Pálivou Pálavou na kole

Horký červencový vítr mě tentokrát zavál na prosluněný jih do blízkosti vyhlášených vinařských oblastí - Lednice. Stejnojmenný zámek, dříve lichtensteinský, dnes státní a z důvodu rozsáhlých oprav nejvíce ze všeho připomínající velké staveniště obležené obdivovateli novogotiky a konzumenty zmrzliny nebo jiných zde nabízených atrakcí mě v této době nezajímal.

Stejně tak ani kvalitní architektonické prvky (známý minaret, Janův hrad a jiné), projektované Josephem Hardmuthem (1758 - 1816, původně vyučený zedník a kameník, ale zároveň stavitel, architekt samouk a vynálezce, jmenujme aspoň tužku), oživující jinak krásný Lednicko - Valtický areál, zapsaný od roku 1996 na seznam kulturního dědictví UNESCO. No a to ze zcela jednoduchého důvodu, dobře jsem totiž věděl, že na dnes plánované trase mě čekají kromě nádherné krajiny vysoce kvalitní památky, z historického hlediska opravdové bomby, cestou si stačí jen vybrat a vychutnávat, jako zdejší vynikající víno.

Bohužel i dnes základní dopravní přesun z bydliště do Lednice a zpět zabezpečoval rodinný automobil, takže v mimořádně teplém dnu realizace pitného režimu i boj proti houstnutí krve se posmutněle uskutečňoval pouze méně kvalitními nápoji a v legislativních bariérách. Protože počasí se proti předcházejícímu deštivému období přehouplo do druhého - slunečného a velmi horkého extrému, dal se očekávat při použití oblíbeného dopravního prostředku - kola, vynikající zážitek.

Bleskurychlé rozloučení s ostatními "účastníky zájezdu", kopnout do vrtule a již jsem směřoval na jih směr Valtice, abych po několika minutách obdivoval prvé z chráněných Lednických rybníků - Hlohovecký a Prostřední. Lednické rybníky jsou pod správou CHKO Pálava, důvodem jejich ochrany je zde sídlící a hnízdící ptactvo (volavky, bukači, kolpíci, kachny a husy, tenkozobci a jiní) a vzácné rostlinstvo.

Hned za Hlohoveckým rybníkem jsem odbočil vpravo a projel i obec Hlohovec, rozkládající se na jeho pravém břehu. Cyklostezka mě nyní zavedla do zlátnoucích polí, na levý břeh dalšího chráněného rybníku - Nesytu, u kterého se kromě jiného vyskytuje slanomilná vegetace. Kromě polí jsem měl po pravé ruce tolik typické kulturní porosty tohoto regionu - sluncem prohřáté vinohrady. V dáli přede mnou se začínaly rýsovat Pavlovské vrchy - Stolová hora i Děvín, rozeznával jsem siluetu věže zámku v Mikulově i pahorky v rakouském příhraničí.

Následující vesnici Sedlec jsem využil jako první občerstvovací zastávku a po kratší pauze vyrazil systémem cyklostezek kolem dalšího rybníku, potoku, který jej napájí a často i hustými porosty po různorodých úzkých vozovkách až k silnici, spojující rakouský Drasenhofen a Mikulov, po ní vpravo do Mikulova. Ještě před vjezdem do tohoto starobylého městečka upoutávají pozornost po pravé straně silnice prvé bílé vápencové útesy chráněného Svatého kopečku s kaplí a Křížovou cestou a vlevo zámek s charakteristickou věží, který lze pokládat za jednu z dominant Jižní Moravy.

Tento objekt, původně středověký hrad, má stejně jako i druhé obdobné za sebou pohnutou minulost. Po více než tři sta letech jej vlastnili příslušníci rodů Lichtensteinů a Ditrichsteinů, pouze patnáct let "mezi nimi" jej vlastnil uherský šlechtic Lászlo Kereczenyi. Husitské období kupodivu přežil bez úhony, vydrancovali jej až švédové. Dvakrát vyhořel a ještě v roce 2007 se na nádvoří tohoto zámku a dnes muzea propadla dlažba a tím se zjistilo, že pod zámkem se nachází doposud neznámý jeskynní systém s krápníkovou výzdobou.

Dnes pro mě však byly nejzajímavějším nádherné vápencové útesy, tak charakteristické pro CHKO Pálava, proto jsem se v městě nezdržoval a vyrazil na sever "do hor". Masív Pavlovských vrchů o délce asi 20 km je součástí Vnějších Západních Karpat a dosahuje výšky od 163 m n.m. - hladina Dyje po 554 m n.m. - Děvín, ale lze jej také lokalizovat jako severozápadní výběžek Panonské nížiny.

Tato oblast patří mezi nejteplejší a téměř nejsušší v ČR. Její současnou podobu způsobilo druhohorní tropické moře a horotvorné procesy v třetihorách no a dnes viditelné vypreparované vápencové útesy jsou výsledkem eroze. Bílé vyhřáté skály vytváří vynikající životní podmínky pro mnoho vzácných rostlin a živočichů - písečnice velkokvětá, hvozdík Lumnitzerův pálavský, šalvěj etiopská, ovsíř stepní, kavyly, hlaváčky, vstavače a mnoho dalších příslušníků panonské flóry. Můžeme zde uvidět ještěrku zelenou, kobylku ságu, kudlanku nábožnou, pavouka stepníka rudého a mnoho vzácných motýlů. O kvalitách CHKO Pálava (83 km²) svědčí, že od roku 1986 je biosférickou rezervací, od r. 2003 je součástí BR Dolní Morava, od r. 1993 je část CHKO součástí Mokřadů Dolního Podyjí chráněných Ramsarskou konvencí.

Hned za Mikulovem cesta vystoupá na východní úbočí Stolové hory, nejprve však mine vpravo vrch Turold se známou a dnes opět přístupnou jeskyní, vlevo menší vápencový útes - Kočičí skalku, chráněný útvar, na kterém lze přímo ze silnice obdivovat bohaté trsy pestré květeny. Z všudepřítomných vinohradů jsou nádherné výhledy, hlavně na západ k Jevišovce a Drnholci a do rovinatého rakouského příhraničí, které je kultivováno sítí cyklostezek (Kamp - Thaya - March - Radweg, Staatzerbegradeweg nebo Landmannradweg a Bernsteinradweg). A již je zde Klentnice a nad ní zřícenina Sirotčího hradu.

Přímo na hřebenech Pálavy jsou dnes tři zříceniny - Dívčí, Sirotčí a Nový hrad. Kromě předpokládané funkce strážního a vojenského objektu hlavně dominantní Dívčí hrad (také Děvičky nebo Maidberk) a Sirotčí hrad (Rassenburk) ztotožňují někteří badatelé na základě prací autora latinské Kroniky české Kosmy s místy, kde se v dávné minulosti odehrál skutečný příběh Libuše a jejich sester, knížete Sáma, dívčí války a další, které spíše známe z kompilátů, které na základě společenské objednávky vytvořil A. Jirásek. Ovšem jedná se pouze o akademické úvahy (které mají tradičně jako i jiné odvážné myšlenky spoustu odpůrců), jejichž dokázání nemusí být zrovna jednoduché.

Ze všech tří hradů je nádherný rozhled do krajiny. Za Klentnicí se cesta dělí, já pokračoval na západ, tzv. Soutěskou a tím se mi otevřely krásné výhledy na svahy se sytě zelenými vinohrady a z nich vyrůstající bělostné vápencové skály, ale poprvé také na vodní nádrže Nové mlýny, po jejichž jižním břehu jsem další část cesty absolvoval. Postupně jsem projel Pernou, Horní i Dolní Věstonice, známé svými archeologickými nálezy evropského významu. Ve Věstonicích, kde jsem si dal další osvěžovací přestávku u jednoho sklípka (pro jistotu z vlastních zdrojů), jsem chvíli pozoroval rozjařené konzumenty podle typického nářečí příslušné do našeho hlavního města, velkou skupinu tvořili také hlasití příslušníci státu na západ od nás.

Tím jsem upoutal pozornost zdejšího vinaře, ovšem mé smutné vysvětlení akceptoval a poté, co jsme se shodli na tom, že obdobní konzumenti jsou pro vinaře požehnáním, protože vypijí vše a navíc u toho předvádí perfektní divadlo…, pozval mě na podzimní burčákovou výměnu krve, která probíhá podle vzorce co vypitý litr, to litr vyměněné krve… Do podzimu je bohužel ještě daleko. Cesta dále pokračovala na úpatí Pálavy po pravém břehu nádrží, kde se to hemžilo lovci kaprů, zmoženými konzumenty zdejšího vína ale i množstvím slušně vychovaných zdravících cykloturistů.

V dáli na protějším břehu byl vidět i Strachotín, kde archeologové svými výzkumy a nálezy nezvratně dokázali přítomnost legie z doby Marka Aurelia. Je vcelku možné, že právě podnikaví Římané rozpoznali kvality tohoto regionu a na některých lokalitách začali s pěstováním vinné révy. Byli to také Římané, kteří přirovnávali Pavlovské vrchy ke tvaru ležícího ženského těla, z té doby se také zachoval název Mons Veneris - Venušin pahorek, který ovšem dnes zájemci vyhledávají v poněkud jiných lokalitách.

Ve vcelku razantním vedru přišla vhod další osvěžovací zastávka ve významném a živém turistickém středisku Pavlově a potom již následovaly typické vinařské obce Milovice a Bulhary, odtud se také otevřely výhledy na Pálavu, které zřejmě tak vzrušovaly Římany. Závěrečná část dnešní cesty mě vedla nejprve kolem Dyje, kde jsem si na jezu prohlédl krásný přechod pro ryby a posléze mě cyklostezka docela slušně upečeného přivedla nádherným krajinářským parkem zpět do Lednice, do prvního zastřešeného stánku se širokým výběrem nápojů…

Východiskem cest po tomto regionu a také zajímavém sousedícím rakouském příhraničí, více než bohatě oplývajícím ubytovacími, stravovacími i jinými konzumně významnými možnostmi, poskytovanými domorodci s nebývalou ochotou a také velmi širokým spektrem přírodních krás a pamětihodností je Břeclav, dostupná železnicí, silnicí i dálnicí. Jedním z informačních zdrojů v jinak perfektně vyznačené krajině s kultivovanými popisy na zajímavých místech může být i mapa M 1:60 000 Shocart č. 168 Pálava, Lednicko - Valtický areál.