přece si toto místo nenechám ujít a prohlédl jsem si oblíbenou turistickou atrakci, Panskou skálu z blízka. I s tím návěsem jsem se vydal ke skále. Pofotil a pokračuji dál.

V dálce se tyčí vysílač na hoře Ještěd. Říkám si pojedu trochu blíž a prohlédnu si to pěkně dalekohledem, ať vím jak to vypadá. Cesta se kroutila, jako když hadovi šlápneš na ocas. Ani nevím jak, stojím před velkým parkovištěm a odtud vede cesta nahoru. Tak si říkám: mám, nemám, ale když už jsem tady, tak co.

Vyrážím směr kopec, funím jak tlačím ten svůj kamion a po nějakém čase stojím na vrcholku toho kopce a z blízka čumím na tu ohromnou stavbu. Kolem mně se shlukují lidi s otázkou stále stejnou, odkud jedete? Z Moravského Krumlova. A kam jedete? Do Moravského Krumlova. Smějeme se, dělají si se mnou fotky a uznale kývou hlavou. Jsem pyšný, že jsem to zvládl s tou mojí náloží. Mám krásný hřejivý pocit, že jsem to dokázal.

Ještě taková skupinka mladíků posedává na kamenech okolo a jeden povídá: Pane, jak to, že jste tak slavný? No a já s klidem cestovatele říkám:; Synku, protože su z Moravy a Moraváci só všeci slavní a hlavně všude, tak asi proto. Všude okolo výbuchy smíchu. No, bylo to fajn.

Nadělal jsem zase pár fotek a pomalu jsem sjížděl dolů. Přijel jsem do Jablonce n. Nisou a kousek za městem jsem znovu vyhledal místečko na spaní. Trhák do lesa, jako prase, ale místečko ke spánku přímo luxusní, jehličí porostlé jemnou travičkou. Byl jsem opět jako v peřinách. Něco zase ohřát, sníst a hurá na kutě. Už se těším na ráno.

• Dokončení článku

Další související články: