Historie Ukrajiny: Keltové, Dákové, Germáni, Hunové

Historie Ukrajiny (2): Římské období, stěhování národů a Velká Morava, tatarské vpády

Keltská moc upadá v 1. století př. n. l. vpádem Dáků a Germánů. Pádem oppida na pahorcích Galliš a Lovačka (u dnešního Mukačeva), které bylo tehdejším keltským mocenským centrem této oblasti, končí moc Keltů na území dnešního Podkarpatska.

Římské období

Kolem roku 60 př. n. l. je celá oblast v moci dáckého vládce Burebisty, který zde nechává zbudovat systém opevněných hradišť a čile obchoduje s římskými provinciemi v Podunají a v Panonii. Dákové s Římany však nejen obchodují, ale i bojují a loupí v jejich provinciích. Římané jsou počínáním svých sousedů znepokojeni a plánují velkou vojenskou výpravu proti Dákům.

Násilná smrt Césara v roce 44 př. n. l. však vojenskou konfrontaci s Dáky oddaluje. Než k ní mohlo dojít, je zavražděn i dácký vládce Burebista a do té doby mocný Dácký svaz se začíná rozpadat. K novému vzestupu pak dochází až na počátku 2. století n. l. v době panování Diurpanea a Decebala.

Čtěte také: Předchozí část článku Historie Ukrajiny

Růst dácké moci vyprovokoval římského císaře M. U. Traiana k tažení proti Dákům (105 - 106 n. l.). Na dobytém území, které zasahovalo i do oblasti dnešního Zakarpatí a východního Slovenska, pak byla Traianem zřízena římská provincie Dácie.

Likvidace dácké moci byla tak důsledná, že i hlavní město Dáků - Sermisegetuza, nacházející se na území dnešního Rumunska v podhůří pohoří Retezat, bylo zcela zničeno a pod stejným názvem založeno o několik desítek kilometrů dále.

Po táhlých válkách se situace v oblasti opět uklidňuje a obnovují se obchodní styky. To však jen do doby, než zesílil tlak nových loupeživých nájezdníků - Jazygů (kmeny sarmatsko-íránského původu) a germánských kmenů Vandalů, kteří znemožňovali účinnou obranu na hranicích říše Římské - limes imperii Romani.

V roce 271 n. l. proto nařídil císař Aurelianus evakuovat celou provincii Dácii a následně i provincii Panonii. Válečná vřava mezi nově příchozími kmeny vyvrcholila v roce 375, kdy se z východu jako uragán přiřítili noví, do té doby ve středoevropských končinách naprosto neznámí, nájezdníci - Hunové, kteří způsobili panický úprk původních kmenů dále na západ - začíná tolik známé stěhování národů.

Stěhování národů, Bílé Chorvatsko a Velká Morava

Hunové překročili Karpaty a hlavní tábor rozbili v Potisí. Teprve po jejich velké porážce během bitvy národů na Katalaunských polích v roce 451 a smrti Attily (453 n. l.), kterého sice soukmenovci oslavovali jako hrdinu, byť byl největším masovým vrahem své doby, se Hunský svaz rozpadá a Hunové se stahují ze střední Evropy nazpět do jihoruských stepí.

Stěhování národů definitivně ukončuje až příchod slovanských kmenů do Horního Potisí. Avšak klid netrval dlouho. Již v roce 567 se objevují noví nájezdníci - Avaři, kteří zde zakládají kaganát - Avarský stát a stávají se vládnoucí vrstvou, která ale pro svou poměrně malou početnost bez zábran asimiluje se zbytky místního románského obyvatelstva, germánských i slovanských kmenů. Vzniká tak jakási zejména slovansko-avarská symbióza.

Hegemonie Avarů přetrvává v této oblasti až do konce 8. století, kdy je jejich moc definitivně vyvrácena franckými vojsky císaře Karla I. Velikého. Ve stejnou dobu zasahují do dějin střední Evropy iránskojazyčné kmeny Alanů, objevují se i Bílí Chorvaté (ovládají velká území na sever od Karpat a zakládají protostát dnes známý jako Bílé Chorvatsko - viz kapitola historie Haliče), turkotatarští Bulhaři a později i Vikingové (Varjagové).

Po definitivní porážce Avarů a oslabení Francké říše po smrti Karla Velikého (r. 814) vzniká v oblasti karpatské kotliny určité hospodářské a mocenské vakuum, čehož využívají slovanské kmeny a začínají budovat opevněná hradiště na místech opuštěných Kelty či Thráky (Solotvina, Něvické, Užhorod).

V 9. století přicházejí mezi Slovany křesťanští misionáři z Itálie a Byzance, kteří svou pozornost soustřeďovali především na velmože. Pravděpodobné je, že se na území dnešního Zakarpatí objevili i Cyril s Metodějem poté, co je v roce 885 vyhnal z Velké Moravy kníže Svatopluk. Ten v době největšího rozmachu Velkomoravské říše připojil ke svému území západní a střední část Horního Potisí. V 9. století tak bylo dnešní Zakarpatí rozděleno mezi Velkou Moravu a Bulharsko.

Konec velké Moravy přichází s nájezdy nových válečníků - maďarských kmenů pod vedením Arpáda z Atelkuzu. Maďaři byli nejprve spojenci Velké Moravy proti Východofrancké říši a Bulharsku, avšak nakonec došlo k neshodám, které vyvrcholily porážkou velkomoravských vojsk a zánikem Velké Moravy (pravděpodobně kolem roku 910 zánikem hradiště na Děvíně nad tokem Dunaje u dnešní Bratislavy).

Tatarské vpády

Ke stabilizaci poměrů a usazení Maďarů dochází až po jejich velkých porážkách v roce 955 na řece Lech v dnešním Německu vojsky německého krále Oty I. a českého knížete Boleslava a u Adrianopole (r. 970) byzantskými vojsky. V 11. až 13. století probíhalo upevňování moci Maďarů v oblasti Zakarpatí, především v oblasti Potiské nížiny.

Po více než dvou stoletích klidu se do karpatské kotliny přiřítila další pohroma - Tataři (Mongolové). Ti v letech 1223 - 1240 pustošili celou východní Evropu a v roce 1241 vtrhli do Evropy střední. Druhý proud Tatarů vyrazil do Polska, kde u slezské Lehnice na hlavu porazil výkvět evropského rytířstva.

Stejně dopadla uherská vojska 11. dubna 1241 v bitvě na řece Slané, kdy uherská armáda fatálně podcenila taktiku kočovných Tatarů. V bitvě, a to bez nadsázky, zahynul výkvět uherské společnosti a samotný král se spasil útěkem do Dalmácie.

Již to vypadalo, že bude mít Evropa nového pána, avšak v důsledků nástupnických bojů o moc v Mongolsku odtáhla vojska chána Batu zpět.

Uhry byly po jejich odchodu téměř zničené a 15 % až 20 % obyvatelstva bylo vybito (spodní odhady), některé oblasti zůstaly téměř bez obyvatelstva. Po odchodu tatarských vojsk přistoupil uherský král Bela IV. k obnově vyplundrovaného království, zároveň do vylidněných oblastí přizval nové kolonisty, zejména německé (podobně postupovali v Čechách přemyslovští panovníci).

Vymření Arpádovců

V roce 1301 vymřel rod Arpádovců po meči a v Uhrách nastala anarchie. Nefungovala centrální vláda a mocní velmožové se na svých územích stali prakticky neomezenými pány. Na území dnešního Slovenska asi největší proslulosti dosáhl Matúš Čák Trenčianský, který byl zcela nezávislým feudálem kontrolujícím převážnou část Horních Uher.

Do Uher byl v tomto období povolán Karel Robert z francouzské dynastie Anjou, následník neapolského trůnu, který po 20 letech bojů opět sjednotil Uhersko. V roce 1387 získává uherskou korunu Zikmund Lucemburský, bratr českého krále Václava IV.

Zikmund nepřímo zasahuje do bojů o moc v sousedním Litevském knížectví, když přijímá za svého leníka podolského knížete Theodora Koriatowicze, kterého z Podolí (dnes Ukrajina) vyhnal kníže Vitold. Zikmund daroval Koriatowiczovi mukačevské a makovické panství a zároveň jej jmenoval županem berežským a šarišským (Šariš je kraj okolo dnešního Prešova na Slovensku).

Podle pověsti měl nový kníže, který je považován za prvního rusínského vládce, přesídlit na Zakarpatí s asi 40 000 ukrajinskými sedláky. Tak velký přesun obyvatelstva se však v té době pravděpodobně nekonal. Rusíni totiž tyto oblasti osídlili již staletí před jeho příchodem.

Koriatowicz (čti Korjatovič) si za své sídlo vybral hrad v Mukačevu a bohatě přispíval na rozšířeni mukačevského kláštera. Po své smrti v roce 1414 byl pochován v klášterním chrámu. Přičinliví mniši si vyhotovili padělek darovací listiny, kterou jim měl Koriatowicz darovat půdu, vesnice i vinice v okolí kláštera. Avšak již v 15. století byla pravost listiny zpochybňována.

• Pokračování článku

Pod poloninami …jak plynul čas

Zakarpatská Ukrajina je země neopakovatelných půvabů a lidských možností. Zůstává stále krásnou a podmanivou.

"Jsou to především hory, které vystřelují do impozantních výšek, nebo nás konejší křivkami svých vrcholů a klesajících strání. Čteme v nich jako v otevřené knize od rána do večera, od jara do zimy, a vždy v nich nacházíme něco nového. Nezevšední. Nabízí půvab a uklidnění, vůni země, mlhu a jas a dokonalé souznění s přírodou…"

A lidé, kteří tu žijí?

"Jsou hrdi na svou řeč, zvyky, svou zem a přírodu. Je to národ, který vždy bojoval o své přežití, o lepší zítřky, národ, který po staletí zůstával ve stínu historických proměn a lepších příležitostí. Národ, který se nevzdává v hledání příznivějšího místa v Evropě, které mu právem, jako všem ostatním, patří…"

…další informace

Další související články: