Historie Ukrajiny (3): Turecké nebezpečí, Matyáš Korvín a stavovská povstání

Zakarpatská Ukrajina (dějiny)

Další otřesy v zemi pod Karpatami nenechaly na sebe dlouho čekat. V roce 1437 vypuká v Sedmihradsku a jižní části Podkarpatské Rusi povstání rolníků, valašských kolonistů a drobné šlechty pod vedením Antala Budai Nagyho.

Lze se jen dohadovat o tom, bylo-li toto povstání motivováno husitským hnutím v českých zemích a vystoupením bratříků. Povstalci si 6.7.1437 vymohli značné ústupky (snížení desátku, právo stěhovat se aj.), když porazili vojsko sedmihradského vévody.

Čtěte také: Předchozí část článku o historii Ukrajiny

Avšak smrt císaře Zikmunda 9. prosince 1437 ve Znojmě znamenala novou ofenzívu šlechty proti již vesměs odzbrojeným sedlákům. Rovněž se rozhořely vleklé boje o moc ve státě.

Turecké nebezpečí, Jan Hunyadi

Pacifikací východní částí Uher byl pověřen Jan Hunyady, který pocházel z Valašska ze sedmihradské (území dnešního Rumunska) šlechtické rodiny a jenž byl v roce 1444 sněmem jmenován zemským správcem po té, co král Vladislav I. zahynul 10.11.1444 u Varny v bitvě s Turky.

Nový správce vedl pětiletou válku s bratřickými vojsky Jana Jiskry z Brandýsa, který byl královnou Alžbětou jmenován již v roce 1440 správcem Horních Uher. Boje se většinou odehrávaly na území východního Slovenska a Podkarpatské Rusi. Válka skončila Hunyadyho porážkou u Lučence v roce 1451.

Dva roky na to byl Hunyady jmenován správcem i Horních Uher a Jiskra byl svého postu sněmem zbaven. Později však byl opět povolán, aby potlačil bratřické hnutí v oblasti Zemplína.

V roce 1453 dali o sobě opět vědět Turci. Sultán Mehmed II. Fatih dobyl Konstantinopol, což znamenalo konec Byzantské říše. O dva roky později již dobyl téměř celé Srbsko a osmanská armáda stanula u Bělehradu.

Evropa se snažila vypravit proti novým dobyvatelům armádu, avšak s Turky se utkala pouze vojska, která mobilizoval Hunyady na svých statcích. Přesto jeho vojsko uštědřilo 22.7.1456 u Bělehradu Turkům drtivou porážku, avšak Jan Hunyady vzápětí podlehl morové nákaze.

Jeho ostatky byly v 16. století při dalším postupu Turků přeneseny a pietně uloženy ve františkánském klášteře v Sevljuši na území dnešního Zakarpatí.

Matyáš Korvín

V roce 1457 umírá v Praze Ladislav Pohrobek a uherský a český trůn opět zůstaly bez panovníka. Zemským správcem Uher se stává Matyáš Hunyady (zvaný Korvín), syn Jana Hunyadyho. Již 24.1.1458 je jmenován uherským králem.

Matyáš Korvín byl vzdělaným králem s širokým rozhledem. Stal se zakladatelem první univerzity v Uhrách - Academia Istropolitana (v Bratislavě roku 1467) a Academia Corvina (v Budíně 1480).

Jako král se hned od počátku pustil do upevňování centrální moci, podporoval nižší a střední šlechtu, uznal řadu privilegií podkarpatských měst jako Chust, Mukačevo či Berehovo. Mimo jiné daroval chustský hrad své druhé manželce Beatrix Aragonské.

Zpočátku byl Matyáš Korvín spojencem českého krále Jiřího z Poděbrad, avšak později se s ním pustil do řady válek. Smrtí Matyáše Korvína 6.4.1490 končí období křehké stability v Uhrách i v Evropě.

Novým králem je jmenován Vladislav II. Jagellonský, který postupně utužuje moc vyšší šlechty, připoutává rolníky k půdě zákazem jejich svobodného stěhování aj. Dochází k výraznému utužení poddanství. Tento postup likviduje zámožné rolníky, měšťany i drobnou šlechtu. Nespokojenost v království roste a první odezva na sebe nenechává dlouho čekat.

Povstání Jiřího Dóži

V dubnu roku 1514 je papežkou bulou vyhlášena v Budíně křížová výprava proti Turkům. Do armády se většinou nechávají verbovat nespokojení a zchudlí rolníci, řemeslníci i drobní šlechtici. Velitelem vojska je jmenován Jiří Dóža.

Asi čtyřicetitisícová armáda nakonec nevytáhla proti Turkům, ale naopak proti vlastní šlechtě. Povstání zachvátilo střední a severovýchodní Uhry včetně rusínských komitátů (užský, berežský, ugočský a marmarošský). Poměrně záhy bylo ale povstání stavovskými vojsky potlačeno, vůdce vzbouřenců byl zajat 15.7.1514 a následně krutě mučen a upálen na rozžhaveném železném trůně.

Následný tzv. divoký sněm ještě více utužuje poddanství v Uhrách. To se negativně promítlo do dalšího vývoje této země. Po smrti Vladislava II. v roce 1516 nastupuje na trůn jeho desetiletý syn Ludvík II., který o deset let později (roku 1526) zahynul po porážce českých a uherských vojsk u Moháče v bažinách.

V Uhrách tímto okamžikem prakticky přestává existovat centrální moc a rozpoutává se nekončící série válek o královskou korunu. Po jmenování Jana Zápolského v roce 1529 králem (Jan I.) a následně Ferdinanda I. Habsburského jako protikrále se v Uhrách rozhořela občanská válka.

Toho využívají okamžitě Turci v dalším náporu na Evropu, kteří se snažili dále rozšiřovat svou moc. Uhry, zejména komitáty obývané Rusíny, se tak staly jakousi frontovou linií.

Stavovská povstání: Bethlen, Thököly, Rákoczi

Ani následující století nebylo v Uhrách nijak klidným. Během pouhého jednoho století se v Uhrách rozhořelo celkem šest stavovských povstání, za jejichž rozpoutání mohl habsburský absolutismus, neúměrné utužování centrální moci a omezování stavovských práv. Doba byla opravdu neklidná a poklidnému životu pod Karpatami rozhodně nepřála.

• Bočkajovo povstání 1604 - 1606
• Bethlenovo povstání 1619 - 1629
• Povstání Jiřího I. Rákocziho 1643 - 1645
• Povstání Jiřího II. Rákocziho 1648 - 1660
• Thökölyho povstání 1678 - 1687
• Povstání Františka II. Rákocziho 1703 - 1711

Prvním ze stavovských povstání bylo Bočkajovo povstání. Následovala povstání Gabriela Bethlena (1619) a Juraje I. Rákocziho, kteří se do třicetileté války, která tehdy sužovala Evropu, zapojili na protihabsburské straně za diplomatické podpory Švédů a Francouzů. Podpis Jiřího I. Rákocziho nese i nejvýznamnější listina 17. století - Vestfálská mírová smlouva, která ukončila krvavou třicetiletou válku.

Avšak ani následující vývoj nebyl nijak jednoduchý. Po smrti Jiřího I. Rákocziho (1648) nastupuje v Sedmihradsku na trůn jeho ctižádostivý syn Jiří II. Rákoczi, který se ihned vrhá do evropské politiky.

Spolu se Švédy napadá Polsko, na jehož straně však stojí Habsburkové, Holanďané a Dánové. A právě posledně jmenovaní přinutili švédská vojska stáhnout se následně z Polska, takže Rákoczi zůstal osamocen.

Přestože se mu podařilo obsadit Varšavu a v minulosti (r. 1653) ve spojení s kozáckým atamanem Bohdanem Chmelnickým dokonce Moldavsko a Valašsko, svého cíle nedosáhl. Naopak Polsko přešlo do protiofenzívy a začalo pustošit Rákocziho panství.

Zároveň do Sedmihradska vtrhli Turci a krymští Tataři, kteří zbavili Rákocziho sedmihradského trůnu. Samotný Rákoczi v boji s Turky padl. Bezuzdnému plenění cizími vojsky udělalo konec až povstání obyvatel Marmaroše, avšak z podkarpatoruských komitátů byli Tataři definitivně vyhnáni až v roce 1658.

Příliš pozadu nezůstal ani syn Jiřího II. Rákocziho František I. Rákoczi, jenž se v roce 1670 zapojil do tzv. Vessélenyiho spiknutí proti habsburskému králi Leopoldu I. Spiklenci plánovali unést panovníka během lovu v blízkosti Vídně. Toto spiknutí však bylo prozrazeno a velice krvavě potlačeno.

Centrem spiknutí byl hrad Košeca na území dnešního Slovenska ve Strážovských vrších v sousedství vrcholu Vápeč. Z hradu Košeca se dodnes bohužel zachovalo velice málo. František I. Rákoczi neskončil na popravišti jen díky vysokému výkupnému, které vyplatil Leopoldu I.

Klid zbraní však netrval v Uhrách dlouho. V roce 1677 propuká v severovýchodních komitátech dnešního Zakarpatí protihabsburské kurucké povstání, které vede Imrich Thököly (čti Tékely).

Thököly dosahuje velkých vojenských úspěchů a obsazuje Zakarpatí a východní Slovensko. Vídeňský dvůr uzavírá s Thökölym, který mezi tím získává v Uhersku velkou autoritu, smír. Ten však netrvá dlouho a Thököly, povzbuzen úspěchy tureckých vojsk, opět vytahuje do Horních Uher.

Po dobytí Košic (14.8.1682) se Thököly nechává korunovat uherským králem a začíná budovat základy státního útvaru (Partium), který se měl stát základem pro obnovení samostatných Uher. Avšak po porážce Turků při obléhání Vídně (14.7. - 21.9.1683) se od Thökölyho začínají odvracet nejmocnější spojenci a Horní Uhry jsou opět obsazeny habsburskými vojsky.

Thököly je zatčen ve Varadíně a odvezen do Istanbulu, kde se však před Turky dokáže obhájit a sultán mu opět poskytuje vojsko. Thököly však žádných dalších úspěchů již nedosahuje.

Prakticky všechny kurucké pevnosti se dostávají do rukou císařských vojsk, jedině Thökölyho manželka Ilona Zrínyiová dokáže po dva roky úspěšně bránit mohutnou mukačevskou pevnost Palanok. Po kapitulaci byla se svými dětmi (Julianou a Františkem II. Rákoczim) převezena do Vídně. Kapitulační listinou byl dětem ponechán veškerý rodový majetek.

V roce 1694 se František II. Rákoczi vrací z vídeňské internace domů, kde naráží na zvůli vídeňských úředníků a omezení uvalených na uherskou protestantskou šlechtu. Velký vliv na něj má i užhorodský soused Mikuláš Bercsényi, takže již v roce 1701 se František II. Rákoczi účastní protihabsburského povstání, za což byl zatčen a opět uvězněn.

Z vídeňského vězení se mu však daří uprchnout do Polska. V roce 1703 začalo na Zakarpatí pod jeho vedením další povstání, ke kterému se vedle sedláků přidává většina sedmihradské a uherské šlechty.

V roce 1708 se však válečná karta začíná opět obracet a po porážce Francie ve válce o španělské dědictví mohli Habsburkové přesunout svá vojska na východ. Rákoczimu se nedaří na svou stranu získat žádného evropského panovníka, kteří mu poskytují pouze materiální pomoc. Pouze s ruským carem Petrem Velikým uzavírá Rákoczi v roce 1707 tajnou Varšavskou dohodu, ve které mu ruský car nabízí polský trůn.

Po drtivé porážce kuruců v bitvě u Trenčína (3.8.1708) však začal rozklad Rákocziho armády, která se dává na neorganizovaný ústup. V roce 1711 byla v Szatmáru nakonec podepsána mírová smlouva, která dělá za stavovskými povstáními v Uhrách definitivní tečku. Rákoczi odchází do Francie a následně do Turecka, kde 8.4.1735 zapomenut umírá.

• Pokračování článku

Pod poloninami …jak plynul čas

Zakarpatská Ukrajina je země neopakovatelných půvabů a lidských možností. Zůstává stále krásnou a podmanivou.

"Jsou to především hory, které vystřelují do impozantních výšek, nebo nás konejší křivkami svých vrcholů a klesajících strání. Čteme v nich jako v otevřené knize od rána do večera, od jara do zimy, a vždy v nich nacházíme něco nového. Nezevšední. Nabízí půvab a uklidnění, vůni země, mlhu a jas a dokonalé souznění s přírodou…"

A lidé, kteří tu žijí?

"Jsou hrdi na svou řeč, zvyky, svou zem a přírodu. Je to národ, který vždy bojoval o své přežití, o lepší zítřky, národ, který po staletí zůstával ve stínu historických proměn a lepších příležitostí. Národ, který se nevzdává v hledání příznivějšího místa v Evropě, které mu právem, jako všem ostatním, patří…"

…další informace

Další související články: